Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílí havrani; Zasedmé, čas na nikoho nečeká

15. 6. 2015

 

Těkal pohledem od jednoho ke druhému. Seděli společně u stolku v kuchyni a pili kávu. Martin hodně mluvil. Ne že by mu to nebylo podobné. Na nic se jich neptal, alespoň ne konkrétně a do hloubky, jen věci typu; Jak to jde, a pak takové, které se jich tak docela netýkaly. Sáhodlouze hovořil o věcech co ho těší, nebo rozčilují, o tom jak se mu daří, dokonce nakousl i téma politické, které vyvolá spory vždy a všude - ale ne tady. Dominik nebyl z těch, které by vláda a lidé u koryt zajímali a František na tom byl obdobně. Nehledě na to, že řešil problémy v úplně jiné úrovni a kdo kde s kým kuje pikle, šlo takříkajíc mimo jeho realitu. Ale byl šťastný, že to Martina zajímá, v podstatě to byl důkaz, že ho dětství zásadně nepoznamenalo a vyrostl z něj běžný, lehce nudný dospělák. Držel v dlaních hrnek, oči upřené k bratrovi. Naslouchal. A pak ucítil ten pohyb na svém stehně. Zaregistroval Dominikovu ruku, která se nejspíš jen vydala na cestu pro upoutání jeho pozornosti, ale jak sebou v leknutí škubnul, část obsahu hrnku si vylil na triko. Martin se zarazil v řeči a konsternovaně zíral, vteřinu na to se ale zasmál. Dominik se provinile díval do svého klína na obě ruce, které tam v rychlosti položil.
,,Mám dneska nějak breptavý ruce," pousmál se František, odložil hrnek a vstal.
,,V první chvíli to spíš vypadalo jako mrtvička, ale budiž. Jsi v pořádku?"
,,Jasně. Jen se dojdu převlíknout."
Odcházel směrem k pokoji a uvažoval, co měl ten Dominikův manévr znamenat. Vůbec by se nedivil, kdyby to bylo prostě jen z nudy. Nečekal že by tu na bratra narazil. Byl si jist, že mít jen tušení že se tu Martin vyskytuje, nejspíš by sem vůbec nešel. Byl tomu hubenému děcku vlastně vděčný, že tu na to nemusel zůstat sám. Byl by schopen mu odpustit daleko víc, než jen to že se kvůli němu zlil kávou. Převlékal triko a z kuchyně k němu doléhaly tlumené hlasy. Dominik celou dobu vydatně mlčel, jako by to snad ani nebyl on, a sotva vytáhne paty, rozproudí se tam vášnivá debata? Zauvažoval, jak dlouho je dostatečně dlouho na převlečení, a kdy už je to podezřele dlouho a mohli by si myslet, že poslouchá o čem se baví. Pro jistotu se tedy sebral, a v čistém se vracel do kuchyně.
,,Něco jsem zmeškal?" ptal se když procházel do kuchyňských prostor a hovor u stolu rázem ustal.
,,Ani ne," podotkl nezvykle tiše střapatý kluk. Potom se ozval Martin.
,,Probrali jsme něco dost důležitého."
,,...Co to bylo?" nejdřív se zeptat vůbec nechtěl. Nelíbilo se mu, kam by to mohlo směřovat.
,,Bráško, už mi není pět, abys mě lakoval věcma typu; Ježíšek, čápi, Velikonoční zajíček."
,,Cože?"
,,Nebo tvrdil že se mámy běžně motaj a to proto, že berou silný léky."
,,Nechápu o co tu jde," přiznal a pohled upřel na Dominika. Ten nevypadal že by se měl k vysvětlování. Spíš jako by se drolil a co chvíli se měl studem sesypat. Úplně mu hořely tváře.
,,Byl mi jasnej, sotva překročil práh."
,,Martine?!" začínal se lehce zlobit, měl pocit jako by ho někdo chňapl z vyhřátého místa a postavil za trest na mráz.
,,Řekl mi to. Teda spíš nepřímo naznačil. Ty o tom víš, že?"
,,O čem?" O Dominikovi? O něčem, co se ho týká? O tom, že jeho samotná podstata mě chrání před sebou samým?
,,O tom že tě miluju, když dovolíš," osmělil se Dominik a tvář se mu tím okamžitě projasnila. Najednou vypadal stejný jako obvykle.
,,Tohle? Jo. Tak o tom vím."
,,Dobře," a Martin se začal široce usmívat.
,,Co se tak tlemíš?" zabručel František.
,,Jen tak. Fando, prosím tě. Dělej cokoliv, co ti pomůže se srovnat. A ber všechno co si myslíš, že ti chybí ke štěstí."
,,Nedramatizuj to."
Martin pokrčil rameny. ,,Tak jo kluci. Já pomalu půjdu. Nebuďte hluční, naproti se přistěhoval dost protivný soused. A nezapomeňte na dobré mravy." Při odchodu ještě Františka poplácal po rameni se slovy; ,,A ty se mi brzo koukej ozvat!" V předsíni si hvízdal. Pak za ním bouchly dveře. Sotva se to stalo, Dominik zaúpěl a lehce praštil hlavou o stůl. Rukama si zajel do vlasů.
,,Františku, mě je tak trapně... Promiň!"
,,Co ti mám promíjet?"
,,Nevšiml sis? Tvůj brácha si zřejmě myslí, že jsme to sem přišli dělat. Proto tak vystřelil."
,,Ale ne."
,,Ale jo!"
,,Možná trochu. Ale co na tom sejde."
,,Co na tom sejde?!" Dominik pootočil hlavu padlou na stole, a tak se do Františka upřely černé zorničky s pichlavě modrými duhovkami.
,,Jo. Co na tom sejde. On je rád, že jsem rád. To je všechno."
,,Nebude si myslet že jsme... Nevím, divný? Šílený?"
,,O mě už si to musí myslet dávno. Takže klid. A pokud vím, tak jsme "TO" sem dělat nepřišli. Tak si to tak neber."
,,Hm..." bručel hubeňour s hlavou stále položenou na desce stolu.
,,Nebo jsi měl něco v úmyslu?" nadhodil František v žertu, ale když postřehl Dominikův znovu rudnoucí výraz, litoval, že se s tou otázkou tak unáhlil. Očividně totiž měl. Zarazil se a uvažoval, jak a kam v té konverzaci pokračovat. Nejsnadnější ale bylo se tomu vyhnout.
,,Nemáš hlad?"
,,Měl jsem kafe."
,,To není na hlad."
,,Ale jo, když je hodně sladký."
,,Nemám problém něco uvařit, jsem náhradní máma, pamatuješ?"
,,Živě. Tak jo. Asi mám hlad."
Se svým přístupem chápal jak je možné že se stalo, že ho má Dominik tolik rád. Protože kolem něj jen prošel a bez ohledu na cokoliv co se tu odehrálo, ho pohladil ve střapatých vlasech. Kluk jeho ruku následoval co mohl, jako vděčná kočka. Asi by to měl přestat dělat, měl by ten kontakt omezit, jenže to nebylo v jeho moci. Tedy spíš, neměl k tomu tu vůli. Možná jsou oba rozbití a možná je tohle poláme ještě daleko víc, jenže pořád je tu zlomek možnosti, že to bude právě naopak. A dokud ho bude Dominik ve svém životě chtít, nemá důvod přestat tu pro něj být.


