Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byla jednou jedna láska 1/10

7. 9. 2014

 

Často tvrdil že to zvládne, oháněl se slovy jako; ,,Za co mě máš?!" a musím říct že tuhle otázku jsem si položil nesčetněkrát.

Za co jsem ho tehdy měl?
 
Lidé v něm viděli floutka, grázlíka který nebyl schopen dodržovat pomalu ani běžné morální zásady. Dneska už vím že pod tím vším, pod tím škraloupem zvěrstev (nebo chcete-li "ochranným obalem") byla jenom pokřivená, vyděšená a bezradná bytost. Ještě pořád si vyčítám některé okamžiky které jsem s ním trávil, a ve kterých jsem se zachoval jako naprostý idiot. Ve chvíli kdy jsem se to všechno dozvěděl se mi život obrátil vzhůru nohama a ještě naruby.
 
A jak jsme k sobě vlastně přišli? Asi tak, jak se to děje dennodenně.
Prostě jsme se potkali.
 
Tvrdit něco o osudovosti, daných zákonech schválnosti nebo absurdnosti kosmu by nebylo úplně moudré, protože nad tím pak každý mávne rukou gestem; jasně, tohle už tady bylo, ale i tak se tě ty chudáčku zeptám - zase jde o zlomené srdce, viď že jo?
Nikoliv.
Abych to uvedl alespoň částečně na pravou míru, myslím že tenhle člověk byl pro mě testem, trestem, i darem zároveň.
 
 
Poprvé jsme se viděli v létě. Na hřišti, hráli jsme tam s kamarády fotbal. A bylo nám devět let. Řekl bych že intelektuálně byl daleko starší než já, ale emocionálně to platilo spíš naopak. Ale ne že by nám to jako dětem dělalo nějaké starosti, to si uvědomuji až teď zpětně.
 
,,Ahoj, já jsem Sasuke. Můžu?" řekl, a přisedl si.
Kdybych tehdy věděl co moje; ,,Jasně. Já jsem Naruto." přinese, asi bych váhal jestli vůbec promluvit. Myslím ale, že bych to nakonec stejně udělal.
 
V období kdy jsme pomalu rostli jsme se nadělali takových hloupostí a život ohrožujících nesmyslů, že by nad tím každé matce zatrnulo hrůzou - kromě těch našich.
Mě vychovávali maminčini příbuzní, protože jsem jako batole o oba dva rodiče přišel, a Sasuke? Ten rostl jako klacek v lese a pokud vím, nikdy se o něj nikdo z rodiny moc nestaral. Možná až na jedinou vyjímku, ale na to ještě přijde řeč. Chodili jsme do stejné školy i třídy a vídali se vlastně téměř neustále. Pamatujete si z dětství na takové ty hloupé řeči jako "kámoši až za hrob"? Myslím že tomu by se to připodobnit dalo.
 
Čas utíkal, a nám bylo rázem dvanáct. V Sasukeho životě se stal nějaký zvrat a z člověka kterého jsem znával se mi před očima začalo přetvářet podivné cosi, které mi v některých okamžicích náhánělo hrůzu. Myslím, že si dodnes vyčítám, jak jsem se k těm změnám stavěl. Vsadím že kdybych věděl co za tím bylo, neopustil bych ho.
Nepamatuji si přesně ten přechod, víte, kdy se z mého nejlepšího kamaráda v očích druhých stala zrůda, ale téměř na minuty přesně vím, kdy jsem si uvědomil že se něco stalo. Že je náš dětský svět nenávratně pryč společně s velkou částí osobnosti, která dřív k Sasukemu patřila.
 
