Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byla jednou jedna láska 5/10

5. 10. 2014

 

 Od té doby uplynulo několik dní a já se dál neptal. Ochromovala mě hrůza z toho, co mu kdo ještě provedl, protože ze stylu jakým to přiznal jsem si odvodil, že tohle zdaleka nebylo to nejhorší, co se mu kdy stalo. Připadalo mi že jeho démoni tančí, a muzika ještě zdaleka nedohrála.

,,Teta se strejdou o víkendu nebudou doma. Co ty na to?" ptal jsem se ho.
Možná to vyznělo jako pozvánka na postelové hrátky, ale v danou chvíli jsem to tak rozhodně nemyslel.
,,Rád přijdu," usmál se, a políbil mě.
Doufal jsem že lehká změna prostředí mu rozváže jazyk, a nechá mě skutečně nahlédnout do svého nitra. Ne že by mě neděsilo co všechno se můžu dozvědět, ale pokud mě chce - a já jeho, musíme vyložit karty na stůl. Zapřemýšlel jsem nad svými vlastními, až žalostnými tajemstvími. Věci za které jsem se kdy styděl (třeba že jsem v deseti klukovi který mě praštil načůral do pití), jsou proti těm Sasukeho nejspíš absolutně bezvýznamné.

 
Tehdy v pátek večer jsem ho šel vyzvednout k jejich domu. Neměl jsem z toho místa dobrý pocit už od první návštěvy, stejně jako jsem jeho bratra nenáviděl už od pohledu. 
Asi se to mělo stát, protože ten rozhovor mi, ač mi trvalo dost dlouho si to skutečně přiznat, otevřel oči jaká zvěrstva se mohou dít kousek od domu, kde jsem prožil vcelku šťastné dětství.
Mezitím co jsem čekal na Sasukeho, se totiž ukázal ON.
 
,,Čau."
Ignoroval jsem ho, ale dařilo se mi jen do doby, než došel až ke mně a položil mi svou špinavou pracku na rameno.
,,Nesahej na mě nebo se pobleju," vylítlo ze mně a škubnul jsem celým tělem, abych jeho dlaň ze svého těla setřásl.
,,Ale, tak bratříček mluvil? To už tu dlouho nebylo. Zdá se mi ale že jsi celou tu věc špatně pochopil. Já tady nejsem ta zrůda, za kterou mě nejspíš máš."
,,Tobě může bejt úplně jedno, za co tě mám. Nechci se s tebou vůbec bavit, rozumíš? Nech mě napokoji," chtěl jsem ještě dodat; A Sasukeho taky, ale předpokládal jsem že by to vyvolalo bouřlivou reakci. 
No... ta vlastně přišla i bez toho.
,,Ty nic jinýho nevíš viď? Tím ostatním se ti ještě nepochlubil? Sasuke je až rozkošně perverzní."
Mlčel jsem, a zatínal zuby. Bláhově jsem si myslel že když nebudu reagovat, tak se sebere a odejde.
,,Nebyl jsem jedinej s kým si to můj bratříček rozdal."
Nechci to slyšet!
NECHCI!!!
,,Nezájem!!!" odsekl jsem.
,,Tak schválně jo? Spočítám to."
,,Ještě slovo ty zmrde, a jdu tě udat."
,,To se neobtěžuj. Jednou už tu něco podobnýho bylo a bráška odmítl vypovídat. Proč asi, hm? Co myslíš, jak by to dopadlo kdyby se to opakovalo?"
Odmítl proti tomuhle monstru vypovídat?!
,,Zabiju tě," zasyčel jsem.
,,Jo, tak to dost pochybuju."
Můj hněv rostl, a sílil. Připadalo mi jako by se mi kůží ven propalovaly ostny. A ta trocha temnoty co ve mně kdy byla, začala houstnout. Tehdy poprvé ten vnitřní hlas promluvil, ponoukal mě že takhle to přece nemůžu nechat...
,,Pokud nezabiju, tak ublížím určitě, jestli teď hned nezmlkneš, šmejde."
,,Čtyři. Teda i se mnou. Během jedinýho večera."
Nikdy jsem nebyl agresivní.
Nikdy.
Až do té doby.
Pamatuju si jak jsem se na něj vrhnul a v té rudé mlze se ztratil, než nás od sebe Sasuke odtrhl.
,,Naruto co to sakra děláš?!" zakřičel na mě.
Lhal bych kdybych řekl, že se mě to nedotklo. Bránil jeho. Ne mě.
,,Koukám vybral sis pěknýho tragéda. Toho se drž Sasuke, hodí se k tobě," ironie z jeho hlasu přímo čišela.
Trochu se opucoval a vzpurně na mě hleděl.
,,Promiň Itachi. Jdi dovnitř prosím tě... Naruto, půjdeme. Vzal jsem si s sebou pár věcí," silně mi stiskl zápěstí a trhl mnou, abych ho následoval.
,,Kdyby se někdo ptal Itachi, a že nebude, vrátím se až v pondělí jo?" houkl Sasuke přes rameno na svého "bratra".
,,Dělej si co chceš," odpověděl mu.
Itachi nás sice ještě notnou dobu propaloval pohledem, ale žádnou další průpovídku už k nám neměl.
,,Cos to proboha prováděl?" zeptal se, ze zápěstí mi svou ruku přemístil do dlaně a zpomalil rychlý krok, kterým se se mnou v závěsu vydal k našemu domu.
,,Chtěl ho zmlátit do bezvědomí. Nebylo to poznat?!"
,,Co ti napovídal?"
,,To je jedno, stejně mu to nevěřím."
,,Děkuju."
,,Ale hodně mě mrzí jedna věc."
,,A to?"
,,Že jsi ho bránil."
,,Prosím?!"
,,No, postavil ses před něj, proti mě."
,,Jen jsem tě chránil, Naruto."
,,Před čím?!"
,,Před ním."
,,Hele Sasuke, sice má jedovatý řeči, ale fyzicky nic moc. Nemáš důvod se o mě bát."
,,Klidně to zařídí tak, abys mě začal nenávidět. S tímhle už mám zkušenost víš... Naruto, on to co chce, vždycky dostane. Jsem toho živej důkaz."
,,Tak proč se sakra nevzepřeš?!"
,,To není tak jednoduchý, víš?"
,,Proč? Stačilo by přece podat trestní oznámení, ne? A dal by ti na věky věků ámen, pokoj!"
,,Naruto, už se stalo."
,,Tak jak to, že s tím nikdo nic neudělal?!?"
,,On je totiž otec tak trochu hlava policie."
Kurva to snad...
,,To mi jako chceš říct... že tví rodiče o tom všem hnusu vědí a-"
,,A je jim to úplně jedno. Přesně tak."

