Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílí havrani; Zašesté, ticho černých vod

7. 6. 2015

 

Čekal u vrátnice, botou si pohrával s kamínkem aby se nějak zabavil, než Dominik dorazí. Věnovat pozornost kusu šedivého nerostu bylo svým způsobem záživnější, než se prohrabávat vlastními myšlenkami. Jeho modrooký spolubojovník totiž konečně dostal vycházky mimo areál nemocnice a tak už se František nemohl dočkat, až odtamtud spolu alespoň na chvíli vypadnou. Co minutu kontroloval lítačky k jejich pavilonu. Odsud od vchodu k nim bylo krásně vidět. Uvědomoval si, že přišel z vlastní vůle dřív a Dominik má tedy ještě čas, aby se ukázal. Takže tu stál, kopal do toho kamínku a snažil se pročistit si hlavu. Nechtěl, ale byla jedna věc ke které se jeho mysl neustále vracela. A kupodivu to bylo něco z minulosti velice nedávné. Ten střapatý hubený kluk se mu svěřil s něčím velkým, větším než on sám, a tak ty věty které posledně řekl nakonec přešel mlčením. Na druhou stranu, Dominik to zřejmě čekal a od té chvíle se v tom taky dál nevrtal. Františka svým způsobem těšila taková náklonnost, ale pokud by k sobě musel být zcela upřímný, i ho dost děsila. Vrátný si ho prohlížel. Už po několikáté. Uvažoval jak dlouho to asi potrvá, něž k němu přiběhne a hodí na něj síť, jako při odchytu divé zvěře. Pro jistotu žádnému takovému scénáři nedal příležitost ke vzniku.
,,Nezlobte se jestli tu obtěžuju. Na někoho tu čekám. Až přijde, půjdeme hned pryč."
,,Aha," pokýval postarší pán, ,,V pořádku." 
Muž se otočil na patě, František ho zjevně přestal zajímat. Kamínek se kterým si pohrával mu zapadl do žlábku pro odtok vody. Koukal tedy na své šedé, obnošené tenisky, které měly původně čistě bílou barvu. Říkal si kolik toho prošly, a on v nich. Nějak se v myšlenkách ocitl u bratra. Za to mohl ten kámen. Padá kam nemá, a takhle to pak dopadá. Měl by to dát s Martinem do pořádku. Ujistit ho, že se do jisté míry srovnal. Jenže už jen představa bratrova ustaraného obličeje byla natolik nepříjemná, že to setkání stále jen odkládal. Jenomže to nepotrvá věčně. Dříve nebo později se uvidí. A lepší by bylo dřív, protože "později" se tiše,  zákeřně a velmi rádo mění v "příliš pozdě".

 

,,Už jsem tu!" vyhrkl Dominik, chytil se ho za rameno a rozdýchával běh, který si pravděpodobně při přesunu sem střihnul.
,,Víš o tom, že odsud neutíkáme? Oba máme povolení. Dokonce s patetickým "hodněštěstí" od Vrchní."
,,Vím. Ale viděl jsem tě z okna jak tu čekáš, tak jsem si pohnul. A dokonce myslím, že mám všechno co potřebuju."
,,Takže můžeme?"
,,Určitě."
,,Vadilo by kdybychom se nejdřív zastavili u mě doma?"
,,Samozřejmě že ne."
Vděčně se na Dominika usmál a vyrazil. Na vrátnici stačila jména, už o nich věděli. František uvažoval že by to měl být pocit jako překročit mezi světlem a tmou, asi by měl cítit nějaký druh volnosti či snad svobody, nic takového se ale nedostavilo. Možná proto, že on tu ten zlomek svého času strávil zcela dobrovolně. Když ale viděl Dominikův výraz, uvědomil si ten propastný rozdíl. Mít křídla, uletěl by. A to František ten pocit svobody neprožíval, jen to na Dominikovi bylo tolik znát...