,,Polez Naruto!"
,,Seš padlej na hlavu? Je tu sklo!"
,,Říkám, nekecej a lez! Slibuju že to bude stát za to."
Následoval jsem ho tedy do přítmí polorozpadlé, vyhořelé barabizny, kterou majitel zřejmě nechal stát, protože se mu nechtělo vynaložit finance a úsilí do její likvidace. Vlezli jsme dovnitř oknem (ne že by něco takového probíhalo poprvé, ale pokaždé jsem k tomu měl hromadu řečí), a jak už měl Sasuke ve zvyku, natáhl po mě ruku. Chytil mě za ní a vedl na místo které jsem předpokládal že "bude stát za to" jak slíbil.
,,Sedni si," pokynul mi k matraci v schátralé místnosti.
,,Ale fuj."
,,Jaký fuj, dotáhnul jsem jí sem od nás ze sklepa. Dřepni už!"
Protočil jsem oči, ale poslechl ho.
,,A co tu jako budeme dělat?"
,,Chci ti ukázat něco moc hezkýho."
,,Tady? Co?"
Naivní otázka. Teď po letech si říkám že až neuvěřitelně naivní.
Byl to můj první polibek. A myslím tím opravdové políbení, ne takovou tu lehkou pusu na rty. Vytřeštěně jsem na něj zíral a tak nějak si to v hlavě vůbec neuměl poskládat, natož z toho vyvozovat závěry a důsledky.
,,A vím o něčem ještě lepším."
Nemusím snad dodávat, kam ty "lepší" věci směrovaly. Zajímavé je, že jsem nikdy nepomyslel na to, co se mi mohlo stát a jak bych se s tím vyrovnal, ne. Jen mě strašně vyděsilo to, co se ze Sasukeho stalo. Než jsem se mu vysmekl a utekl, dostal jsem ještě několik polibků, svlékl mi triko a kalhoty už jsem měl napůl žerdi. Doma jsem pak tvrdil že jsme si jen hráli a mě se tričko zachytilo a roztrhlo o plot, takže jsem ho tam nechal. Naštěstí se v tom nikdo nikdy nevrtal.
 
Několik dní jsem se pak Sasukemu vyhýbal. Netušil jsem co bych mu řekl, nebo jak by on sám reagoval. Byl jsem malý hloupý kluk a přišlo mi to jako nejlepší volba, takže jsem předstíral že ho neznám, nevidím, neslyším... No, a potom už jsme se jenom vzdalovali. Myslím že proto že jsme si to nikdy nevyříkali, zůstal v našich srdcích otazník se jménem toho druhého. Moji nevlastní rodiče se dovtípili, že mi někdo něco provedl ale já to na Sasukeho nikdy nepověděl. Teď už chápu, že jsem možná měl. Třeba by mu tenkrát někdo pomohl, když já utekl, a nechal ho v tom samotného...
Přeřadili mě na jinou školu a tím měl být náš příběh uzavřený.
 
 
 
 
Až do září toho roku co mi bylo šestnáct a já nastoupil na střední.
A od té chvíle... už to šlo všechno samospádem.
 
,,Nazdar!"
Na rameno mi dopadla těžká ruka, dotyčný si mě otočil a já se rázem propadl o čtyři roky v čase.
,,Sasuke?"
,,Kdo jinej. Nebo ti připadám jako výplod tvý fantazie? Jak je?"
,,Tak... normálně. Dá se to..."
Byl jsem v rozpacích. To chce opravdu navázat tak, jako by se to tehdy vůbec nestalo?
,,To už bude nějaká chvíle, co jsem tě viděl posledně. No nic, jdu za Sakurou, zatím," stejným, něžně násilným způsobem jakým mě odchytil, mě zase nechal jít. 
Samozřejmě že ho mé oči doprovázely až k dívce, kterou chytl kolem ramen a opřel si lehce hlavu o tu její. Správně jsem předpokládal že je to zmiňovaná Sakura, a mylně to, že je to jeho přítelkyně. Až o notnou řádku týdnů později jsem zjistil, že je pro něj mnohem MNOHEM víc, než jen obyčejná kamarádka, nebo přítelkyně v mileneckém smyslu. Jenže než jsem do toho bodu dospěl, často mě unášely myšlenky coby-kdyby. Co by se nakonec stalo, kdybych tam tehdy se Sasukem zůstal? A kam by to dál vedlo? Protože pro ten okamžik jsem nebyl víc, než jen starý známý...
 
