Při zpáteční cestě oba bratři mlčeli a žádný z nich na mě nepromluvil ani v okamžiku, kdy jsme se vrátili do Bobbyho domu. Bez jakéhokoliv zájmu nebo instrukcí mě nechali stát za prahem a oba zamířili do obývacího pokoje. Bylo mi víceméně jasné, že jsem se prostě mohl sebrat, zmizet, ale něco co by se dalo nazývat svědomím, mi to nedovolilo. Připadalo mi, jako bych na tom měl obrovský podíl viny. A potřeboval jsem to Deanovi říct, že mě to mrzí, že jsem nemohl tušit, že Jo s Elen doplatí na mou unáhlenost. Na druhou stranu mě obtěžkaly obavy z toho, že by mi Dean skutečně mohl předsunout, že za to za všechno mohu jen já, a nikdo jiný. A myslím, že by měl pravdu. Vyřadili mě z hry jako malého kluka. Napálili prostřednictvím školácké chyby. A já věděl, že ten nový pocit co cítím, musí být bezmoc. Věděl jsem že nemůžu nic. Že další noc na Zemi pro nás přijde, ale pro Jo s Elen už ne. A nějaká má budoucnost z Deanem, je v nenávratnu. Šance, že bychom se jakýmkoliv způsobem dokázali vrátit k pocitům dnešního rána, je stejně mizivá, jakou má sněhová koule v horkých dlaních.

Tiše a nepozorovaně jsem vklouzl k obývacímu pokoji. Přesně v ten moment jsem zahlédl Bobbyho, jak se ze svého kolečkového křesla naklání ke krbu a vhazuje do něj fotografii, kterou včera večer v povznesené náladě pořídil. Sam s Deanem stáli vedle něj. Všichni tři společně hleděli na to, jak černobílou momentku pohlcuje oheň. Najednou byly všechny pocity skutečnější, než doposud. Protože to co jsem cítil, byla hluboká lítost. Proč jim jednou nemůže něco vyjít? Nehledě na mě a Deana, myslím jim - bratrům Winchesterovým a lidem, které milují? Oni by si zasloužili štěstí nejvíce ze všech bytostí, které jsem kdy poznal. Přál bych si to pro ně. Kéž by to šlo zařídit. Sklopil jsem hlavu k podlaze a usilovně přemýšlel, co bych pro ně mohl udělat. Ale nic mě nenapadlo a já se cítil čím dál nicotnější, a provinilejší.

,,Casi?"
To oslovení mnou projelo jako horká jehla. Palčivě a bolestivě. Odpusť mi mou bláhovost...
,,Deane?" zvedl jsem obličej abych viděl jeho tvář. Žádné slzy, ale těch emocí tam bylo tolik, že bych je nedokázal všechny pojmenovat. Nic dalšího neřekl. Obtočil své prsty kolem mého zápěstí a trhnul mnou, abych se dal do pohybu. Bez otázek jsem ho následoval, protože i kdyby někdo tvrdil, že mě vede jako beránka na porážku, šel bych. Za ním bych šel kamkoliv. A ví to on, a vím to já.

