Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílí havrani; Zajedenácté, cesta

4. 8. 2015

 

František ležel v posteli, Dominik vedle něj tvrdě spal. Trochu mu záviděl, že má takové štěstí, usíná snadno. I když ví, že by tam mohly čekat děsivé sny. On ale nemohl zabrat, ačkoliv se cítil vyčerpaný. Milování s Dominikem ho stálo hodně sil, připomnělo mu to odžitá léta a věkový rozdíl, který mezi sebou mají. Přesto se cítil šťastnější, něž kdykoliv během svého života. Usoudil, že láska není slepá. Jenom mění úhel pohledu. Uvažoval, jestli byli hodně slyšet. Trochu i nad tím, jestli se to neslo přes stěnu i ven, mimo byt. Ale vlastně mu to bylo jedno. Potom přestal střežit myšlenky a pustil jí. Vzpomínku na mámu. Jak u ní seděl v posteli, ona ho držela za ruku. Potřeboval se naučit na písemku do školy, ale ona neoblomně žádala; Fany, Fanýsku, jenom kousek. Přečti aspoň kousek. Vždycky se nechal zlomit. Vzal tu knihu a odevzdaně se začetl. Ne, ne, tuhle přeskoč. Stačilo pár vět a přišlo další ne - ještě dál! Vždyť víš, tu s tou liškou. A tak jí četl o vítání a loučení, dokud nenarazil na to souvětí, co chtěla pokaždé slyšet, než směl odejít.

,,Jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal."

Povzdychl si nad tím. Dnes, jako dospělý muž, už tomu rozuměl. Tehdy prostě netušil, co je na tom tak zvláštního, proč se jí ta pasáž líbí. Možná je to i tím, že tehdy tu knihu nenáviděl. Možná jí svým způsobem nenávidí i dnes, ale daleko víc ji miluje. Stejně tak, jako svou matku. Možná že Markétka s Dominikem mají pravdu a nebyla to jeho vina. Rozhodně ne úplně. Jenže poruč člověče svému vlastnímu přesvědčení. Ne. Nehodlá se tím dál týrat. Ale jistý díl viny si ponese po zbytek života. Tělo vedle něj se pohnulo. Kolem pasu ho objala hubená paže. Díval se na něj, a usmíval se. Přeci jen, něco na té kapitole o lišce je. Vzpomněl si, i když jí dlouho nečetl, jak se jí malý princ ptá; ,,Co to znamená ochočit?" A ona mu vypráví, že takhle jak je, cizí, neznámá, je pro něj stejná jako všechny ostatní a nic pro něj neznamená. Ale pokud si jí ochočí, bude pro něj ta jediná na světě. A stejně tak jako to řeklo v knize to zlatovlasé dítě, které si ochočila růže, i František věděl, že někoho takového má. Asi už to tak je. Faustova Markétka i bezprostřední Dominik si ho tak říkajíc, ochočili. Zavrtěl nad sebou hlavou. Z těhle úvah by se Gertrúda dozajista radovala.

