Chceš-li realizovat své sny... Probuď se!

,,Za to že jsem tu teď živej a zdravej, vděčím bráchovi. Chránil mě a sám to dost těžce odnesl."

Z pusy se mi chtělo vyhrnout hned několik otázek, ale čekal jsem jestli bude mluvit dál.

,,Můj... brácha..."

,,Ano?" povzbudil jsem ho ke slovům.

Bylo na něm znát, že povídat o tom ho dost bolí a naprosto byl jasný i fakt, že se s tím nikomu nesvěřuje. Chytl jsem ho za ruce.

,,Jen povídej."

,,Málem umřel. Kvůli mě."

Nevěděl jsem jak zareagovat, ale snažil jsem se nedat znát, že mě z toho mrazí. S takovým břemenem se asi těžko žije ale... Nehodlám dělat žádné závěry dokud se nedozvím víc.

,,Rodiče tě z toho viní?" to bylo první co mě napadlo jako důvod k rozpadu jeho rodiny.

,,Ne... To... Je to jinak..." vyděšeně se na mě podíval jako by čekal, že se kvůli těm několika větám zvednu, a odejdu.

Chtěl jsem se omluvit ale Patrik se nadechl a začal vyprávět. A mě nezbylo víc než nasávat emoce a jeho životní historii.

,,Víš... Když jsme byli mrňata, vždycky, kam až moje paměť sahá, nás rodiče vychovávali přísně. Když jsme zlobili, dostali jsme na budku. A je fakt že jsme zlobili hodně. My to tak nějak... brali jako normální součást života, prostě to patřilo k naší výchově. Jenže jak jsme rostli, začínalo to být horší. Občas jsme prostě dostali jen tak, za nic. Brácha je starší, a došlo mu to prvnímu... že měl náš fotřík problém. A neuměl si ho vyřešit jinak než tím, že si na nás upouštěl páru. Na mámu nikdy ani nesáhnul. Na druhou stranu - ona se nás nikdy nezastala, jako by jí to bylo jedno. Nejdřív jsme to brali, pak snášeli, a nakonec to nějak vytrpěli. Nebylo zbytí chápeš? Nebylo kam jinam jít, když jsme byli děti."

Zděšeně jsem přikyvoval. A byl hrůzou bez sebe co ještě přijde.

,,Jak na bráchu dosedla puberta, začal vzdorovat a pak to bylo ještě horší. Když jsem se potom přidal i já, častokrát jsme dostali přes držku tak, že jsme další den nebyli schopní vstát. Brácha se těšil že až mu odzvoní osmnáct, vypadne. Jenže když na to přišlo, řekl mi že neodejde. Že nemůže. Protože mě doma nechce nechat samotného. Věděl že bych prošel peklem. Tak začal shánět podnájem s tím, že si mě vezme s sebou a o všechno se postará. Všechno zařídil, sbalili jsme si pár věcí a chtěli odejít... A tenkrát otce chytl naprostej amok.

Nechtěl nás nikam pustit... teda hlavně mě a brácha se s ním začal rvát. Fotr do něj mlátil jako hluchej do vrat. A pak na mě bráška zařval že to nezvládne a ať rychle vypadnu. Byl jsem vyděšenej... Tak hrozně jsem se v tu chvíli otce bál, že jsem bráchu prostě poslechl. Ještě jsem stihl zaregistrovat jak s ním praštil proti zdi než jsem vzal zbaběle roha. Když jsem se pak v noci podělanej strachy vrátil abych se po něm podíval, máma mě ve dveřích objala a brečela. A to bylo taky poprvý a naposledy co jsem měl chuť udeřit ženu. Ale pak jsem se zapřísáhl že NIKDY nikomu neublížím. Jsem sice syn magora, ale nehodlám se s ním nechat srovnávat...

Máma mi řekla že brácha je v nemocnici a táta u výslechu. Nakonec ho za to udala jenže příliš pozdě. Bráchovi to zdraví nevrátí. Od toho dne kdy jsem ho viděl v nemocnici... Už jsem neměl odvahu se mu ukázat před očima. Skončil kvůli mýmu strachu na vozíčku... No a fotr sedí ve vězení."

To, že domluvil, mi došlo až o hodnou chvíli později. Můj mozek horečnatě zpracovával informace. Tak znova, Šimone, ke komu že byl život nefér?

Patrikovi musím jednu věc uznat. Lepší nemít rodinu, než vyrůst v tomhle. Nebyl jsem schopen pohnout rty a tak jsem po něm sáhl a objal ho.