Uvařil a o něco později se společně najedli. Původně měl v úmyslu aby se někde prošli, zajeli se někam podívat, prostě na okamžik byli jako většinová část populace, a ne dva narušení, kteří mají na dnešek propustku z blázince. Jenže Dominik se nikam nehnal, seděl spokojeně schoulený v křesle a momentálně listoval časopisem, který se v domácnosti vyskytoval pouze kvůli receptům v něm obsaženým. A když se ptal co podniknou, kluk bezelstně nadhodil; A co tu zůstat? A tak zůstali. Jak se čas chýlil k odpoledni, začínal být nervózní. Nejraději by se nevracel, zůstal by tu, sedící mlčky na gauči, zatímco Dominik by se dál usmíval do tištěných stránek, a co chvíli, přesně jako teď, se ošíval v tom křesle. Tady, kde se nikdy necítil tak doma, jako v tuto chvíli. Pozoroval ho. Kluk se culil a něco počítal na prstech.
,,Dominiku?" nadhodil. Netrápilo ho, že ho momentálně nevnímá, jen chtěl být součástí procesu.
,,Jo?"
,,Co to čteš?"
,,Teď si dělám test, jestli jsem atraktivní žena," smála se hubená bytůstka až nadskakovala. ,,Pak se s tebou podělím o výsledek," pronesla ještě hrdě. A tak se stále díval jeho směrem, myslel na to slovo "atraktivní" a došel závěru, že je to přesně jedno z těch, co se na Dominika použít nedají. V dnešní společnosti se za tím pojmem veskrze ukrývají naolejovaní svalovci, kteří vypadají že uzvednou náklaďák jediným smyslným pohledem, a rozhodně mezi ně nepatří vychrtlá děcka, jako je tohle. Ale kouzlo, to ano. To Dominik má. A vidí to na něm i on, i když ho má moc rád, ale nemiluje.
,,Tak prej mám na sobě zapracovat a úspěchy u mužů se dostaví. To víš že jo." Dominik odložil časopis a podíval se Františkovi do očí.
,,Máš ustaranej výraz, víš to?"
,,Ne, ale díky za upozornění. Měli bychom pomalu vyrazit. Jestli nechceme mít potíže."
,,A třeba chceme."
,,Myslíš to vážně? Dráždit Vrchní nedochvilností? Zrovna tobě asi nemusím pokládat otázku, co se asi stane, když to uděláme."
,,Jo, to by byla velká hromada hippie cvičení na ovládání čakry."
Kluk sklouzl z křesla a přešel ty dva metry co je dělily, aby se k němu svalil do sedačky. Péra gauče zaúpěla, a Dominik zaujal pevnou pozici, s hlavou položenou ve Františkovu klínu, a zavřenýma očima.
,,Jo. Jo, je to jistý."
,,Co?"
,,Miluju tě."
,,Díky, to mi lichotí."
,,Konvence vyžaduje alespoň něco jako milosrdnou lež. Já tebe taky by teda vůbec nebylo od věci. Bohužel ale, ty nelžeš. Většinu času teda spíš bohudík."
,,Máš pravdu. Nelžu. Nezlob se. Vím jen to že můžu říct, že tě mám skutečně dost rád. Rozhodně natolik, abych se nechal otlapkávat kdykoliv chceš a vystavil bratra iluzi, že spolu máme sexuální vztah."
,,Ty Františku?"
,,Jo?"
,,Když už jsi to tak neplánovaně načal, jak to máš se vztahama?"
,,To ti rád povím, když mi vysvětlíš, jak to myslíš."
,,Bez hrabání se v hnisech a hnusech jednoduše. Měl jsi na starosti Martina. Stihl jsi mít mezitím nějaký... jak se tak říká, trvalejší vztah?"
,,To asi záleží na definici slova trvalejší."
,,Hm, víc jak tři měsíce?"
,,Tak to jsem asi trvalejší vztah neměl."
,,Takovej hodnej a starostlivej chlap? Jak to?"
,,Brácha byl vždycky přednější. Vím že když už byl starší, tak nemusel být, ale byl. A já asi nenarazil na nikoho, komu by nevadilo být ten druhý v pořadí a tahat mě z depresí."
,,Já, to já bych byl třeba desátej, hlavně kdybych tě měl."
,,Ale to se nepočítá, protože jsi psychicky nabouranej zrovna tak jako já."
,,Co na tohle říct?" odfrkl si v jeho klínu.
,,Neříkej na to nic."
Setrvali nějakou dobu v tichosti než zaregistroval, že Dominik usnul. Měl by se ho na to zeptat. Z čeho může být tak unavený, když přes všechny strasti ho pokaždé vídal veselého a plného života? A co hlavně, věděl že by měli pomalu jít, aby se pak nemuseli nikam hnát. Což byla přesně ta poslední myšlenka, než stejně jako Dominik, i on tvrdě usnul.

