*

Když jsme se vraceli, řídil jsem. Ačkoliv vše dopadlo podle Louisova očekávání, nemohl jsem si nevšimnout, že se mu třesou ruce. Možná i proto to po mě chtěl. Jen mluvil. Ani jsme nevytáhli zbraně, ten muž vypadal zlomeně a vše mu odkýval, odsouhlasil. Výhrůžky ze strany Pennachiových byly jen pod povrchem, ale ta autorita, která z Louise sálala když k němu hovořil, byla nezměrná. A i přesto teď seděl vedle mě, na sedadle spolujezdce, a chvěl se. 
,,Zastav mi támhle u benzínky," poručil si, a já příkaz bez dotazů splnil. Zůstal jsem sedět v autě. Vrátil se rychle, v ruce, kupodivu veškerenstva, limonádu.
,,Můžeme," oznámil mi. Vyjel jsem zpátky do provozu, a mířil k domu Pennachiových. Po očku, nenápadně jsem Louise sledoval, přemýšlel, zda je či není vhodné se na něco ptát, nebo započít nějakou konverzaci beze smyslu. Nakonec ale promluvil první.
,,To bychom měli. Řekl bych, že už s ním potíže nebudou," oznámil, protáhl se a začal něco hledat po kapsách.
,,Co máš dneska po práci v úmyslu, Vinci?" ptal se, v ruce malou bílou krabičku. Sotva jsem sledoval silnici. Že bychom se s Jeromem mýlili? A oba? Otevřel jí, vyndal malou, růžovou pilulku a vložil si jí do úst. Krabičku si vstrčil zpět do kapsy, odšrouboval víčko limonády a zhluboka se napil. Už ve chvíli kdy přikládal lahev ke rtům vypadal, že se mu dost ulevilo.
,,Asi půjdu pít," plácl jsem první věc, která mě napadla, a vypadala neškodně. Chtěl jsem se zeptat, čím si to přilepšil, ale věděl jsem, že ať se zeptám jakkoliv, vyzní to podezřele.
,,To ti schvaluju. Myslím, že se k tobě přidám. Akorát se ještě stavíme za Lucienem, než budeme mít pro dnešek padla."

