Deštivý žalozpěv
16. 10. 2011
To odpoledne se zatáhlo, a strašlivě rozpršelo. Vzduch se ochladil a zasažené místo začalo hrát jeden ze svých žalozpěvů. Čekal jsem na Patrika, až mu skončí poslední hodina a doufal, že déšť do té doby ustane. Nebyla to přeháňka, prostě lilo a lilo jako by se nebe roztrhlo. A v tom pochmurnu a mokru přilétla jiskra, která dokáže zažehnout teplo v celém těle.
,,Uf, jsem tu," ohlásil Patrik když se přiřítil.
Vytáhl jsem smajlíkový deštník, který jsem se sychravým podzimem začal nosit s sebou. Přidržel jsem si Patrika kolem pasu, deštník zdvihl a vykročil do nečasu. Pak už jsem směr chůze nechal na něm.
Šedivá mračna spouštěla provazce vody, které zběsile bubnovaly o náš žlutý deštník. Patrik mi připadal, jako by byl na procházce. Bylo mu úplně jedno, jaké je počasí.
Nebydlel daleko. Měl to do školy přes pár ulic. Ani jsem se tomu nedivil. On si věci umí usnadnit. Odemkl nám dveře a rukou mi pokynul dovnitř. Sklopil jsem deštník, na koberečku zul boty a počkal až zavře.
,,Ten deštník otevři a dej ho sušit tamhle do rohu," zadal mi Patrik instrukci a tak jsem ho poslechl.
Když jsem se obrátil, byl už zutý a jeho bunda visela na věšáku. Taky jsem si odlehčil. Jakmile jsem spustil ruce z věšáku, chopil se jich Patrik a podíval se mi do tváře. Rarášci v jeho očích jako by spali. Jiskřilo tam teď něco jiného, jen jsem tomu nemohl přijít na jméno. A pak jsem se naklonil, abych ho políbil. Pustil jsem jeho ruce a ty své mu položil na záda. Patrik mi opřel dlaně o hrudník.
,,Dolů s tím," zamumlal jsem a stáhl mu šátek z čela.
Pohladil jsem ten krásný obličej. Uvnitř mě to hřeje. Takový laskavý a mazlivý pocit. Patriku... já tě...
,,Šimone," vydechl a znovu mě políbil.
,,Ježíš, teď to bude znít strašně lacině," kníkl.
,,A co?"
,,Že tě miluju."
To nezní nikdy lacině, když vám to řekne osoba, do které jste se zamilovali.
Poskočilo mi srdce, stiskl jsem ho v náruči, chytl za zátylek a znovu a znovu ho líbal.
,,Patriku já-"
Jeho tělo ztuhlo. V zámku zarachtal klíč.
,,No moment! To si ze mě dělá srandu ne?!"
Tak naštvaného jsem Patrika ještě neviděl. Chytl jsem ho za zápěstí abych ho zbrzdil, ale on stejně dveře prudce rozrazil a krajně kousavým tónem zaprskal na svého spolubydlícího:
,,Co tu děláš?!?"
...
,,Šimone?"
Krve by se ve mně nedořezali.
,,Petře?"
Byli jsme oba v šoku. Petr si musel uvědomit, že to já jsem důvod, proč o něj Patrik nestojí. A já zase pochopil kdo je osoba, kvůli které by mě znovu a znovu odmítal. Jediný dokonale mimo z našeho setkání byl Patrik.
,,Vy se znáte?"
Ten tón nebyl ani tak otázka, jako fráze ublíženého člověka.
,,Jo. Známe. Šimi...?"
,,Aha," vypadlo z Patrika.
Sehnul se pro boty a obul se. Dokonale pomalým pohybem si vzal a zapl bundu, došel pro deštník, a vytratil se ven.
A já ho nechal jít. Svět dupl na brzdu a hodil zpátečku v momentě, kdy jsem zaregistroval Petrův obličej.
,,Hloupá situace," zavrčel jsem a promnul si obličej dlaní.
Ještě jsem z ní cítil Patrika.
