Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bratříček; 5)Levá ruka neví, co dělá pravá

16. 8. 2017


Začínala noc, a bylo to zhruba měsíc poté, co jsme jednali s Philippem. Louisův způsob přesvědčování se nikterak nezměnil, ale protentokrát to skončilo jinak, než jsem předpokládal. Nevím, jestli Louis ten nůž neviděl, nebo si byl jistý, že ho nezraní, ale šel mu naproti, aby mohl toho útočníka chytit pod krkem. Nečekal jsem, že by měl tolik síly. Jen co jsem se vzpamatoval, mířil jsem po tom cizinci zbraní, ale Louis mě zarazil.
,,Tohle zvládnu sám. Počkej venku."
Když jsem se otáčel, jenom jsem slyšel, jak přilétla mlaskavá rána. Klouby ruky zřejmě narazily na chrupavku nosu. Vyšel jsem ven před dům a opřel se o Louisovo auto. Netrvalo dlouho, a on vyšel ven za mnou. Nějakým ubrouskem si otíral odřené klouby.
,,Snad se mu ty nový zuby prodražej, hajzlovi," podotkl a odplivl si. Poté zapadl na sedadlo spolujezdce, jak se stalo jeho zvykem. Nastartoval jsem vůz.
,,Jedeme domů?" Doma - mým domovem, se stalo sídlo rodiny Pennachiových. Své skutečné doma jsem musel naprosto vymazat. A Jacqueline jsem od večeře před nástupem k Pennachiovým neviděl.
,,Nejlépe. Ale zastav mi někde u benzínky."
Když do sebe tentokrát ládoval růžový prášek z bílé krabičky, prošla ta činnost kolem mě s tichým klidem, s takovým, jakým vždy Louis svůj lék zapíjel. V té době už jsem věděl, že se svým způsobem jedná o drogu upravující náladu, ale naprosto schválenou lékaři. Podle rozboru který jsem dostal od Jeromeho, šlo o středně silné antidepresivum. Při jeho životním stylu mě to vlastně vůbec nepřekvapilo. Z odposlechu se Jeromeho parta ničeho nedopídila, Pennachiovi si po telefonních rozhovorech dávali vždycky dobrý pozor. Když jsme se vraceli, Louis klimbal. Možná ho utlumil lék, možná byl jen unavený, ale opět a znovu mi tím dokazoval, že má v mé jednání naprostou důvěru. Nechal jsem ho spát. Teprve když jsme zastavili, jsem mu položil ruku na rameno, a lehce s ním zacloumal.
,,Louisi, vstávej, jsme doma." Modré oči se otevřely a unaveně se na mě podívaly.
,,To je dobře. Už nemám téměř žádnou energii. Ten zbytek co zůstal, mi vystačí jen na cestu do postele."
Usmál jsem se na něj. Poslední dobou jsem to dělal častěji, než bych si přál. Potom jsme oba vystoupili. Všiml jsem si jak zavrávoral, ale stihl se včas zachytit dveří, takže neupadl. 
,,Louisi?" oslovil jsem ho a hbitě obešel předek auta k němu.
,,To nic, zamotala se mi hlava," hlásil mi s lehkým úsměvem, kterým si zřejmě zajišťoval, že to nechám vyšumět. Nenechal jsem. Jestli se to snažil skrýt, měl smůlu. Všiml jsem si.
,,Louisi, krvácíš," poukázal jsem mu k boku, na kterém prosakovala krev. Pomalu ale jistě jsem začal děsit sám sebe. Ten muž se trefil. On ho tím nožem opravdu bodl! Jak je to hluboké?!
,,Ukaž mi to," rozkázal jsem nekompromisně a v té chvíli mě ani nenapadlo že je tu nějaké "pán a žán". Chabě se bránil, ale pod košili jsem se mu dostal rychle. Krvácelo to hodně, ale zdálo se, že je jen pořezaný. Alespoň na první pohled to tak vypadalo. Oddychl jsem si, abych se uklidnil.
,,Pomůžu ti do pokoje, a pak přinesu něco, čím to ošetříme."
,,Jak zlý to je?" ptal se.
,,Vypadá to, že moc ne, jen je z toho hodně krve."
,,Škoda," odsykl, a opřel se o mně. 
,,Přestaň se rouhat," uzemnil jsem ho.
Blondýn, který mi částečně visel na těle, se zasmál. ,,Ale jen, že jsi to ty."
,,Děkuju," procedil jsem skrze zuby. ,,Blbý řeči o smrti nemám rád," doplnil jsem ještě.
,,Dobře, nebudu tě zlobit. No, tys jí viděl, já ne. Jestli to potřebuje stáhnout nebo rovnou šít, zaskoč za Tibergem. Jeho pokoj je hotová lékařská jednotka."