Pak už jsem jen mlčel a vedl ho k nám domů. Moje mysl byla k nezastavení. Proboha kolika křivd a zrůdností se na něm dopustila vlastní rodina?
To máme znásilnění bratrem (a pravděpodobně nejen jím), jejich rodiče to ignorují, Sasukeho otec ten fakt zametl pod kobereček, plus ten psychický teror kterého se na něm dost zřejmě celá rodina dopouští. A pokud můžu alespoň částečně věřit Itachiho slovům, má to všechno daleko širší rozsah.
O výčitkách které na sebe Sasuke neprávem nasypal, nemluvě.
 
 
Vešli jsme do ztichlého domu, byl to až bolestný rozdíl když jsem vzal v potaz prostředí kde žiju já, a kde on. Pořád se mi v hlavě ozývala Sasukeho slova. A nejen ta. Hlodal ve mně červíček pochybností ve směru tom, nakolik byl Itachi vážný. Věděl jsem že to na Sasukeho nemůžu jen tak vybalit, ale chtěl jsem znát pravdu, protože po tomhle... už přeci nejde žít tak, jako by se vůbec nic nestalo. Nikdo nemůže tvrdit, že to na něm nezanechalo stopy. 
Vzal jsem ho k sobě do pokoje, usadil na postel, která sloužila i jako pohovka a šel do kuchyně postavit na kafe. Ještě když jsem odcházel vypadal absolutně klidný a vnitřně nehnutý. Jen tam tak tiše seděl a snažil se usmívat. Když jsem se ale vrátil, byl natažený na břiše na mé posteli, nohy bosé, a hlavu skrytou pod mým polštářem.
,,Jestli se schováváš, měls to udělat líp," zasmál jsem se, abych to trochu odlehčil. ,,Nebo tam něco hledáš?"
Nějaký zvuk se ozval, ale netroufal jsem si rozluštit jeho znění. Přišel jsem blíž, hrnky s kávou postavil na stolek a dřepl si k posteli. Opřel jsem hlavu o polštář pod nímž se Sasuke schovával, našpicoval uši a zeptal se znovu.
,,Sasuke? Co to tam děláš?"
,,Moc hezky to voní."
Ulevilo se mi že nejde o nic vážného, ale upřímně, mělo by? Zvlášť když vím, jak s mým přítelem v minulosti zacházeli? Jak ubližovali někomu, koho tolik-
 
Trvalo to dlouho.
 
Hodně dlouho než mi došlo, že tu vlastně celou tu dobu byla, ale já si jí připustil až teď. Ta láska co k němu cítím je se mnou už od začátku, že? Od momentu, kdy jsme se poprvé setkali...
 
