Otřel jsem psa, svlékl kabát, boty, Pátkovi obojek a hrnul se směr kuchyň. Nebyl tam. Neomylně jsem mířil do pokoje kde mám ustláno. Na posteli se pod peřinou chvělo drobné tělo. Z pod pokrývky vyčuhovala pouze blonďatá čupřina.

,,Huberte?" rozklepaný chlapec zpozorněl, ale ještě víc se zavrtal do postele.

,,Mluv semnou," vyžadoval jsem.

,,Promiň..." bylo jediné co z něj vypadlo.

,,Za co se omlouváš?" tak to jsem nepochopil.

Já na něj tak vyjedu a on se tu omlouvá...neodpověděl. Místo slov se začaly ozývat vzlyky tlumené polštářem. Netušil jsem co dělat, nepřišel jsem na důvod proč pláče.

,,Promiň... Promiň..." špital mezi popotahováním.

,,Huberte," s vyslovením jména jsem z něj strh deku.

Otočil ke mě uslzený obličej a probodl mě zděšeným pohledem svých zelených očí. Chvíli se díval, pak se mu zkřivila tvář smutkem, zabořil hlavu do dlaní a znovu se rozplakal. Dál jsem nečekal. Ačkoli nemám šajna o co tu jde, budu mu nablízku. Posadil jsem se na postel a stáhl si ho do náruče. Pocítil jsem jak přestal dýchat a polkl.

,,Řekneš už mi co se děje?" ptal jsem se tiše a jednou rukou ho hladil po zádech.

,,Proč se to stalo? Proč? Proč nejsem normální? Proč se mi líbíš zrovna ty?!" kvílel a bušil mě pěstičkou do hrudníku.

Aha. Čili máme stejný problém. Přiznat si co jsme.

,,Huberte... Stalo se to proto že mě přitahuješ a proto, že ti ani já nejsem lhostejný. A taky si nemyslím že je nenormální když se ti líbí muž. Příroda to tak prostě chtěla. Nezměníš to. Je zbytečné se tím trápit."

Jako bych domlouval i sám sobě.

,,Já se toho bojím," popotahoval. ,,Všichni mě budou nenávidět!" kníknul a začal opět ronit krokodýlí slzy.

,,Když se bojíš, nemusíš to nikomu říkat. Budu s tebou i tak," povzbudivě jsem se usmál.

,,Vážně?" zelená očka se rozsvítila. ,,Ale...Kdo by chtěl kluka který nepřizná svou lásku?" zamrkal.

,,Já," odpověděl jsem a vtiskl mu malou pusu na čelo.

Ten kluk ani neví co mi prokazuje za službu. Ještě jsem nepotkal nikoho kdo by uvítal že náš vztah utajíme.

,,Tomáši," zakňučel mi do prsou a rozhodil kolem mě ruce.

Pátek celou dobu sledoval naše divadlo svýma smutnýma očima. Třeba věděl něco víc než my dva.

Když jsem se ráno probudil, nevěřil jsem vlastním očím. Výhled na druhou postel mi zakrývala blonďatá hříva a pod peřinou bylo nezvykle teplo. Včera tak brečel a teď se mi nastěhuje pod peřinu? Co když nás ostatní viděli? Proboha! Vystřelil jsem z postele rychleji než pacient se salmonelózou.

,,Tome?" protl ticho jeho ospalý hlas.

,,Hm?" otočil jsem se k němu jako zloděj nachytaný při krádeži.

,,Co plašíš? Všichni jsou pryč."

,,Jak to mám asi vědět," zabručel jsem.

,,No, vidím že nejsem jediný komu by vadilo kdyby někdo věděl že jsem na chlapy." Uchechtl se.

Mluvil semnou dospěleji než včera když mi smrkal do košile.

,,Co podnikneme?" Ptal se celý natěšený a prohrabával to vrabčí hnízdo na hlavě.

,,Můžeme se projít. Vyvenčíme náš pátý den v týdnu a cestou vymyslíme kam se vydáme."

,,Dobře."

,,Jen tak by the way...Kam jela rodinka?"

,,K babičce. Máma ví že tu starou čarodějnici nemusím, a o tobě jsem nakecal že ti není dobře."

,,Chytrá hlavička."