 

*

 

Nervózně jsem stál přede dveřmi pokoje Dante Tibergeho. Klepal jsem několikrát a nepovoloval. Věděl jsem, že tam musí být a že si je jistý, že za dveřmi není nikdo důležitý. Nevím kolik to bylo času. Nechával jsem čekat krvácejícího člověka - přirozeně mi to přišlo neúměrně dlouhé.
,,Dante Tiberge! Jste tam? Prosím, otevřete, jde o Louise!" zahrál jsem na citlivou strunu. Jestli tam je, pomoc bratrovi hlavy rodiny ani náhodou neodmítne.
A měl jsem pravdu. Teprve když jsem zmínil jméno mladšího z bratří Pennachiových, se dveře bleskurychle rozlétly. 
,,Snad mladého pana Louise, že, Nessuno?!" zpražil mě přísně.
,,Ano, omlouvám se, samozřejmě," kýval jsem tupě a pokračoval; ,,Je zraněný, poslal mě za vámi, pro nějaké věci na ošetření."
Muž se zachmuřil a rysy v obličeji mu zkameněly. Jen se svižně otočil na patě a vběhl do místnosti. Zmateně jsem postával před pokojem, neměl jsem nejmenší tušení jestli tam smím, nebo ne, ale chvíli na to se kolem mě Tiberge prosmýkl s velkou brašnou a aniž by mi věnoval pohled, běžel rovnou do Louisova pokoje. Byl jsem mu v patách. Když jsme tam doběhli, Louis seděl na posteli, na tváři úsměv, v ruce skleničku. Byl do půl těla svlečený a rána mu stále krvácela. Možná za to mohlo osvětlení, ale zdál se být dost bledý, oproti své obvyklé barvě. Dělal jsem si starosti. A přitom by mi jeho zdravotní stav měl být ukradený. 
,,To je dost, že jdete," odmávl nás a nedopitou sklenici položil na stolek.
,,Odpusťte mladý pane Louisi, kdyby mi ten kašpar řekl, že jde o vaše zdraví-" započal Tiberge, ale blondýn sedící na posteli ho utnul.
,,No jo, no jo. A neříkej mu kašpar. Má jméno."
,,Promiňte, mladý pane. Teď se vám podívám na tu ránu."
Stál jsem tam jako vytesaný, čekal, jestli mě jeden, druhý, nebo oba vyhodí, ale v ten okamžik mě zajímalo jediné - jestli byla má dedukce správná, a opravdu jde jen o povrchové zranění. Teprve po tom co Tiberge vyrovnaným hlasem promluvil, ze mně spadly veškeré obavy.
,,Není to příliš hluboké, měl jste štěstí, mladý pane."
Během ošetřování, jsme všichni tři mlčeli. Tiberge zřejmě věděl, že se nemá vůbec na nic ptát, a Louis byl buď unavený, nebo se mu s nikým prostě hovořit nechtělo. Když měl Dante Tiberge práci téměř hotovou, tudíž ránu vydesinfikovanou a staženou, chtěl ho ještě pro jistotu obvázat, Louis ho ale zarazil.
,,Děkuju ti. Můžeš jít. Zbytek dodělá Vincent. Ještě si s ním musím o něčem důležitém promluvit."
Ze způsobu jakým to řekl, čišely potíže. Jenže co bych nadělal.
,,Pane, to nemehlo-"
,,Vincent. A ještě jednou mu přede mnou řekneš nějak urážlivě a zapomenu, co všechno jsi pro rodinu kdy udělal," pronesl mladší Pennachio ledově.
