Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byla jednou jedna láska 4/10

28. 9. 2014

 

Pamatuju si že ten den kdy k tomu došlo hodně mrzlo a my šli společnou cestou ze školy. Sakura byla tehdy nemocná a obden jsme jí chodili navštěvovat aby se "nenudila". Nutno dodat že by se nejspíš rychleji uzdravila bez našeho ošetřovatelského umu.


,,Nechceš se stavit u nás? Nikdo není doma," prohodil jen tak mimo téma.
,,Slíbil jsem že dorazím domů brzo, ale na chvíli můžu."
Ach důvěro, i ty jsi někdy slepá, viď?
Usmál se a podával mi ruku. Chytil jsem se ho za ní. Nechodili jsme spolu, ale asi jsme nebyli ani normální kamarádi. Sasukeho láska se prostě kolem mě vznášela jako hebká šála. Aby mě hřála, a chránila. Ale potom co jsem se dozvěděl, jsem se bál přijít příliš na dosah. Co kdyby to nevyšlo, a já mu ublížil? A obzvlášť když se zdá, že jsem pro něj jak z minulosti, tak i teď velice VELICE důležitý?
U něj "doma" to vypadalo jako sterilní, sotva používané prostředí. Domov se tomu nedalo říkat ani zdaleka. Nábytek vyleštěný, podlahy vypulírované a vsadil bych se i o narovnaná vlákna na kobercích. Vzal mě k sobě do pokoje. Nejspíš to bylo jediné místo v domě, ve kterém byl znát nějaký život.
,,Asi si sedni Naruto. Chceš něco?"
,,Ne, dík. Jsi často takhle sám?"
,,Vlastně skoro pořád."
,,To mě mrzí."
,,Mě to nevadí. Cítím se tak v bezpečí."
,,Máš asi... špatné vztahy v rodině, co?" nevěděl jsem jak načnout to, čemu jsme se velice efektivně vyhnuli už posledně.
Sasuke se trochu zamračil, ale kupodivu odpověděl.
,,Myslím že se tomu tak dá říkat. Jo."
Porozhlédl jsem se po stěnách. Žádné plakáty dle očekávání, ale plno obrazů ze kterých jsem si nebyl pořádně jistý co mají vyjadřovat - na mě ale působily neskutečně depresivně.
,,Naruto?"
,,Hmmm?"
,,Jsem pro tebe důležitý?"
,,Samozřejmě," kývl jsem a on se pomalými kroky přiblížil až ke mně.
,,Miluju tě."
,,To už jsi mi říkal."
Zase ten pokřivený úsměv. Nikdy jsem si nebyl zcela jistý, jestli je to ukázka síly, nebo slabosti.
Naklonil se ke mně a dýchl mi na rty. Ne. Nebránil jsem se. Ani jsem o tom neuvažoval. Přeci když jsem sem přišel, měl jsem s těmi jeho pokusy počítat...
Líbal mě a bylo mi příjemně. Cítil jsem jak mi žilami proudí krev, jak mnou otřásá život. Tehdy jsem tak nějak pochopil, že jsem za tyhle okamžiky vlastně strašně vděčný. Než jsem se nadál, položil mě na svou postel. Držel mě za zápěstí a díval se mi do očí.
,,Nebojíš se mě?" ptal se.
,,Ne."
,,Nemáš strach že ti ublížím?"
,,Jediný co mě na tobě kdy děsilo, byly ty nenadálý změny, ale tebe jsem se nikdy nebál, Sasuke."
,,Máš mě rád?"
,,Já nevím."
Lehce se zasmál, pustil mě a posadil se. Přesně tak, jak jsem očekával. Není (a vlastně ani nemůže být) typ člověka, co by si jen tak vzal to, co chce.
,,Myslíš... že bys mě mohl obejmout, Naruto?"
Tak kvůli tomuhle chtěl zalézt k nim domů? Věděl jsem že bych měl být spíš rád, ale z tohohle čišelo zoufalství na sto honů. Tak jako on jsem si sedl, přisunul se k němu a vmáčkl si ho do náruče.
,,Děkuju. Asi jsem rozbitej. Už dlouho jsem neměl pocit že mě někdo dokáže udržet v jednom kuse."
,,Neboj. Ode dneška tě budu vždycky objímat tak pevně, že se jednou slepíš dohromady."
 
