Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bratříček; 1)Ve jménu rodiny

23. 4. 2017


První dojmy mi nikdy nešly. A tentokrát nade mnou ještě jako obří sopel visela slova;
,,Víš že ti plně důvěřuji, ale v zájmu nás obou, snaž se to prosím, nepodělat." 
Takže jsem ze sebe vydal úplně vše, čeho jsem byl v daný moment schopen. Když jsem si to nejdůležitější konečně dostatečně proklepl, neváhal jsem. Na tohle čekám od první vteřiny, co jsem se stal jedním z jejich postradatelných členů, ubohým soldato, pěšákem rodiny Pennachio, který si díky naprosté sebekontrole a vychytralosti prokousal cestu až k dnešnímu dni. Nebyl jsem naivní, abych tak cennou informaci pustil po někom jiném. I kdyby se jednalo o někoho z Dante, ne. Musí mě přijmout. Musí to slyšet přímo on. Jinak jeho důvěru nikdy nezískám. A to je to jediné, k čemu mé kroky od počátku směřují. Samozřejmě, že mě nechtěli pustit dovnitř. Do jejich domu, který by po všech směrech splňoval archetyp zámeckého sídla. Byl střežen jako nedobytná pevnost, ve které se nachází královská rodina - a v podstatě ano. Do důsledku, pro všechny podřízené, je tenhle člověk skutečně jejich princem, ale říká se mu mladý pán, nebo Patron. Nechtěl jsem ze svého úlovku ukrajovat příliš velký díl, ale malou část jsem přece jen musel. Po dlouhém naléhání, za mnou před obrovské dveře té kamenné budovy poslali vysokého, vyhublého muže, s velkým skobovitým nosem. Už jsem ho znal ze dřívějška. Patřila mu velice přiléhavá přezdívka.


,,Dobrý podvečer, Dante Cyrano."
,,Co tě sem přivádí, mladý muži?"
Ano, já ho znal. Důkladně. On netušil ani mé křestní jméno, natož, kdo bych vůbec mohl být.
,,Mám pro mladého pána velice citlivou a závažnou informaci."
Dlouhonosý muž nehnul brvou, když odvětil; ,,Mladý pán je zaneprázdněn. Můžeš to sdělit mně."
,,Není to pro cizí uši. Týká se to rodiny."
,,Já JSEM jeho rodina," pronesl ledově.
,,To nic nemění na faktu, že je ta informace přímo k uším mladého pána."
Muž evidentně zapřemýšlel. Promnul si několikadenní strniště na své bradě. Podíval se na muže u dveří. Na mladíka vpravo, i vlevo. Ne že by jen tak povolil, jen zjevně změnil strategii.
,,Půjdeme do přijímacího salónu," oznámil a pokynul dveřníkům, aby nás oba vpustili dovnitř.
Muži se uctivě uklonili, jako by jednali se šlechtou. Bylo mi jasné, že mně ty poklony nepatří.


Vysoký chlapík mně odvedl do nedaleké místnosti, kterou tvořil malý, kulatý stolek a dvě křesla. Na stěnách visely obrazy. Nebýt vybavení, které dýchalo osmnáctým stoletím, snad by se to opravdu dalo považovat za jakousi přijímací kancelář.
,,Posaď se," pokynul mi, aniž by se mu ve tváři pohnul sval k náznaku hněvu nebo úsměvu. Většinou mi nedělá problém číst v lidech, ale tenhle muž byl výjimkou. A zjevně jí bude i nadále. Poté se usadil i on, a zpříma se mi zadíval do očí. 
,,Tvé jméno, mladíku?"
,,Vincent Gasquet."
,,Výborně. Uvědomuješ si důsledky svého konání, Vincente, pokud mladý pán bude tvou informaci znát, nebo považovat za bezpředmětnou?"
,,Jsem si toho plně vědom."
,,Máš odvahu. To se mi líbí. Škoda takových, jako ty," na tváři se mu konečně objevil nepatrný náznak úsměvu. Potom vstal.
,,Následuj mě," pronesl tiše a zamířil ke dveřím na druhé straně místnosti.