Vyšlapali jsme schody k horním pokojům, které Bobby používá jako ložnice pro hosty. Dean zamířil hned za první dveře, vtáhl mě do pokoje a aniž by pustil mé zápěstí, za námi zase zavřel a zamkl. Slova vysvětlení chtěla ven, valila se mi z vědomí na jazyk jako voda z uraženého hydrantu - ,,Deane, potřebuji ti říct že-"
,,Ne."
Mlčky jsem na něj zůstal zírat. 
,,Tak proč jsme sem šli?" zeptal jsem se poté.
,,Castieli, vůbec nic neříkej. Mlč. Bude to tak lepší."
Mé tělo se zachvělo. Tím, že řekl mé plné jméno dal najevo, že to myslí vážně. Kdy mě Dean naposledy oslovil jako Castiela? Skoro si nevzpomínám. Takže bude mluvit on, všechno mi to vyčte a pošle mě pryč? Takhle moje touha skončí? Za všechno můžeš ty, běž, nevracej se, nechci tě vidět, nechci tě znát, jdi mi z očí? Poté se Dean chytil mých paží. Byl to pevný stisk. Bude se prát? Pokud mě bude chtít bít, vymlátit skrze mně svou frustraci nechám se. Koneckonců, si to částečně zasloužím. Nadechl jsem se pro slova, chtěl jsem ho povzbudit, jen do toho, tak už mi jednu vraz. Jenže s tím momentem mi položil hlavu na rameno a těžce a temně vzdychl. Být o něco více andělem a o něco méně člověkem, asi bych nepochopil. Ale teď už jsem věděl.
,,Pusť,"  řekl jsem tiše.
Poslechl, pustil se, a tak jsem ho mohl pevně obejmout. Bylo mi z toho výjevu strašně smutno. Člověk, který nikdy nedával najevo že se trápí, ten vždycky tak nad věcí, je teď úplně zlomený. Řekl mlč, a tak jsem mlčel. Ale možná že ne jen proto. Nevěděl jsem totiž, jaká slova útěchy bych měl použít. Něco jako netrap se, to bude dobré? Vždyť nebude, Jo a Elen jsou mrtvé. Neber si to osobně? A jak jinak si to má brát? Nemůžeš za to? Jistě že on ne. To já. A nepotřebuji to slyšet i od něj. Potom se smutkem těžká hlava z mého ramene zvedla. Nečekal jsem to. Při všem, čím jsme si během dnešního dne prošli jsem si byl jistý, že tohle, na rozdíl od další noci na Zemi, nepřijde. A přesto přišlo. Dean mi ve svých hrubých dlaních sevřel tváře, a políbil mě. Líbal mě dychtivěji a vášnivěji než poprvé, nejspíš proto, že jsme tu sami, nebo z dalších lidských důvodů, které mě míjely. Jen jsem si přál, aby to co se děje a bude dít, nebyla z Deanovy strany jen náplast na tepenné krvácení.
 

Mezi polibky mě začal svlékat, a já mu neodporoval. I přes to, že mi byl tento popud více než jasný. Nic dobře nedopadlo. Není co oslavovat. Tohle je prostě jen cena útěchy. Tedy vpravdě, JÁ jsem cena útěchy. Možná bych se ho měl zeptat. Vlastně, musím se zeptat.
,,Deane?"
,,Nemluv. Castieli, prosím, ne."
Bylo to během pár minut podruhé, co tak vážně pronesl mé jméno. Asi jsem doopravdy bláhový hlupák. Protože kdybych nebyl, zastavil bych ho. Nebo bych odešel. Asi už začínám rozumět těm lidským povídačkám o tom, jak je láska mocná. Během následujících okamžiků jsem byl kompletně vysvlečen do naha, a povalen na postel. Hladil mě a líbal, ale když jsem se pokusil rozepnout mu košili, chytil mě za zápěstí, a ruce mi položil zpátky na postel. Tehdy, přesně v ten okamžik, jsem pocit bezmoci pochopil naprosto dokonale. Ty tu jsi. Já tu jsem. A přesto pro tebe nemohu vůbec nic udělat. Mohu ti poskytnout své vypůjčené tělo a pár okamžiků rozkoše, kterou ti přinese, a která ti v konečném důsledku nijak neulehčí. Spíš to bude ještě horší. Tak to je.
 