*

Stěží jsem zvládal jeho myšlenkové pochody. Při cestě do sídla Pennachiových si Louis, stále na sedadle spolujezdce, založil ruce křížem a smrtelně vážně pronesl;
,,Pojedeš v tom se mnou."
Žádná otázka, nadhoz a chytej, ne. Konstatování pevné, jako židovská víra. Hlavou mi proletěla otázka; V čem? Ale než došla z mysli na jazyk, mladší z bratří Pennachiových pokračoval.
,,Myslím, že Lucien nebude nic namítat. Stejně to rozhodnutí, koho si na to vezmu, nechával na mně."
Po zaparkování vystoupil a nasadil svižné tempo. Připadalo mi, že buď proto, aby to měl co nejrychleji za sebou, nebo naopak, že se tak nese s příjemnou, problémy řešící novinkou. Dveřníci nám s úklonou otevřeli. Poté mě dost udivil úkaz, který se před námi vyjevil. Lucien Pennachio stál ve vstupní hale a s úsměvem na rtech nám šel naproti. Vlastně spíš než nám, jen svému bratrovi. Oba v jedné místnosti jsem je až doposud neviděl. Každý zvlášť působili suverénně, nečitelně. Jenže teď a tady, bylo více než zřejmé, o kolik je Louis jiný. Nejenom tělesnou schránkou, kdy byl znatelně menší a útlejší, než jeho bratr, ale hlavně povahově. Lucien ani na vteřinu nevyklouzl z role kultivovaného vůdce rodiny. A Louis? Ten se prostě choval jako Louis. Stejně tak jako přede mnou, vystupoval i před svým bratrem. Stál jsem opodál, když se přivítali objetím a Louis začal tiše, ale velmi zapáleně hovořit. Sem tam ke mně nějaká slova doléhala, ale valný smysl mi nedávala. Přiblížit se k nim, absolutně nepadalo v úvahu. Byl jsem jsem v Patronově hledáčku od momentu, co jsme prošli dveřmi a i teď si mě přes rameno svého bratra měřil přísným, hodnotícím pohledem. Uběhlo ještě pár minut podivně tiché konverzace a potom vzduch prořízlo ostré, dobře slyšitelné;
,,Tak dobrá, bratříčku."
Slova Louisova vděku byla silná. Jako by starší bratr tomu mladšímu půjčil atraktivní hračku. A možná že i ano. Mladý pán Lucien poplácal bratra po rameni, a pak opět upřel zrak na mě.
,,Vincente, na okamžik do mé kanceláře, prosím," pokývl, a vydal se určeným směrem.
Byl jsem mu v patách. Louis se na mě zářivě usmál a se zjevnou dětinskostí zdvihl oba palce. Já si žádným úspěchem jistý nebyl. Když za námi klaply dveře Patronovy pracovny, muž nonšalantně došel za stůl a bezeslovným gestem poukázal na prázdnou židli proti němu. S díky jsem se posadil, a on učinil totéž. Čekal jsem mrazivý tón, možná nelibost, ale blondýn v na míru šitém obleku mě opět překvapil.
,,Už dlouho se nestalo, že by byl Louis někým tak nadšený," pronesl mírným, shovívavým tónem.
,,Opravdu netuším, čím jsem si tu přízeň zasloužil, mladý pane."
,,Když jde o mého bratra, tak se důvodů pravděpodobně nedopátráme, ale dovolil bych si předpokládat, že je to tvou naprostou oddaností a přímočarostí, Vincente. Jsem si vlastně naprosto jist, že už ti to Louis řekl, protože v tomto směru je jako malé dítě - nedokáže udržet prakticky žádné tajemství - ale koncem tohoto týdne budeme pořádat banket, kde tě chci oficiálně přijmout mezi mé Dante."
,,Děkuji vám pane. Bude mi ctí. Udělám naprosto vše pro to, abych zachoval tomuto titulu jeho neposkvrněnou čest."
,,S tím samozřejmě počítám. Jsi dobrý muž, Vincente. Ale poděkovat bys měl především Louisovi. Velmi se zasloužil o to, abych si více všímal tvého přínosu pro rodinu. Což je vlastně paradoxní, vzhledem k informaci, kterou jsi mi poskytl, než jsi tu začal pracovat."
Mlčel jsem a čekal na další slova. Ať řeknu cokoliv, i kdybych mluvil o počasí, tohle Zlo z toho vyčte vše, co se mi teď prohání hlavou.
,,Na té tvé informaci pracují moji nejlepší omino. Možná máš i štěstí, že mám pro svého malého bratra takovou slabost."
Začíná mi to připomínat rychlý, až raketový vzestup. Snad nebude následovat rozpad a hoření v atmosféře. Začínal jsem být nervózní. Cítil jsem to na sobě. Potřeboval bych rychle změnit téma, nebo pozná, že se něco děje-
,,Vincente, spoléhám se, že na něj dohlédneš. Můžeš to brát jako svou práci pro rodinu. Nebo příkaz. Rač si vybrat."
,,Samozřejmě že na něj dohlédnu, mladý pane."
,,To rád slyším. Teď běž."
Zvedl jsem se, uklonil, a tiše vyšel z místnosti. Za dveřmi jako by se mi z ramen svalilo kamení. Možná jsem to měl čekat. Začíná to být podivně zřejmé.
,,Tak jak to šlo, Vinci? Špicoval jsem uši, ale nebyli jste slyšet."
,,Myslím že dobře," posmál jsem se, a Louis mě naprosto přirozeným způsobem poplácal po zádech.
,,Tak jdeme na toho panáka, ne?"

