Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boys don't cry; Flavor of Life 7/7

25. 2. 2013

 

 

Sasuke:

Věděl jsem že to, co by následovalo, by bylo velmi kruté a už jen pocit že by tomu byl Naruto vystaven mě rval na kusy. A tak jsem se pár hodin po tom incidentu sebral a prostě odešel.
 
Ne.
 
Nebyl to útěk. Byla to jediná možnost která zaručovala, že to oba relativně ve zdraví přežijeme. Pokoušel jsem se vyhnat z hlavy její znechucený obličej i Narutův usedavý pláč a prosby ať nikam neodcházím.
 
První dva měsíce byly krušné. Přebýval jsem na naší chatě, ale byla tam zima taková, jako bych spal ve skleníku. Našel jsem si v menším městě poblíž práci - tedy spíš malou výpomoc v truhlářské dílně, ale na vyžití to stačilo. Snažil jsem se vytěsnit z hlavy všechny problémy a každého člověka, kromě jediného.  S Narutem jsem kontakt nepřerušil. Často jsme si psali a o víkendech spolu provolali hodiny. Naruto o rodičích nikdy nemluvil a já se nikdy neptal. Můj život se začal podobat mýdlové bublině - izoloval jsem se od všeho, bezpečně se uzavřel ve vlastním světě a zaměřil se na ty zářivé barvy... tedy, v mém případě na svého nádherného, blonďatého bratra.
 
Sháněl jsem peníze kde se dalo, abych si mohl zaplatit podnájem ve vlastním bytě a úplně se odtrhl od rodiny Namikaze. Kolikrát jsem v noci nemohl usnout a připadal si jako malý, nevděčný spratek, který si nevážil toho co měl, a z rozmaru to všechno nechal za sebou... Jenže srdce mě vždycky ujistilo, že má láska k Narutovi není rozmar, že trvá, že se se vzdáleností prohlubuje, že tu pořád je a nikdy, nikdy nezmizí.
 
Jenže čas plynul a naše hovory s Narutem se neustále zkracovaly. Pak jsme si volat přestali docela a jen si posílali zprávy.
 
A na jaře, kdy mi bylo osmnáct, se Naruto přestal ozývat docela.
Probrečel jsem několik dní a nocí. Snažil jsem se pochopit proč se to stalo, kdy jsem se mu odcizil a kdy mě... asi přestal mít rád. Tenkrát když jsme se jeden druhému vyznali, vlastně, když jsme na to tak nějak náhodou přišli, myslel jsem si, že už to bude trvalé. Že nás nikdy nic a nikdo nerozdělí. Ani pouta která nás soudí, ani vzdálenost nebo čas.
 
Potom na mě padlo prozření, že jsem se prostě jen... nespíš mýlil.
 
 
Naruto:
 
I když někoho moc milujeme, musíme ho v pravý čas nechat odejít - nebo tak nějak mi to Yuugo řekl. 
 
Když Sasuke odešel, se vším jsem se Yuugovi svěřil a on mi trpělivě a rozvážně naslouchal. Dával mi rady, mnohdy i takové, které jsem nerad slyšel, ale byl jsem si vědom té pravdy kterou v sobě mají. Přesto jsem většinu z nich ignoroval, nebo ho prostě neposlechl.
Se Sasukem jsme si volali každý víkend a denně si psali několik zpráv. O mámě jsem si nikdy netroufl říct ani slovo, a Sasuke se radši ani neptal. Když odešel, máma to nijak nekomentovala. Tátovi řekla že se urazil a prostě se rozhodl osamostatnit. O tom co se tehdy o nás dozvěděla, před světem pomlčela, všechno si nechala pro sebe. Ze začátku na mě vůbec nemluvila, ale nakonec jí to přešlo. Začali jsme žít stejně jako kdysi... jen bez Sasukeho.
 
Užíralo mě to.  Mrzelo, trápilo a stýskalo se mi.
A čím delší doba to byla, tím víc to bolelo. Co proti tomu byly dny, kdy jsme se jeden druhého nemohli dotknout? Teprve teď mi dochází, jak malicherný to byl problém... Teď je pryč. Nevidím ho. Necítím ho. Jen ho občas slyším, nebo čtu jeho slova. A v mé představivosti je jeho tvář stále jasnější.
 
Chybí mi. Tak strašně moc, že mám občas dojem že těm emocím propadnu a už se z nich nedokážu sám vyhrabat. 
V kontaktu s ním jsem vydržel až do jara, kdy mu bylo osmnáct. Tehdy jsem mu psal naposledy. Přál jsem mu krásné narozeniny a taky všechno nejlepší do života. Pak jsem se rozhodl, že ten čas přišel.
Čas kdy bych mu konečně měl dát možnost... odejít.
 