,,A proto jsi tam zavrtanej?"
,,Voní jako ty."
Nevěděl jsem co mu k tomu mám povědět, ale prostě jsem se zahrabal pod ten polštář, sklonil k němu obličej, a políbil ho.
,,Za co to bylo?" pousmál se.
,,Ale, jen tak. A vylez ven, máš tu kafe."
Posadil se, ale omotal kolem sebe mou peřinu.
,,Můžu spát dneska tady?"
,,S tím se přece počítá."
,,Já myslím tady na posteli. S tebou."
,,Je malá, budeme se mačkat."
,,Já bych se s tebou mačkal docela rád."
Milé a upřímné. Takové úplně jiné, než stávající Sasuke.
,,Je ti ale jasný že jen tak neusnu?"
,,No, v to doufám, myslím že máme pár věcí k řešení."
Že by sám jen tak nadhodil svou velice problematickou minulost? Ne, to se mi nezdá. Celou dobu si to nechával pro sebe, tak o co půjde?

 
Když jsme povypínali všechna světla, já si k němu lehl a on mě objal zdálo se mi, že je všechno přesně tak, jak to být má.
 
,,Tak jsem tak přemýšlel," nadhodil jsem.
,,O nesmrtelnosti chrousta," doplnil on.
,,Ne, tak daleko jsem se ještě nedopracoval. Vlastně se pořád nimrám v tom, jak se ti žilo beze mě."
,,Dost mizerně. Ale je milý, že se ptáš."
,,Tak to upřesni. Jsou to čtyři roky."
,,Je toho hodně, nevím kde začít. A ani se mi do toho vlastně vůbec nechce."
Zavrtěl se mi v objetí, položil mi dlaň na tvář a dal mi pusu.
,,Nepokoušej se odvést mou pozornost," zabručel jsem a cítil, jak se mi jeho ruka posouvá po zádech až na zadek.
,,Já ti nechci dávat žádná ultimáta Sasuke, ale jeden z důvodů proč mám strach zajít dál je i ten, že nevím co všechno si vzhledem k okolnostem můžu dovolit. Nerad bych ti nějak ublížil, víš?"
,,Toho se vůbec bát nemusíš."
Stáhl svou ruku z mého pozadí, párkrát mě jí ještě pohladil po zádech a pak se ke mně přitulil a zavřel oči.
,,Ty čtyři roky byly peklo. Tohle bych nepřál nikomu. Ani těm... Ani JIM."
Stejně jako on mě, i já se ho jen tiše držel a vyčkával, jestli bude ještě mluvit dál.
,,Nechci zacházet do detailů Naruto. Nechci si to připomínat. Chci jen zapomenout."
,,Sasuke..."
,,To poslední co mi Itachi... udělal, byla obrovská zrada. Jasně, je to můj bratr a i předtím se mnou dělal věci nad kterýma by se rozsypal i duševně vyrovnanější člověk, ale dokud jsem to byl jen já a on, zdálo se mi to v pořádku. A klidně si o tom mysli co chceš."
,,To jako... vážně...?"
,,Bral jsem to jako cenu alespoň za nějakou lásku. A zvlášť potom, co jsi odešel."
,,Kvůli... mě...?"
V hlavě se mi to začalo rovnat do správných komínků, a dělalo se mi špatně. Ne z něj, ale ze všeho okolo. A i ze mně samotného, protože základ téhle tragédie jsem zdá se, i já.
,,Třeseš se Naruto. Už nic říkat nebudu. Je ti z toho zle viď. Ze mně."
,,Z tebe ne! A dopověz to."
,,Víš, je těžký vyrůstat a procházet pubertou když máš pocit, že na tobě nikomu nezáleží. A tuplovaně když je to skutečně pravda."
,,Mě na tobě vždycky záleželo! I když ti to tak možná nepřijde, celý ty roky jsem na tebe myslel a vracel se v myšlenkách k tomu, co by se stalo a kam by to dospělo, kdybych tehdy neutekl."
,,Já vím že ti na mě záleží. Teď už určitě. Kdyby ne, možností zdrhnout už jsi měl několik."
,,Sasuke!"
,,No, a abych to dorazil a ty už jsi byl konečně plně v obraze - s Itachim... se to dalo snést. Když se mnou prvně... však víš co... ustál jsem to celkem v klidu. A zvládl jsem i to, že se to od té chvíle dost často opakovalo. No a když mi bylo čtrnáct, Itachi slavil narozeniny v takovém tom velkolepém stylu, víš co tím myslím, plno pití, kamarádů... Když vynechám podrobnosti skončilo to tak že jsem klečel na zemi a na mě se střídali čtyři dospělí chlapi včetně Itachiho, a parádně se tím bavili. To už jsem unést nedokázal. Jediný komu jsem o tom všem do detailů pověděl byl rodinný přítel, který shodou okolností dělal u policie. Sepsal to se mnou, ale dál se to kvůli tátovi nikdy nedostalo. Když mě pak ten rodiný přítel chtěl hájit a pomoct mi, otec řekl že jsem si to rozmyslel, a že kvůli citlivosti té "záležitosti" jsem se rozhodl znovu nevypovídat, a ať to nechá být. Myslím že dal jasně najevo, že by mu udělal ze života dost zničující peklo."
Nemohl jsem pohnout pusou. Co mám jako na tohle říct?!
,,To bylo naposledy. Ta noc. Potom už jsem to Itachimu nikdy nedovolil a násilím si mě nikdy nevzal. Asi ti budu připadat zvrácený, ale z toho všeho je tenhle zážitek ten jediný, který mu nikdy nebudu schopný odpustit."
 