Pak jsme mlčeli, takže se sluch zbystřil. Někdo se vracel do domu. Cinkly klíče, klaply boty. Potom kroky. Dotyčný ani neťukal, jen jsem viděl jak letí dveře.
,,Sasuke?"
Stačil mi jediný pohled a věděl jsem, že je to on. Zrůda v lidské kůži. Beze slova jsem zasyčel a stále pevně držel Sasukeho, který se snažil vymanit z objetí a otočit.
Ten zasranej zmrd!
Ani nevím kdy jsem vstal, jen jsem cítil jak jsem Sasukeho silou tažen zpět.
,,Ahoj. Nenapadlo mě že tu máš... tohle. Stavím se pak," promluvilo to.
Ta věc jako by se mi smála do obličeje a dávala tak najevo že to co vím, a čeho jsem se dovtípil, je jen útržek.
,,Naruto?" ozval se Sasuke a položil mi ruku na rameno.
Co je to do prdele za tón?! Copak s ním ani nehnulo že on, to ON ho...!
,,Tak Naruto jo? Hezký jméno. Mimochodem, Sasuke je moc fajn společník. Toho se drž," znovu se to usmívalo, pak to na mě ještě ke všemu mrklo a zavřelo to za sebou dveře.
,,Už tu nebude klid. Půjdeme ven," zvedl se Sasuke a ještě dodal; ,,neva?"
Nevěděl jsem která emoce je silnější. Vztek nebo lítost?
,,Nevadí..."

 
Šlapali jsme v mrazu, daleko od toho domu dokud nezastavil, neotočil se a zděšeným výrazem se mně nezeptal;
,,Co všechno víš, Naruto?"
Aha. Takže mu ty moje vražedné pohledy neunikly.
,,Nic. Jen jsem se pár věcí dovtípil."
,,Konkrétně?"
,,Vážně to chceš řešit uprostřed ulice? Vždyť minule jsme byli v lese když si mi odmítl cokoliv říkat."
,,Vypadá to že nemám kde jinde. Hele, celej můj život se odehrává tak nějak venku na mrazu, takže, proč ne."
Myslím že ani nechtěl aby k tomu došlo, ale v ten moment byl přetlak pocitů silnější. Skutálela se mu po tváři jediná osamělá slza a tak si jí rychle setřel hřbetem ruky.
,,Tak co Naruto? Taky mi teď řekneš že jsem zrůda a že už nemáš zájem? To proto jsi to nechtěl ani zkusit, viď že jo."
Vrhnul jsem se po něm a silně ho objal.
,,Tak to vůbec není. Jen jsem si myslel že bude lepší si držet trochu odstup."
,,Proč?" zahuhlal mi do ramene.
Třeba proto že mám hrůzu z toho, že tě ještě víc rozbiju?
,,Protože jsem idiot, zdá se."
Slyšel jsem jak se zasmál a tak jsem ho pustil. Díval jsem se do toho mrazem zrudlého obličeje a poprvé mu dal pusu z vlastní vůle.
,,Sasuke ale pokud chceš aby nám to fungovalo, tak budeme jen my dva."
,,Počkej, to si vážně myslíš že jsem takovejhle typ člověka? Že bych byl s tebou a ještě měl někoho bokem?"
,,Pokud vím, tak máš Kibu."
,,No, už nějakou dobu ne. Prej jsem posraná záhada - jeho slova," trhl rameny.
,,Nejsi. A nenech nikoho tvrdit takový pitomosti. Prostě... jsi to neměl jednoduchý."
Měl jsem na mysli povzbudivé řeči jako; Jsi silný! Jiný by se z toho rozsypal...  Ale když vím jenom zlomek, jak můžu vědět čím vším si prošel?
Tehdy jsem mohl jenom předpokládat a doufat, že mi to časem všechno sám poví.

