Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílí havrani; Zatřetí, neony nehnutelných jistot

10. 5. 2015

 

Občas nabýval dojmu, že je vězněm ve své vlastní hlavě. V hromadě nepřeberných myšlenek naťukávajících citlivá témata. Civěl před sebe do zdi a pokoušel se střed zájmu zaměřit skrze tmavovlasého bezprostředního Dominika. Chtěl, ale nešlo to. Uvažoval nad minulostí. Nad NÍ, nad bratrem a neposledně nad sebou samým. Jako by mu vprostřed mozku blikalo neonové JÁ, JÁ, JÁ. Co se sebou? Zase já. Já, a tma. Tma. Jen se dvěma písmeny. Hluboká, nepomíjející temnota a JÁ. Zavřel oči. Černo. A hlava tvořila. Vážně se dneska předvádí, to jí musí nechat. Bliklo já. Kdo to je? 
Já.
Ne, myslím, co to je?
Ty vážně nevíš?
Je to já?
S těží.
Kdo jsi, když ne já?
Vždyť víš.
Ne.
Já - jsem já. A jsem jedno z tvých já. Ty víš jak to myslím, že?
Chtěl aby mlčela. Měla by. 
Sklapni.
A že ne. Tak kde jsme to přestali, Františku? Ano. U mě. JÁ.
Nebudu to s tebou zase hrát. Já jsem já. Svá osoba, svůj rozum, svá existence.
O tom tu ale nemluvím. Tvé já ve mně, tvé já v tobě. Chápeš? Já v tobě nebo ty ve mně, na ničem z toho přeci nezáleží, protože už jsme tu tisíckrát okopírovaní, v každém člověku je naše já stejně, a zároveň jinak.
Rozumím. Jestli ti šlo o tohle, neděsíš mě. Chtěla jsi říct, že mé já, jak ho vidím já, není ani zdaleka stejné jako to, které vidí ostatní. Není jako mé vlastní. A teď už mně nech.
Čili jsme opět u otázky co je já. Kdo to vlastně je? Kdo je tvé já a kdo jsem já?
Já jen vím, že já už nejsem já. Už ani vzdáleně. Je to tak, ne? 
Ano. Přetvařoval jsi se tak dlouho, až se z toho nakonec stal tvůj vlastní obličej. A nehneš s tím, protože-
,,Čau," zabublalo to mezi dveřmi a současně se ozvalo ťukání. Není lepších návratů do reality než příchod reality samotné.
,,Už se zlepšuju," zazubil se na něj Dominik.
,,Děkuju."
,,Za co?" mrkající oči se rozšířily v nepochopení.
,,Že jsi sem vletěl. Špatná nálada, víš."
,,Nevím. Ale jestli chceš, můžeš o tom semnou mluvit." Kluk zavřel a došel se posadit přímo k němu.
,,Nechci tě tím zatěžovat. Určitě toho máš sám dost."
,,Jo. Asi jo. Ale moje nabídka pořád platí."
,,Nebudeš mít malér, že sem za mnou takhle chodíš?"
,,Už mám. Ale co zmůžou."
,,Nelámeš si s tím moc hlavu, viď?"
,,To jsou roky zkušeností. Vím co si můžu dovolit. Vím že to občas vypadá jako kdybych to tu měl na háku, ale není to tak. Je to jen malý zdání, můj příteli."
,,Příteli. Vidíš to. Zrovna nedávno jsem dostal radu, ať se s tebou moc nepřátelím. A ne jednou."
,,Františku, všichni si neseme svoje. A já bych ti neublížil, to víš."
,,Jo. Myslím si to. Ale jistej si nejsem."
,,To ne. Já si nejsem jistej ani u zdravejch lidí."
,,Dominiku?"
,,Hm?"
,,Už to budou tři týdny co se známe. Tak povíš už mi proč tu jsi? Sám jsem na to nepřišel a okolí jen mlčí nebo mlží."
,,Nepovím. Pátrej dál," kluk dětinsky vyplázl jazyk, ale pak se zachmuřil a dodal; ,,A co ty? Rád si poslechnu cizí příběh."
,,Myslíš cizí neštěstí?"
,,Taky to tak můžeš brát. Ale jde o to, že mám v tu chvíli pocit, že jsem pořád ještě lidská bytost."
Bytost. JÁ. A jsme zase u toho - ozvalo se mu to v hlavě skoro jako výsměch.
,,Nemůžu."
,,A není to spíš tím, že nechceš?"
,,Ne Dominiku. Nemůžu. Je mi zle jen si vzpomenu. Když na to myslím, všechno se mi to vrací. A pak si kladu tu otázku kde se stala chyba, že jsem pořád ještě tady."
,,No, očividně mi nepovíš motiv, a ty důsledky který nevidím. A spouštěč je někdo nebo něco, o čem nechceš mluvit. Co s tebou?"
,,Nechat být."
