Obyčejný
29. 1. 2014
Občas uvažuji nad tím jak by bylo mnohem pohodlnější, mít úplně obyčejnou mysl. Nezabývat se maličkostmi, nesnažit se dohlédnout do všech konců a neumět lidi prohlédnout. Být člověkem kterému nic neříká manipulace mysli, kterému záleží na lidských osudech a který nemá potíže s přijímáním citů a jejich oplácením. Možná by se pak věci nezdály nudné, ale jen všední, nebo obyčejné. Přesně tak, jako je tomu s ním...
,,A ne, tohle zřejmě taky nepůjde," promluvil jsem ke své poslední myšlence, která patřila Johnovi. Rozhlédl jsem se po místnosti.
Byl tu dnes? Pokud ano, kdy odešel? Kam? Za ženou. Zcela jistě, ale její jméno mi uniklo. Nedivím se že ho tu nebaví posedávat, když jsem zrovna duchem mimo místnost. Ale myslím si že na to, že v takových chvílích naprosto nevnímám, už si zvykl. A právě proto se nejspíš sebral a šel. Pochopil, že ze mě dnes žádnou konverzaci nevyrazí.
Bolí mě hlava. Možná by to chtělo spánek, přeci jen, jet tři dny v kuse už je příliš a při nedostatku spánku mozek otupí a je neschopen se soustředit na detaily. Zamířil jsem tedy k pohovce a pohodlně se natáhl. Snad se mi poštěstí usnout, jenže to bych napřed musel utlumit své hlučné myšlenky. Bývá to semnou tak, že čím jsem unavenější, tím je pravděpodobnější že se mi na mysli usadí některá z událostí, kterou mé nitro nedokáže vysvětlit. Mé vlastní spory, a teď konkrétně ten jeden, spor se sebou samým a miliony protichůdných argumentů k faktu, že John je mi více než přítelem. Průměrný člověk by mi položil otázku: A proč ho tedy necháváš běhat po venku a za děvčaty, když k němu cosi cítíš? Jak prosté vysvětlení - mít s ním milenecký vztah je něco, co si nemohu dovolit. Už tak je často v ohrožení života jen proto, že mi pomáhá. Ale kdybych udělal tohle a pak by se to někdo dozvěděl, důsledky by byly katastrofální. Jak pro něj, tak pro mne. Láska je velmi nebezpečná nevýhoda, když máte tolik nepřátel, jako já. Ale ani tak si má hlava nechce dát říct a poslední dobou se zaobírá různými průběhy a konci potenciálního vztahu s Johnem Watsonem.
No dobrá, tohle nepůjde. Takhle v životě neusnu. Chce to něco, co mi rozhodí vnímání i myšlení, chce to... Ale ne. Takovou dobu se mi daří od nich držet dál a teď mě zlomí jenom myšlenky které nechci mít? Co se to semnou děje?
Začal jsem se nervózně vrtět na gauči a stokrát si zdůrazňoval, proč jsem s tím přestal. Nebudu si dobrovolně likvidovat své mozkové buňky. Otázkou ale je, jestli mi jejich oběť nestojí za ty dlouhé hodiny naprostého klidu. Tedy pokud by šlo jenom o tohle, neváhal bych. Jenže co když znovu sklouznu k tomu, co bývalo každodenní rutinou? Ne. Nechci aby tohle paní Hudsonová viděla.
A už vůbec ne, aby to viděl John.
Jenže... oni jsou teď oba dva pryč, že?
A tak jsem se zvedl a zamířil ke knihovně. Vím že se John takovými tituly nezaobírá a nikdy nebude - a proto je to perfektní skrýš. Kdyby tu někdo něco hledal, je velice pravděpodobné že by vyházel knihy a zajímala by ho jen popsaná zeď za policí. Přešel jsem ke konkrétnímu titulu a vytáhl jej z police. Co život dal, a vzal. Ani nevím jak jsem k ní přišel ale vlastním ji velice dlouho. A ani tak mě netrápilo ji zničit. Vyříznout vnitřek a udělat z něj uložiště pro společensky nepřijatelné a ilegální předměty. Otevřel jsem knihu a jemně se pousmál. Všechno to tu pořád je. Je s podivem, že se Lestradeův zátah policím s četbou vyhnul. Ale ne, co si to namlouvám. Vždyť tohle by je ve snu nenapadlo. Jsou tak předvídatelní. Tak obyčejní. Tak nudní...
