Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byla jednou jedna láska 9/10

2. 11. 2014

 

 Člověk co jsem byl, život co jsem žil, každá myšlenka, všechno se to zastavilo tady. Vzpomněl jsem si na to, čím si prošel, kolik jsme toho spolu prožili a stále nedokázal uvěřit, že už tu není. Vážně to mělo směřovat sem? Tady, na prahu tohohle domu to má všechno skončit?

,,Ne."
Zvedl jsem se a otočil se proti zavřeným dveřím. Začal jsem do nich bušit pěstmi a křičet; ,,Kde je?!?" Slyšel jsem za sebou Sakuřiny vzlyky a mlátil do té překážky se značnou vytrvalostí dál, a dál.
,,Naruto... prosím tě, přestaň..." ozvala se.
,,Jen chci vědět co se mu stalo!"
,,Naruto, nech to být!"
,,Sakra ani mě nehne!!! Chci vědět, kde je! Sakuro nemůže být mrtvý! Prostě ne!!!" hystericky jsem ječel a pořád bušil na dveře.
,,Neodejdu dokud se nedozvím víc!"
 
A ano, bylo to nekonečné hodiny. Jenže ani přes ty zvuky už nám Sasukeho matka znovu neotevřela. Potom se setmělo a já to mlácení vzdal.
 
,,Dobře. Tak jinak. Sakuro pamatuješ na toho rodinného přítele? Párkrát o něm mluvil - ten jediný člověk co mu kdy pomohl. Jo a mimochodem zařídil nám byt, chceme se tam spolu nastěhovat - a přestaň už bulet! On není mrtvej, jasný?! Já ho neodepíšu jenom proto, co ta čůza řekla!"
,,Dobře... Jo... Jo, pamatuju," otřela slzy, ale stejně dál štkala.
Chápal jsem to. Jen nebyl ochoten tomu podlehnout, dokud se nedozvím, co se s ním skutečně stalo.
,,Půjdeme se na něj poptat na tu policejní stanici co je u nás. Myslím že v danou chvíli víc stejně nezmůžeme. Pojď,"
Chytl jsem jí za ruku a pevně jí sevřel. Odmítám se sesypat, dokud ho neuvidím na vlastní oči...

Noc jsme přečkali na nádraží a vrátili se do města prvním ranním vlakem. Bylo to nezodpovědné k našim rodinám, protože jsme se ani nezastavili doma, ale tohle bylo životně důležité. Nevěděl jsem, jestli jsem to trefil a policejní stanice v našem městě bude správná volba, ale doufat jsem stejně nepřestal. S takovou naléhavostí, s jakou jsme tam vtrhli jsem se nedivil že se nás hned jeden tlustý policista ujal a začal nás uklidňovat a ptát se, o co jde. Načež se k němu přidal ještě kolega který vypadal jako jeho protiklad. Alespoň vizuálně.
,,Jde nám o člověka který tu pracuje a je přítelem Uchihových. Musíme s ním něco probrat a je to urgentní."
,,Uchihovi?" zamyslel se otylý policista.
,,Hele, oni myslí toho kluka co chodil s Nanami, ne?" obrátil se na vychrtlého kolegu.
,,Možná byste mu měl přestat říkat kluk, už tu dělá dobře sedm let. Ale jo, to by měl bejt on. No, ten maličkej tehdy... vždyť víte to... tamto... domácí násilí... To byl malej Sasuke Uchiha, ne?"
,,Drž mlč!!! Víš že nám o tomhle šéf zakázal mluvit!!!" syčel tlouštík.
Přišlo mi že vedou rozhovor takový, jako bychom tam ani nestáli. 
 