Skláněl se nade mnou, pak se napřímil. Z té košile se nakonec svlékl sám. Potom si rozepnul kalhoty. Cítil jsem jak mé lidské srdce burácí. Jak tělo hoří touhou. A mé vlastní já, ten Castiel, co se usadil v Jimmyho těle, dychtí, aby se ho více dotýkal. Chtěl jsem na něj také sáhnout, ale bál jsem se, že mi zase odstrčí ruce pryč. Tak jsem řekl jediné slovo a doufal, že neuslyším další; mlč Castieli.
,,Ještě..."
Zelené oči v obličeji nade mnou, se zavřely. Dean se lehce pousmál a zase je otevřel. Neřekl jediného slova, sklonil se k mému tělu a začal ho laskat. Prudce jsem dýchal a věděl, že brzy budu dál a přijímání kyslíku se změní v tiché sténání. Zakryl jsem si ústa rukou a nechal Deana ať si se mnou dělá cokoliv, co uzná za vhodné. Jsem celý jeho. A myslím, že to oba víme. A možná i někteří lidé kolem. Dochází mi, jak je má láska zjevná. Že skrývat jsem jí přestal už dávno. Akorát jsem včera, pod veškerým tlakem, vypustil z mysli a rtů ta neuvážená slova. Neuvážená, ale naprosto pravdivá. Cítil jsem jeho ruku v mých intimních partiích, bez rozpaků uchopil můj penis. S několika polibky se mi po břiše přesunul k tříslům, zavadil svým strništěm o mé stehno, možná aniž by to postřehl. 
,,Castieli..."
Znovu? Pustil mé přirození a znovu se ke mně naklonil. Byl jsem v myšlenkovém a citovém kolotoči, neměl to dělat, neměl mi stahovat mou vlastní ruku z úst. Kdyby to neudělal, neřekl bych to.
,,Kam má paměť sahá, vždy jsem tě miloval, Deane."
Byla to chyba. Zakolísal mi hlas protože jsem věděl, že tohle slyšet neměl. Ne od někoho, kdo by měl být tou rozumnou, vyšší bytostí. Ne od někoho, kdo má být anděl a právě se tu nechává oblažovat zcela lidskými pocity. Má provinilost dosáhla na nové dno.
Možná jsem čekal odpověď, možná ne. Spíš ne. Takže mi tolik nesedělo na rozumu, když jsem žádnou nedostal. Místo odpovědi se Dean prostě jen svlékl a přehodil přes nás deku. Klečel a opíral se o ruce přímo nade mnou. Cítil jsem jak mi kolenem roztahuje nohy od sebe. Oba jsme věděli co přijde. A oba jsme to tak chtěli.

Chvíli po našem milování tvrdě usnul. Ruku měl obtočenou kolem mého trupu a držel se pevně, skoro jako by i ve spánku potřeboval, abych s ním zůstal. A já se nikam nehnal, ačkoliv bych měl. Měl jsem celou noc na přemýšlení. A byl přesvědčený, že jí probdím. Jenže právě tohle byl večer, kdy jsem poprvé usnul.
 

Oči jsem otevřel vyděšený. Kdy jsem usnul? A jak je to možné? Deanova ruka mě stále svírala a někdo bušil na dveře. Sam?
,,Deane, sakra otevři ty dveře!"
Spáč vedle mě se pohnul. Potom se posadil, protřel si oči. Díval se na mě.
,,Co chceš Same?" zabručel a vstával. Cestou ke dveřím si oblékl spodní prádlo.
,,Jestli neotevřeš než napočítám do tří, dojdu ti plivnout na auto!"
,,To je vážně dospělý."
,,Tři!"
A se Samovým "dva" už otevíral.
,,Jestli truchlíš, zahrab to a nech to na potom. Máme případ."
,,Skvělý," bylo slyšet, že nadšený z toho opravdu není.
,,Počkej, ty tu někoho máš?" optal se podezřívavě Sam.
,,Ani ne,"
Nestihl jsem se obléct. Vlastně mě to nenapadlo. Jen jsem si rychle přitáhl přikrývku k tělu. I mému andělskému já bylo jasné, že tohle by Sam vidět neměl. Zahlédl jsem jak Deana odstrčil a prošel do místnosti.
,,Castieli?!"
Díval se na mě, díval se na svého bratra. Potom ho vystrkal z místnosti a zavřel za nimi dveře. Spustil. Zřejmě mu nedocházelo, že je jako vyšší bytost i tak uslyším.
,,Deane co blbneš?!"
,,Já neblbnu."
,,Castiel! Tohle je Castiel! To není holka na jednu noc se kterou se vyspíš, a už jí nezavoláš!"
,,Já vím."
,,Dochází ti, že ho budeš muset vídat?!"
Chvíli bylo dokonalé ticho.
,,Jo."
,,Jak jsi mu to mohl udělat? Já vím že to s Elen a Jo-"
,,Mlč. Nemluv o nich."

Nechtěl jsem to dál poslouchat. Urychleně jsem pobral své věci, a zmizel.