Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boys don't cry; Welcome to my life 1/7

2. 12. 2012

 

Sasuke:

Nikdy jsem se necítil tak zlomeně. Poprvé od doby co tu žiju si připadám, že sem nepatřím. Byl jsem dítě bez pevné půdy pod nohama a míval jsem dojem, že mi nikdo nerozumí a ani se o to nijak zvlášť nesnaží. Měli jste někdy pocit že chcete utéct? Někam hodně, hodně daleko kde na vás realita nedosáhne? Já už nesčetněkrát. Ale tahle rodina pro mě udělala tolik, že to sám sobě nemohu dovolit. A tak zapnu hudbu na maximum, a s hlasitým výkřikem složím hlavu do dlaní. Pláču. Hudba duní a nikdo mě neslyší.
Ne.
Nemůžete vědět jaké to je, když se věci změní a nic už není takové, jako dřív. Nemůžete vědět jaké to je... být v mé kůži.
Cítit se zraněný, ztracený, obklopený temnotou. Dostávat rány, když jste na dně. Cítit se naprosto mimo dění. Být v bodu zlomu, řítit se do propasti a nikde není člověka, co by vás zachránil. Ne... nemůžete to pochopit.
Ale vítejte v mém životě.
 
 
Naruto:
,,Sasane... Ještě chvíli a až odtamtud vylezeš, zabiju tě!" zavrčel jsem si pro sebe.
To hovado si ten kravál pouští zase na plný pecky. To aby mu člověk stokrát opakoval, že je to k nevydržení! Mezi našimi pokoji je opravdu tenká stěna a on to sakra dobře ví!
Skřípu zubama, ale nutkání jít na něj řvát ať to ztlumí mě opustilo sotva vteřinu po tom, co mě vůbec napadlo. Neumím si to vysvětlit. Nechápu, proč se ten kluk takhle drasticky změnil. Býval to skvělý brácha... Bydlí u nás od malička, naši ho adoptovali.
Já... Prý jsem se narodil jako malý zázrak. Naši se dlouho pokoušeli o miminko, ale stále jim to nevycházelo, až jsem se jim nakonec povedl já. Máma už pak nikdy neotěhotněla. Jenže čas letěl, já rostl a přál si sourozence a naši strašně chtěli ještě jednoho syna, a tak si přisvojili právě Sasukeho. Vždycky jsme si rozuměli, jeden druhému se svěřovali se vším, co nás trápilo, bývali jsme k sobě tak otevření... Teď mě sotva pozdraví, když na sebe v domě náhodou narazíme. Je to jako by se nám všem vyhýbal. Máma a já jsme z něj nešťastní, táta tvrdí, že má jenom dramatičtější dospívání a že ho máme nechat, ať se v tom plácá, že ho to přejde. Jenže je těžké v to doufat, natož tomu uvěřit.
Strašně mě štve a bolí, že mu nemůžu pomoct! Když jsem se nedávno nabídl, že si jeho trápení  vyslechnu, odpálkoval mě slovy ať si hledím svýho, že mi po tom nic není. Mrzí mě i to, že se mnou úplně přestal mluvit, a komunikuje pouze v případě, kdy si to situace nutně vyžaduje. Z pohodového bráchy mám mrzouta který nemluví a ještě mi dělá naschvály, hajzlík. A to se na něj kolikrát utrhnu a vzduchem hned lítají slova, že by se červenaly i otrlejší povahy...
Z proudu myšlenek mě vylovilo až hrobové ticho. Hurá, konečně to vypnul. Ještě jednou dneska uslyším něco od Simple Plan a jdu se oběsit na tkaničkách od bruslí.
 
