Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byla jednou jedna láska 8/10

26. 10. 2014

 

 Po tom co mě propustili z nemocnice jsme se vídali opravdu často. A nejen my dva, ale všichni tři, i se Sakurou. I když jsme měli obavy jak to bude složité, v podstatě jsme spolu strávili ten krátký zbytek prázdnin, který nám ještě zůstal. Doma ho nic nedrželo a mě vlastně taky ne.

Když přišlo září, začalo nám docházet jaký to byl komfort, mít pro sebe čas. Snažili jsme se vídat každý víkend, ale i tak se stávalo že to kvůli učení do školy nebo našim brigádám nevyšlo. Osmnáct už jsme měli za pár, ale přesto jsme o žádném společném bydlení do té doby nemluvili.
,,Takže tentokrát vážně dorazíš, jo?" usmíval jsem se do telefonu.
,,Vážně Naruto. Mám akorát odvézt nějaké věci pro Itachiho do nemocnice a pak cválám rovnou za tebou."
,,Abys vůbec docválal."

Od doby co jsem věděl že Itachi už Sasukemu neublíží, jsem se cítil daleko klidnější než dřív. Tak nějak po svém jsem se vyrovnával s faktem že jsem z něj tu bezduchou panenku udělal já. Možná přispělo to, jak to Sasuke vzal s vděkem.
Nemohl jsem se ho dočkat a na nádraží ho vyhlížel už půl hodiny dopředu s naivitou měšťáka, že vlak našich "milovaných" drah pojede na čas. Jen jsem ho uviděl a srdce dalo znát, pro koho tluče. Když jsme přišli k nám domů, myslím že ta nedočkavost byla znát na nás obou. První hluboký polibek přišel hned za dveřmi a pak už z nás padalo oblečení téměř samo. Než jsme se vůbec dopracovali k posteli, už jsme byli oba nazí. Nevím proč tomu tak je ale nějaké prožitky z vlastního aktu si až tolik nepamatuji. Jen tu blízkost, radost a humor. To, co ve mně utvářelo pocit světa, který se točí po správné ose. Třeba i to jak jsme sebou švihli na postel a já se praštil do hlavy až jsem před očima viděl hvězdičky.
,,Ou! Má ubohá lebka!" kníknul jsem a Sasuke, i když mě za tu hlavu chytil a hladil poraněné místo, se smál až se celý otřásal.
Pamatuju si hlavně ty pocity lásky, blaženosti a klidu, který se mi dnes zdá na hony vzdálený. Polibky do vlasů, narážky na mou tvrdou hlavu a objímání člověkem, na kterém mi na světě nejvíc záleží.
 
Další den onoho víkendu jsme šli ven v našem trojlístku. Sakura lehce vyzvídala, ale nám bylo dobře a ptala se obzvlášť důrazně na věci, které ani jeden z nás nikdy skrývat nechtěl.
,,Fakt jsem se bála že to půjde hůř, i když jsem tě konejšila Sasuke," přiznala neochotně, ,,ale v tomhle směru jsme asi všichni tři už dospěli."
,,No jo. Člověk si vždycky připadá nejdospělejší v různejch malichernostech."
,,Aha, ona ti důvěra v přátele připadá malicherná? Tak tos mě urazil," a naoko se nafoukla, aby uvedl věci na pravou míru.
Vzal jí za ramena, trochu se pousmál a urovnal předchozí tvrzení.
,,Asi jsou věci ve kterých ani dospět nechci. Nebo to nejde. A že vám dvěma věřím Sakuro, to vážně není malichernost. A myslím, že si to uvědomujeme všichni tři."
,,No tak. Žádný depresivní návraty k minulosti. Koukejte hezky dopředu."
Možná to znělo trochu neuváženě, ale říct jsem to musel.
A pak už byl celý den takový, jako to bylo dřív. My, tři přátelé na život a na smrt, tříčlenná dysfunkční rodinka, dva milenci a Sasukeho malá sestřička - je jedno z jakého úhlu na to nazíráte. Ale ten pocit celistvosti se dá asi nejlépe vyjádřit právě takovými slovy.
Večer jsme Sakuru doprovodili domů, a zamířili zpátky k nám. Žehnal jsem té výhodě, kdy teta se strýčkem o víkendech jezdili na chatu a nenutili mě jezdit s nimi. Měl bych si to připsat na seznam věcí, za které jsem jim vděčný...