 

Připadal jsem si, jako by mě vedl prastarým bludištěm, pokrytým koberci a obrazy. Neměl jsem strach, ne, už jsem věděl že budu první, kdo mu tu informaci donese. Nikdo jiný by neměl sebemenší šanci, se k ní dostat. I Jeromemu zabralo půl roku, než si tím byl neochvějně jistý.
Ze dveří, ke kterým jsme mířili, vyklouzla drobná žena. Měla havraní vlasy, pronikavý pohled, dlouhé řasy, a její náušnice cinkaly. Byla růžolící, usměvavá, štíhlá a stavěná ve jménu vše uznávaného ideálu krásy. A jako u Cyrana, i u ní jsem věděl, co je zač. Jak jen může být vrah tak překrásný...
,,Manon," kývl k ženě, když nás míjela.
,,Cyrano," odpověděla, také kývla, a rychle mě sjela pohledem. Pak si pohrdlivě odfrkla.
Mlčel jsem. Ani nevím, jestli z respektu, kvůli tomu, co o ní vím, nebo jen proto, že by nebylo dobré, zadělat si na jakékoliv potíže.

 

Cyrano zaklepal na masivní dveře. Očividně do toho musel dát dost síly.
,,Vstupte," ozvalo se silným, rázným hlasem.
Já, i můj doprovod jsme vkročili do místnosti, která se ukázala jako Patronova pracovna.
Na vlastní oči jsem ho tehdy viděl poprvé. Víte jak se říká, že zvíře dobrého člověka od zlého rozliší během pár vteřin, že na to stačí krátký pohled z očí do očí? V tomto případě byste nemuseli ani být zvířetem. Přede mnou se napřímil mladý, upravený a vyrovnaně působící muž. Jeho modré oči mě propichovaly skrz na skrz. Svým vzezřením působil jako okouzlující gentleman. Kdybych neznal pravdu. Ten den jsem pochopil, že Zlo je skutečné, že kráčí po zemi po svých krásných, štíhlých nohou, a že má křestní jméno.
,,Mladý pane Luciene, nezlobte se, ale tento mladík si neodbytně žádá vaši pozornost. Prý má dosud neslyšenou, závažnou informaci, týkající se naší rodiny. I přes to, je to prý sdělení pouze k vašim uším," řekl muž se skobovitým nosem, naprosto ledovým klidem.
,,Děkuji Dante Cyrano, nech mě s ním o samotě."
,,Ano mladý pane," pronesl procítěně, uklonil se, a odešel z místnosti bez jakýchkoliv dalších slov.
Moc, která z muže naproti mě sálala, byla devastující. Kdyby to jeho pohled dovedl, scvrkl by mě do velikosti špendlíkové hlavičky - takový jsem z něj měl pocit. Nebyl to strach. Nikdy jsem ho necítil, ani když jsem v jejich rodině začínal. Nejspíš šlo o nějakou formu respektu.
,,Soldato Vincent Gasquet. Tak co pro mě máš?"
Zarazilo mě, že zná mé jméno. Dante mě neznají a sám Patron rodiny Pennachio ano? Tak či onak, to dokazovalo mou teorii. Tohle Zlo, je ještě inteligentnější, než jsem si myslel. Ví, že i pěšáci můžou zatřást s kořeny jejich rodiny, pokud je podcení.
,,Tu informaci jsem několikrát důkladně prověřil, mladý pane. A mám možnost vývoj situace i nadále sledovat, pokud si to budete přát. Ve vaší rodině je zrádce. A já vím, kdo to je."

 

*

 