*

Louis mě nechal vybrat hospodu. Kdo ví, jestli v tom byl nějaký záměr. Zjistil jsem, že co se jeho týče, přestávám být ostražitý. A moc dobře vím, co to způsobuje. Tenhle muž se zdá být dětsky bezelstný. Otázka zní, jestli tomu vážně tak je, nebo je to jen dokonalý herecký výkon vysoce postaveného člena rodiny.
Obsadili jsme místa u baru, koupil jsem první rundu. Přiťukli jsme si. Zprvu konverzace vázla, než se z nesmělosti vyloupl naprosto klasický Louis.
,,Už ti Lucien řekl, že tě oficiálně přijme?" nadhodil zvědavě a do hrsti si nabral pár oříšků z misky.
,,Ano. A děkuji za to upozornění," kývl jsem na něj.
,,To nic. Já nemám překvapení rád."
,,Váš bratr říkal, že prý neudržíte tajemství," ne že bych chtěl rýpat, ale už jsem věděl, že v tomto případě jsou drobné narážky v pořádku.
,,Většinou ne. A zvlášť, když by to tajemství ta osoba měla určitě vědět."
Mladší z bratrů Pennachiových výrazně pokýval na barmana a ten před nás postavil další sklenice.
,,Jo, tohle bodne," zhodnotil Louis a sklenici do sebe celou obrátil. Okamžitě barmanovi naznačil, že má dolít.
Jak si ten člověk může připadat v bezpečí? Budiž, má s sebou někoho, koho chce přijmout na základě důvěry do rodiny, ale přeci jen, zrady se stávají běžně, pořádně mě vlastně nezná, a přesto se tu hodlá zpít a vložit ve mně důvěru, že ho v pořádku dovedu domů? Nebo se cítí jistý, že jeho bratr by každou křivdu na něm způsobenou pomstil? Ano. Rozhodně. Tím jsem si jistý i já.
,,Možná byste měl zvolnit," upozornil jsem ho, když měl na kontě toho prvního panáka a tři sklenice na vrch. Já byl o dvě pozadu. Samozřejmě že záměrně. Jednalo se o líbivou příležitost vytahat z Louise informace, které by mu za střízliva přišly příliš citlivé. Jenže tenhle muž pít umí. A pravděpodobně zná svou míru na setinu promile jistě.
,,Vím, kdy mám dost," zpražil mě s přísným pohledem v té hezké tváři, ale pak se usmál.
,,Co kdybys mi o sobě něco pověděl, Vinci?"
,,Cokoliv co byste rád slyšel. A vím, že budu znít více než drze, ale rád bych na oplátku slyšel něco o vás."
,,Ty drby okolo ti nestačí?" podivil se, a posunul sklenici po stole. Na místě kde stála, nechala orosené kolečko.
,,Nemám rád drby. Všechno je to zkreslené. Pravda od zdroje je daleko lepší."
,,Vidíš. To souhlasím. Lucien si tě pořádně proklepl. Ví i to, kam chodíš k zubaři," pousmál se.
Na okamžik jsem měl Jeromeho chuť zabít. Zase měl pravdu. Jenže víc jsem mu neskonale vděčný. Zdá se, že mi mé krytí postavil, jako dokonalé brnění. Jacqueline bude v bezpečí. A mé opravdové já, jakbysmet.
V očekávání se mi díval do očí. A tak jsem spustil, jako bych vyprávěl pohádku. A ani to nebylo daleko od pravdy.
,,Narodil jsem se tady, v Nice. A dosud tu prožil celý život. Vyrůstal jsem ale na předměstí, prošel základní a střední školou, a začal pracovat. Vlastně na mě není vůbec nic zvláštního, ani zajímavého," vydechl jsem a pousmál se. Držel jsem se Jeromeho rady - čím menší lži, tím menší pravděpodobnost, že se na ně přijde.
,,Prý se ti zabili rodiče."
,,Oni a sestra. Autonehoda. Bylo mi devatenáct."
,,Mizerná vzpomínka. Nemluvme o tom," shrnul to ze stolu, aniž by mě pustil k řeči. Věděl jsem proč. Chápal, proč na tohle téma nechce mluvit. Vím totiž, jak zemřela matka bratrů Pennachiových. A možná proto jsem nemlčel.
,,Pokud vím, také vám zemřela matka. A byl jste mladší než já."
Střelily po mně divoké, smrtelně vážné oči. Přeběhl mi mráz po zádech.
,,O ní se nemluví!" zaprskal.
,,Omlouvám se. Už se nezmíním."
Vhodil do sebe svou poloprázdnou sklenici. Řekl si o další.
,,Lucien je všechno co mám. Nikoho jinýho nepotřebuju," vrčel.
Zjevně jsem se dotkl velmi citlivého místa. Nebude na škodu si to pamatovat, a zlehka se pídit po důvodech.
,,Možná ještě tebe," dodal šeptem, když se uklidnil.
,,Máte s bratrem dost zvláštní pouto," pronesl jsem, jakoby mimochodem.
,,Jo. To jo," pokýval, znovu se na mě podíval. A měl daleko přívětivější výraz, než před pár vteřinami.