 
Sasuke:
 
,,Kurva Uchiho!"
Chvíli mi trvalo než mi došlo, že mě volá mým novým příjmením. Nechal jsem si ho změnit teprve nedávno.
,,Chceš přijít o prsty?!"
Díval jsem se na krev řinoucí se z rány která se táhla od malíčkového kloubu přes celou paži, až po loket.
,,Fuj ty vole! Málem se mi kousla pumpa!"
,,To je jen povrchový Kibo, akorát jsem nedával pozor."
,,Pozor?! Poslední dny jsi absolutně mimo, a navíc, tohle už je potřetí během pár dní! Vážně chceš přijít o ruce?!?!?"
,,Zachovej klid. Říkám, že to je v pohodě. Jdu si to umejt a zavázat."
,,Seber se trochu Sasuke! A začni se sebou už konečně něco dělat!" vrčel zamnou.
Ale copak to jde? Když vás pravděpodobně odepsala osoba, pro kterou žijete? Je to k uzoufání, ale po tom co mě začal ignorovat jsem si uvědomil hloubku našeho vztahu. A pochopil že moje láska je mimo prostor a čas.
Došel jsem si do šatny, vylovil desinfekci, obvaz a začal čistit ránu. Třetí zranění během pár dní. Kiba má pravdu. Měl bych začít víc vnímat realitu.
 
,,Sasuke dobrý?"
,,Asi jo."
,,Promiň že jsem na tebe tak ječel, lekl jsem se," spustil můj hnědovlasý spolupracovník.
,,To je dobrý... Vlastně si mě asi probral. Mohlo to dopadnout hůř."
,,Jak to vypadá?"
,,Vážně to nic není, jen to hodně krvácelo."
,,Nechceš mi říct co se s tebou děje? Když jsi tu začínal, taky jsi byl smutnej a zamlklej, ale nebyl jsi takovej mimoň."
,,To je osobní."
,,To je mi jasný. Povíš mi to nebo se mám přestat vtírat?"
Vzpomněl jsem si na Yuuga, jak mi vždycky a za každých okolností trpělivě nabízel pomoc...
,,Přítel mě... asi nechal."
,,Jak jako - asi?"
,,Hmmm... Máme to komplikovaný, víš? Ale to bych radši nerozebíral. Musel jsem pryč - a proto jsem tady. Byli jsme spolu v kontaktu, ale přestal se mi ozývat, ačkoli já mu píšu denně... Myslím, že protože tam nejsem... tak se na mě prostě vykašlal, a začal si žít po svém.
Kiba sklopil hlavu a své dotazy a mé odpovědi uzavřel tichým:
,,Aha."
 
 
Naruto:
 
Dneska jsem se zase málem zmrzačil. Pořád na tebe myslím. 
Chybíš mi. Chybíš mi. Chybíš mi. Strašně moc.
Naruto, ozvi se mi prosím!
Sasuke.
 
Ne nemůžu.
 
On...
 
Ono ho to určitě časem omrzí, mi psát. A co víc - beze mě a toho bratrského pouta co nás spojuje mu bude líp. Já to vím.
 
,,Tváříš se jako hromádka neštěstí. Co se stalo? Zase ti píše?"
,,Sakuro..." oči se mi svévolně zalily slzami.
Nechal jsem se od ní obejmout a pokoušel se nebrečet. Školou se začínaly šířit zvěsti že s ní chodím. Ne že by mě to trápilo.
,,Tak už ti tvůj geniální nápad leze na mozek? Já ti říkám, že je to hloupost. On tě miluje. Jinak by ti denně nepsal, i když mu neodpovídáš a neprosil tě v každé druhé zprávě, ať se mu ozveš."
,,Jenže... Pochop to! Když už odešel, měl by mít přece možnost žít normální život bez toho, aby mě měl jako kouli u nohy! Já ho vždycky jen zbytečně brzdil... Já..." ztišil jsem hlas,
,,Já bych neměl problém s ním veřejně být, jenže jsme bratři. Nevlastní, ale jsme. A to už nám nikdo neodpáře."
,,Ale jo, mohl by, cesty jsou."
,,Hm?"
,,Nenapadla tě třeba změna příjmení?"
,,Vlastně ano, ale myslím že dokud nejsem plnoletý, tak by to máma asi nepřekousla. I když je jaká je... mám jí rád. Je to máma."
,,Já vim. A uvažoval jsi o tom, že ho navštívíš?"
,,Často. Jenže Sakuro, on se osamostatnil a kdybych za ním přijel, kdybych... kdybych ho viděl a objal... Už bych nebyl schopný se vrátit zpátky."
 