Takže... nejen on. Ten "rodinný přítel Uchihových". O tom že je u nich doma něco v nepořádku věděli i další lidé, policisté, ale nikdo s tím nic neudělal... Jak je to vůbec možné?
,,Stačí... nám adresa a půjdeme." šeptla Sakura.
,,Děvče ale to nemůžeme, na to jsou předpisy."
,,Kdy přijde?" ptal jsem se.
,,Až za čtrnáct dní. Má dovolenou. Na ošetřovačku."
,,Hele ale to byste jim taky neměl říkat víte?" ozval se zase poučným tónem ten hubeňour.
Tihle dva muži zákona mi přišli trochu jako z přihlouplých kreslených pohádek pro děti. A ještě o dost spíš jako Laurel a Hardy. Nuže, kdo chce s vlky býti...
,,A co kdybyste mu zavolali, že jsme tady kvůli Sasukemu? Myslím že ho to určitě bude zajímat.
Hubený s tlustým se po sobě podívali, a pak kývli.
,,No tak jo. Když je to tak naléhavý..." řekl tlouštík, a odešel k telefonu.
,,Sakuro? Postřehla jsi to?"
,,Co?"
,,Jak mluvil o té dovolené na ošetřování."
,,A to je?"
,,No, znám to z dětství. Když jsem byl nemocnej, brala si takhle teta ošetřovačku na mě. Znamená to že pečuje o nemocného člena rodiny. Co když jde o Sasukeho?"
Pokusil jsem se jí tím povzbudit. A popravdě hlavně sebe.
,,Nezbývá než doufat."
Napjatě jsme oba čekali na verdikt, když se ozvalo;
,,Blonďatej, pojď k telefonu!" naklusal jsem, aniž bych se ohlédl.
,,Chce tě," pronesl chlapík.
Přitiskl jsem sluchátko k uchu a ze zdvořilosti se představil.
,,Tady Naruto Uzumaki."
,,Satoru Kiseki. Prý jste naběhli na stanici, jako byste viděli duchy. Ale dozvěděl jsem se že sháníte Sasukeho. Proč?"
,,Je to můj přítel a přes čtrnáct dní o něm nemám žádné zprávy. Mám o něj strach a jeho matka mi tvrdí že..." těžce jsem polkl a chystal se to doříct, ale laskavý hlas ve sluchátku se ozval dřív než já.
,,Ona je psychicky na dně. A Sasukeho se zřekla. Mám ho v péči já. Tedy na těch pár týdnů, než se dá do kupy."
,,Kde je?! Co mu je?!" vykřikl jsem do sluchátka a pokračoval; ,,Udělám cokoliv co mi řeknete, když mě necháte se s ním vidět!"
,,Klid. Neděje se nic, co by čas nespravil. Dojedu pro vás na stanici, ano? Všechno vám vysvětlím."
,,Ale je v pořádku, že jo?"
,,To asi závisí na úhlu pohledu. Je naživu. Myslím že pro teď je to to hlavní, co chceš slyšet."
Dál jsem se neptal. Jen mi prolétlo myslí, že se Sasuke nejspíš z posledního vývoje událostí sesypal, a tím vzniklo celé tohle trápení.
,,My tu počkáme."
,,Budu spěchat."
Muž ukončil hovor a já ještě chvíli držel sluchátko u ucha.
 
Hej, ať už nad ním, tam nahoře, držíš ochrannou ruku kdokoliv... DĚKUJU.
 
Otočil jsem se po Sakuře a usmál se. Úsměvem vyčerpaného, ale velice šťastného člověka. Zase začala brečet. Popošla, pak se rozeběhla a v plné rychlosti mi vletěla do objetí. Rozplakala se strašně nahlas a ti dva policisté na nás jen konsternovaně hleděli.
,,Říkala jsi že je bojovník. Mělas pravdu."
Stejně jako já když jsem tvrdil, že něco jako smrt... mi nemohl udělat.
Když se vybouřila, a po pár minutách uklidnila, vysvětlil jsem jí situaci. Vřele jsem poděkoval oběma pánům policistům a sdělil že tu počkáme na odvoz.
Musel vážně spěchat, nebo to měl velmi blízko - ať tak či onak, ručička hodin se moc nepohnula, když vešel do dveří. Je to zajímavé. Věděl jsem kdo to je, aniž bych ho předtím viděl. 
,,Pojedeme za ním, pojďte," to byla první slova, která nám řekl tváří v tvář.
Oba jsme se sebrali a šli hned za ním. Nevěděl jsem co bych měl říct a Sakura vypadala že je na tom stejně.
Vlezli jsme k tomu muži do auta a to jsme si řekli jednu větu a mluvili spolu pár minut do telefonu.
 