 

Když stáli na zastávce a čekali na spoj městské hromadné, všiml si jak sebou Dominik šije. A daleko spíš než nervozita, se to jevilo jako nadšení z očekávání věcí budoucích. Poprvé ve svém životě viděl někoho, kdo vypadal že se těší, až se přimáčkne do už tak přeplněného autobusu. V momentě kdy skutečně nastoupili a dveře se za nimi za cinkotu a bouchnutí dovřely, hubený kluk šťastně zasténal.
,,Jsem pryč ze cvokárny! A nejradši bych se už nevracel."
,,A byl by to velký problém kdyby ses nevrátil?"
,,Myslíš tím, jestli by mě hledali policajti? Ne, tak oblíbenej tam asi nejsem."
Dominik to nadhodil vcelku vesele, ale přesto si nešlo nevšimnout pohledů nejbližších spolucestujících. Obzvláště pak nakynuté matky, co se skláněla nad zhruba pětiletým dítětem, jenž sedělo na sedadle a vytrvale kopalo do plastové přepážky, kterou mělo před sebou. 
,,Vypadá to že bude lepší mlčet," zabručela hubená bytost. ,,Asi jsem vyšel ze cviku jak se chovat mimo hníždiště bílejch havranů."
Autobus se s nimi houpal, vesele uháněl po silnici. Oba už se jen drželi madel a mlčeli. Chtěl aby Dominik mluvil - říkal cokoliv. Měl rád ten klid loďky houpající se po moři. Netrvalo moc dlouho  a všiml si, že ta hubená bytůstka klimbá. A očividně by byla schopná usnout ve stoje. Že by měl těžkou noc?
,,Dominiku?" promluvil a lehce se ho dotkl dlaní na rameni. Ne proto že by se snad bál, kam to povede, obzvlášť ne po tom přiznání s druhou a velkou, jen nechtěl jeho ani sebe vyděsit.
,,Hm?" pichlavě modré oči se otevřely.
,,Nespi," usmál se na něj.
,,Proč ne? Můžu. Vždyť je tady tak narváno že nespadnu i kdybych se o to snažil," bručel kluk.
,,Špatná noc?"
,,Tak trochu. Ale to rozhodně není povídání na cestu v MHD. Potom ti to řeknu."
,,Fajn."
Dominik se mu stále díval do tváře. Beze slov. Nakonec se v úzkém prostoru lehce posunul, až stál s Františkem tělo na tělo a opřel si hlavu o jeho hrudník.
,,Dobrou," lehce se zasmál Dominik. A František se usmíval taky. Zlehka mu stočil ruku kolem pasu, aby ho přidržel kdyby nakonec doopravdy usnul. Registroval zesílené nevraživé pohledy. U většiny si nebyl jistý, ale u jednoho konkrétního ano. Dáma v letech s našpulenými rty si je pohrdlivě prohlížela. Nikdy nebyl z lidí, co by vyhledávali konflikty. Což možná bylo je a bude velké bezvýznamné plus. Dominik vydechl a zabručel, skutečně se nacházel v nějakém polospánku. A tak aniž by o sobě věděl, zachoval se jako kotě. Zaťal drápy do Františkových zad a hlavu mu zapřel o rameno. Slyšel jak ta žena z nevole mlaskla, a už věděl co přijde, ještě než stihla otevřít ústa. Humorný na tom byl ten fakt, že veškerý kontakt který mezi Dominikem a Františkem probíhal, byl nevinný jako Andy Dufresne.
,,Nechte si to prosím na později. Jsou tady děti."
František hledal význam slov, obou vět i té grimasy kterou je poctila. Došel však pouze k závěru, že nerozumí důvodu, proč jí tak vadí, že mu jeho hubený spolubojovník spí na rameni.
,,Jestli vás pohoršujeme, mrzí mě to. Ale my se tady nepokoušíme o sex přes oblečení. Jen mi tu usíná, je unavený."
Žena se zatvářila šokovaně a zbytek osob v jejich okruhu ani nedutal. Kupodivu ale zaslechl i to, jak se někdo pousmál.
,,Dominiku? Vstávej, no tak. Než tady té dámě přivodíme mravní újmu."
Modré oči opět na okamžik procitly. Kluk s vrabčím hnízdem na hlavě párkrát zamrkal a spustil; ,,Promiň, asi jsem na chvíli vážně vytuhnul, co?" Dominik se Františka pustil a chytil se železné tyče po pravici. Zmateně se rozhlížel. Spolucestující ho ale očividně vůbec netrápili.
,,Kde to jsme?"
,,Za chvíli vystupujeme. A pak jedeme ještě jedním."

