Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtvrtá: V Kiranu

6. 1. 2010

"Vždyť nás rozmačkáš!" vydechl Max zprudka a očima hodil ke svému břichu kde se mezi nimi zmítalo chlupaté tělíčko.

"Já se neudržel, promiň. Já mám takovou radost!" výskal Viktor.

"Fajn ale už mě prosím neobjímej," mračil se šedooký chlapec a mnul si obvázanou ránu na boku.

"Jak je možné že..." mumlal pro sebe.

"Jak dlouho jsem byl mimo?" vrhl pohled s otazníky v očích na hocha na židli.

"Čtrnáct dní," přiznal se sklopenou hlavou Vik.

"Moment, to bych ale... Né! Že jsi to neudělal?!?" Podle sklíčeného výrazu ve tváři to bylo jasné.

"Viktore, už jsme o tom mluvili! Nepoužívej to! Vždyť tě to po kouskách zabíjí!"

"Jenže teď šlo o tebe! Jinak bych to nepoužil."

"Ani když se jedná o mě rozumíš?!" řval a provrtával očima blonďáka který se tvářil jako hromádka neštěstí. Přišlo mu ho líto.

"Ačkoli se zlobím... Děkuju Viku. I tobě Nino," a s láskou políbil kočku mezi uši.

"Co nejdřív bychom měli vyrazit do hlavního města s tou 'Bezvýraznou'. Potřebujeme šaty, věci, doplnit zásoby, příručku a ... a vůbec," uzavřel Vik chladně.

"Zítra vyrazíme," oznámil Max a stále drbal Ninu pod bradou a mezi ušima.

"Fajn," bylo mu řečeno a jeho přítel odešel.

"Co je to s ním?" mumlal Max.

"To by neviděl jen slepec... A ty," sykla Nina, ale to už jí spící Maxwell neslyšel.

Následující den, brzy ráno už stáli oba chlapci před Hektorovým domem a loučili se s vesničany. Max znovu děkoval Amatě a Noře které se staraly o jeho zranění. Potom se, s Ninou v patách vypravili do hlavního města okolních zemí, do Kiranu. Max byl ještě značně vyhublý a Vik si ho celou cestu dobíral nepřeberným množstvím vtipů a narážek.

"Hele, Maxi, víš... nechci ani domýšlet jak by to vypadalo kdybys padal..." naoko se zamyslel a pak rukou naznačil pohyb připomínající padající list.

"Opravdu úsměvné!" vrčel druhý chlapec už téměř nepříčetně. Nejprve ho ignoroval, ale čím víc Viktor přisazoval, tím víc to v něm vřelo.

"Jen ti závidí figuru," šeptla Nina ve snaze ho uklidnit.

"Já tě slyšel čiči, jenže já fakt nestojím o to vypadat jako pakobylka nebo připomínat násadu od koštěte..." uchechtl se Vik.

Dva zásahy jednou větou, pomyslel si. Trvalo dvě vteřiny než ucítil štípavou bolest v levačce.

"Hlavně že mě uklidňuješ." začal se Max chechtat vzniklé situaci.

Jen Viktorův výraz když civěl na kočku zadrápnutou a zahryzlou v jeho ruce mu stačil. Ovšem Nina i Vik jako na povel ztuhli a zapoměli na své nesváry když ho slyšeli se SMÁT. Zvonivý smích jako cinkot rolniček. Max nechápal na co ti dva tak čučí. Oni to ale věděli moc dobře. Tento zvuk hrál často hlavní roli v jejich představách. Kdy to bylo naposledy co se tak smál? Ani nepamatují.

"Vy dva budete moje smrt," zajíkal se smíchy a setřel slzy z očí.

Vikovi sice vrtalo hlavou, co ho na tom mohlo tak pobavit, ale byl moc rád že se to stalo.

"Ještě deset kiláků a jsme tam," ohlásila Nina spokojeně třetí den jejich cesty.

"Jo! Už se těším na to týdenní lenošení než vyrazíme dál," jásal Vik.

Max se mračil, nic neříkal. Myslel na Ren. Pamatoval si jí jako mladou dívenku. Změnila se za těch několik let? Nevěděl, ale pevně doufal v to, že se jí daří dobře. Myšlenky na ní přerušily jako obvykle ty na Casuu. Na to, co jeho rodině provedl. Že unesl Renatu a ostatní zabil. Ještě dnes si vybavuje ten puch který se z něj linul. To, jak ho jediným zaříkáním připravil o všechno.

"MAXWELLI CLOVERE!" ječel Viktor. Chlapec na něj stočil šedé oči a protkl ty jeho modré.

"Spíš nebo co? Nina šla napřed, že si zaloví a počká nás před městem. Nevnímal si jí tak ti to mám vyřídit," mluvil na svého přítele pomalu a zřetelně jako na dítě. ' Zase ten výraz, ' divil se zaříkávač.

Poté oba mlčky došli k bráně Kiranu a zamířili přímo do Spolku lovců.

Polorozpadlý cihlový dům s odřeným nápisem: Sídlo lovců.

"Zvenčí nic moc na to jaké mají prostředky," podotkl Max a vstoupil dovnitř. Vik i Nina si to štrádovali za ním.

V recepci seděl starý prošedivělý muž kterému se, když je spatřil, rozzářili zakalené oči radostí.

"Pánové Clover a Hollow, samozřejmě s věrnou přítelkyní Ninou," usmál se.