Vše jsem si položil na stůl u pohovky a začal chystat. Jsou věci, které člověk nezapomene i kdyby chtěl. Najednou se ve mně sepnul automat. Zkapalnit drogu na lžičce, natáhnout do stříkačky, zaškrtit ruku. Pomalý vpich přímo do žíly. Byl to uvolňující pocit a proto mi úplně vypadlo z mysli, že musím ten nepořádek ještě uklidit. Prostě to jde mimo a že mi je to jedno, nabírá na síle. No co, to je fuk... Ať si kdo chce říká co chce. Teď je to ono, jasně... Tohle je tak fajn...
JOHNE...
Probral jsem se.
Tak tohle nechápu. Jak to, že mám nad sebou strop ložnice? Jak to, že ležím v posteli a... Sedl jsem si. Proč mám na sobě pyžamo? Že bych v tom rauši ještě chvíli normálně fungoval? Ne, to je nepravděpodobné.
,,Lehni si. Pořád máš to svinstvo v krevním oběhu."
,,Co...?"
,,Jsi vzhůru počtvrté. Pevně doufám že tentokrát už při smyslech."
,,Johne poslyš, já-"
,,Mě nezajímá jakákoliv z tvých lží. A stejně bych jí nejspíš slyšel poněkolikáté."
Vydechl jsem a položil se zpátky. Jeho starost a péče věci neuvěřitelně komplikuje protože ač v to nechci ani doufat, vím že mě má John rád. Jako dobrého přítele, jistě že...
,,Tak už jsi to ty? Nebudu se tu hádat s dalším šílencem který v tobě dočasně bydlí?"
,,Ano jsem to já. Odpusť mi žes musel... Nemyslel jsem na důsledky."
,,Ty, a o něčem nepřemýšlet? Neuvěřitelné."
,,Viď? A přesto tomu tak je."
,,Proč jsi to udělal? Nekasal ses minule před Lestradem že jsi čistý? Že ani nekouříš?"
,,Byla to pravda."
,,A můžu se tě teda zeptat, co tě k takové pitomosti přivedlo?"
,,Ty."
,,Co prosím?!?"
,,Několik nemístných úvah co se tebe týče. Na tom nezáleží. Ignoruj co jsem řekl."
,,Tohle se ignorovat nedá. Dojdu ti pro čaj a ty si zatím hezky rozmysli, co mi řekneš. Lži se nepřipouští."
Když John opustil pokoj, zalitoval jsem že to ze mně vyklouzlo. Vždyť by tomu jindy nevěnoval pozornost, leda že... Leda že už jsem mu pod vlivem drog řekl něco, co se ho osobně týkalo a on se chce ujistit, kolik je na tom pravdy. Takže teď to buď musím pečlivě odkopnout do kouta a hodit přes to deku, nebo mu prostě říct čím se užírám a nechat věcem volný průběh. Podle všech možných spojitostí a věcí vydedukovaných ale vím, že kdybych Johnovi takový druh vztahu nabídl, že by mě neodmítl.
Tak co mám tedy udělat? Riskovat jeho život protože si sobecky přeji mít ho stále nablízku?
,,Sherlocku!!!" otočil jsem se k němu.
,,Na, tady to máš. Vypij to. Bude ti líp."
,,Ah, děkuji."
,,Jak je možné že takhle vypínáš i když odejdu na pár vteřin?"
,,Prosím?"
,,No, ten nepřítomný výraz a pak jsem taky šestkrát zopakoval tvé křestní jméno než jsi zaregistroval, že na tebe mluvím."
,,Proč se ptáš? Vždyť mě znáš."
,,Asi ne tolik, kolik jsem si myslel."
,,Poslyš Johne, tohle nejsou věci které bych chtěl s někým sdílet. Vyřeším si to sám."
,,Na to bych tak úplně nevsázel. Víš, opravdu hodně nerad bych viděl jak padáš do drogové závislosti jenom proto že se mi bojíš říct, že bys semnou chtěl spát."
Polil jsem se čajem a vytřeštil na něj oči.
,,Řekl jsi toho spoustu. I když si to nepamatuješ."
,,Ne! To není...! Tohle není pravda! Tak to není! Skutečně!"
,,A jak to tedy je? Vysvětlíš mi to? Nerad bych si z těch věcí co se z tebe vylily jako černá voda udělal vlastní, ukvapený závěr."
John se mi posadil k nohám postele. A tím dal jasně najevo že bude poslouchat, i kdyby to vyžadovalo delší čas.
,,Dobrá, je pravda že jsem o tobě uvažoval i po této stránce. Ale velmi si tě cením jako skvělého přítele. Kolik lidí má někoho, jako jsi ty?"