A čas dál ubíhal.
Trápil jsem se a nenáviděl se za to, co Sasukemu provádím, až do dne, kdy mi nenapsal.
Potom... se neozval až do mých narozenin.
 
Všechno nejlepší Naruto. 
Doufám že se ti daří dobře, a že jsi šťastný. To že mi neodpovídáš značí předpokládám to, že se beze mě tak nějak obejdeš. Ale přesto ti chci říct jednu věc - ode dneška na tebe budu  každý den čekat, každý den v půl šesté, dokud zamnou nepřijedeš. I když jsem to napsal, stejně odmítám uvěřit že bys to se mnou vzdal. Já to s tebou totiž nevzdám nikdy.
Název stanice a jak se sem dostat posílám v příloze.
Sasuke.
 
Chvíli jsem netušil jak reagovat, ale pak jsem se oficiálně rozhodl.
Nemůžeme být spolu, ale nemůžeme být ani bez sebe. Jenže já už vím, jak z tohohle kruhu ven. Vím kolik bolesti tím způsobím. Vím to, ale přesto jsem odhodlaný to udělat.
Sasuke?
Prosím... odpusť mi mou sobeckost.
 
 
Sasuke:
 
Od té doby co jsem slíbil že budu každý den čekat na vlakové zastávce, uplynul bezmála měsíc. Ještě dva dny, dětem skončí škola a začnou prázdniny...
,,Sasuke ruce!!!" zařval Kiba a mé dlaně vyletěly vzhůru.
Už jsme to začínali mít natrénované. S časem se mě naučil hlídat a já se zase naučil mu naprosto důvěřovat, a tak se mezi námi otevřelo velmi vřelé přátelství.
,,Kde se touláš? Zase myslíš na něj?"
,,A na koho jinýho?" usmál jsem se.
,,Jsi optimista, víš to? Jinej by to už vzdal."
,,Jenže já nemůžu. Mám takový pocit, že by mě to nejspíš zabilo." řekl jsem s úsměvem, ale srdce se mi zachvělo.
,,Jdeš čekat i dneska?"
,,Samozřejmě. Chodím každej den."
,,Tak vezmeme tu poslední várku ať můžeš jít, abys ho stihl kdyby dorazil."
 
A tak to šlo denně a dokola. Ani dnes to nebude jiné. 
Sedl jsem si na zastávku a počkal na vlak ve kterém zamnou stejně nikdo nepřijel. Doma jsem se utápěl v depresích a nakonec se uklidnil tím, že třeba zítra...
 
Nemám odvahu mu napsat. Od jeho narozenin je oboustranné ticho. Pořád doufám. Ale i když ho znám tolik let, vůbec si netroufám říct, co se mu právě teď honí hlavou.
 
 
Naruto:
 
,,Ano. Uzumaki."
,,Dobře, v tom případě to máme uzavřené. Běžte Naruto. Hezké prázdniny a ještě jednou se za tu chybu omlouvám. To opravené vysvědčení vám pošlu poštou co nejdříve."
,,Děkuji. Krásné léto."
 
A jsem volný.
Volnější než mé poslední myšlenky, protože mé rozhodnutí se konečně blíží svému naplnění.
 
 
Sasuke:
 
Bylo horko, ačkoli se blížila půl šestá. Sedl jsem si na lavičku na zastávce a už jen čekal, kdy se přiřítí vlak a přiveze mi čerstvou depresi. Je to zvláštní, ale v koutku duše pořád doufám, pořád čekám, a pořád tě hledám, Naruto.
Je mi jasné, že tohle pouto mezi námi nemá šanci vymizet. A ty to přece musíš vědět taky, nebo ne? Tak proč tu se mnou nejsi?!
 
Co teď děláš?
Na koho myslíš?
Kdy sis na mě naposledy vzpomněl?
A koho teď nosíš v srdci místo mě?
 
Sklonil jsem hlavu a zajel si rukama do vlasů. Vlak se blíží, vítr tiše fouká a já vím, jak prázdno mi zase bude.
Jak smutno, jak steskno, jak lítostivo...
 