"Zdravím Joshi, jdeme doplnit zásoby a předat tohle," zdvořile promluvil Viktor a na stůl před něj položil kulatý kožený vak.

"Copak je to za potvoru?" vyzvídal stařík.

"Nějaká neznámá vyšší. Vodička čtyřnohých démonů. Vesničané jí dali jméno Bezvýrazná."

"To dává smysl," zhnusil se Josh poté co prohlédl obsah vaku.

"Jdu to ukázat šéfovi ať navrhne odměnu a cestou vám najdu... no však víte," usmál se bezzubým úsměvem a vytratil se.

Našemu trojlístku nezbylo než čekat na jeho návrat. Když se ani po čtvrt hodině nevracel, Max s Ninou na dřevěné lavici vytuhli. Vikovi se spát nechtělo. Byl zvědavý jestli najdou něco o té Bezvýrazné. Utápěl se v myšlenkách co je asi čeká za úkoly, než mu ztěžka dopadlo cosi na rameno a on zjistil, že je to Maxova rozčepýřená hlava. Jeho vlasy neustále vypadaly jako by tam hnízdili ptáci. Neposedně trčely do všech stran. ' A navíc voní po heřmánku, ' zasnil se Viktor se svým nosem pár centimetrů nad Maxovou hlavou. Natáhl ruku aby mu jí Max nepřeležel, jenže to šedookého chlapce probudilo. Protáhl se, zívl a pak se podíval na čem že to spí. Když si všiml že to bylo Vikovo rameno a ještě k tomu tam nechal uslintaný flek, zastyděl se a jeho tváře nabraly růžový odstín.

"Pardon," špitl.

Blonďákovi se míhalo hlavou vše možné, ale momentálně to, co v několika posledních dnech prožil s Maxem. On totiž očividně city má, jen se je snaží maskovat. ' Aby nebyl zranitelný, ' došlo mu. Ani se nedivil. Po tom co prožil...

Byla půlnoc a jeho mistr přinesl jakýsi uzlíček hadrů v náruči. Rozsvítil petrolejku a tím ho probudil.

"Viktore, můžeš se o něj postarat? Musím s ostatními zpět do jeho domu," mluvil tiše a pomalu mistr, který byl zároveň jeho opatrovníkem. Rodiče nepoznal a tento muž se o něj staral kam až mu paměť sahá.

"Ano," odpověděl stroze a přešel k chvějící se změti látek. Ten chlapec s kaštanovými vlasy se očividně bál, prožil něco děsivého. Stále mu po tvářích tekly slzy. Viktor ho opatrně svlékl, omyl a poté zase navlékl do čistých šatů. Tohle už dělal několikrát. Postaral se o dítě které přežilo masakr. Nikdy ale nežily dlouho. Každé z nich dříve či později zemřelo, nebo se samo rozhodlo ukončit žití. Ani jemu tehdy nedával šanci. Ale přesto se k němu choval jemně a citlivě aby se ta ublížená duše uvnitř jeho těla nerozsypala na prach...

O dva měsíce později poprvé promluvil.

"Děkuju," první slovo z jeho úst které Vikovi patřilo.

Vždycky byl tichý typ, ale s časem začal mluvit víc a dokázal se bavit i o smrti rodiny. Podrobnosti však nikdy neříkal. Teprve po roce, když ho mistr začal trénovat se to dozvěděl...

"Jak chceš svou sestru zachránit když se neubráníš mě?" schválně ho mistr popichoval.

Zabralo to. Max zuřil a po pár okamžicích protivníka položil na lopatky. Devítileté dítě přepralo muže v Kristových letech...

"Takže kluci!" vrátil ho Joshův hlas do reality.

"Tady máte nové oblečení, nejnovější vydání příručky Spolku lovců, brousek na dýky, trochu zásob v těhle ruksacích a samozřejmě peníze," usmál se a zatřásl pořádně naditým měšcem. O Bezvýrazné se ale bohužel nic konkrétního nedozvěděli. Převzali věci a pak jim Josh dal ještě seznam míst která mají navštívit s popisem práce která je tam čeká. Max papír poskládal a vstrčil si ho do vnitřní strany pláště.

"Pánové užijte si volna a přijďte se zase ukázat," loučil se Josh vesele.

Málokdo z lovců se s ním bavil a k tomu měl tyhle dva v oblibě.

"Za šest dní od zítra vyrážíme," oznámil suše Max.

Bývalo to tak, že se za ten týden ani neviděli. Sedmý den se vždy sešli u brány a vyrazili. Ten kdo tohle navrhl byla Nina. To protože jí připadalo že jsou pořád spolu a chvíli se nevidět všem jen prospěje. Ona většinou lovila, potulovala se a užívala si volnost. Max trénoval. Dřel denně do úmoru aby byl zas o kousek lepší. Nesmí přeci dopustit aby ho nějaký démon takhle sejmul! Viktor chodil od výčepu k výčepu než většinu svých peněz utopil v pití nebo rozházel se ženami. V předposlední den volna toho však nechal aby se vzpamatoval, a ten poslední strávil pomáháním lidem, motlitbami a mší v kostele.

Následující den, brzy ráno se trojice sešla na určeném místě a vyrazili za svou povinností.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Haku,21. 1. 2010 0:23

Bezim na dalsiu.

T.T

Ere Ruli,7. 1. 2010 19:03

Wy to wšici ukončuyete w tak napínawé situaci ^_^ ale nádherný, yako wždy :)