Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola třetí: Motlitba

24. 12. 2009

"MAXWELLI!" zaječel Viktor.

Nemohl se k němu přes tu démonickou holku dostat. Kdykoli byl na dosah, ohnala se po něm nebezpečně vyhlížející dýkou.

"Ty mrcho!" křičel.

Musel uskakovat před jejími výpady. Pak si všiml chlupatého tělíčka v rohu místnosti. Nina vypadala jako když spí. Během okamžiku si Vik uvědomil že jí to poručila ona. Přece jen, ať chce nebo ne, v Nině kus démona je. V takovém případě není problém jí ovládat. ' Co je mi do kočky?! Proboha Maxi! ' šílel v duchu když spatřil louži rudé tekutiny pod tělem svého přítele. Aby se lépe bránil, popadl Jor která Maxovi při pádu vyletěla z ruky. Sotva se jí dotkl zasyčela mu v dlaních.

"A to jsem tě vyrobil!" procedil mezi zuby když postřehl bílé puchýře na rukou. Jor dávala jasně najevo že Vik není její pán. Syčela a pulzovala mu v dlaních. Kdykoli se ostří démona srazilo s javorovou holí, zajiskřilo to. Děvče začalo nepříčetně řvát. Nečekala tak silného protivníka když toho nerozvážného kloučka srazila napoprvé k zemi. Viktorovi začaly docházet síly když se snažil používat Jor současně se zaříkáváním.

"Jako ovce vedená na porážku, jako beránek když ho stříhají...Krucinál!"

"Tohle na vyšší neplatí děťátko!"

"Kdo je u tebe dítě ty nicko!"

Řinčení zbraní protrhl jekot který se Vikovi zažral až do morku kostí. Na prázdné ploše bez obličeje se dívce rozevřelo cosi jako ústa. Spíš to připomínalo zanícenou sečnou ránu. Její tělo sebou škublo a cosi vyzvrátila na podlahu.

"Souhlasim! Je to na blití!" znechuceně pokrčil Vik nos.

Ale ta slizká žlutavá voda se lila po zemi směrem k němu. Stál a čekal s Jor v ruce co se bude dít. Když se ten hnus dotkl špiček chlapcových bot, zasyčelo to a začaly se rozpouštět. Zaříkávač uskočil z dosahu a za odříkávání motlitby přemýšlel co na tuhle dámu použít aby jí omráčil, nebo lépe - zničil.

"Hospodine rozpomeň se na rouhání nepřítele, na zbloudilý lid, jenž znevážil tvé jméno. Nevydávej život hrdličky dravci, na život svých ponížených nikdy nezapomeň, přihlédni ke smlouvě!" křičel a dál se s Jor bránil jejím výpadům.

V okamžiku jako by mu svitlo. ' Proč se to bálo pekelných? Že by dáma nerada oheň? To bude ono! ' Uvažoval. Během boje po ní nenápadně rozstřikoval borovicovou smolu zředěnou s lihem.

"Plno doupat násilí je v temných koutech země. Kéž zdeptaný není znovu tupen, ponížený ubožák ať chválí tvoje jméno!" vykřikl a současně s lusknutím nasměroval proud zeleného ohně přímo na démonickou dívku.

Jeden úder srdce.

Uši drásající jekot.

Pach spálené kůže.

Dusivý dým.

Vik se zadýchaně podíval na ohořelé tělo. Démon se nehýbal. Vytáhl svou dýku a odřízl hlavu od těla. Tu zabalil do připraveného vaku aby měli pro Spolek důkaz že zlikvidovali neznámého vyššího. Zbytek těla spálil. Když to dokonal, hlavou mu bleskli jeho společníci.

"Maxi! Nino!" Zděsil se když uviděl jen nehybná těla.

"Maxwelli? Slyšíš mě?" Opakoval dokola a pomalu svého přítele obrátil na záda. Přiložil svou hlavu na jeho hruď a zaposlouchal se do slabého srdečního tepu. Odhrnul mu roztržený plášť i košili a prohlédl si hlubokou ránu která se mu táhla od podpaží, přes bok až ke kyčli.

"Maxi, vydrž, prosím tě nevzdávej to..." Šeptal a vzal bezvládné tělo do náruče. Po cestě z místnosti zvedl chlupaté klubko a položil ho Maxovi na prsa. Jako by tím dotykem dostala Nina ránu. Cukla sebou a zamžourala žlutýma očima do Maxovy bílé tváře.

"Co to?... Viku co mu je?!?" Začala panikařit.

"Uklidni se, radši ho začni léčit než se dobelháme pro pomoc," vydechl zmoženě blonďák.

Max skoro nic neváží, ale on je velmi unavený a tak mu i jeho křehké tělo přijde těžké. Nina mňoukla, začala potichu příst přičemž předními packami jakoby masírovala Maxův hrudník.

O týden později...

