Lex:

Nacházel se v práci, a zrovna třídil zboží, které asi před hodinou dorazilo. Činnost, která ale zaměstnávala jen jeho ruce a ne hlavu, mu byla poslední dobou nepříjemná. Vlastně asi tak tři týdny. Zase myslel na Kaie. Ať už udělal co chtěl, to co mu šeptem řekl, asi dost přehnal. Ale byl tak strašně naštvaný! Nepřál si aby to Jen věděl, ne takhle. Od té chvíle, pokud zrovna nepřemýšlel nad tím potížistou, věnoval své úvahy i Jankovi. Doma se snažil to téma několikrát nadhodit, ale neúspěšně. Zřejmě se o tom vůbec nechtěl bavit. Věděl že on, Alexandr, nebude ten, kdo první půjde aby se omlouval, nebo udobřoval. Spíš tak nějak čekal, kdy se k udobření rozhodne jejich dětinský Jeníček. A ne proto, že by se ho Kai příliš málo dotkl. Bylo to z důvodů, které ho míjely. Z toho, že Jen Kaie miluje, a ačkoliv to na šťastný konec z jejich strany nevypadá, Jen nebude schopný ho začít ignorovat, nebo rovnou vymazat ze života. A věřil, že až se Kai "vrátí" urovná se to i mezi nimi.
 

,,Alexandře? Jsi tu?" ozval se nezaměnitelný hlas, jeho překrásné spolupracovnice, Anny.
,,Až tady vzadu! Třídím novou várku," houkl směrem ke dveřím. Potom byly slyšet už jen cupitavé kroky, než se pihovatá zrzka s dlouhatánskými řasami vyloupla přímo před ním.
,,Jdu ti pomoct. Máš v tom nějakej systém?"
,,Mám, třídím podle žánrů a v žánrech dle autorů."
,,Bezva," odsouhlasila a už se natahovala ke zboží, které bylo pro ochranu při přepravě zabaleno do několika vrstev plastové fólie.
,,A co to, že ses rozhodla mi sem přispěchat na pomoc?"
,,Nikdo jiný se k tomu neměl. A přece to zase nebudeš dělat sám."
,,Děkuju," pousmál se. Uvažoval ale, jestli mu nepřispěchala na pomoc jen proto, aby nějak revanšovala to věčné vyměňování pátečních služeb. A nebo jestli se rovnou nepřišla zeptat na další výměnu.
,,Alexandře, měl bys v pátek čas?"
A je to tu.
,,Jo, klidně ti to vyměním."
,,Já si nechci měnit službu. Myslím tím, jestli bys měl v pátek čas někam vyrazit. Se mnou," řekla mu to vcelku odhodlaně, ačkoliv se v obličeji lehce začervenala. V tu chvíli vypadala opravdu roztomile.
,,Proč by ne? Rád," odpověděl jí s úsměvem. Alespoň přijde na jiné myšlenky, a trochu tuhle záhadu, která kolem sebe omotává všechny muže v dosahu, pozná.
Vřele se na něj usmála a s chutí se znovu pustila do práce.

Jen:

Zíral na telefon, který položil na stůl. Dopil kávu z hrnku, který si tady u Alexandra doma, oblíbil. Bílý, s potiskem surrealistického obrázku. Dvě jablka se škraboškou, pařez držící sekyru, strom, do kterého se vejde celý dům... Kupodivu to zanechávalo dojem poklidna. Neměl co by dělal, vzhledem k tomu, že za půl hodiny musí odejít do práce. Věděl, že to je špatný nápad. Jenže i přes to, co se posledně stalo, se mu po Kaiovi stýskalo. Chtěl vědět, jestli je v pořádku. Jak se má, a co teď dělá. Zavrtěl nad sebou hlavou, popadl telefon a po třech týdnech oboustranného ticha vytočil Kaiovo číslo. V práci by být neměl a pokud ještě nespí po nějakém tahu, nejspíš nemá důvod to nevzít. Tedy, pokud se od něj nechce kompletně odtrhnout. Telefon ale dlouho vyzváněl, a nikdo ho nebral. Nakonec spadl do hlasové schránky. Jistě; MLUV, ČERVE! ... znáš to, po pípnutí mi nech vzkaz... Nenechal. Položil to. Povzdychl si, a šel umýt prázdný hrnek od kávy. Telefon se ale rozezvonil a ten namočený hrnek mu vyklouzl z ruky. Kdyby býval spadl přímo do dřezu, nejspíš by ten náraz přežil. Jenže on sebou praštil o hranu, rozskočil se na dvě půlky a při dopadu se mu ulomilo i ucho. ,,Ale né," protáhl nešťastně Jen. Rychle zavřel vodu, utřel si ruce, střepy nechal kde byly a už sahal po telefonu.
,,Ahoj!"
,,Ahoj Jeníčku. Potřeboval jsi něco?" ozval se Kaiův, až přespříliš shovívavý hlas.
,,Vědět jestli jsi vůbec v pořádku. A říct ti, že se nezlobím." 
Že tě chci vidět, že mi chybíš, a že tě chci obejmout. Lehnout si do postele, která voní jako ty.
,,Děkuju. Vůbec bych se nedivil, kdy ses se mnou chtěl přestat stýkat."
,,Nechci. Kdy budeš mít čas? Rád bych tě zase viděl. Trochu si popovídal."
,,Klidně se můžeš zastavit, jestli máš čas po práci. Víš, ale napřed ti musím říct jednu věc, i když na tom budu bit nejvíc já. No, možná si to zasloužim."
,,O co jde?"
,,O Lexe. Nechtěl jsem tak citlivý věci rozebírat po telefonu, ale asi pamatuješ co jsem posledně řekl, viď?"
,,Jo. Že jsi do něj zamilovanej. To se zapomenout nedá."
,,Odpusť mi to. Nechtěl jsem ti ublížit, musel jsi to vědět."
,,Proč? Myslim že by mi bez toho oznámení bylo líp."
,,Ono totiž nebylo celé, došla mi kuráž. Nestihl jsem říct ještě tu poslední zásadní věc, co jsem měl na mysli. Lex mě trochu rozhodil, tím co mi řekl, než jsem se sebral a odešel."
,,Co ti to vůbec řekl?"
,,To nechceš vědět. A já se na to snažím nemyslet. Každopádně, vyřiď mu že mě mrzí, jak jsem ho zklamal. A že vím, že nejsem dobrý přítel. Jene, ty u mě máš dveře kdykoliv otevřené, takže stačí zavolat, a klidně se můžeš zastavit, ano? A teď ti dopovím to, co jsem posledně nestihl. A asi by bylo lepší, kdyby sis nechal pro sebe, že jsi se mnou dneska mluvil, i když jen takhle po drátě."
,,Dobře, povíš mi už o co jde?"
,,Jestli se to dozví Lex Luthor, zabije mě," zasmál se Kai nervózně do telefonu. A Jen trnul v obavách, co uslyší.
,,No, to nedopustím, tak ven s tím."
,,On je do tebe totiž zamilovanej, víš? A dýl, než ty do mě. Takže hodně nerad vidí, jak tě někdo trápí."
,,Aha..." vypadlo z něj tupě. Co se na takovouhle informaci říká? 
,,Tak jo, já poběžím, mám něco... domluvenýho. A neměj strach. Budu v pořádku. Chceš se teda večer zastavit?"
,,Dneska... asi ne. Zítra?"
,,Dobře. Budu doma kolem sedmý."
,,Fajn. Přijdu. Tak se měj."
,,Ty taky. A promiň." Kai ukončil hovor, a Jen uvažoval, nakolik se zase promíchaly karty.