,,Naruto?"
,,Hmm?"
,,Něco ti teď povím ale předpokládám, že si to budeš chtít ještě promyslet. Nechci odpověď hned. Máme na to čas."
,,Chceš mě požádat o ruku?" zasmál jsem se, protože to tak vážně vyznělo.
,,Ne. Chci abys šel se mnou bydlet."
,,Počkej... kam?"
,,Pamatuješ toho mého rodinného přítele? Obrátil jsem se na něj s prosbou o pomoc a tak mi dohodil byt. Není to nic přepychovýho, jen malá garsonka, ale bydlet se tam dá. Byl by to začátek... A je to dost levný, zaplatíme to z brigád a ještě nám zbyde, tak-"
,,Co si mám jako rozmýšlet?"
,,Třeba jestli je vhodná doba a já vhodná osoba."
,,Sasuke-"
,,Pochopím když se na to ještě nebudeš cítit."
,,Ano."
,,Co ano?"
,,Půjdu s tebou bydlet."
Víte, znáte ty okamžiky bezbřehé radosti? Chvíle kdy máte pocit že tu blaženost nic nezkazí a vy budete šťastní přinejmenším do usnutí? U mě to platilo vždycky tak, že cena za štěstí byla téměř neúměrně vysoká.
A bylo to tak i tehdy.
 
Pozdě večer, leželi jsme v posteli - a ne proto že bychom se chystali spát. Měl jsem hlavu položenou na Sasukeho prsou, ucho natisknuté k jeho holé kůži a poslouchal pravidelné tepání jeho srdce. A krátce žil v dojmu, že nám tenhle příjemný moment nemá co zkazit. Potom se ozvalo vyzvánění Sasukeho mobilu.
,,Kdo ti teď může volat?"
,,Matka nebo otec."
Jeho zděšení bylo patrné okamžitě. Tep mu nabral na obrátkách a pak se z pode mě vysoukal, aby hovor přijal. Neslyšel jsem druhou stranu konverzace, jen Sasukeho hmmm, hmm...aha... A současně s tím viděl stále kamenější výraz v jeho tváři. Stáhl si telefon z ucha a zašeptal;
,,Naruto?"
,,No?"
Ne, nechtěl jsem vědět co to bude tentokrát. Co nám z prstů vyrve štěstí a mrští námi zpátky do reality.
,,Itachi zemřel."
Jaká je správná reakce na něco takového? Říct, to mě mrzí, když to tak není? Chlácholit ho, když se nechystá truchlit?
,,Jede pro mě otec. Mám být před půlnocí u nádraží."
Pak už jsme si toho moc neřekli. Když mi mizel ve tmě, odjížděl pryč sám, netušil jsem co to bude znamenat, kam to dál povede. Najednou mi radost, jakou byla nabídka společného bydlení, přišla nesnesitelně maličká.
 
I když jsem Sakuře zavolal v jednu ráno co se stalo, nebyla protivná. Sebrala se a přišla  ke mně domů. Nejdřív jsem to ze sebe ani nemohl dostat, ale pánbůh zaplať za její upovídanost. Byl jsem vděčný, že mi dovolila to na ní nakonec všechno vychrlit. A stejnak pokud vím, my tři jsme v tom namočení odshora dolů a nenapadlo mě kdo jiný by mi poskytl rozumný názor.
Všechno jsem jí to pověděl a ačkoliv jsem začal nešťastným - ,,Sakuro, asi jsem Sasukemu zabil bratra," poslechla si to a konejšila mě až do chvíle, kdy začalo svítat a ona se musela vrátit domů. Loučila se se mnou se slovy; ,,To bude dobrý, uvidíš. A kdyby cokoliv, jsem tu pro tebe."
A myslím si že přesně to byla ta chvíle kdy "lepší" dny skončily, a nastoupily noční můry.
 
