Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola druhá: O život

15. 12. 2009

"Je to prosté," začal menší z chlapců. "Jsme ze Spolku lovců démonů a i když vyčistit vaše město není náš úkol, nemůžeme to nechat být. Pomůžeme vám, ale na oplátku vysypte všechno co o nich víte." Promlouval Max v klidu, ale přesto ženu s mužem propaloval svým ocelově šedým pohledem.

"Dobrá... Jen... Povězte nám co umíte? Jak je chcete dostat pryč? A jde to vůbec? Vždyť jste ještě děti!" Rozplakala se rudovláska. Teď se ujal slova Viktor.

"Vím že na to nevypadáme, ale jsme zkušení lovci. Tady Maxovi je patnáct ale přesto je ve Spolku jeden z desítky nejlepších. Zdolal i démony vyšší kasty u kterých umírá 80% lovců, bojem ošlehaný válečník." Díval se z jednoho na druhého a snažil se nemrkat, aby dodal svému povídání vážnosti.

"Co se mě týče, jsem o dva roky starší než on a patřím k zaříkávačům. V bájích a legendách je znáte jako mágy, čaroděje, alchymisty nebo kouzelníky. Nechci se chvástat ale taky nepatřím k nejhorším... My lovci pracujeme ve dvojicích. Vždy jeden zaříkávač a jeden bojovník. Ovšem, my máme ještě nadanou pomocnici." Zabrousil pohledem k chlupatému klubíčku v Maxově klíně.

"A k vaší otázce jestli je dostaneme pryč - ano - je to možné. Máme své metody, ale přesto nepohrdnem informacemi od vás." Dokončil svou řeč a těkal očima mezi posluchači.

"Vylézají jen v noci," zašeptal starý pán o berli který poslouchal celou konverzaci.

"Vraždí všechno živé co jim přijde do cesty. Bez vyjímky." Ujal se slova mladík a podrbal se v slámovitých vlasech.

"Tohle víme. Spíš nám řekněte odkud přicházejí a pokud je několik druhů, tak jakých?" Promluvila kočka a všichni zděšeně ztuhli.

"Démon!" Ukazovali na ni prstem a to slovo se neslo celým sklepením. Nina protočila oči vsloup a zavrtěla hlavou.

"Že se vůbec vměšuju," prskla.

"Ona není jako ostatní. Je pravda že v jejích žilách koluje démonická krev předků, ale rozhodně jí není tolik aby byla nebezpečná." Promluvil po delší době Max. Všichni na něm viseli očima.

"Jejími předky jsou nekomaty. Démoni s kočičí podobou a rozeklaným ocasem, ale Nina už s nimi nemá nic společného. Po nich jí zbylo pouze inteligentní myšlení, a řeč." Obhajoval svou přítelkyni.

Atmosféra zhoustla tak že by se dala namazat na chleba.

"Lidi, nám nezbývá než jim věřit. Jinak zemřeme," řekl muž který jim otvíral dveře, očividně vůdce. "Ještě jsem se nepředstavil, Hektor. Ta rudovláska je má žena Amata. A teď k věci. Ty potvory vylézají z jeskyně, z bývalých uhelných dolů asi kilometr od města. Vždycky než vyrazí, je po celém okolí slyšet zvuk houslí. Kdybychom nevěděli že to volá ty obludy, znělo by to jako líbezná melodie. Víc toho není co říct, zbytek víte." Chlapci zakývali hlavami na souhlas.

"Kolik je hodin?" Otázala se Nina, ale tentokrát se to obešlo bez kradmých pohledů a zděšených hlasů.

"Nimel?"

"Zhru-ba š-šest rán-o," zakoktala pihovatá dívenka která bedlivě sledovala přesýpací hodiny a zrovna se je chystala otočit.

"Vymyslíme plán a vyrazíme," zavelel Max. Bylo zřejmé, kdo je tu stratég a páteř té podivné skupinky.

Vesničané je nechali pracovat. Oba se několik minut skláněli nad pergamenem. Viktor soustředěně pokyvoval, když Max zuřivě gestikuloval, Nina se z jeho pohybů chvěla a rozladěně máchala ocasem. Pak se oba mladíci postavili, Max sjel rukou ke svému krku a pod pláštěm cosi stiskl. Nina při jeho počínání zavřela své žluté oči. Viktor si mezitím sáhl do kapsy kalhot a vytáhl dlouhou stuhu nachové barvy. Vesničané se zatajeným dechem čekali co bude dělat, ale dočkali se pouze toho, že si s ní volně svázal blonďaté vlasy, aby mu v boji nepřekážely.

"Můžeme," vyhrkli všichni tři současně.