,,Zajisté. Omlouvám se mladý pane, už se to nestane. Ale abych pokračoval, Dante da Vinci, nemá žádnou zdravotní kvalifikaci. Já ano."
,,Zavázat obvaz zvládne každý."
Úplně jsem cítil, o kolik víc mě teď Tiberge nenávidí. Tíha jeho nenávisti vůči mé osobě, by mě ve zhmotnělé verzi rozdrtila.
,,Dobrá tedy. Ráno vás přijdu zkontrolovat," oddychl si Dante Tiberge, poklonil se, posbíral věci které vrátil do brašny, podal Louisovi čistý, nový obvaz a tiše se odporoučel z pokoje.
Když za ním klaply dveře, dostala se mi jen tiše a vlídně pronesená otázka. Vlastně, prosba. Což by pro někoho v tak vysokém společenském postavení, jako má Louis, mělo být nemyslitelné.
,,Zavážeš mi to, prosím? Už tak jsem měl dost co dělat s tím, jak na mě sahal. Ale od tebe mi to vadit nebude, to vím."
Postavil se. Pak jen prostě stál, a já přemýšlel. Čím to je? Čím to? Neměl jsem odvahu se zeptat. Přistoupil jsem k němu, a beze slov si z jeho dlaně vzal bílou obvazovou gázu. Dotýkal jsem se ho jemně, možná mě ten blízký kontakt trochu děsil. Pak jsem si ale uvědomil, že se chvějeme oba. 
,,Bolí to? Je to nepříjemné?" ptal jsem se, ale nepolevil v obvazování, dokud jsem nebyl s výsledkem spokojen.
,,Ne. V obou případech."
Uvázal jsem na konci malou mašličku, aby šel pak obvaz lépe rozvázat. Když jsem z něj stáhl ruce, už jsem nedokázal popravdě sám sobě vysvětlit, proč se tak klepu. Potom Louis natáhl ruku, a chytil mě v zápěstí. Pomalu mi tou rukou vjel do dlaně, a pak mě chytil způsobem, jakým se držívají milenci. Díval se mi zpříma do očí, držel mě, ale nevydal ani hlásku. Slyšel jsem jeho dech, a své zběsile bušící srdce. O co tu jde? Co se to odehrává, co se stane? Vím, že jsem říkal, že z nich nikdy nebudu mít strach. Ale teď poprvé jsem měl. Jen jsem tak docela netušil, proč vlastně. Pak mi Louis položil ruku na bok, přitáhl si mě blíž ke svému tělu, cítil jsem jeho dech na rtech, tak blízko jsem mu byl-
,,Louisi?" Děsilo mě, co by mohlo přijít. A o to víc, že jsem v to doufal. Muž, jehož obličej byl přímo před mým, se zhluboka nadechl a jeho tvář se zasmušila. Pustil mé ruce, a ty své mi položil na ramena. Jemně mě od sebe odstrčil, ale dál se mi díval zpříma do očí. Já jen čekal, jaký verdikt přijde. Jenže jsem ho stejně tušil.
,,Když jsem tě tehdy v té posluchárně viděl poprvé, nemyslel jsem si, že se pro mě staneš tak důležitým člověkem."
Okamžik mi trvalo najít hlas. Potřeboval jsem znít vyrovnaně. Tak, jak bych měl.
,,Důležitým? Kdepak. Jsem nahraditelný, jako každý jiný. Tvůj bratr si mě tady nechal, protože jsem mu sehnal citlivé informace, a kdykoliv řekne, můžu se mu dopídit k dalším. A taky proto, že ještě dřív než ty věděl, že mě máš svým způsobem rád."