Co jsme se opět začali vídat, všechna tajemství a nezodpovězené otázky vyplouvaly na povrch. A já chtěl znát pravdu. Nejdřív jsem měl poněkud obavy z toho se mu přiblížit ale jak už to tak u něj bývalo, než jsem to uskutečnil, on se velmi nenápadným způsobem přiblížil ke mně.
,,Kino. Dneska. Co ty na to?"
,,Jako fakt?"
,,Jo. Proč ne."
,,Možná že už si nepamatuješ za jakých okolností jsme se spolu přestali kamarádit."
,,Možná trochu. Tak nějak ale vím hlavně to, že ses na mě úplně a beze slova vybodnul."
Nevěřil jsem svým uším.
,,Půjde s náma i Sakura, pokud máš strach být se mnou sám."
,,Tvoje holka jo?"
,,Ne. V tomhle případě platí označení Spřízněná duše."
Přimhouřil jsem oči, nějak se mi nechtělo mu věřit byť jen jediné slovo.
 
Už nevím o jaký film se tehdy jednalo, jen si vzpomínám na tu atmosféru. Tíživo a dusno podkreslené Sasukeho mrazivým smíchem a jeho poznámkami toho nejhrubšího cynického zrna.
,,Já to říkal že se jim ta nahnilá mrtvola roztrhne. To jsem zvědav komu z nich se to bude chtít uklízet."
No, tak šlo nejspíš o nějaký horor, zdá se. Možná. Kdo ví. Celou tu dobu se se Sakurou drželi za ruce, jako dvě ztracené děti. Byl jsem s nimi jen chvilku a ten vztah chápal jen okrajově a i tak mi bylo jasné že nejsou milenci. Daleko víc z toho dýchal starý manželský pár. Dva lidé kteří toho o sobě vědí tolik, že jeden kývne a druhý ví, co tím myslí. Že by mezi nimi bylo to, co jsme měli spolu se Sasukem, než nás ten incident rozdělil? Chtěl jsem se jí na to zeptat, ale neměl jsem k tomu odvahu.
Tenkrát večer, když jsme šli z toho kina jsem se v duši vrátil zpátky - tam, kde byl Sasuke jako můj nejlepší přítel.
 
Začali jsme se takhle scházet častěji, a já se díval. Díval, a viděl. Viděl toho spoustu. A přál si znát všechny ty skutečnosti co ho dohnaly k tomu, kým byl.
 
Trvalo mi jedno roční období než jsem si uvědomil podstatu svého coby-kdyby. Protože pokud bychom to tehdy dotáhli do konce, nikdy bych od něj neodešel.
 
,,Sakuro, mám problém. Máš chvilku čas?"
Vím že to byl víkend kdy jsem jí o to po telefonu žádal, a hustě sněžilo. Sešli jsme se v parku. Pozdravili jsme se a pak se mě s chabým úsměvem zeptala - ,,Tak co pro tebe můžu udělat?"
A myslím, že už tehdy to tušila.
,,Jde o Sasukeho. Potřebuju se zeptat na pár věcí a to dost dobře nejde, když jsme věčně pohromadě."
,,Naruto ať se děje co chce, věř mi že nestojíš o to, to vědět."
,,Ale já-"
,,Miluješ ho?"
,,Cože?!"
,,Taky jsem do něj bývala zamilovaná."
,,Ne... To... To asi ne, jen by mě zajímalo pár věcí."
,,V tom případě ti nic nepovím..."
Vydechla a pomalu se vydala zasněženou cestou kupředu.
,,...protože nemáš ani ponětí, z jakejch sraček se ten kluk musel vyhrabávat. A někomu kdo na otázku zda-li ho miluje řekne; Ne, to asi ne, odpovídat nebudu."
Tak striktní jsem tu holku nikdy neviděl. Ani předtím, ani potom.
,,A když ti řeknu že ho miluju?"
,,Stejně řeknu ne, protože teď už ti to nevěřím."
,,Sakuro..."
,,Jak s tím chceš naložit?! Jak si vůbec můžeš být jistý, že to tvá čistá dušička unese, co?!"
,,Znali jsme se jako děti a rostli bok po boku tři roky."
,,Opravdu? Takže jsi ho musel znát když mu bylo dvanáct - a i tak se mě ptáš? Ty to VÁŽNĚ nevíš?!"
Výraz jejího obličeje si dokážu vybavit i dnes.
,,No, zřejmě ne!"
Jakej já byl ale vůl... VĚDĚT tehdy, nikdy bych tak opovrhující otázku nevyslovil.
,,Naruto teď tě vážně varuju! Nehraj si se mnou!!!"
,,Ale já si nehraju Sakuro! Jen chci vědět o co jde! A proč se to tehdy stalo!"
,,Mluvíš o něčem konkrétním, nebo máš na mysli to, jak se změnil?"
,,Když jsme byli dvanáctiletí kluci, udělal něco co se mi hodně vrylo do paměti, abych tak řekl. Ale to jak se z něj stal někdo úplně jiný, mě zajímá víc."
,,Aha, máš na mysli to, jak tě chtěl svést."
,,Výborně! Takže ty víš i tohle?! Co všechno ti říká?!?"
,,Jistě že. Jsem Sasukeho vrba co se známe. Nechci ho bránit víš, ale vzhledem k okolnostem - on to myslel dobře. Už tehdy, i když byl dítě věděl že tě má radši než by měl mít. Myslím, že tě skutečně miloval Naruto. A to co udělal pochopil jako vyjádření svých citů. Vůbec neměl v úmyslu ti ublížit. Byl jsi ten nejdůležitější."
 