Několikrát jsem mu volal, ale telefon mi nikdy nezvedl. Psal jsem zprávy, ale neodepisoval mi. Myslel jsem si že mu konečně došlo co že jsem to vlastně provedl a k jakému konci to dospělo. V tomto duchu uběhlo čtrnáct dní a já se začal sesypávat jako hrádek z písku. A v momentu kdy už to bylo neúnosné, tu byla ona, Sasukeho malá sestřička a můj hlas rozumu. Sakura.
,,Tak se prostě zítra sebereme a pojedeme k Uchihovým ne? Tam nám přece někdo musí říct, co se děje."
 
I přes veškerá negativa a pokárání od našich rodin jsme se vykašlali na školu a věci co by nás měly držet na místě a jeli tam, kde předpokládali že ho najdeme. Nemusím snad říkat jaká muka jsem na té cestě prožil, kolik myšlenek mi prošlo hlavou a jakých zvráceností se má vlastní mysl dopouštěla na mě samém. Jenže cíl byl jasný. Vědět, co se stalo. Proč všechno tak najednou skončilo, proč mě odřízl, aniž by mi alespoň řekl důvod. A čím jsme byli blíž, tím temnější smýšlení jsem měl. Protože já ho miloval a byl jsem si jistý, že i on mě. Nevěřil jsem že by jen tak začal předstírat, že neexistuju. A navíc, pokud by to tak bylo, neměl by přeci sebemenší důvod vykašlat se na Sakuru.
,,Já mám strach, že se mu něco stalo."
,,Přestaň plašit Naruto, určitě k tomu měl své důvody. Třeba měli moc práce s pohřbem, co já vím. Přece se zmiňoval že rodičům ten jeho přístup nevoněl, možná mu to jen zatrhli..."
,,Vážně si myslíš, že by se neozval, že by nás oba dva začal jen tak ignorovat? Sakra vždyť jsme jako rodina! Sice lehce dysfunkční, ale jsme!"
,,Naruto..."
,,Vážně tě ani na okamžik nenapadlo, že se mu něco stalo a nikdo nám to nedal vědět, protože kromě nás na něm nikomu nezáleží?!"
,,Vždycky je lepší doufat než zoufat."
,,Jo... To... To asi jo."
Ale kéž by mi to šlo. Vzdychl jsem a urputně se snažil přestat myslet na katastrofy.
,,Co když tam přijedeme a někdo nám poví že se mu-"
,,Bude v pořádku. Jedeme si pro něj, nebo snad ne? Uvidíš. Sasuke toho vydržel tolik, že by to vydalo na několik životů. A vsadím se, ať už jde o cokoliv, že se s tím zuřivě rve. A ani ne tak kvůli malý ségře, jako spíš kvůli tobě. Naruto, miluje tě. A toho hezkého co ho s tebou čeká, by se jen tak nevzdal. Znám ho."
,,Děkuju."
Natáhla se, a objala mě. Byl jsem vděčný za její uklidňování, za to jak dospěle se chová za nás za oba. Bylo mi jasné že ani pro ní to není lehké tak, jak mi to připadalo.
,,Tohle zvládneme. Věř tomu."
Chtěl jsem taky říct nějaká slova útěchy, ale nešla mi přes rty. Až tak černě jsem to viděl. Ochromoval mě strach, kamkoliv jsem se v myšlenkách pohnul. Ale když jsme vystupovali, vrátila se mi odvaha. Věděl jsem že od prozření mě dělí jen pár minut. Zjistím na čem jsem, a pak se světe toč dál jak chceš - říkal jsem si.
 