Hektor je vyprovodil ze dveří a pak za nimi zamkl. Skupinka se dovlekla k padacím dveřím a Max, jako by nic nevážily, je odklopil. S třísknutím se zastavily o kamennou podlahu a trojice vylezla ven. Katedrála vypadala ještě žalostněji než za tmy. Mlčky vyrazili a zamířili přímo za město k dolům, jak jim poradil Hektor.

 

"Nebude tu, vsadím na to Jor," zamumlal Max.

"Stejně tam musíme, znáš postup."

"Postupy, postupy! Ztráta času! Vodič je na nějakém místě odkud je může řídit! Nebude zalezlej v jeskyni a čekat až ho přijdeme sejmout! A když rozmetáme pekelné hřebce, stvoří nové nebo vyšle něco silnějšího. Viku no tak!"

"Hele, ty jsi stratég a v podstatě nepotvrzený šéf naší skupiny, ale tohle ti nedovolím. To zavání průšvihem."

"Má pravdu," přitakala Nina což Maxe vyvedlo z míry. Nestávalo se že by souhlasila s Viktorem.

"Přehlasovali jste mě," zoufale vydechl Max a vytáhl Jor.

Ještě se rukou dotkl předmětu pod pláštěm a vyrazil v čele skupiny. Za ním opatrně našlapovala mourovatá kočka ze které ve tmě byly vidět jen lesknoucí se žluté oči. Průvod uzavíral zaříkávač který si palcem mnul dlaň pravé ruky.

"Světlo," špitla Nina.

"Vidím to," odvětil Max.

Ušli zhruba dva kilometry do podzemí a v dálce začínal být vidět plápolající oheň.

"Pekelní?" Otázal se Viktor a stočil pohled na Maxova záda.

"Stoprocentně. Jor se to nelíbí, brní mě z ní ruce."

"Čas jí probudit."

Max na to jen kývl a olízl si palec kterým pak přejel horní tři znaky. Jor se rozzářila bílým mlžným světlem.

"Oni spí?!" Udivili se všichni tři naráz když došli ke stádu. Každý z hřebců měl zavřené oči.

"Ten Vodič bude oříšek, když je ovládá tak dokonale...Zajímalo by mě o co mu jde."

"Maxi, jsou jen čtyři věci o které stojí." Obrátila se na něj Nina a Vik začal odříkávat:

"Životní energie, lidské duše, pomsta nebo poslání."

Z hřebců sálalo takové horko že se oba chlapci začali potit, o Nině nemluvě.

"Potřebujeme zjistit co má v úmyslu a to půjde leda z nich," kývl k pekelným. " Pak rozmístíme lapače triangulátoru a zkusíme ho zaměřit." Dokončil Max svou řeč.

Mezitím už Vik pátral jestli jim něco neprozradí zjev těchto démonů.

"Hele Maxi, Nino... Nejsou to jen přízraky, vypadají hmotní, což znamená že si s nimi Vodič dal dost práce. Kdyby mu šlo o energii nebo duše, tolik by se nenamáhal."

"To nééé!" Zasténal Max a dva páry očí ho sjely pohledem.

"Co je?!" Odsekl jim.

"Takže pomsta nebo poslání," zaplácla Nina ticho.

"Vypadneme, víc toho nezjistíme."

Max v duchu zuřil. Jestli to není ze msty pak toho Vodiče poslal on. Jen si na něj vzpoměl, měl rudo před očima. On ho o všechno připravil. On mu způsobil tolik bolesti, zapříčinil jeho věčnou nedůvěru k lidem.

"Casua!" Zavrčel chlapec a Jor mu začala v rukou tepat. Jako by ta javorová hůl měla svůj život. Ten zvuk byl jako údery srdce.

"Čtyřlístku!" Zděsila se Nina když zpozorovala co dělá Jor.

Vyskočila mu na rameno a začala hlasitě příst. Působilo to jako jedinečný tlumič hněvu. Max se oklepal a otevřel oči. Ani si nepamatoval kdy je zavřel.

"Pojďme," zašeptal.

Když se dostali z jeskyně, oba chlapci zamhouřili oči před oslňujícím světlem. Bylo něco po poledni.

Viktor vylovil z pláště tři lapače, jeden dal Maxovi, druhý Nině do tlamy a poslední si nechal. Beze slov se rozešli, každý jiným směrem. Moc dobře věděli co dělat. Když byly lapače umístěné v trojuhelníkové formaci, naši přátelé se vydali do středu města ke katedrále, nebo tomu co z ní zbylo, a opět se spolu sešli.

"Tak já začnu," nervózně se usmál Viktor.

Max ho znepokojeně pozoroval. Další z věcí kterou z duše nesnášel - triangulace vyššího démona. Ačkoli by to nahlas v životě neřekl, měl o Vika strach. Jediné co ho uklidňovalo byla Nina, která se mu s předením opět vysápala na rameno.