 
 
 
,,Takže jste do toho praštili. Konečně," hodnotila to Sakura zalezlá v posteli, s hrnkem čaje v ruce.
My dva seděli na zemi, Sasuke se mi hlavou opíral o rameno a kdyby mohl, spokojeně by předl.
,,Nedělejte blbosti a hodně spolu mluvte, ano?" nakázala.
,,Ano, mami," vypadlo z nás sborově a se smíchem.
,,Ne. Vážně kluci."
A to bylo historicky podruhé, co mluvila tak smrtelně vážně.
,,Sakuro, nedělej z toho drama," bručel Sasuke, ale do tváře se jí nepodíval.
,,Jen si myslím že zrovna v tvém případě by mohlo dojít k několika závažným nedorozuměním."
,,Zvládnu to. Neměj péči."
,,Právě že mám."
Atmosféra byla rázem tak hustá, že by se dala nakrájet a namazat na rohlík.
,,A nechceš mu teda rovnou všechno vyklopit, když už jsi u toho?!"
Cítil jsem se zmatený ale byl si jistý, že v této chvíli mám jen naslouchat a na nic se neptat.
,,To bys to měl moc jednoduchý zlato, hezky sám!!" zaprskala.
Nikdy jsem je neviděl se hádat, ale to jak se v ten moment měřili pohledy byla jasná známka toho, že i oni jako nejlepší přátelé mají na určité věci podstatně rozdílné názory.
,,Jsem tu taky. Jen tak mimochodem," ozval jsem se tiše abych to ukončil, a opravdu - jako když utne, atmosféra se prolomila, Sakuřin výraz také povolil a Sasuke se natáhl na zem aby mi položil hlavu na stehno.

Jak Sakura říkala, hodně a často jsme mluvili, obzvláště pak o nepodstatných věcech. Měl jsem sice možnost nahlédnout za Sasukeho oponu, ale nechtěl jsem nic uspěchat. A díky tomu co jsem věděl jsem vlastně měl i strach, co dalšího se ještě o jeho životě dozvím.