Seděl jsem opět v tom samém salónku, do kterého mě prve přivedl Cyrano. Byl jsem tam sám, a na něco čekal - sám nevěděl na co. Nejspíš na verdikt. Jak se mnou naložit, když toho tolik vím? Nejschůdnější možnosti jsou pro ně dvě. A opravdu doufám, že se dnes nebudu muset učit plavat. Nemohl jsem z hlavy dostat výraz mladého Luciena Pennachia, když jsem mu to řekl. Měl jsem sto chutí se ušklíbnout, ale profesionalita byla naštěstí silnější, než má povaha. Bylo vidno, že něco takového by od člena rodiny nikdy nečekal. Obzvlášť, z tak velice blízkého okruhu. Porozhlédl jsem se místností. Uvažoval. Jacqueline čeká doma s večeří. Slíbil jsem, že dnes přijdu. Dle všech předpisů bych se měl hlásit okamžitě, jak budu mít po skončení akce možnost. Něco mi však říkalo, že pokud hovor s Patronem Pennachiových dopadne v rámci možností dobře, hlášení pro dnešek bez výčitek svědomí vynechám. Rozlétly se dveře. Dovnitř vstoupil Cyrano, s mužem v šedém obleku. Věkově do skupiny nezapadal, zdál se být daleko starší, ale za to zřejmě mohly poměrně dlouhé vousy. Věděl jsem přesně, s kým mám co do činění, ještě než mi byl oficiálně představen. 
,,Dante Tiberge," poukázal Cyrano zdvořilostním gestem k muži a stejně tak ke mně, aby pronesl strohé; ,,Vincent."
Muž mě sjel nelítostným pohledem.
,,Proč se mladému pánovi líbí takový spratek bez vychování, to věru nechápu," ozval se hrubý, kuřácky podtržený hlas.
Cyrano, jak měl očividně ve zvyku, nehnul jediným svalem v obličeji. Pouze se otočil, opustil místnost, a tiše za sebou zavřel dveře.
,,Když se štěstí unaví, sedne i na vola, říká se. Buď rád, že jsi dnes ten vůl ty," pronesl muž mrazivě, vytáhl z kapsy saka krabičku, otevřel ji, jednu z cigaret vložil do úst a nonšalantně si zapálil. Tak dokonale to k němu sedělo, jako by ta cigareta byla prodloužení jeho vlastní paže. Ani jsem nedutal a čekal, až bude pokračovat. Schoval stříbrný zapalovač, krabičku s cigaretami a dlouze potáhl. Kouř vyfoukl prudce.
,,Zítra tu budeš úderem osmé, Nessuno, ani o vteřinu dříve, ani o vteřinu později. Doufám, že si rozumíme."
,,Samozřejmě, pane," řekl jsem hlasitě a abych dojem naprosto oddané poslušnosti podtrhl, ještě jsem kývl. A na nic se neptal. Vnitřní já mi dalo pohlavek, ale na to už jsem byl poměrně dlouho zvyklý.
,,Vyprovoď se sám," dodal ještě, a za chvíli opustil Dante Tiberge místnost stejně tiše, jako před ním Dante Cyrano.
Nikam jsem se nehnal, ze sídla jsem odcházel uváženými, lehkými kroky. Vzbudit jakékoliv podezření nemám teď, ani v brzké budoucnosti v úmyslu.

 

*

 

Seděl jsem v tom našem malém bytě, a Jacqueline přede mě postavila vrchovatý talíř polévky.
,,Ange gardien, co bych si bez tebe počal?"
,,To, co si počínáš, když nejsi doma, bratříčku," usmála se na mě. Nikdy se na mou práci neptala. Oba jsme vždycky věděli proč.
,,Je vše v pořádku?" otázala se pro jistotu, aby dostala posledního půl roku neměnnou odpověď.
Mohl jsem přijít o život, ale nestalo se, tak tedy; ,,Ano, v naprostém," pokýval jsem hlavou a oplatil jí úsměv. Potom jsem se pustil do té polévky.

 