Zaskřípaly brzdy a já neměl sebemenší chuť vzhlédnout. Proč taky? Nepřijel. Jen tu každý den marně čekám, a škemrám o zázrak. Z domečku výpravčího zazněl název spoje a jeho další cesta. Pak přišlo písknutí a železný kolos se znovu rozjel. Vzdychl jsem, a postavil se abych odkráčel domů, a mohl se tam litovat. Jenže když jsem ten pohyb dokončil, zapochyboval jsem o svém duševním zdraví. Musím mít halucinaci.
 
,,Ahoj."
A to je všechno co mi řekneš? Zavrtěl jsem hlavou, ve snaze ho vyhnat.
,,Sasuke?"
Podíval jsem se ještě jednou, a pořádně. Nedalo mi to. Sáhl jsem si.
,,Jsi...Jsi to ty?"
,,Samozřejmě že jsem to já, kdo jiný bych měl být?" smál se.
,,Naruto!"
Objal jsem ho. Držel ho. Vdechoval jeho vůni a myslel, že umřu štěstím.
Je skutečně tady, je tu se mnou, přijel!
 
,,Strašně se mi stýskalo!" zamručel jsem a pustit ho nehodlal ještě minimálně několik minut.
,,Mě taky. Promiň mi to všechno."
,,Jak dlouho... Dokdy tu se mnou budeš?" bál jsem se to říct, ale zároveň chtěl své iluze utnout co nejdřív, aby mi to na srdci nenapáchalo příliš mnoho škod.
,,Vlastně jsem myslel, že už tu zůstanu."
,,Ale co naši? Copak to dovolí?"
,,Máma o tom ví. Táta jen polopravdu. Jenže jsem plnoletý a taky jsem vyřešil náš problém s bratrstvím. Ačkoli mamka z toho vážně není nadšená..."
,,Takže zůstaneš? Neodjedeš mi? Slibuješ?"
,,Slibuju."
,,A ten problém - že by se to týkalo změny příjmení?"
,,Jo... Copak tebe to napadlo taky?"
,,Světe div se, napadlo," smál jsem se.
,,Tak to bychom měli."
,,Jasně."
Naklonil jsem se, a políbil ho.
,,A co budeme dělat teď?"
 
 
 
KONEC
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

skvěle

Ivulisek ,29. 12. 2014 17:25

Úžasňá povídka nemohla jsem od ní odtrhnout oči

...

Ivanitko,23. 3. 2014 22:24

Ze začátku to bylo děsné klišé, ale ty poslední dvě kapitoly můj názor popravily. a ta akce s lubrikantem byl dobrý nápad.

^^

Nika,10. 9. 2013 18:11

uff, jsem ráda, že to skončilo, tak jak to skončilo.. Díky! :D
píšeš úžasně, děkuji za povídky, četly se skvěle! :)

^o^

Lokian,16. 3. 2013 7:09

Stydím se, že jsem se k přečtení této série dostala až teď, přesto nelituju, že jsem před sešity s učivem dala přednost právě Tvé tvorbě x) Už dlouho jsem nečetla nic tak krásného, mám chuť číst stále znovu a znovu ^^ Asi to i udělám, píšeš skvěle a vždy dokážeš zaujmout x) Děkuju za Tvou tvorbu x)

---

Eisha,27. 2. 2013 0:24

Chjoooooo moc se stydím, že jsem se sem dřív nedostla... Normálně jsem tu skoro každý den a teď :'(. Ale perfektní! Děkuju za skvělou sérii! :3

Miluju tě Chroninko! :33

Katana,26. 2. 2013 22:59

jůůů, just love it! *-* Chroninko jsi nejlepší :33

....

terkic,25. 2. 2013 18:51

fuj, máš štěstí, že to dopadlo dobře, páč už sem se bála, že tě fakt zabiju, což by znamenalo zabít skvělou povídkářku a připravit se tak o skvostné povídky, což bych asi pak nepřežila :D ten konec, i když byl skoro celej melancholický a chvilkama mi vehnal slzičky do očí, mě naprosto uchvátil a pozitivní konec mě naprosto dostal :) je mi sice líto, že už to skončilo, ale těšim se na další tvé výtvory, se kterými, doufám přijdeš co nejdřív to půjde :)

wow

kill,25. 2. 2013 16:43

naprosto uzasny zaver.... :D mas fakt talent na psani..... nechces napsat knihu ?? :D :D

=o)

Nikin,25. 2. 2013 10:34

No teda Chrono, super =oD
Bála jsem se, že to skončí tragicky, ale naštěstí spolu budou žít šťastně až do smrti.
Píšeš vážně dobře a hlavně vše co napíšeš mě zaujme! Těším se na další tvoji tvorbu... Možná bys mohla napsat něco komickýho =oD