 
Bylo to v únoru kdy mi začalo docházet, že se až posedlým způsobem vyhýbám intimnostem. A teď nemluvím o objímání a líbání, to u nás bylo na denním pořádku.
,,Co se děje?" optal se mě napůl svlečený, když jsem zkřížil nohy aby mi nemohl stáhnout kalhoty.
,,Necítím se na to," zalhal jsem.
Z jeho strany nepadla ani jediná otázka nebo výčitka. Jen mě hluboce políbil a pak si položil hlavu na mé břicho.
,,Jestli to beru moc hopem nebo ti to vadí Naruto, stačí když mi to řekneš."
Hopem? Když spolu přes dva měsíce chodíme a ještě se známe z dětství? To těžko. Sám jsem vlastně netušil, proč ho držím tak zkrátka, dokud...
,,A nebo na mě zkoušíš jestli ti vydržím bejt věrnej?"
,,Možná?"
Přece mu nemůžu říct, v čem tohle váhání skutečně je...
,,Naruto jsem do tebe zamilovanej už dlouho. A nikdy by mě nenapadlo tohle co teď mám zničit jen pro tělesnou rozkoš."
,,No, v to doufám," usmál jsem se.
,,Respektuju že se mnou zatím nechceš spát, ale co kdybych tě alespoň trochu potěšil?"
,,Je to dobrý nápad?"
,,Věřím, že ano."
Začal mi lehce hladit kalhoty v rozkroku. Byl jsem vzrušený, plný očekávání, ale něco ve mně hlasitě křičelo že zdaleka není ta pravé chvíle se posunout dál.
,,...Mimochodem, Sasuke je moc fajn společník. Toho se drž,"  stačilo že jsem si ten okamžik a ta slova jen vybavil, a zhoupl se mi žaludek.
,,Sasuke ne," odstrčil jsem mu ruce a posadil se.
Mám pár nezodpovězených otázek a do té doby bych se tomuhle rád vyhnul, jenže jak dlouho bude trvat než mi Sasuke vyklopí alespoň nějakou část pravdy?
,,Promiň," znělo to zoufale, provinile a zatraceně frustrovaně.
,,Nic jsi neprovedl ano? To já... jen... nejsem si jistý že..."
,,Že je to dobrý nápad. Já vím, neslyším to poprvé," svěsil ramena a sklopil hlavu.
,,Aby bylo jasno - něco k tobě cítím Sasuke, proto s tebou taky jsem. Ale asi potřebuju ještě čas."
,,Miluješ mě?"
,,Těžko říct."
,,Pokud si teď nejsi jistej, obávám se že další zjištění toho co jsem zač, tě odeženou úplně," šeptal.
,,Naopak. Mě odhání jen to, že vlastně skoro nic nevím. Jen z náznaků. Jediná věc které jsem se před časem tak nějak dovtípil je, že tvůj bratr... s tebou... že jste... no...-"
,,Myslíš to jak se mnou šukal kdykoliv si našel příležitost?"
Slušná sprcha podtržená Sasukeho emočně prázdným výrazem. Ale poprvé jsem to jasně a zřetelně slyšel přímo od něj.
,,Zřejmě nemám právo z tebe tahat nějaké informace... a promiň ale tohle je mi už nějakou dobu jasný. Jenže neznám celou pravdu. A hlavně tvůj názor... na to všechno."
Jak jsi se s tím probůh vyrovnal, že to bereš tak s klidem?!?
,,Měl bys jít dělat psychologa."
,,Neopovažuj se dělat si legraci Sasuke. Byl jsi s tím někdy u někoho? Nebo spíš... řekls to vůbec někdy někomu?"
,,Pokud nepočítám jednu psanou verzi tak nikdy. A dopídil ses k tomu jen ty a Sakura."
Chvíli mlčel a já počítal vteřiny. Pokud totiž promluvím první, velmi pravděpodobně to smete ze stolu a začne se bavit o něčem jiném.
,,Abys to pochopil, nikdy jsem to nedělal kvůli sobě. Tak zvrácenej zase nejsem, víš. Itachi... brácha byl jediný, kdo kdy bral v potaz mou existenci a já mu za to byl vděčný. Proto mi to z počátku nebylo ani divný, nebo nepříjemný. Vyjadřoval jsem mu tím svůj vděk než mi došlo, že to přerostlo v něco co v rodině není normální."
,,Vděk... to jako fakt...?!"
,,Co na tom nechápeš? Byl jsem dítě - Děkuju že ses mě zastal Itachi, co pro tebe můžu udělat? No, něco by se našlo - přesně tímhle to všechno začalo. Bylo to únosný. Zvládal jsem to ale jen do chvíle, kdy se mnou měl v mých dvanácti poprvé sex."
A ten vděk... to byl zřejmě důvod, proč to nikdy nikomu kromě mě a Sakury neřekl.
,,Tak co? Cítíš se jistější, když o mě tohle víš?"
,,Ani ne. Ale děkuju žes mi to řekl."
Vlastně jsem se cítil strašně bezmocný. Moje duše se otřásala, plakala místo mě. Absolutně jsem netušil, jak mu mám s takovýmhle břemenem pomoci.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Eisha,13. 10. 2014 1:01

Konečně jsou spolu, aspoň to.. Ale jinak, chjo mám na krajíčku. To je snad poprvé, kdy mám chuť vzít Itachiho a hodit ho z okna, takovej parchant.

Takový ten zlom...

Kameko,28. 9. 2014 23:01

A přesně ted mum na tebe jednu prosbu, páč je to skvělá pobídka a já budu odjízdět pryč, nachvilku...piš to dál a nepřestávej vydávat, pro nás všechny, prosím...

???

pani_Lucie,28. 9. 2014 19:43

Nevim, nevim co , ale děkuju a prosím další