,,Co se stalo?"
Byl jsem za ní vděčný, tak jako už tolikrát. Zdá se že kdykoliv kdy ztrácím sám sebe je tu ona, aby řekla; Tady jsi...
,,Co je Sasukemu? Je v pořádku? Kde je?" a už se to ze mně valilo, jako z prasklého potrubí.
,,Popořadě Naruto. Prvně - co mu je? Je to... komplikované. Ale dej mu čas. On to zvládne. Myslím že už zvládl i horší věci. A pokud jde o to kde je..."
,,V nemocnici?"
,,Na psychiatrii."
Cítil jsem jak se mi něco zařízlo do vnitřností. 
,,Psychiatrie..."
,,Je to tam hrozný. Jenže jeho rodiče to měli za nejlepší řešení, vzhledem k tomu co provedl. Trvali na tom. Jinak by mi ho do péče nesvěřili."
Odpojit emoce, jen se ptát, vědět víc. To jsem přece chtěl... Jenže pro tu chvíli jsem se nemohl ani pořádně nadechnout. A Sakura ani nedutala. Stejně jiná možnost nebyla, takže jsem tu otázku položil.
,,Co si udělal?"
A v tu ránu se mi vybavily ty jizvy, krátké, bílé, souměrné jizvičky. Jako vojáci seřazení na inspekci hezky jeden za druhým, zářezy od kyčle po koleno...
,,Jak moc jsi jeho přítel? Jsi kamarád, nebo...?"
,,Přítel ve smyslu druh. Partner. Milenec. Jak chcete."
,,Takže o nich víš."
,,Vím."
,,No, jedna přibyla. Málem vykrvácel."
Ne, to přece není on, on by to nevzdal, Sasuke ne...
,,O čem to mluvíte?" vyhrkla Sakura. ,,On si ublížil? To by neudělal!!!"
,,Udělal. Nutno podotknout že tvrdil, že zabít se nechtěl. Jenže ta rána vypovídala o něčem jiném, než on. Takže ho rodiče nechali zavřít... aniž by se ptali, aniž by mu chtěli nějak pomoct..."
,,Oni nejsou lidi. Nemluvte o nich prosím..." šeptala Sakura.
 
Zbytek cesty už jsme mlčeli. Když jsme se blížili k té budově, cítil jsem mrazení. Nebyl to ale strach. Jen mi z toho místa už na pohled bylo zle. 
Pan Kiseki nás vedl přes parkoviště k levému křídlu stavby. To místo plakalo. Sténalo. A bezútěšně naříkalo. Prošli jsme nějakou halou, a potkali další návštěvníky a několik zaměstnanců. Došli jsme k proskleným dveřím a tam nás Kiseki zastavil.
,,Asi se posaďte. Jdu na sesternu poprosit ať nás pustí. Neměl by to být problém, trefili jste se do návštěvních hodin," řekl a pokusil se na nás povzbudivě usmát.
,,Naruto..."
,,No?"
,,Sasuke si chtěl vzít život?"
,,Nechtěl."
,,Ale-"
,,On to taky povídal ne? Že Sasuke říkal, že to tak není."
,,Napadá tě důvod?"
,,Neodvažuju se pomyslet."
 