Kluk mu opřel hlavu o rameno a vyhrnul si levý rukáv. Ukázal mu něco, na co nikdy ani nepomyslel. Tedy, na tomhle místě člověk vídá ledasco a on je značně otrlý, jeho ruce ví taky své, ale tohle ho svým způsobem šokovalo.
,,Zlámaná. No, potom rovnaná, a proříznutá, rozškrábaná... rozřezaná. Takovej živej boxovací pytel pro mý problémy. Zácvikový maso. Na malíčkový části ruky nic necejtim. Důvod je prý ten, že jsem se psychicky zhroutil."
,,Nemyslím si. Zhroucenej by ses asi choval jinak. Jestli vůbec nějak."
,,No dobře. Tak jsem magor, jestli jsi to chtěl slyšet."
,,Nejsi."
,,Víš přece jak to myslím, nebo ne? Nejde o snížený IQ nebo tak, ale normálně nenormálně emocionálně nestabilní destruktivní... věc."
,,Vzpomínám si že při seznamování jsi řekl, že jsi tu v podstatě kvůli pokusu o sebevraždu."
,,To jsem říkal. Pointa?"
,,No ale podle toho co vidím, bych netvrdil že jsi sebevrah. Neuraz se, ale ty jizvy jsou příliš mělký."
,,Páni. Mluvíš jako naše Gertrúda," smál se.
,,Tohle spíš vypadá jako bolestný výkřik. Varování, že příště to bude horší."
,,Chceš mi dělat psychiatra, jo?" usmíval se kluk o to víc. Potom smířeně vydechl. ,,Makyna tvrdí, že prý lpím na životě jako šváb bez hlavy."
,,Tak proč?"
,,Protože cítit fyzickou bolest je daleko snadnější, než hluboké rozbory myšlenek a duširvoucí rozpitvávání všech hrůz co máš v hlavě."
,,Asi chápu co tím myslíš, ale i tak tomu nerozumím. Nestačí to ode všech okolo?"
,,Ani ne," broukl hubeňour a schoval zjizvenou kůži pod rukáv.
,,Myslím že se tím problémy nevyřeší. Jenom je vlastně přeneseš do jiný podoby."
,,Vidíš, to mě nenapadlo. Řekl bych že máš pravdu."
,,Mluvím z vlastní zkušenosti."
,,Až tak?"
,,No, uvědomuju si to. Já si škrábu ruce když jsem nervózní, nebo v bezvýchodný situaci. Pomáhá mi to abych se s danou věcí vyrovnal, a je to přesně jak jsem řekl - protože v tu chvíli přenesu ten problém jinam. Vlastně je to takovej zlozvyk."
,,Jsi chytrej člověk. A dobrej člověk. A teď mi řekni, proč by to někdo jako ty chtěl zabalit, co?" slyšel náznak úsměvu. Otočil k němu obličej, ačkoliv přímo do tváře mu neviděl. Dominikova hlava mu totiž stále spočívala na rameni.
,,Protože mi chybí síla nést důsledky svých rozhodnutí. A nevím kde jí sebrat. Vypadalo to jako rychlý, hodně jednoduchý a hlavně jednorázový řešení. Nijak jsem si to nepromyslel."
,,Smím je vidět?"
,,Koho?"
,,Ty jizvy přeci."
Chvíli váhal. A tušil, že se to neobejde bez následků. Ale pak vyhrnul jeden bílých rukávů. Nestačil paži ani natáhnout a Dominik už jí chytal do dlaní. Cítil jak hřeje. Sálající horko jeho dlaní. Zase byl v té loďce na moři. A klid je tak povznášející...
Hubený kluk lehce prsty pohladil dlouhou, rozšklebenou jizvu. Jako by byla něco krásného.
,,A tady máme pane Živote ten markantní rozdíl," šeptl tiše a pak pokračoval; ,,Já se tu držím jak jen to jde. Exitů je spousta, ale já si nakonec vždycky najdu důvod tady zůstat. Ale ty, ty jako bys viděl ten východ, jeden jediný a přímo před sebou. A prošel jsi skrz. Teda skoro. Jak tak na to koukám, dochází mi to. Někdo tě chytil a vrhnul tě sem zpátky. Protože jsi byl očividně rozhodnutý odejít. Kdo to byl?"
,,Brácha."
,,Aha." Dominikovy prsty stále klouzaly po jeho jizvě. Konejšivě, jako by mu ty dotyky měly pomoci jí vstřebat.
,,Nebejt jeho sobectví, už bych to měl za sebou."
,,Ale to bys pak nikdy nepoznal mě. A sám víš, že bys o sakra hodně přišel," zasmál se kluk. I jeho samotného to přimělo k lehkému úsměvu.
Věděl že je s ním rád. Že to děcko klidní běsy v jeho hlavě, že se s ním cítí v bezpečí. A zdálo se, že to funguje i naopak.