Viktor klečí na zemi, zavřené oči, rozpažené ruce. Dva páry očí mu vrtají díru do zad. Když se Viktorovi zeleně rozzářily vrásky na dlaních, oba poznali že se blíží ke konci jejich snažení. Záře pohasla, a blonďák se svalil bezvládně k zemi.

"Viku!" Zakřičel jeho přítel a vrhl se k tělu. Obrátil ho obličejem vzhůru a proplesknul. Odměnou mu bylo zachvění víček a následně otevřené tmavě modré oči.

"Fuj...Dobrý..." Usmál se Viktor, posadil se a promnul si kořen nosu. Při vstávání zavrávoral.

Po očku sledoval Maxe jak si zhluboka oddechl. Když se k němu otočil, Max mu věnoval jeden ze svých vzácných úsměvů.

"Jak to děláš že mě vždycky tak vyděsíš?" Odfoukl si chlapec stále s úsměvem na rtech.

Tohle je důvod proč Vik triangulaci miluje. Šíleně ho to vyčerpává, ale na druhou stranu mu pak Max dokazuje že mu není lhostejný. On totiž kladné city moc neprojevuje.

"Máš ho?" Přerušila jejich myšlenky Nina.

"Budete se divit, mám. Je támhle." Ukázal prstem na střechu katedrály.

"Bože! proto jsou ti lidé živí! Je to Vodič ale očividně si nerad pouští čtyřnohé k tělu!"

"Pod svícnem je vždycky tma," zamumlal Vik.

Max víc stiskl bíle zářící Jor a vydal rukou povel k pohybu. Trojice se tiše kradla katedrálou a pomalu vystoupala po schodech na horní ochoz.

"Musíme najít cestu na půdu," mňoukla mourovatá kočka která už šla zase po svých.

"Tam!" Zahlédl Max další schody.

Přistoupili pod ně a Vik zatajil dech. Na dřevěných schodech, vedoucím ke dveřím do poschodí sedělo několik bytostí.

"Okřídlení," zděsil se Viktor.

"Klid, tohle dám," prohlásil sebevědomě Max, zhluboka se nadechl a postavil se do bojové pozice.

"Zhebněte!" Zaječel chlapec a vrhl se k hloučku zrůd které napůl připomínaly vysušenou lidskou kostru a napůl ptáky. Vik čekal jestli dá Max znamení že potřebuje pomoc, ale to se nestalo. Mladík doslova tančil mezi démony a jeden po druhém se rozsypaly v prachu na zem. Jor kvílela, co rána, to zadunění. Lidé dole ve sklepení se klepali strachy. Slyšeli jen hlasité hřmění. Max skončil a zrychleně dýchal.

"Skvěle Čtyřlístku." Mrkla Nina a vydala se ke dveřím. Sotva se jich dotkla, pootevřely se, jako by je někdo zval dál. Max se smutně zamračil na svou přítelkyni. Věděl na co se chystá.

"Budu v pořádku," šeptla a protáhla se skulinkou dveří.

"Nino?" Zoufale volal Max.

"Čičíííí? Provokativně se přidal Viktor.

Hrobové ticho prořízl tesklivý tón.

"Housle." Řekli oba a s hrůzou se dívali jeden druhému do očí.

Nechtěli ani domýšlet co ten Vodič s Ninou udělal. Max v tu chvíli nepřemýšlel. Děsil se možnosti že by opět přišel o bytost ke které si dovolil nějaké city. Rozrazil dveře a zastavil se. Hypnotizoval malou dívenku s havraními vlasy, které jí padaly do očí, jak hraje na housle.

"Hi hi hi..." Začal se místností šířit děsivý smích.

Hudba ustala a ona zvedla obličej k příchozím. Vik si myslel že už není co by ho mohlo šokovat, ale to se pletl. Právě se díval na prázdnou plochu. Oči, nos, rty... Všechno chybělo. Byla bez tváře.

"Co by jste rádi?" Zeptal se nevinný dívčí hlásek.

S tou větou se oba probrali a zaútočili na cíl. Netušili však, že ona se mezitím co stáli, připravila na vlastní tah. Každý z chlapců šel z jedné strany ale dívenka se mezi nimi prosmýkla jako duch. V tentýž okamžik padl Max k zemi a z pod bezvědomého těla začala vytékat krev.

"MAXWELLI!"

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tieto ukoncenia!!!!!!!!

Haku,21. 1. 2010 0:10

Paradicka,bezim na dalsiu.

o_O

Ere Ruli,17. 12. 2009 15:01

Pááni, to ye tak napínawe. Sup s dalsi casti :D Skoro az neyde uwerit, ze to píses ty. ^^