Náš dospělý doprovod se vracel se zdravotním bratrem, který nám odemkl a vpustil nás dovnitř. Potom pečlivě zamkl a šel s námi chodbou dál. Míjeli jsme zavřené pokoje. Vážně jsem se snažil nepropadat panice. Teď se musím obrnit na to, co přijde...
Bočním pohledem jsem si všiml děvčete, asi tak v našem věku. Byla v županu, stála u okna a na něco se dívala. A potom se podívala na nás. 
,,Vítejte na ostrově opuštěných hraček."
Jen jsem secvakl čelist a předstíral, že jsem tu bodavou větu neslyšel.
,,Všechno by mělo být v pořádku. Kdyby se něco stalo, budu nablízku," řekl zdravotní bratr a otevřel nám dveře.
Znáte takové ty zpomalené scény ve filmu? To jak se čas najednou vleče a jde obraz po obrazu, než se na sebe hlavní hrdinové podívají? Přál bych si aby to v takových situacích fungovalo, jenže to bývá úplně naopak. 
Dveře.
Dveře a naproti zamřížované okno. A Sasuke který stojí naproti němu a kouká do dálky úplně stejně jako ta holka, než se otočila. A než se otočil i on.
Strhaný, ztrápený obličej. Ty hluboké, zraněné oči. A potom ten úsměv.
,,Naruto! Sakuro!" vyjekl a hnal se přímo k nám.
Čekal jsem že to bude zlé. Skutečně zlé.
Ale nebylo.
,,Vy jste si mě našli!" 
Usmíval se. A život se tak nějak sám vrátil do svých kolejí.
 
Posadili jsme se a strávili dlouhou dobu povídáním. Byl jsem tak rád, že se mé nejhorší obavy nenaplnily. Že je to on, můj Sasuke. Že vypadá stejný a nehnutý, i když dostal od života další tvrdou ránu.
Svěřil se nám s tím, jak ho matka začala osočovat že může za Itachiho smrt. Jak to nemohl vydržet a řešil to způsobem, který mu byl kdysi dost blízký. Nerozebíral to dopodrobna. Deprese a pak jedna hloupá chyba. A konec v nemocničním pokoji.
 
Chtěl jsem vědět kdy ho pustí ale Sasuke ani Kiseki to nevěděli. Prý až dokončí léčebný proces. Což je tak neurčité, až běda.
 
A pak mě napadlo vzít to do svých rukou. A věděl jsem, že nikdo ze zúčastněných nebude proti.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

Market,10. 11. 2014 18:30

Myslím, že si alespoň nějaké to štěstí Sasuke zaslouží :)

...

Eisha,4. 11. 2014 0:19

Díky Bohu :'3... Jsem tak ráda, že jsi ho nezabila. Snad se všechno povede.. happy end by vůbec nebyl špatný ^^

konečně

kitsune,3. 11. 2014 21:57

Fuu... konečně jsem se dočkala pokračování které jsem nemohla dospat :3 sasuke žije, což se mi hooodně ulevilo :) ale jeho rodiče bych normálně nechala zavřít -_- doufám že nevyjdou beztrestně.... nebo je budou konečně alespo tížit výčitky svědomí, jak se k sasukemu chovali celá ta léta -_- :) a doufám v happy end , kdy budou sasuke a naruto spolu a i sakura si někoho najde a budou šťastní až do smrti :3

Prokletá technika...

Kameko,3. 11. 2014 18:20

Konečně se dočkám a ono to spadne, ach to je na nic...grandiozní. A tvá postava vypadá ještě zajímavě...

juj

pani_Lucie,3. 11. 2014 11:39

Potěšená tím, že sice rodina je šílená až za roh, ale otec nezařídil Sasukemu taky nehodu, jen si moc důvěrně pokecal s kamarádkou Ostrou, spokojeně čekám na poslední dílek.

naděje umírá poslední....

Sába,3. 11. 2014 10:47

Celou tu dobu jsem se v duchu modlila, aby to sasuke přežil.... haleluja a je to tady <3