 

,,Františku, můžu se ti s něčím svěřit?"
,,Asi? Komu bych to tak pověděl?" pohodil hlavou k bílé zdi.
,,Až se odsud jednou dostanu, mám takovej malej sen."
,,Vážně?"
,,Kupodivu jo. Chci projít křížem krážem celej svět. Vsadim se, že tam někde venku najdu to, co mi chybí."
,,Tak to přeju hodně štěstí."
,,Dík. Ty víš co budeš dělat, až se odsud dostaneš?"
,,Nemám nejmenší představu."
,,Můžeš jít klidně se mnou."
,,Hodně rychle bys té nabídky litoval."
,,Ne. Myslím že ne."
Klepání. Vrzání dveří.

 

,,Tady jsi. Gabrieli, před půl hodinou jsi měl být u mě v ordinaci."
,,Tohle bylo důležitý, pardon. Zapomněl jsem na čas. On na mě ale evidentně ne."
Doktorka si je oba zkoumavě prohlédla. Obzvláště se pak zaměřila na Františkovu zjizvenou ruku v Dominikových dlaních.
,,Kdyby vám pletl hlavu Františku, nedejte se," pousmála se na něj. ,,A ty pojď," pokynula mu prstem. Kluk se zvedl a připravil na odchod. On měl ale na Dominika otázku. V hlavě už mu vrtala několik dní.
,,Vadí ti když tě lidé oslovují Gabrieli?"
,,Jak kteří."
Doktorka přimhouřila oči. Skoro jako by se jí ta otázka a odpověď nepozdávaly.
,,Je to jméno po tátovi, víš?" šeptl a prošel dveřmi. Doktorka se na něj znovu pousmála a zavřela za nimi dveře.

 

Přešel k oknu. Nevěděl, co si o tom myslet. A dole, dole na té lavičce, seděla Markétka, úplně sama. Neuvažoval nad tím ani na moment. Když mu to Dominik nepoví, nedá nic za to, když to zkusí jinde. Vyběhl z pokoje a hnal se k vrátnici aby se s dívkou neminul. Mával když ještě nebyl ani nadoslech. Oplatila mu taktéž, a přidala nádherný úsměv.
 