Nejdůležitější...
 
,,Co ho... Sakra co ho k takovýmu myšlenkovýmu pochodu vedlo?!"
,,Na to se ho musíš zeptat sám."
,,Jde... o něco intimního, viď."
 
Ano. To byl přesně ten moment, kdy jsem o několik let zestárl na duši.
 
,,Řekla jsem ti zeptej se jeho. Ale dávej si pozor Naruto. Ten kluk z onehdy, je dávno pryč. Tenhle Sasuke Uchiha má místo srdce hlubokou, černou jámu. Jakmile tam spadneš, už se z ní nikdy nevyhrabeš."
,,Budu na to myslet. A díky za tvůj čas..."
 
 
 
Objekt mého zájmu vytušil že se pídím po informacích a tak kdykoliv mě prokoukl nebo mu bylo téma nepříjemné, či přesáhlo jistou míru intimnosti, automaticky začal povídat o něčem úplně jiném - čemkoliv.
 
A já? Já si začal skládat ty střípky skládačky dohromady.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

skveléééééé

kilia ice,22. 10. 2014 12:42

Je to úžesné. Hned idem čítať dalej. Ak chceš tak sa pridaj do skupiny na fb. Si vážne skvelá. Odkazna skupinunájdeš aj na mojej stránke blogu kiliaice1415.infoblog.sk , je to posledny okdaz na blogu. Blogerky československa. Budem rada aksa pridáš a tebe sato určite tiež vyplatí, ked o tvojom blogu budevedieť viac ľudí :-D :-D :-D :-D :-D len tak dalej, držím palcev písaní ;-) ;-) ;-) ;-) :-D

...

Eisha,8. 9. 2014 20:39

Nádherné :3... Líbí se mi ten styl, styl ptáčat.. Prostě dokonalý příběh, doufám, že se pletu ve všem, co si myslím, protože pak by byl Sasuke zase jednou strašný chudák. Těším se na další díly ^^, jsem ráda, že jsi zpět (: *včera jí nešel přidat koment*

Dočkala

pani_Lucie,7. 9. 2014 21:30

Sice je to něco dost jiného než přepokládané, ale stojí to za čekaní a snad i konec uvidím.

Děkuji

Kameko,7. 9. 2014 21:21

Nádhera. Jednoduše nádhera. Těším se co bude dál, má to hloubku a zase se v tom vidím...HODNĚ ŠTĚSTÍ.

Nadšení

Hel,7. 9. 2014 19:19

Om...nom...nom...nom... jsem uchvácena a nadšena, v posledním odstavci a větě jsem viděla sama sebe... taky si skládám... jsem ráda, že ses po prázdninách vrátila ;-) věrně jsem čekala a lozila sem každý den :-D u Tebe se vždy vyplatí čekat :-) musím říct, že i týden bude dlouhý :-) píšeš skvěle ;-)