 
Sasuke:
Když už jsem měl hlasivky tak obolavěné že jsem sotva chraptil, a oči rudé jako králík, hudbu jsem vypnul a plácnul sebou zpátky na postel.
Musím se nějak dát do cajku. Takhle to přece nejde, žít v kolotoči zoufalých událostí... Jenže si to říkám pokaždé, kdy na světlo boží vypustím veškeré své emoce. Teď jsem v pohodě ale jen se zvednu začne se to ve mně kupit, nějakou chvíli to udržím v sobě, a pak se všechno bude zase opakovat. Ublížím mu, řeknu něco, co ho raní, budu si to vyčítat a nakonec zase skončím tady, v tomhle pokoji, na téhle posteli s hlasitou hudbou a usedavým pláčem...
Prudce jsem vydechl, otřel si oči a v zrcadle, které mám ve skříni, si prohlédl svůj obličej. Ve chvíli kdy jsem zhodnotil, že po pláči už není ani stopy a chtěl se jít podívat dolů, někdo zaklepal na dveře. Po tváři se mi napnula dokonale nacvičená grimasa lhostejnosti. Otevřel jsem.
,,Hele Sasu, nerad tě ruším, ale máme jít dolů na večeři." oznámil mi rozechvěle můj přenádherný, nevlastní bratr, na patě se otočil a zmizel mi z dohledu.
Pomalu jsem se tedy přišoural do jídelny, a zasedl k prostřenému stolu. Na večeři jsme se vždycky, co si pamatuju, scházeli všichni. Byl jsem rád že se to ani po letech nezměnilo. Miloval jsem tenhle rituál, ten pocit milující rodiny. A později jsem za něj byl vděčný i z jiných důvodů. Nebyl jsem totiž absolutně schopen trávit s Narutem osamotě jakkoli krátký čas, tak jsem měl alespoň tohle... 
,,Dobrou chuť!" popřála máma, tři chlapi jí odpověděli stejnými slovy a pustili se s chutí do jídla.
 
 
Naruto:
Nikdy jsme nejídávali mlčky, vždycky jsme se vesele bavili... Jen poslední dobou se to měnilo, současně s tím, jak se měnil Sasuke. A zrovna po něm máma házela ustarané pohledy a já se bál na něj promluvit, protože by mě buď ponížil, nebo poslal do kopru, takže jediný kdo u stolu udržoval konverzaci byl táta.
,,Tak co Naruto? Jak to vypadá s tou matikou? Pomohlo jak jsme se na to minule podívali?"
,,Jop, mám dvojku!" zazubil jsem se a hrdě se napřímil.
,,Výborně! Já věřil že to zmákneš," mrknul na mě a mě polilo horko studu a nesmírné radosti.
,,A co ty Sasuke? Vůbec se s námi teď nebavíš, je všechno v pořádku?"
,,V naprostém," ujistil ho brácha ledově.
,,Žádné průšvihy zlatíčko? Horší známky, rvačky... ne?" kníkla mamka.
,,Mami, já to zvládám! Mám samý, a doučování vážně nepotřebuju!" řekl a hodil dost významný a pohrdavý pohled přímo na mě. V duchu jsem zavrčel.
,,Tak je to něco jiného co tě trápí? Nějaké děvče třeba? Nemusíš se bát o tom s námi mluvit, jsme rodina..."
,,Jo... Jasně. Rodina."
To si teď jako FAKT posměšně odfrknul?!?
Začínal jsem být podrážděný.
,,Nemějte péči! Já se s tim srovnám! A vůbec, proč se do mě pořád všichni-"
,,Ale my máme péči!" vybuchl jsem.
,,Chováš se teď jako naprostý hovado a my se jen snažíme zjistit důvod!"
,,Naruto drž sakra hubu! Zrovna blbečkovi jako jsi ty je po tom úplný hovno!"
,,Ani omylem jí držet nebudu a zvlášť když to říkáš ty! Je to s tebou k nevydržení! Chováš se jako děsnej borec, že máš všechno na háku, ale přitom jsi jen rozklepanej blbeček! Svět se netočí jen kolem tvejch nálad víš?!?"
,,Naruto..." šeptla máma.
,,Ještě něco ty ubožáku zakřiknutej nebo už jsi skončil? Jak dlouho si ještě budeš hrát na rodinu co má o mě starost?! Ty jsi pro mě nikdy nebyl jako opravdovej brácha, hňupe!"
Do hajzlu! Ne! Teď ne! Ne před ním! ...
,,Á tak pán bude brečet? Tak kdo je tu teď rozklepanej blbeček? Nechceš kapesník ségra?"
,,Minato!!!"
Postřehl jsem uslzenýma očima jak máma vyletěla ze sedu a zároveň slyšel ostré plesknutí.
Otřel jsem si oči rukávem a zadíval se po přítomných abych pochopil k čemu že to došlo. Máma se posadila zpátky a schovala hlavu v dlaních. Táta stál nad Sasukem s napřaženou rukou a brácha měl na tváři rudý otisk jeho dlaně. To musela být opravdu pořádná facka, až mě z toho zabrněla vlastní tvář.
,,Už nebudu," oznámil Sasuke lhostejným tónem, vstal od stolu a odešel.
Ale místo toho aby šel trucovat k sobě do pokoje jsem slyšel vrznout dvířka botníku a poté i prásknutí domovními dveřmi.
 