*

Louis domů došel po svých, ale celou cestu jsem na něj dával pozor. Nedozvěděl jsem se vcelku nic nového, ani zásadního. Trochu jsem spoléhal na hovor po cestě, ale muž zarytě mlčel. Když jsme se dostali do jeho ložnice a on se zmoženě svalil na postel, ještě chvíli jsem čekal. Vyplatilo se.
,,Ty, Vinci?"
,,Ano Louisi?"
,,Máš stravenky k mému srdci."
Vůbec jsem nepochopil co tím myslel. Začal jsem se smát. Když i on, bylo mi jasné, že to byl jen nějaký opilecký, interní žertík.
,,To je vážně... roztomilé," podotkl jsem ještě.
Louis si z nohou skopl boty, zůstal ležet na posteli a mluvil. Kdo ví proč, možná se tady cítil bezpečněji, možná ho alkohol cestou víc nahlodal.
,,Víš Vinci, když jsem byl v base, o týhle volnosti jsem si mohl nechat zdát, jenže teď jsem tady, a stejně se cítím strašně svázanej."
,,To bude tím, že máte tolik zodpovědnosti, vůči rodině."
,,To je právě ten omyl. Všechno co mohli ti parchanti chtít, jsem jim dal. Byl jsem tam kvůli nim pět let. Jedinej, komu něco dlužím, je Lucien."
,,Co mu dlužíte, smím-li se zeptat?"
,,Zbytek svýho podělanýho života," vyhrkl a škytl.
Tahal jsem z něj všechno co šlo, a informaci jednu po druhé nasával jako houba, tahle příležitost už by se nemusela opakovat, potřebuji to slyšet přímo z jeho úst, dokud to neřekne, nemáme jediný důkaz, ještě chvíli, nesmí usnout, tohle musím vědět!
,,Louisi, proč byste Lucienovi dlužil svůj život? Co pro vás kdy udělal?"
,,Zastřelil jí. Já to měl... já tam byl... Nechci, nechci o tom mluvit, nebudu o ní mluvit!!!" najednou se posadil, tvář zkřivenou děsem, hluboké modré oči se upíraly do mých.
,,Nikomu neřekneš jediný slovo," pronesl tvrdě. Skoro jako by se vzpamatoval.
,,Samozřejmě že ne."
,,Dozvím se, že jsi někde něco, cokoliv utrousil, a vlastnoručně si tě pěkně pomalu zaškrtím, chápeme?!"
,,Jistě že, Louisi. Spolehněte se. Nezapomínejte, že to nepotrvá dlouho, a budu vám patřit," bylo to jako tanec mezi vločkami. Před mrazivým dotekem nakonec stejně není úniku.
,,Seděl jsem za vraždu své matky. Neudělal jsem to."
Jako by z něj spadla tíha světa. Potřeboval se svěřit, potřeboval to někomu říct, člověku, který je v obraze a přesto bude soucítit, konečně mi do důsledku došlo, proč si mě vybral, to souznění jsme cítili oba hned na počátku, ale vybral si špatně, tak špatně, nemohl hůř...
Chytil jsem se za obličej a promnul si ho. Nevěděl jsem, co bych mu na to měl odpovědět. K mému štěstí, pokračoval sám.
,,A víš o čem se tu ještě nemluví?"
,,O čem?" snažil jsem se, aby to nevyznělo příliš zvědavě.
,,O outsiderech. Ti lidi jsou nebezpeční. Když jsem byl v base, patřil jsem mezi ně. Lucien to všechno ví. Možná je mi za to i vděčný."
,,Co jsou zač?"
,,Oni prostě ví, všechno to ví, nevím jak ani odkud, někteří jsou možná od tajných-" utnul hovor a zbledl jako stěna.
,,Nikomu nic neprozradím, pokud to, že jste mi to řekl, neprozradíte vy," ubezpečil jsem ho.
V klidu si lehl, a rukou mi pokynul ať jdu k němu.
,,Můžeš tu prosím počkat, než usnu, Vinci?"
,,Samozřejmě," kývl jsem a posadil jsem se. Bylo to více než příhodné.
 

Louis Pennachio usnul rychle. A já měl možnosti i čas. První věc, kterou jsem udělal bylo, že jsem prohlédl pokoj. Nikde nic. Druhý krok bylo umístění odposlechu do jeho telefonu. Ten třetí - musel jsem za každou cenu zjistit, jestli tenhle podivný lidský úkaz nejede na drogách. Takže jsem mu ze saka vyštrachal bílou krabičku s léky, otevřel jí, a jednu růžovou pilulku v rychlosti strčil do kapsy. Modlil jsem se, aby je neměl spočítané, pokud jde skutečně o nějaké narkotikum. Pak jsem mu otevřel ventilaci okna, přikryl ho a pomalu se vydal pryč z jeho pokoje, za účelem se co nejdříve dostavit ke schránce, a předat tak Jeromemu ten prášek na analýzu, i nashromážděné důkazy.
 

Když jsem za sebou zavíral, mé oči se střetly s jinýma. Jako vždy, její náušnice cinkaly. Už je to tak. Štěstí má mnoho podob. Neštěstí má mě, a Louise.

*

Vysvětlení některých pojmů (část druhá):

Omino - Malí muži, společníci - lidé pracující zvnějšku ve prospěch rodiny (informátoři, donašeči).

Outsider - Lidé mimo rodinu, kteří s ní ale za jistých okolností spolupracují (členové rodiny ve vězení, členové rodiny v utajení, dvojití agenti).