Potom jsme se oba nasnídali. Užíval jsem si veškeré dotyky které mi byly věnovány i ty které jsem sám rozdával. Nějak jsem se cítil naplněný. Dokonalý prototyp šťastného života. Odbila jedenáctá a my dva jsme se i se psem hrnuli za školku, přes kopec až na cestu do lesa. Jakmile zmizel z dohledu poslední dům, můj anděl mě chytil za ruku a opřel si hlavu o mé rameno. Pustil jsem Pátka z vodítka aby se proběhl a abych - sobecky - měl volnou druhou ruku. Přitáhl jsem si jeho obličej za bradu a vtlačil mu jazyk mezi rty. Otevřel pusu a pak jsme asi deset minut strávili líbáním. Když se Hubert odtrhl, zadíval se na mě zamlženýma očima a tváře mu hořely.

,,Je... Je možné že tě znám jen pár dní a už jsem až po uši zamilovaný?"

Místo odpovědi jsem ho znovu políbil. Uvědomil jsem si že nejsem schopen mu hned říct: Ano, je; protože mě se ještě nestalo abych někoho hluboce miloval. Spíš jsem měl rád. Byl jsem vděčný za blízkost, nežnost, vlídná slova, sex... Upřímně a jen mezi námi, tohle je prvně co toužím někoho ochraňovat. Držet ho v náručí a nepustit. Poprvé je to někdo kvůli komu bych byl ochotný projevit svou lásku veřejně. Najednou jako by se přestal točit svět, přehodila výhybka. Chtěl jsem vykřičet všem jak moc toho malého blonďáčka miluji.

Že bych tady, na konci naší planety, v malé díře jménem Dvorec našel toho, koho hledám? Neodpovídejte. Je to možné. A spíš než to, je to jisté.

Rty se odlepily a v jeho zelených očích zůstaly otazníčky. Chtěl odpověď.

,,Taky jsem zamilovaný."

Svaly v obličeji se mu pohly a ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Potom mě objal.

,,Nepůjdeme k tobě?" Navrhl a mě zatrnulo.

Rozhodně jsem na něj nechtěl spěchat, ale mladý pán asi ví co chce.

,,Proč ne."

Pískl jsem na Pátka a společně jsme kráčeli ke mě domů. Dveře šly ztěžka otevřít, jak byly mrazem zatuhlé. Zapl jsem topení a odpravil svého miláčka do obýváku. Udělal jsem čaj, našel nějakou deku pro psa.

Hubert seděl na pohovce, ukazováček mezi rty a nejspíš nad něčím přemýšlel.

,,Máš to tu útulný," řekl když slyšel jak nesu hrnečky do pokoje.

,,To jsem rád," mrkl jsem na něj, položil je na stůl a vrhl se na můj objekt touhy.

Začali jsme se líbat, ale přišlo mi to hrozně pomalé. Bylo to stejné jako venku. Myslel jsem že když chtěl ke mě tak na to prostě skočíme a je vymalováno. Nejspíš jsem se mýlil. Asi je v něm romantická duše, ušklíbl jsem se v duchu. Ale když se čtvrt hodiny vydržel jen líbat, hladit mě na tváři a maximálně mě pohladit po zádech, už to bylo moc i na mě kterému pomalé předehry nevadí. Nedočkavě jsem posunul ruku k jeho rozkroku, a začal ho hladit přes kalhoty. Položil mi bradu na rameno a prudce vydechl. Jupí! Souhlas! Zaradovalo se mé ďábelské já. Bez dalšího prodlení jsem mu rozepl kalhoty a rukou chtěl zaplout k jeho penisu. V tu chvíli se mi hubená ručka sevřela kolem zápěstí a Hubert vydechl slovo:

,,Počkej!"

,,Na co?" zeptal jsem se jako totální idiot.

Odtáhl se mi z náruče a zapl si džíny.

,,Není...," polkl ,,...není na to brzo?" Zněl vyděšeně.

,,Co se děje? Snad se nebojíš? Nebyls to ty kdo navrhl jít ke mě?" když mě protkly jeho nevinné oči, okamžitě mi to došlo.

On sem nechtěl abychom spolu spali. Chtěl něžnosti a dotyky kterých by si doma netroufl. Teď vypadal že ničemu nerozumí, ale zároveň se tvářil jako hromádka neštěstí.

,,Promiň..." Chytl jsem se za hlavu.

,,To nic," pípnul ale vypadal že je rudý až na zadku.

Chvíli bylo ticho.

,,Zlobíš se?" ptal se a udělal na mě psí oči.

,,Proč bych měl?"

,,Třeba proto že ještě nechci..," nedokončil, nechal větu vyznít do ztracena.

Jen jsem zakroutil hlavou, popadl ho do náruče a pokračovali jsme v líbacím maratonu.