,,Tak jo. Jdeme," zavelela Sakura, chytla mě za ruku a už kráčela cestou k jeho domovu, kterou jsme za ten krátký čas celkem znali.
Čím jsme byli blíž, tím odhodlanější jsem byl. Strach šel pryč. Říká se že čekání a nevědomost je to nejhorší. A to je sakra pravda.
Postavili jsme se proti těm dveřím a já zazvonil. A věděl, že ať už v jakékoliv formě, dočkám se malého rozhřešení.
Dveře se vrzavě otevřely, stála v nich Sasukeho matka, s hlubokými kruhy pod očima a daleko vrásčitější než bývala. Mihlo se mi hlavou jak dalece jí asi Itachiho smrt zasáhla přesto že věděla, co dělal svému vlastnímu mladšímu bratrovi.
,,Co tu chcete?" šeptla a dívala se skrze nás někam do daleka.
,,Hledáme Sasukeho," vyhrkli jsme oba naráz.
Moje srdce létalo a já věděl že přistane teprve v momentě, kdy ta ženská o Sasukem něco řekne. Cokoliv...
,,Nikoho takového neznám."
Nejdřív ve mně hrklo že jsme se spletli, ale ne, ne, tady to přece znám, sem se s nimi přestěhoval a tady má taky být!!!
,,Je... to váš syn, ne?" pronesla tiše Sakura.
A stejně jako já se třást přestal a začal být odhodlaný, ona se rozklepala a její přesvědčení bylo ten tam.
,,Můj syn je mrtvý."
,,Ano, Itachi. Ale kde je Sasuke?"
,,Nikoho takového neznám," zopakovala.
Věděl jsem že nejspíš dělám chybu. Ale bylo to daleko silnější než já.
Stiskl jsem jí zápěstí a trhl s ní k sobě. Luskl jsem jí prsty před obličejem a mrazivým tónem jsem pronesl;
,,A teď vyklopte co se děje, nebo se neznám!"
,,Naruto!!!" vypískla Sakura.
,,Jsou mrtví! Jsou mrtví oba!" z očí se jí vyřinuly slzy a ve mně se zastavil čas.
Vím jen že jsem jí pustil a otočil se po Sakuře. Až do té doby jsem jí nikdy neviděl tak zlomenou. A takové bolesti nikdy neviděl v žádné lidské tváři, ani v té... jeho.
,,Sasuke... je..." zavrtěl jsem hlavou.
Tohle ne. To nepřipadá v úvahu.
Sedl jsem si na zem, protože stát už jsem nemohl. Okrajově jsem zaznamenal jak ta žena zavřela dveře. Sakura stála, klepala se a tekly jí slzy. A já se nedokázal ani postavit abych jí objal.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ano Ano

Niki,31. 10. 2014 18:40

Lidi jsou líní, velice líní... Chodím sem skoro denně, ale bohužel tento příběh nečtu. Mám v životě "smutku" až dost a nechce se mi o něm ještě i číst. Počkám si na něco jiného z tvé skovstné hlavy ;)

......

Mirek,30. 10. 2014 8:17

Je to moc hezké (ostatně, jako vžycky...). A lidi jsou líný psát komenty. Tedy i já.....

Nene

Kameko,28. 10. 2014 22:45

Je halloween, bude z něj upir, ze? Prosím, nesmie ho zabit...Motá se mi hlava a tečou slzy...

...

Eisha,28. 10. 2014 1:14

Třeba... třeba je mrtvý jen pro ni, ne? To by přece šlo. Přece bys ho nezabila, že ne?


Btw, třeba jsou lidi jen líní psát komenty ;D

Doufám a snažím se nezoufat

Sába,27. 10. 2014 16:40

Pevně věřím, že došlo k mírnýmu missunderstandingu... Trošku jsem tušila, že dojde k něčmu podobnýmu, ale stejně to člověka vždycky tak trochu zasáhne, no ne?

to ne

pani_Lucie,27. 10. 2014 1:28

Šťastní až do smrti, proč ne, do čí a jak dlouho to bude trvat. Matně jsem tušila, že to nebude až tak jednoduché, ale že až tak a nechat čekat a doufat, že se dozvíme Co, Se, Stalo? To anoanoano.

Teorie, nepoměr návštěvnost/komety - píšeš tak dobře, že není co dodat