Přesun, přestup a další autobus zvládli bez doprovodných argumentů jízlivých spoluobčanů. Možná to bylo i tím, že si teď Dominik opět držel odstup. František si připustil, že je to tak lepší. Protože v té chvíli kdy ho držel začal nabývat dojmu, že zase dostal to, co mu chybí, to, co ho vlastně celé ty roky drželo naživu - péče o člověka, kterému na něm záleží. Dobře si uvědomoval jak je to nebezpečné. Obzvlášť pak, když k němu Dominika nic neváže a ten se může kdykoliv otočit na patě a odejít. Hodinu od odchodu z nemocnice stáli před starým činžákem. Před místem Františkova nepokojného života (a málem pokojné smrti).
,,Tak tady žiješ? Je to ten samý dům kde-"
,,Jo. Jo, to je. Jsem tu pořád. Tak pojď," vydechl a vyrazil ke vchodovým dveřím z masivního dřeva. Chvilku mu trvalo najít klíče, ale nakonec se zadařilo. Od těch dveří vyšlapali po kamenných schodech. V patře byla zašlá dlažba, dva byty, sada poštovních schránek a také další zástup nudně šedivých kamenných schodů. Těmi pokračovali nahoru. Mlčky vzali jedno patro, druhé, a pak se zastavili u dvou protilehlých bytů. František automaticky zamířil k těm levým, a odemykal. Neodvažoval se domýšlet co budou první věci které se mu vybaví, až tam vleze. Byl z toho natolik nervózní že nepostřehl odemčený spodní zámek. Otevíral, vcházel, Dominik za ním a současně se z koupelny, která přiléhala k předsíni, vynořila špinavě blonďatá hlava.
,,Jé! Ahoj!" bratr se na něj široce usmíval a pokračoval v řeči. ,,Byl jsem tu zalít kytky a vybrat poštu ze schránky. A promiň že ti to hned vmetu, ale znáš mě. V tý koupelně je to pořád cítit. Nemůžu si pomoct. A to už to tam drhnu potřetí."
,,Dominiku, tohle je Martin," zdvořilostně uvedl osobu která s ním vstoupila dveřmi, až pak se to z něj vylilo jako černá voda. ,,Ahoj bráško. Promiň."
,,Neomlouvej se. Už ne. Ahoj Dominiku. Kluci, dáte si kafe, když už jsme se tu takhle sešli, co?"
,,Dáme?" otáčel se s otázkou po té hubené bytůstce, která jen mlčela a trhla rameny, zřejmě zaskočená probíhající situací.
,,Jasně že dáte," usmíval se Martin a stahoval si z rukou gumové rukavice.
,,Dlouho jste se neviděli. Tak já bych měl asi odejít, ne?" pronesl Dominik. Ve Františkovi jako by někdo založil požár. Honem haste! Cítil jak mu pohlcuje celé tělo. Opovaž se mě v tom nechat!
,,To ať tě ani nenapadne!" vyhrkl dřív než se stačil zarazit. Nebyl jediný, kdo zůstal v úžasu nad vlastní reakcí. Co do počtu, byli tři.
,,No... tak v tom případě si to kafe dáme," ohlásil Dominik a bylo na něm znát, že ho Františkovo jednání v konečném důsledku vlastně potěšilo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

klsdjf

Arka,10. 6. 2015 22:24

Děkuji za další díl <333 neustále se opakuji, ale zbožňujitě. Jinak se to nazvat nedá. Měla bych si vymyslet něco zajímavějšího :DDDD . Skvělá kapitola <33 moc děkuji

rozdíl

pani_Lucie,7. 6. 2015 21:11

Chona vytvořila další úžasný a vtipný dílek, za což má nekonečnou vděčnost. Skoro nic se nestalo -vypadneme z ústavu, vezmem to busem dom, ahoj Martine- ale podání řečeného je perfektní. K dokonalost chybí žůžove úklidové rukavice:)