,,Čemu vděčím za to, že se sem tak ženeš?"
,,Viděl jsem tě oknem a snažil se tě neminout," vychrlil a popadl dech.
,,V tom případě následuje otázka, co potřebuješ?" pousmála se shovívavě a rukou poplácala na volné místo, které vedle sebe měla na lavičce.
,,Mluví s tebou Dominik o sobě? Myslím tedy, znáš ho vůbec?"
,,Myslim že tak, jak to v naší situaci jde."
,,A to je?" ptal se dál a sedl si k ní.
,,Docela dost. Co bys rád věděl?"
,,Jak se sem dostal? Můžeš mi to říct, aniž by se na tebe zlobil?"
,,Můžu. Nebude mu to vadit. Ono se mu o tom jen hodně špatně mluví. Ale sám se posledně divil, že ses mně ještě neptal."
,,Dneska mně trochu zarazil. Ale možná by se mnou mluvil dál, kdybychom nebyli přerušeni."
,,Gertrúda?"
,,Jo. Je to jenom můj pocit, nebo má s Dominikem vážně nějaký problém?"
,,Není to pocit. Je to tam komplikovaný. Domi je příliš upřímný a asi se jí nějak dotkl. Snaží se k němu přistupovat profesionálně, ale je na ní znát, že jí práce s ním vadí. A pak má zdejší léčba k něčemu být, co."
,,Myslel jsem si to. Hele, Maky... můžu ti tak říkat, viď?"
,,Už jsem od Domiho zvyklá Fanýsku, takže jo. Můžeš."
,,Co víš o jeho tátovi?"
,,Já ti to povim, ale před ním tohle téma raději nenačínej."
,,Má to důvod?"
,,Samozřejmě že má. Když se mi o tom posledně pokoušel vyprávět, rozsypal se mi tu jako pytlíček lega."
,,Udělali si něco?"
,,No, tam je vlastně zakopanej pes, abych tak řekla."
,,Co mu udělal?" Lehce v něm zatrnulo. Čekal na nejhorší.
,,Víš, zřejmě mu nechtěl nijak ublížit. Nechal ho s mámou samotnýho když mu bylo deset. Nechtěl s ní žít. Prostě odešel. A Dominik to bere jako svou chybu."
Pokud by musel být upřímný, oddychl si.
,,To je ale pitomost."
,,Tak jo Fanýsku. Pokračování po zaplacení. Kde je tvůj zakopanej pes?"

 

Uvažoval. Díval se hluboko do dívčích očí. Věděl, že jí může říct cokoliv. Cokoliv, jako by byla vrba. Nehybná, tiše naslouchající slovům, ševelícím ve větru. Základ poklidna. Nehnutelná jistota drtivého dopadu, s následky postapokalyptického KLIDU. Skoro jako by ani nebyla tak docela skutečná. Proč právě ona?
,,Jsem tu protože mi můj život připadá bezcenný. A navíc jsem udělal něco, co nemám sílu dál snášet."

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dokonalost

Arka,13. 5. 2015 0:54

Asi nejlepší povídka co tu je. Miluju jí a nemůžu se dočkat dalšího dílku <3 :33 Miluju tě a opovaž se jí přestat přidávat ^^ .

Prosím pokračuj!

Hel,12. 5. 2015 8:33

Je to skvělé a úžasně se to čte, hodně jsem zvědavá na pokračování a děkuji Ti.

To ne

pani_Lucie,11. 5. 2015 22:35

Chrona je zlá a krutá. Kostlivci jsoutaky, teda byli lidi. Proto rychle vypustit ze skříně na procházku. Hodně moc si užívám každý skřípek. Děkuju příště;)

...

Janii,11. 5. 2015 17:55

Moc hezký, je tam hrozně moc věcí co mě zajímá <3 těším se na další díly :)