,,No, pár jich znám. Ale je fakt že většina z nich nejsou osamělí sociopati. Co většina. Ani jeden z nich, to ty-"
,,Nech mě to dokončit."
,,... Povídej."
,,Z nějakého důvodu, a neptej se mě prosím proč, došlo k tomu, že jsem se do tebe zamiloval. Ovšem nechci tě nutit do-"
,,Sherlocku poslyš, já-"
,,Johne, nech mě to dopovědět. Vím co chceš říct ale počkej s tím prosím."
,,Dobře. Pokračuj."
,,Nechci tě nutit do tohoto druhu vztahu. Protože by to pravděpodobně vyžadovalo speciální přístup."
,,Co? Chceš z homosexuality dělat vědu? Moc dobře víš jak funguje lidské tělo, ne?"
,,Nemyslím to takhle. Nikdo by o tom nesměl vědět. Už tak trnu hrůzou jen když jsi někde pryč a kdyby se o tomhle dozvěděli moji nepřátelé, použili by tě proti mě."
,,Až tak do detailů bych nezacházel. Tvým nepřátelům bohatě stačí, že s tebou bydlím. Sexuální vztah už by pro ně byl jen malý bonus."
,,Johne..."
,,Ty už to víš, viď? Víš co k tobě cítím já?"
,,Prosím... Neříkej to. Nechme věci tak jak jsou. Už jsem vyjádřil co jsem měl na srdci ale neznamená to, že to chci hned teď zrealizovat. Mám o tebe strach. A s tímhle by byl ještě větší."
,,Nebudu ti vyvracet tvá rozhodnutí. Jen mysli na to... že jsem tu vždycky pro tebe. A hlavně už si proboha nepíchej tyhle hnusy. Až ti příště nedám klid, jsou v lékárničce prášky na spaní. A nebo se mi můžeš vypovídat, hm?"
,,Dobrá. Děkuji."
John se zvedl, sebral mi z dlaní hrnek a odešel.
,,A převlíkni si to polité pyžamo, náhradní máš na židli!" houkl na mě ještě.
Je až dojemné, jak se o mě stará. Udělal jsem co mi řekl, ač mě rovnováha stále ještě zrazovala. Polité šatstvo jsem nechal na zemi a zachumlal se pod peřinu. Netrvalo dlouho, a znovu jsem usnul.
Když jsem se probral, byla už za okny tma. Je večer. Pohnul jsem se, ale má ruka narazila na něco teplého. To je... Ve tmě jsem zamžoural a teprve pak poznal, že John spí v posteli vedle mě. Co má tohle znamenat? Něco jako... odevzdávám se ti? Ne... ne, ne, ne. Tohle gesto znamená, že rozhodnutí o svém osudu nechává v mých rukách. Oči přivykly tmě, a pak už jsem dokázal rozeznat Johnův spící obličej. Zaváhal jsem.
Existují pouze dvě řešení, ale nakonec obě skončí spalující bolestí. Moriarty se ani nebude muset snažit vypálit mi srdce z těla, jak vyhrožoval. To totiž s největší pravděpodobností zvládne sám John. Ač chtě, nebo nechtě - vím co nakonec přijde. Umím, bohužel, dohlédnout na rozličné konce. Neskončí to větou: A žili šťastně až do smrti. Ale copak si v tom všem nezasloužím trochu klidu a štěstí s člověkem, na kterém mi tolik záleží? Asi jsem sobec ale... ano. Ano, zasloužím. A tak jsem natiskl hlavu na Johnova prsa, a objal ho.
Je to malicherné, dětinské a právě teď jsem jak Johnovi, tak i každému ze svých nepřátel dal moc mě zlomit. Můj i jeho život bude jedno velké nebezpečí, a pravděpodobně ani nebude mít dlouhého trvání. Na druhou stranu - kdo by chtěl žít věčně?
Komentáře
Přehled komentářů
Úžasné! Já prostě Sherlocka žeru... a tahle pár je jednoduše dokonalý! A tvé povídky - Ááááwww♥ to ani slovy vyjádřit nejde, jak moc je miluju!
etoo takoje
(pani_Lucie, 30. 1. 2014 5:59)Něco takového přesně podobného :D perfektní momentka navíc plus neNaruto spokojenost vysoká. Vícero takových a z různých koutků
---
(Eisha, 30. 1. 2014 0:29):'3 Až na ty šílený Sherlockovi drogy, ze kterých pokaždé rostu, to bylo skvělé ^^. Oni jsou úžasný pár + Tvůj styl psaní = kyaaaa awesome ^^. Děkuji za skvělou povídku :3
♥
(Viky, 25. 3. 2014 18:13)