Úvahy mi v noci nedaly spát. Několikrát jsem se probudil. Ve čtyři ráno jsem veškeré snahy o spánek vzdal, a šel se posadit ke stolku v kuchyni. Udělal jsem si kávu a začal rovnat všechny pokroucené myšlenky. Potřebuji co nejpřesněji a nejvýstižněji předat Jeromemu přehled dění. Už s tím musí pohnout. V mé situaci nepřipadá v úvahu jakákoliv chyba. A bez informací, se něco takového může snadno přihodit. Jména. Jména, obličeje, povahy, záznamy v rejstříku. To je to jediné, co proti nim mám. Vím kdo jsou, co jsou zač, jak vypadají, vím co kdo z nich provedl. Jenže jedna klíčová informace do skládačky chybí, a dokud jí Jerome neobstará, pohybuji se na setsakramentsky tenkém ledě. Nechci se učit plavat. Jak metaforicky, tak doslova.
V půl sedmé ráno jsem sáhl po služebním telefonu, a vytočil číslo vryté do paměti. Mužský hlas v telefonu jsem spolehlivě poznal.
,,Babičko, proč máš tak velkou pusu?"
,,Abych mohla jíst tatranky na šířku."
,,Číslo?"
,,Vždyť stejně víš, že jsem to já. Dvacet tři, devět, patnáct, tři, pět, patnáct, dvacet jedna."
,,Co pro mě máš, Vincente?"
,,Měl bych se ptát na to samé. Už máš tu jeho složku?"
,,Říkal jsem, že to není jednoduché. Očividně je to velká ryba. Řekl bych, že po něm pase někdo, kdo je služebně výš. Mám nějaké strohé materiály, ale pochybuji, že ti to pomůže."
,,Nevadí, dej mi je hned do schránky. Co se mě týče, kontakt se podařil. Dnes na osmou hodinu mám pravděpodobně přijímačku. Za chvíli budu muset vyrazit. Měl jsi pravdu."
,,Vždycky mám."
,,Proto sedíš v kanclu a já jsem po pas ve sračkách," zažertoval jsem.
,,Sám víš, že tak to není. Jsme tedy domluvení?"
,,Jistě že, à propos, nechám ti ve schránce tenhle mobil, až si ty materiály vyzvednu. Už včera přestalo být bezpečné, ho používat. Můžu volat z veřejných linek. Kdyby bylo něco důležitějšího, koupím si jednorázový. Nejmoudřejší by ale bylo, omezit teď komunikaci pouze na schránku."
,,Rozumím a schvaluji. Hodně štěstí."
,,Děkuji, i tobě."
S koncem rozhovoru to mému rozumu definitivně došlo. Rozluč se, starý živote. Připravil jsem se k odchodu. Zrovna jsem se obouval do bot, když Jaqueline vstávala.
,,Na jak dlouho je to tentokrát?" ptala se, na tváři smutný úsměv.
,,Určitě se tu zastavím, ale nevím kdy, ani za jak dlouho. Přituhuje," víc jsem jí říct nemohl. Nevědomost jí chrání. Tiše mě objala, a stejně jako před ní Jerome, i ona mi popřála hodně štěstí.

 

*

 

 


----------------------------------------------------------------------------------------------------


Vysvětlení některých pojmů:
(Chtěla jsem se bez toho obejít, ale nejsem si jistá, že to půjde, protože některá označení a pojmy mají v příběhu důležitou roli, budou se i nadále objevovat a něco málo ještě přibude. Prostě stručně řečeno - pokud tenhle můj výmysl chcete číst, není na škodu si pár věcí pamatovat.)
Soldato - voják, pěšák - řadový, postradatelný člen pracující pro rodinu.
Patron, mladý pán - Přímý nadřízený lidí kategorie Dante, v případě Luciena Pennachio i označení pro hlavu rodiny.
Dante - má vlastní, zmrzačená verze francouzského slova comandante - velící důstojník - člověk důvěryhodný, nepokrevně patřící do rodiny.
Nessuno - (z italštiny, znamená; Nikdo) je oslovení, které Tiberge používá výhradně pro Vincenta - nesnáší ho jednoduše proto, že mu ho mladý pán takříkajíc, hodil na krk.
Ange gardien - je asi jasné, ale jen pro pořádek - anděl strážný. Vincent takto oslovuje svou sestru.


A přezdívky, které vlastní jednotliví Dante, samozřejmě také nejsou náhoda. :)

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

Mirek,24. 4. 2017 8:49

Sláva, zase je tu něco pěkného.....

...

Janii,24. 4. 2017 8:14

Mela jsem neskutecnou radost, kdyz jsek zjistila, ze se tu objevilo neco noveho a po prvni kapitole me rozhodne neopustila. Tema je zajimavy, tohle prostredi mam moc rada. A tvuj styl psani..cloveku je proste lito, ze je najednou konec kapitoly a chce hned hned cist dal :)