Velice tenká hranice
22. 6. 2014
Vztekle přešlapoval na místě, ačkoliv hustě pršelo. I když byl skutečně nadmíru vytočený, pokaždé když se rozhodl že se vrátí a všechno mu to vyčte se zarazil, a zůstal na tomtéž místě. Na ulici mezi domy, kde pořádně ani nebylo kde se před nevlídným počasím schovat.
Jistě že, on, dvojctihodný pan Sherlock Holmes má vždy ve všem pravdu. Ovšem!
Prudce nakopl plechovku která se válela na zemi, až cinkla o nedaleko stojící dopravní značku která je tady asi stejně platná, jako slepému kontaktní čočky.
,,Doktore Watsone, nesmíte si to tak brát," ozval se smířlivý hlas, ale jmenovaného to rozpálilo doběla.
,,Už nás zase necháváte sledovat Mycrofte?!" zaprskal a ve snaze uklidnit se, se drbal na zátylku.
Ne že by to nějak pomohlo.
,,Vy nejste člověk co by se dal snadno takhle... rozčílit, ale také vím kdo tohle umění ovládá zcela bravurně a dokázal by vytočit i Dalajlámu. Ať už řekl cokoliv Johne, neberte to doslova. Pokud vám to pomůže, pak se za něj omlouvám. A abych doplnil - ne, nesledujeme vás."
,,Má vůbec smysl se za něj omlouvat když jemu je úplně ukradené, jak mi je?!"
,,Občas to pomůže."
,,Já ale nejsem žádný diplomat kterého urazil tím že mu dal najevo, jaký je idiot - a že většina z nich skutečně je."
,,Vím že nestojíte o nevyžádané rady, ale v tomhle případě pomůže jen otevřená komunikace. Všechno co ve vás je mu říct, a pořádně vysvětlit, proč se vlastně zlobíte. V jeho případě je totiž dost možné, že to prostě jen nechápe."
John Watson cítil jak ho vztek a agrese pomalu opouští. Možná to bylo slovy jeho bratra který stál pod deštníkem a soucitně se na něj díval, ale daleko spíš prostě tím, že už byl promočený na kost a přiznal si, že se Sherlockem to nebylo lehké nikdy. Zdá se ovšem, že od té doby co svému přátelství posunuli hranice několika nezávaznými polibky, se hádají snad v každé volné chvíli. Občas se mu zdá, že už z toho brzy zešílí.
,,Odpusťte mu to," řekl ještě Mycroft, gestem se rozloučil a šel si po svém.
Watson zauvažoval kam, nebo za kým měl namířeno, ale pak si uvědomil, že tohle by mu vážně mělo být úplně jedno. Měl by se vrátit domů, všechno to zase strávit, a tečka. A zítra se to bude s největší pravděpodobností opakovat. Naštve se, odejde, vrátí se a bude předstírat, že se nic nestalo. Zdá se že se nějak ocitl v kruhu a docela rád by z něj našel cestu ven.
Zhluboka se nadechl a pomalu se vracel. Když toho vodníka uviděla paní Hudsonová, spráskla ruce a lamentovala proč si proboha nevzal deštník. Měl sto chutí říct že kdyby to udělal, nejspíš by ho cestou vrazil někomu do oka. Teď už byl ale o něco klidnější, a tak svou domácí ujistil že se hned převlékne a věci si dá usušit. Už se chystal nahoru do své ložnice, když se ukázal ON.
,,Johne, na slovíčko."
,,Nejdu. Chci se převléknout."
,,Já tě nejspíš dlouho nezdržím."
,,Řekl jsem, že teď ne."
Sherlock dál nemluvil, jen se na něj upřeně zadíval.
,,No tak dobře! O co sakra jde?!?" a cítil, jak už to v něm zase vře.
Jak to, že se od něj vždycky nechá ukecat když ví, že z toho nic dobrého nevzejde?!
Viděl jak se paní Hudsonová jako na povel ztratila a přesně v tu chvíli ho Holmes mladší chytl za ruku a vedl ho do obývacího pokoje.
,,Co to tu nacvičuješ?" bručel.
Snažil se aby to vyznělo podrážděně a Sherlock pochopil, že se na něj stále ještě zlobí. Nebyl si ale zcela jist, že to splnilo účel.
,,Posaď se," pokynul mu ke křeslu.
John už vážně uvažoval nad tím, co se to tu děje. Že by mu Mycroft byl domluvit mezitím co se nechával zmáčet průtrží?
,,Postojím."
,,Sedni si, Johne."
,,Promáčím čalounění. Nenechal jsi mě, abych se převlékl."
,,To má svůj důvod. Posadíš už se?"
Vzdal to a poraženě si sedl do křesla.
,,A teď co? Mám ti zatancovat?!"
,,Jestli chceš," pronesl Holmes ale takovým tónem že si nebyl zcela jist, jestli tu ironii v jeho otázce postřehl.
Sherlock si dřepl přímo před něj, své ruce položil na ty jeho, na opěradlech.
,,Chceš mi něco?! Jestli mě hodláš zase oblbovat, tak nemám zájem abys věděl! A je mi zima."