,,Seber se, a mazej za ním," přikázal mi Petr.
Šok.
Kolik toho dneska ještě snesu?
,,Cože?"
,,Jdi hned za ním! Vůbec netušíš, jak úžasného člověka jsi právě nechal odejít! Tak už padej!"
Vystrkoval mě ze dveří i bez bot. Chňapl jsem po nich a obul je.
,,Bundu."
Petr mi jí podal.
,,Já nemůžu, takže to za mě koukej udělat ty."
,,Co?"
,,Udělej ho šťastným."
A s tou větou mi zabouchl dveře před nosem.
Déšť mě zmáčel, ale taky probral a já zapřemýšlel, kam mohl v tomhle hrozném slejváku utéct. Rozeběhl jsem se rovnou za nosem a vyhlížel žlutého smajlíka v deštníkovém provedení. Kupodivu jsem ho našel jen kousek od domu. Seděl na lavičce, deštník sklopený k zemi a nechal se máčet deštěm.
,,Proč jsi odešel?" zeptal jsem se a posadil se k němu.
,,Vy spolu něco máte viď? Viděl jsem to na tobě. To proto seš celou dobu tak opatrnej v tom co děláš..."
,,Ne. Já s Petrem nic nemám."
,,Ale určitě měl."
,,Měl. To přiznávám. Dlouho jsem ho miloval, ale už je to... hodně dávno."
Patrik se uchechtl. Zdálo se mi, že mi věří. No, proč by vlastně neměl.
,,Patriku?"
,,Hmmm?"
,,Vrátíme se zpátky. Vysvětlím ti to. Všechno. No, a dokud nás máčí déšť a ty se tváříš jako hromádka neštěstí, nejspíš bych měl říct jednu lacinost."
Dlaní jsem si otočil jeho tvář ke své, dal mu letmou pusu a pronesl:
,,Miluju tě."
Květinové dítě pustilo deštník a přitisklo se ke mně.
,,Děkuju..."
Když jsme se zvedli, vrátili jsme se k Patrikovi domů. Petr se omluvil že se vrátil tak nevhod, ale ujel mu vlak, a nechtělo se mu v dešti čekat na nástupišti.
Vyprávěli jsme Patrikovi jak jsme spolu vyrůstali, i to co se stalo než Petr odešel z děcáku. Jak jsem ho po letech zase potkal, i jaký zmatek to ve mně zanechalo. Petr nakonec odešel, aby už tentokrát vlak opravdu stihl. Když jsme zůstali sami a seděli naproti sobě na gauči, nedalo mi to a zeptal jsem se ho.
,,Patriku? Když už víš... Já... Napadlo mě že bys mi mohl něco povyprávět ty. Vím sice co miluješ za hudbu, nebo i to že bytostně nesnášíš celer, ale tvou minulost vlastně vůbec neznám. A... o tvé rodině taky nic nevím."
,,Pamatuj si, že to ty ses na to ptal, ano?"
,,Jasně."
,,Když to tak vezmu... Na začátku jsme byli vlastně normální rodina. A pak to šlo všechno do háje."
Komentáře
Přehled komentářů
Robíš môj svet svetlejším.
....
(terkic, 17. 10. 2011 14:22)ten tvůj styl psaní je prostě skvělej, máš tak originální rozhovory mezi postavama a i popisování situací, a to zbožňuju, vždycky mě zaujmeš:) byla jsem zvědavá, kdy to praskne a teď sem mnohem zvědavější, co jim ještě přichystáš za osud:)
...
(Eisha, 16. 10. 2011 20:48)Dneska je mi tak strašně špatně - ale když čtu ty tvoje povídky, tak na to úplně zapomínám :)....
Hmm
(Kaci.chan, 16. 10. 2011 18:09)Urazíš se, když ti taky řeknu takovou nějakou lacinost? Co víc na to mám říct, než že tě zbožňuju za každé písmenko, které napíšeš? Definice je prostě to, co mi vyplnilo prázdné místo po Učiteli!
Tralaláááá
(Haku, 25. 10. 2011 19:11)