Jak je možný v něčem takovým žít, a nezešílet? Jako by věděl co mi míjí hlavou, řekl:

Víš já jsem to prostě zazdil a dělám že se to nikdy nestalo. Proto jsem ti o minulosti nechtěl vyprávět. A pak můj bejvalej... On mi hodně pomohl, jenže mě pak taky dost sebral ten rochod... Sakra zabrzdi mě Šimone, už jsem toho řekl až moc," odfoukl si a zavřel pusu.

,,Chtěl jsem to slyšet," přiznal jsem a položil mu bradu na rameno.

Na jednu stranu mě potěšilo jak se mi otevřel, protože to znamená, že jsem důležitý. Ale z té odvrácené, a trochu tmavší strany čouhá několik otázek a spousta pochybností. Jak je možné tohle se zdravým rozumem přežít? Jak se dokázal obrnit tak, že vypadá naprosto vyrovnaně a málokdy ho vidím, aby se mračil? Odpověď je možná příliš děsivá. Nechci jí znát.

Tu noc jsme spali v jedné posteli. Patrik ležel na boku, já za ním, jednou rukou jsem ho objímal v pase. Tiše, v důvěrné blízkosti vedle sebe, ale ani jeden z nás nemohl usnout. Nebylo v tom žádné sexuální napětí, mě prostě nedal spát náš rozhovor. O čem dumal Patrik, možná radši ani nechci tušit. Bylo mi jasné že ve škole budu k nepoužití. Tak nějak si říkám, kam se v posledním měsíci vytratil ten zápal stát se spisovatelem? Sny se snadno a rády mění v cíle, že. A čím starší člověk je, tím častěji se mu to stává.

Koukl jsem přes Patrika na budík. Půl sedmé pryč. To abychom pomalu vstávali.

,,Patriku?" jemně jsem mu zatřásl s ramenem v domnění, že přeci jen usnul.

,,Co se děje?" ozvalo se šeptem.

,,Nic zásadního, ale za hodinu a pár minut nám začíná škola."

,,Aha."

Patrik se pomalu vytáhl z mého sevření a posadil se na posteli.

,,Jdu si pro něco k snídani," oznámil a odkráčel.

Tak jsem vstal a následoval jeho kroky. Zarazil jsem se mezi futry a díval se na něj, jak se snaží si z horní police nad kuchyňskou linkou podat krabici s cereálnými kuličkami.

,,Proč to ten trotl dává pořád tak vysoko?!" zasyčel a prsty poklepával na krabici aby se alespoň o píď posunula.

Nenapadlo mě mu pomoct. Ani v nejmenším. Díval jsem se na jeho natažené tělo. Na obnažené břicho, jak se triko vykasalo, když se napínal. Na vytahané pyžamové kalhoty které jen tak tak držely na bocích. V tu chvíli mi bylo více než jasné, proč to Petr dává zrovna tam.

A pak už to nevydržel, povyskočil a krabice letěla dolů. Patrik jí nestačil zachytit. Pleskla sebou o podlahu a obsah se rozkutálel do všech stran.

,,Hm. Dělám čest svému příjmení."

Usmál jsem se a konečně se pohnul, abych mu pomohl.

,,A já udělám zase čest tomu mému, tak si sedni."

Sesbíral jsem co se dalo a zbytek nametl smetákem. Patrik zachrastil téměř prázdnou krabicí.

,,Šimone podáš mi prosím tě tu druhou?"

,,Dobře, co za to?" nadhodil jsem šibalsky.

Patrik rozhodil rukama. ,,V týhle situaci ti můžu věnovat leda tak pusu."

Usmál jsem se a krabici mu podal.

,,Díky," řekl a naklonil se ke mně.

Chytl jsem ho za šíji a přitáhl si ho k ústům. Ještě než jsem svými rty stiskl ty jeho, zaslechl jsem rozvášněné vzdychnutí. Obmotal mi ruce kolem krku.

Když jsme se odtrhli, Patrik odhodlaně prohlásil:

,,Chci tě."

,,Teď?"

,,Hned."

Chytil mě za ruku, a odtáhl do ložnice.

,,Ale co škola?"

,,Tu stihnem."

Nezdám se vám příliš dětinský na dospělého muže? Snadno se nechávám strhnout. Možná bych se měl přestat chovat nezodpovědně.

,,Polož se," pokynul mi a ukázal na postel.