Když se probral zamžoural proti stěně. Srdce zařadilo maximální rychlost a jak sebou trhnul, škublo to i s Dominikem. A i ten se probudil;
,,Drobný si nechte."
,,Kolik je?!" vyjekl František a tu hubenou bytost, která nebyla ještě zcela při smyslech, si sunul z klína. Doběhl do kuchyně. K Dominikovi dolehlo bolestné zaúpění.
,,Co se děje?" ptal se hubeňour zmateně.
,,Nestíháme! Pojď!" Za ruku ho tahal z gauče a Dominik se nechal vláčet, bez protestů nazouval boty, byl vystrčen za dveře, František zamykal a chňapl po něm znovu. Běželi na autobus. Když doběhli na zastávku, nikde ani noha.
,,Ujelo to!" zasténal František. Podíval se po Dominikovi, který se rozdýchával po tom zběsilém úprku. Usmíval se.
,,No, aspoň na všechny ty cvičení budeme chodit ve dvou."
,,To je rozhodně povzbudivý, ale radši bych na ně nechodil vůbec. Hlavně že jsem o tom mluvil. Jak je možný že jsme to oba tak zalomili?"
,,Asi jsme byli unavený? Františku, teď už na tom nezáleží. Stejně přijedeme pozdě."
Povzdychl si. Jeho spolubojovník má pravdu. A teď nezbývá než jen doufat, že z toho nebude příliš velký malér.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jasno střídavě tma

pani_Lucie,16. 6. 2015 20:07

Dominik i Gabriel maji zcela jasno, taktéž Marit to vidí správě, Poze Franišek tápe a nevi co a jak. To však příčítám pouhé neznalostí a hrubé/silné zaostalosti, s vydatnou Dominikovou pomocí, -prosím ať dojde na názorné obrázky- ji zajisté překoná a uvidíme věcí příštívh.

Těším se na cvičení čakry

Ty nadpisy mě mírně rozčilují

Hel,15. 6. 2015 11:11

Děkuji :) doufám, že nebudou příliš potrestáni, šmudlové :)