Neměl jsem pravdu když mi onehdy padlo na mysl to mé bláhové "Jsi silný! Jiný by se z toho rozsypal" tohle má docela jiný rozměr. To není síla. To je odhodlání.
Jak se z tohohle dokáže člověk otřepat, a nehořet přitom nenávistí ke komukoliv z těch zúčastněných? Jak...? To přece není v pořádku. Někde je to zastrčené. Někde přece ta bolest z bezpráví být musí, ale kde? KDE?!
,,Takže tys to vlastně nechal plavat a celá tvá rodina o těch věcech ví ale dělají, jako by se nic nestalo..."
Cítil jsem prudký hněv, který se mi okamžitě začal rozlévat žilami.
,,Nenechal jsem to plavat. Ale pokud znovu někoho vyloženě obviním, budu se cítit ještě daleko hůř. Takhle je to dobrý, Naruto. Chci na to jen zapomenout. Mít tebe, a to co nás spolu v budoucnu čeká. Minulost je minulost."
 
Minulost... ta neodbytná malá mrcha co ovlivnila celý tvůj život, kam až došel...
 
Říkal jsem si, že bych neměl nikoho soudit. On Sasuke moc dobře věděl co, a proč to říká. Ale vzhledem k tomu že jsem automaticky nenáviděl Itachiho, se ten cit samovolně prohloubil. A přesně od tehdy jsem věděl že existuje osoba, které bych byl schopen skutečně surově ublížit. A právě proto jsem se jakýmkoliv setkáním s ním začal vyhýbat jako čert kříži.

Sasuke usnul s lehkým úsměvem na tváři. Muselo se mu strašně ulevit, když to všechno mohl někomu říct. A bývá to tak, ne? Vždycky se nám uleví, když naše problémy nasypeme na někoho jiného.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Eisha,13. 10. 2014 1:17

Chci aby Itachimu ublížil, nechci, aby za to musel trpět... Nemůže Itachi prostě umřít sám od sebe? :D

ehm ehm

Sába,12. 10. 2014 0:46

Chrono. nechápu tu tvoji sebedestruktivní nedůvěru v sebe sama. Seš literárná génius a přrsto si moc nevěříš... panebože ženská, jenom díky tobeě jsem taky začala, motivuješ mě a pochybuju, že jsem jediná! Tvoje příběhy jsou skvost vedle skvostu! Píšeš přesně tak, jako to mámnejradši :)))

Re: ehm ehm

Chrona,12. 10. 2014 19:54

Děkuji za chválu. "Sebedestruktivní nedůvěra v sebe sama" je většinu času moje diagnóza.

Chodí ti sem samí psychušci...

Kameko,6. 10. 2014 9:07

Hm, odteď mi mužete začít říkat Naruto...hm...takže...skvělé, grandiozní, božské a mnohem víc...to je tak moc...lidské.

Re: Chodí ti sem samí psychušci...

pani_Lucie,6. 10. 2014 23:32

Důrazně protestuji proti označení psychušek, když už tak zvrhlá či zvrácená popřípadě obojí a za tím si stojím!

Tuším

pani_Lucie,6. 10. 2014 2:09

Začínám mít matné podezření, že nemáš Sasukeho ráda , podle toho co mu provádíš, jinak se jmenuje Karel. Tím neříkám, že mi to jakkoliv vadí, děláš to moc dobře a stejně nebyli hodní

Nádhera

Kyra-chan,6. 10. 2014 1:16

Proč jsou tvé povídky vždy tak úžasné? Kde se v jedné osobě bere tolik talentu? Sedím, vychutnávám a tiše závidím...