 

*

 

Byl jsem před Lucienovou kanceláří a čekal, až si mě zavolá. Věděl jsem, že jde o něco důležitého - velmi pravděpodobně o zraněného Louise a to malé extempóre s Tibergem, které kvůli tomu vzniklo. Ovšem, bylo mi vcelku jasné, že to co se odehrálo, Patron stejně dopodrobna ví.
Otevřely se dveře a vyšla Manon.
,,Můžete dovnitř, Dante da Vinci," pousmála se.
,,Děkuji vám, Dante Manon," pokývl jsem k ní. Žena se na mě dál usmívala a vědoucně mi položila ruku na rameno.
,,Neboj, nebude to zlé, přimluvila jsem se," zašeptala ještě a vydala se opačným směrem, než já. 
Vstoupil jsem do Patronovy kanceláře, uctivě se uklonil a jako obvykle, přijal jsem bezeslovně nabízené místo.
,,Dobré odpoledne, mladý pane Luciene," oslovil jsem ho.
Obrátil ke mně pohled, prohlédl si mě a sepjal ruce. 
,,Asi oba víme, proč tady sedíš, Vincente, že ano."
,,Ano, pane."
,,Velice, velice se hněvám. Ale dám ti možnost mi to vysvětlit."
,,Nemám pro to žádnou omluvu pane. Zareagoval jsem příliš pozdě. Proto se Váš bratr vrátil zraněný."
,,Tohle se už nikdy nebude opakovat. Málokdy dávám druhé šance. Ale vím, že tě mám můj bratr velice rád. A nevím jak, ale dokázal jsi okouzlit i Manon. Cyrano proti tobě nemá námitek. Jedinou výjimkou je tu Tiberge. Ale to bude ještě v jednání. Ve všech směrech mi ale teď jde o jediné. Máš na mého bratříčka dohlížet. Máš ho ochraňovat. To je veškerá tvá práce. Tedy, mimo tvé malé pochůzky pro informace. Co mi na to řekneš, Vincente?" cítil jsem se pod tím pohledem jako dítě, které dostává vyčiněno od otce. Zachovával klid v hlase, ale bylo zjevně vidět, jak jím cloumají emoce. Úplný opak svého mladšího bratra.
,,Příště bude ta rána patřit mně."
,,Výborně 
à propos
, co se Tiberge týká, vím jaký typ muže to je a proč tě nenávidí. Pokus se s ním vycházet a nevyvolávat zbytečné konflikty."
,,Ano pane. Za to se omlouvám. Jednal jsem v rozrušení. Když váš pan bratr krvácel, nedokázal jsem o pomoc žádat s chladnou hlavou."
,,To je pochopitelné. A právě proto se to stalo naposledy. Doufám, že si dobře rozumíme."
,,Ano pane. Zajisté."
,,A teď přejděme k poslednímu bodu mého zájmu."
,,Jistě. Donesla se ke mně důkladně prověřená informace. Váš zrádce je s největší pravděpodobností i outsider. Nechává si říkat Pinocchio. Dělám vše pro to, abych zjistil, na koho je přímo napojený."

 

*

 

,,Ranní ptáče dál doskáče."
,,Víc sežere a dřív chcípne."
,,Číslo?"
,,Dvacet tři, devět, patnáct, tři, pět, patnáct, dvacet jedna."
,,Zdravím, Vincente. Veřejný hovor?"
,,Ano."
,,Tak mluv rychle."
,,Mám pocit, že jsme se s mladším z bratrů unáhlili, Jerome."
,,Jenom pocit?"
,,Něco je špatně. Jen ještě nevím co. Starší už je na háčku a přesto mi připadá, že jsme někde něco přehlédli."
,,Myslíš tu tvojí zběsilou teorii o klukovi ze dřeva, co se stane člověkem?"
,,Ano. Pořád ti nedali ty podklady?"
,,Něco ano. Ale ani zmínka. Já se tu vlastně modlím, abys neměl pravdu. Byl by to strašlivej průser."
,,Ale ne jen náš. Jo, nějakou dobu by teď měl být klid. Až budu potřebovat další vábničku, nebo přijdu na něco s dřevěným klukem, dám vědět. Drž se."
,,I ty. Díky."
Když jsem pokládal sluchátko, celé mi to šrotovalo v hlavě. Pinocchio. Nejen Jerome se modlí, abych se pletl. Modlím se za to i já sám. 

 

*

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

Hel,20. 8. 2017 15:03

Chrono, děkuji,

tento příběh se vyvíjí velice zajímavě a moc mě baví ho sledovat. Těším se jak se to rozvine dál a jsem zvědavá kam to vše povede. Mám je fakt ráda :)

Prázdniny

Mirek,20. 8. 2017 9:44

Jak vidno, ne všichni (naštěstí) mají prázdniny......