 
Sasuke:
Rychlým krokem jsem se vzdaloval od domu, oči mě štípaly, a neustálým mrkáním jsem se snažil zahnat ty zpropadené slzy. Rozeběhl jsem se a zastavil se teprve v okamžiku kdy jsem zaběhl do lesa a věděl, že tady už mě nikdo nevidí. Proboha co tohle zase bylo?! Jsem tak nesnesitelný, že už se hnusím i sám sobě! Z plna hrdla jsem zařval, sebral první větev na kterou mi padla ruka a mlátil s ní do nejbližšího stromu tak nepříčetně a tak dlouho, dokud jsem se vyčerpáním nesložil na zem. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděl, k pohybu mě donutil až teprve fakt že se stmívá, a že je mi zima.
Vstal jsem, opucoval si oblečení a pomalu se vracel zpátky. Vůbec se mi tam nechtělo. Co udělám příště? Kolik ran ještě zasadím lidem které miluji, než budu schopen se ovládat? O rodičích ani nemluvím, už ze mě musí být zoufalí... A Naruto? Ten mě nejspíš celým srdcem nenávidí.
Tiše jsem se vkradl do domu a snažil se nedělat hluk. Zamířil jsem ke schodům abych se vydal nahoru do svého pokoje, ale tichý hlas mě zadržel.
,,Sasuke?"
,,Mami..."
,,Broučku, víš, já jsem ti jen-"
,,To je dobrý," skočil jsem jí do věty než se stihla vyjádřit.
,,Budu v pohodě. A omlouvám se."
Nečekal jsem na odpověď, vyletěl jsem schody, vpadl do pokoje a zavřel za sebou.
Zapnul jsem hudbu, otočil na maximální hlasitost a historie se opakovala.
Přišlo vám někdy... že byste chtěli být někým úplně jiným? Že už je vám z toho kolotoče emocí na zvracení? Že to, co je pro vás v životě nejdůležitější, je naprosto nedosažitelné? Že smysl života vám uniká? Chtěli jste už někdy zmizet z povrchu světa který tak nesnášíte? Připadalo vám, že nenávidíte každou živou bytost, včetně sebe? Že už opravdu nemáte na to přehlížet všechny ty lži a umělé úsměvy? Zdálo se vám někdy, že v nitru těžce krvácíte?
Ne.
Nikdo nemůžete vědět jaké to je dostat se do téhle situace, kdy už nikdy nic nebude jako dřív. Nepochopíte jaké to je... být já.
Zbitý vlastní touhou, mít pocit že vás nečeká nic jiného než zatracení. Začínám si uvědomovat hloubku nynější temnoty protože dřív tu bylo tolik, tolik světla...
Mám pocit že když jsem na dně, každý se mě snaží srazit ještě hlouběji a nenajde se osoby která by mě z toho dostala. Nemůžete tušit jaké to je když zešílíte a milujete svého nevlastního bratra. Netušíte...
Ale vítejte v mém životě.
 
 
Naruto:
Když se ve vedlejším pokoji rozduněla hudba, byl jsem šťastný, protože to znamenalo, že přišel domů. Dlouho jsem přemýšlel, než se Sasuke vrátil. Myslel jsem na to, co ho může tak moc trápit, ale nic mě nenapadalo. Všechno vždycky uměl a holky po něm šly jako slepice po flusu. Opravdu jsem nepřišel na jediný logický důvod proč se tak trápí. Zkoušel jsem si představit že by měl podobné problémy jako já, ale musel jsem si připustit že to nepřipadá v úvahu. To, že mám k Sasukemu tak pevné pouto, že ho neodvrhnu ani kdyby mi sebevíc ublížil... Vím to. Vím, že to hraničí s láskou. Ale pro klid a mír v rodině jsem tyhle pocity pohřbil hluboko ve svém nitru... A navíc, je hloupost aby zrovna on, který mi tak často dává najevo jak moc mě nesnáší, prožíval něco podobného jako já...
Uslyšel jsem tupou ránu a lekl se co to tam Sasuke provádí. Sakra... snad si neublížil?! Ta tam bylo přesvědčení, že ho za ta slova u večeře budu ignorovat. Vyletěl jsem a než mi došlo co dělám, rozrazil jsem dveře jeho pokoje. Ten výjev mě naprosto odrovnal. Sasuke si rukama objímal kolena, hlavu položenou na nich a otřásal se neslyšným pláčem. Takže proto je věčně jeho hudba tak nahlas? A... bože... tak často?!
V životě jsem ho neviděl brečet. Ani jako dítě ne. Zaklapl jsem dveře, přešel k rádiu a vypnul ho. Obrátily se ke mně Sasukeho zarudlé, šokované oči. 
,,Ne! Ty ne!" vyhrkl ze sebe, ale slzy se mu dál koulely po tvářích.
A já šel. Naprosto rozhodnutý jsem se posadil a sevřel ho v náručí. Možná že to obětí pomůže. A možná dostanu přes držku. 
Držel jsem ho a cítil, jak jeho tělo pomalu vláční. Nakonec se o mě opřel, chytl se mě na zádech za triko a dlouho, dlouho jsme se takhle objímali.
 