Odložil aparát a vrátil se ke střepům ve dřezu.
Uvažoval, jestli má cenu ten hrnek slepovat, protože kávu si do něj beztak už nikdy neudělá. Vyndal ty tři kusy, a jen rukama je spojil, aby viděl rozsah škod. Nechtěl ho vyhodit, ale co s ním, když svému účelu už neposlouží? Když to, co bývalo oblíbeným hrnečkem pootočil, všiml si, že i přes slepení povede ta prasklina přímo mezi těmi dvěma jablky. Krásně mu to nastínilo nastalou situaci, kterou mezi sebou mají Kai s Lexem. I když to dají zase dohromady a budou alespoň přátelé, stejně už to nikdy nebude vypadat tak, jako předtím. 
A možná právě proto vzal lepidlo, a hrnek přeci jen slepil. Nejde jen tak zahodit něco, co máš rád, a co svou neopatrností nechtěně zničíš. Můžeš to poskládat dohromady, ale ani tisíckrát pronesené "Promiň" nedostane ani hrnek, ani vztah, do původního stavu.

Zbytek dne mu jen proběhl před očima. V práci bylo příliš živo na to, aby se zaobíral osobními problémy, nebo tím, co Kai řekl, a na kolik je to pravda. Vracel se domů až večer, pořádně utahaný a v myšlenkách se zmohl jen na to, jestli Lexovi chutnalo jídlo, které mu tam nechal uvařené. Když si odemkl dveře svého dočasného domova, houkl do prostoru klasické; Ahoj, jsem tu! Ale nedostal žádnou odezvu. Když se zul, zamířil do obýváku s lehkým údivem, že by Alexandr ještě nebyl doma, a ani by se mu o tom nezmínil. Jenže on byl, akorát ho neslyšel. Jen ho viděl opřeného v křesle, jak se lehce usmívá, oči zavřené, na uších sluchátka. Co poslouchal k němu nedoléhalo, dokud se nepřiblížil na metr od něj. Trochu si povzdychl a prohlížel si ho. 
,,Takže ty mě miluješ?" zašeptal způsobem, kdy sotva pohnul rty, aby si byl skálopevně jistý, že to přes muziku neuslyší. Jenže přesně v ten moment Lex otevřel oči, a jak se cítil přistižený při něčem, co by neměl dělat, zrudl a srdce se mu rychle rozbušilo. Alexandr si s úsměvem stáhl sluchátka a pozdravil ho.
,,Ahoj, promiň. Nějak jsem nezaregistroval že jsi dorazil. To jídlo bylo vynikající. Jak bylo v práci?"
,,Fajn. A taky jsem se dneska dozvěděl něco zajímavýho. Co to posloucháš?"
,,Je to lehce depresivní. Trochu jsem přemýšlel nad Kaiem. Co ses dozvěděl?"
Ze sluchátek se celkem hlasitě ozýval klavír, a kytara. Jen se rukama zapřel o opěrky křesla, a trochu se nad ním naklonil. Zkoumavě si ho prohlédl. Alexandr se lehce, možná trochu nervózně zasmál; ,,Co to tu na mě zkoušíš?"
Naklonil se, cítil jak se v Lexovi zajíkl vzduch, a měl jasno.  A tak zavřel oči, a políbil ho. Na chvíli se mu zastavil čas, ale té melodii ne. Líbal ho, myslel na Kaie a hudba hrála.

Nejsi dobrý.
Nejsi, nejsi, nejsi dobrý.
A nedokážeš to vyslovit, ačkoliv je to všem jasné?
Já můžu jen předstírat, že tě neznám,
ale stejně tě budu pořád milovat.
Jsem tu, a očekává se, že zůstanu.
A tak dál, a dál a dál...
Jsem z toho tak unavený...

,,Vypni to," zašeptal, když ho líbat přestal. Lex ho poslechl.
,,Něco se stalo?" 
Janek věděl, že by se ani nemusel ptát, a bylo by to zřejmé.
,,Nezlob se na mě," omluvil se, nasunul se mu do náruče, a opřel mu hlavu o rameno.