Viktor sedí u nuzného lůžka na staré rozvrzané židli a drží Maxe za ruku. Na první pohled jen dva kluci. Na druhý už byste si všimli drobného kočičího tělíčka které spočívá na prsou ležícího chlapce. Od doby co Amata, žena vůdce vesnice Hektora ošetřila mladíkovy rány, se ta kočka nehnula. Dnes to bylo sedm dní. A jako už pokolikáté blonďák přemlouval svého přítele aby se probral.

"No tak, Maxi! Já vím že mě slyšíš! Vstávej! Prosím... vstávej..." zlomil se mu hlas a potlačil neposedné slzy které se mu vlily do očí. Začínal ztrácet naději. Denně se za něj modlil, ale bál se. To proto že Max nikdy nebyl v bezvědomí více jak dva dny. A to po sebenáročnějším boji. Nevěděl co si o tom myslet, ale bylo mu jasné že pokud se brzo neprobudí, zemře. Tělo to zakrátko vzdá. Strašně si přál aby jeho přítel otevřel své ocelově šedé oči a zmateně zamrkal. Chtěl to jako obvykle. Aby se vyhrabal z lůžka a nadával co tu ještě dělá. Z rozjímání ho vytrhla Nora, Amatina dcera která teď pečovala o Maxovo zranění.

"Pane Viktore, běžte spát. Tady nejste nic platný," zašeptala smutně už alespoň posté.

Přesto věděla že to na něj neplatí. Seděl u něj ve dne v noci. Občas na něj mluvil a z jeho hlasu poznala že je mu opravdu blízký a on ho nehodlá opustit. Mlčky přišla blíž, stáhla pokrývku a chtěla vyměnit obvazy ale Nina jí bránila. Syčela, sekala svými drápy. Nechtěla aby mu někdo způsobil další bolest.

"Nino..." Uklidnil jí konejšivým hlasem Vik.

Přesto jak se dřív nesnášeli, teď zakopali válečnou sekyru. Oba pro Maxe chtěli to nejlepší. Viktor si vzal Ninu do náruče a počkal až Nora Maxe ošetří, a přikryje. Poté vrátil vrčící Ninu na hruď svého přítele.

"Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát zlého, vždyť semnou jsi ty." Dořekl motlitbu a začal Maxovi předávat svou životní energii.

Byl potom vyčerpaný ale Maxovi se lépe hojila ta rána. A tak uteklo dalších šest dní.

Čtrnáctý den od útoku, jak vesničané říkali ' Bezvýrazné ', Max stále spal a na živu ho drželo už jen to že mu Vik předává svou energii. Věděl že podle správných postupů ho měl nechat odejít na věčnost, ale nedokázal to. Až příliš k němu cítil na to aby ho odepsal. To samé Nina. Ta odcházela pouze aby se najedla a protáhla ztuhlé kosti. Přesto s ním byla víc než Viktor. On, jako muž, pracovní síla a zaříkávač pomáhal s obnovou městečka a celkem se to dařilo. Ještě pár dní a bude to tu vypadat jako dřív. Pár dní...

Večer u něj zase seděl, přemlouval ho, i když to bylo marné.

"Maxi... Maxwelli...Čtyřlístku, no tak! Slyšíš? Prober se! Nemůžeš mě tu nechat! Dobře víš proč jsem s tebou, proč jsem souhlasil s tím nerozvážným a naprosto stupidním plánem přidat se k Lovcům... Hele chlape, co Ren? To už ti na ní nezáleží?" Teď už mu kapaly slzy přímo na jejich spojené ruce. Byl zoufalý.

"Přísahám! Jestli se neprobudíš, najdu jí. Udělám to za tebe, ale mnohem radši bych šel s tebou. Prosím...PROSÍM!" Křičel a plakal.

"Prosím Čtyřlístku! Já tě..."

"...Viku nekřič. Mám hlavu jako balón," zachraplal známý hlásek.

"Maxi!" Zaječel znovu a tentokrát se mu v očích leskly slzy štěstí.

"Maxíčku!" Vrhl se na něj a zuřivě ho objal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hmhm

Haku,21. 1. 2010 0:17

Jo,jo,jo,hezke,hezke.

MUHAHAHA

pan Démon,25. 12. 2009 21:59

To si jen myslíš! xD

^_^

Ere Ruli,25. 12. 2009 21:48

Mockrát děkuyu, ye to pocta ^^ Pán Démonu, ye we skrytu srdce i dobrý démon? :)

^.^

Chrona & pan Démon,24. 12. 2009 20:18

Klidně :) Jsem moc ráda že se ti to líbí, celou tu kapitolu jsem psala se vzpomínkou na tebe ;) Pan Démon mě přesvědčoval ať Maxe nebudím ale... když jsou ty Vánoce ^^

:')

Ere Ruli,24. 12. 2009 17:50

Lepší a lepší :) To si musím wytisknout a někam schowat, yestlipak newadí ^^ Moc se mi to líbí!!! :)