 
Sasuke:
Vím že to nepomůže.
Ale v téhle situaci tě smím držet a nikdo se nikdy nezeptá proč. Jsem tak šťastný... ale zároveň bych mohl dělat krále zoufalcům. Je to jako by se mi osud vysmál, a lhal mi do tváře že to bude dobrý, že mě žádné sebezapření nečeká. Vypadá to že by mě to mohlo srovnat ale já vím, že v pořádku nebudu. Připomíná to úsměv vraha, předtím, než vám prostřelí srdce. Nikdy nedostanu to co chci, ač to teď vypadá sebe uvěřitelněji.
Nemáte ani tušení, jaké to teď je.
Tahle bolest se nedá změřit, ani vyjádřit slovy.
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vvvv

pani_Lucie,26. 10. 2013 22:39

vvv

:3

Alexi^^,14. 7. 2013 16:44

Bylo to fakt skvělé :D jen mi hned ten první odstavec připomněl jednu písničku mám pocit že jí určitě znáš :) welcome to my life od simple plan^^:D

^^

Lokian,5. 3. 2013 12:43

Po tak dlouhé době jsem se dostala na Tvou stránku (která, mimochodem, patří k nejoblíbenějším) a co mě nečeká! Několik dílů úplně nové kapitolovky x) Začíná trochu depresivně, bolestivě a vypadá to, že nastane kála zvratů, ve které doufám a těším se na ně x) Každopádně, moc dobrá práce, těším se, až vše doženu, přečtu a budu s ostatními napnutě čekat na další díl x)

Ako,že WOW!!

Haku,30. 12. 2012 21:53

Bože,zo Sasukeho tá bolesť priamo kričí..kričí a prosí o pomoc. Možno by to chcelo z pravdou von,jeden nikdy nevie či nebudú pocity opätované a ak sa neopýta,tak odpoved nedostane. aj ked sú rodina,tak bratia sú nevlastný-lebo to je to čo ho núti sa týrať.

Anko,26. 12. 2012 17:40

Super bomba extra!Hlavně ať tam je Temari ^^

To je krááásnýý -_-

Katana,8. 12. 2012 20:41

to je tak smutný....krása, :)

Waw

Chihiro,6. 12. 2012 23:48

Kawai ;) inak sa to hodnotit ani neda. Zdvihla si mi naladu a a beriem to ako super rozptylenie. Len mi chyba to pokracovanie :D

....

terkic,3. 12. 2012 22:58

to bylo naprosto boží, fakt hluboký až se do toho dalo vžít :) rychle s tím pokračováním sem, nebo si tu uhryžu nehty zvědavostí :) udělala si mi radost, že si sem něco přidala, hlavně teď, když toho mám fakt hodně a takovýhle vzpruhy potřebuju :)

:'(

Eisha,3. 12. 2012 17:09

Nádhera, úžasné :).... Bylo to super překvapení, tu dneska něco najít! Rozhodně chci vidět pokračování, musí být! Prostě zrovna teď je ta povídka naprosto vhodná ^^

Pche

Lizzie,2. 12. 2012 20:42

I AM THE FIRST! BIG BOSS! Mě si neřekla že máš pokračování! Potvoro! :D Je to moc krásné a ty to víš. :) Krásné.. ty víš jak to myslím. ^^ Jsi šikovná. :)