,,Z čeho máš takový strach, Johne?"
,,Strach?!? Já - Ne! Cože?!"
,,Zlobíš se protože víš, že mám pravdu."
,,Chyba! Vytáčí mě ta tvoje nekonečná samolibost! To tvoje všechno vím, všechno znám, všude jsem byl!!!"
,,Nic takového jsem nikdy netvrdil."
,,No tos ani nemusel víš?! To je tak očividný, až hanba!"
,,Přestaň se rozčilovat Johne."
,,Já se nerozčiluju!!! Mě jen vytáčí to, jak ty jsi klidnej!!!!"
Už byl zase na pomezí racionality a bezhlavého vzteku. Tak akorát ta pravá chvíle se sebrat a jít pryč. Jenže než se zmohl k pohybu, mladý Holmes se naklonil, a políbil ho. Trochu zmateně zapřemýšlel nad důvody. Něco takového už tu přeci bylo...
Odtrhl ho od sebe, úplně cítil jak se mu z toho iracionálního hněvu ježí chlupy na zátylku.
,,Sherlocku, tohle na mě nezkoušej. Nejsem ženská," vrčel vztekle.
,,Já vím. Taky jeden z těch mnoha klíčových bodů, podle kterých jsem si tě vybral."
,,Vybral?! Jak jako vybral?!?"
,,Jako partnera. A teď nemyslím jen jako pomocníka pro řešení zločinů."
,,Sherlocku, nedráždi mě nebo-"
,,Myslím že nedráždit tě je přesný opak toho, co si ve skutečnosti přeješ."
,,O čem to krucinál žvaníš?!"
,,Chtěl bys mě, nebo se pletu? Odtud ty věčné neshody."
,,Vůbec ne!!! Jak sakra můžeš mít takhle obří sebevědomí?!"
,,Takže nepletu," Holmes se k němu znovu naklonil aby ho opět políbil, a ačkoliv se setkal s odporem, nedělalo mu problém udržet si Johna v šachu.
Stačilo jen vědět, kde se ho má dotknout.
Watson se mezitím pral sám se sebou - protože Sherlock má ZASE pravdu. Znovu, a ve všem!!! Tolik ho chce, ale tak strašně mu to nechtěl dát najevo, že se z každého popíchnutí z jeho strany stala situace, kterou si bral osobně a velice ho to rozčilovalo. Moc dobře si byl vědom, proč je mezi láskou a nenávistí tak tenká hranice.
Watson ho odstrčil, vražedně se zamračil, ale pak ve výrazu povolil. Tasil proti Holmesovi ukazovák a přísně mu oznámil;
,,Nemysli si že jen kvůli tomuhle na tebe přestanu bejt nasranej."
Sherlock se na něj ale usmál, a samozřejmě že svým vševědoucím výrazem který vyvolává dojem, že je dotyčná osoba naprostý idiot.
Holmes ho zbavil mokrých svršků, hladil ho po zádech a sem tam políbil, než ho John zastavil.
,,Tady ne, může sem kdokoliv přijít."
,,A není právě tento fakt vzrušující?"
,,Jen pokud jsi exhibicionista. A to já fakt ne..." mluvil tiše, touhou podbarveným hlasem.
Vlastně mu bylo úplně jedno, kde se teď nachází. Hodil za hlavu veškeré úvahy co by se stalo, kdyby...
,,Víš Sherlocku..."
,,Nejspíš vím, ale povídej..."
,,Občas tě strašně nenávidím. To jen aby bylo jasno," zavrčel, ačkoliv vztek ho docela opustil a začalo ho nahrazovat vzrušení.
,,Vždyť říkám, že vím. Ale Johne," přiblížil se mu k uchu a zašeptal;
,,Nenávist není opak lásky. Opakem lásky je lhostejnost. A s klidným svědomím můžu říct že vím, že lhostejný jsem ti nikdy nebyl."
Watson sám musel uznat, že na tom něco bude.
,,A dost, jdeme do tvé ložnice. Nehodlám pak celý zbytek života poslouchat ódy paní Hudsonové na to, jak nám to spolu sluší."
Jako na povel se oba zvedli a Sherlock, tentokrát tažený za Johnem, se nechal úplně klidně vést, bez jakýchkoliv otázek a poznámek.
Komentáře
Přehled komentářů
Opět nepřekonatelné. Vážně žasnu nad tím jak dokonale vystihuješ jejich charakter a to není jenom tím, že tenhle pár naprosto zbožňuji, všímám si toho i jinde. A taky bych se vůbec nezlobila kdybys na tento pár psala dál. :)
...
(Eisha, 23. 6. 2014 1:18)Miluju Johnlocka a to jak dobře zachycuješ jejich charaktery a vzájemný vztah :'3. Za víc takových jednorázovek bych se nezlobila >< Na Freaks nezapomínám, ale jsem moc ráda, že jsem něco našla ^^
neuvěřitelné
(pani_Lucie, 22. 6. 2014 16:20)Je to co jedna schopná udělat, aby nemusela děla to co má, ale pokračuj a klidně víc.
♥
(Viky, 28. 10. 2014 22:21)