Stáhl si Dominikovu ruku z trupu a posadil se na posteli. Zvedl se, a odešel z ložnice. Zamířil do kuchyně, udělal si kávu a posadil se s ní ke stolu. Bylo brzo ráno a předpokládal, že jeho hubené děcko i Makýtka si ještě nějakou dobu poleží. Ale snad jako by chtěla jeho úvahu vyvrátit, zhruba pět minut po něm se v kuchyni objevila Markétina rozespalá tvář.
,,Dobrý ráno," zabručel k ní. Zřejmě ho při příchodu nezaregistrovala.
,,Jé, Fanýsku, ty jsi vzhůru? To jsem nečekala. Udělám si rovnou taky kafe. Nevadí to, viď?"
,,Že se vůbec ptáš."
Děvče ani nedávalo znovu převařit vodu. Jakmile si i ona nachystala ranní životabudič, přisedla si naproti Františkovi a zkoumavě si ho prohlížela. Chvíli to okukování vydržel, ale pak se musel smát.
,,Přesně tenhle výraz mívala máma když si prohlížela chleba, jestli neni plesnivej," zasmál se a teprve pak si to uvědomil. Že o ní mluví. A že to nebolí. Takže to rovnou dorazil.
,,Občas mi přijde že se jí podobáš, víš? Gestikulací, někdy jen tím, jak mluvíš. Nebo včera, když sis rozpouštěla vlasy, než jsi šla spát."
,,A to je dobře, nebo špatně?"
,,Dobře. Vzhledem k tomu, že mi připomínáš to dobrý. Ty, Maky, mám tě rád, víš? A asi mám teď po ránu nějakou měkkosrdcatou náladu. Promiň."
Děvče se zasmálo. ,,Dobrý Fanýsku. Je to i celkem milý."
,,Makýtko?"
,,No?"
,,Miluju Dominika víc, než jsem si myslel, že budu schopen."
,,A to je problém?" mrkla a nakrčila pihovatý nos.
,,Zvládneme to? Mám strach co by se mohlo stát, kdyby ne."
,,Zvládnete. Já vám dvěma věřím."
,,Děkuju. Tvá víra mě uklidňuje," pousmál se. Pak oba tiše upíjeli kávu, než se blonďatá ozvala.
,,Dominik je asi dost vyřízenej, co?"
Lovil odpověď. Chápal na co děvče naráží a měl by to přejít dospěle a lehce odměřeně. Ale to by asi nebyl on.
,,Byli jsme hodně slyšet?"
,,Byli," culila se Markétka.
,,Nezlob se."
,,Teda, ty ani moc ne. To Domi. Hlavně pak to jeho finále, vážně nešlo přeslechnout."
,,No... Jo. Ty jsi koukám v pohodě. Ale soused určitě uvažoval, jestli jsem z bytu neudělal doupě neřesti. Konec konců, jsem vás ve dveřích objímal jen s ručníkem kolem pasu."
,,Fanýsku, klid. Neřeš to. Co ti je po něm. Dominik byl... no, očividně, je v tomhle případě blbý slovo, když jsem u toho nebyla, takže, uchaslyšně, doslova na vrcholu blaha. A to je to jediný, o co by ses teď měl starat. Stejně dneska zase odcházíme, ne? Takže nerudnej soused, ...Ha! Pan Neruda! Bude mít klid. A Domi bude prskat, že jsem mu stihla dát přezdívku dřív, než on."
,,Myslím, že ti to odpustí. Hele, mám na tebe osobní dotaz. A je mi trapně, že se ptám až teď, ale Markétko, já neznám tvoje příjmení. Řekneš mi ho?"
,,Že jsi to ty," zasmála se. ,,Ale myslím, že už ho stejně víš."
,,Nevím. Vážně."
,,Pane jo, Dominik mě neprásknul? Má malé, bezvýznamné plus. Znáš Goetheho, viď?"
,,Jo. Počkej. Faustova. On to myslel jako... Ty jsi vážně... Faustova?"
Protože v tom případě už mu její příjmení Dominik dávno řekl.
,,Maminka ho ráda četla, měla bezva příjmení a tak jí napadlo, proč toho nevyužít."
,,Je úžasný. A odečti Dominikovi to plus. Protože mi ho vážně prozradil, ale v takovým kontextu, že jsem nepochopil, že jde o příjmení."
,,Kecálista jeden. Fany, v kolik máme velitelskej čas?"
,,Doufal jsem tak v deset, proč?"
,,Jen tak. Možná bys měl jít Domiho vzbudit."
,,Za chvilku. Hele, Maky?"
,,Hm?"
,,Co tvůj, no, přítel?"
,,Jó, to skončilo."
,,No, samo asi ne."
,,Nejdřív to bylo zbaběle po telefonu. Ale přišel za mnou. A protože to byla hlídaná návštěva, tak jsem to zvládla skončit. Myslím že to pochopil. Já ho miluju víš? Hrozně moc. Ale nakonec by mě to zabilo, protože s ním bych do toho znova spadla. A to už nechci."
,,Rozumná holka."
,,Dominik by tvrdil opak, jak ho znám."
,,Já vím. Tak já ho půjdu pomalu probudit. Na rozdíl od tebe, si s sebou nevzal žádný oblečení. Budu mu muset půjčit něco po Martinovi, aby měl náhradní. Netuším do čeho jdeme, tak je asi lepší se trochu připravit."
Děvče na něj koukalo téměř nevěřícně. ,,Občas zapomínám, že jsi čtrnáct let dospělej."
,,V některejch věcech nejsem. A asi ani nebudu. Krásně na to sedí standardní pořekadlo, že věk je jenom číslo."

 

Potom se zvedl aby došel do pokoje, v němž stále spal Dominik. Ještě se mu v zádech ozvalo; ,,Nevadí když tu budu kouřit?"
,,Nevadí," odpověděl jí v momentě, kdy vcházel do ložnice. Naklonil se nad spáčem, ale budit už ho nemusel. Modré oči na něj zamžouraly a ústa se usmála.
,,Co nevadí?" ptal se hubený kluk rozespale.
,,Že si Makýtka zapálí. Dobrý ráno, Dominiku," pousmál se a políbil ho na tvář.
,,Nejlepší."
,,Chceš udělat kafe?"
,,Chtěl bych prosím. Kdy vůbec půjdeme?" mručelo děcko dál z polštáře.
,,Chtěl jsem kolem desátý. Ale neni to pevně daný. Až se umeješ a nasnídáš, stejně si musíš vybrat oblečení."
,,Na co?"
,,Abys měl náhradní. Nemůžeš se vydat na cestu jen v jedněch džínách a tričku, který shodou okolností nosíš."
,,Ne?"
,,Co já vím, kam nás to zavane. Co se oblečení týče, je lepší mít a nepotřebovat, než nemít a strádat."
,,Říká kdo?" smál se kluk, nejspíš té vážnosti, s jakou to pronesl.
,,Říkávala moje máma. A je to pravda."
,,Tak to bysme jí měli poslechnout."
Dominik se vyhoupl do sedu a natáhl se po Františkovi. Zavěsil se mu kolem krku, obličej mu vložil na rameno a zhluboka se nadechl.
,,Včerejšek bych si rád zopakoval."
,,Cokoliv budeš chtít. Ale když mě teď pustíš, dojdu ti udělat to kafe."
,,Fajn."

Než se Dominik úplně probral, umyl a nasnídal, stihl František s Markétou vytáhnout z úložného prostoru postele dvě krabice s oblečením po Martinovi. Přebírali a přemítali co by mu slušelo, a zároveň mu to padlo. Ne že by byl Martin zavalitější postavy, to spíš Dominik tu byl ten téměř extrémně hubený. Takže jim dalo práci najít kusy oděvů, ve kterých nezabloudí, až se do nich obleče.
Když Dominik viděl jak se ti dva činí, vrhnul se na to taky, ve stylu módní přehlídky. Nakonec si vybral, a František mu to všechno sbalil do velkého ruksaku. 
Ještě než odešli, společnými silami uklidili byt, aby měl Martin co nejmíň práce, až to sem půjde zkontrolovat a zalít květenu.

 

S veškerou bagáží pak zamířili k nejbližší zastávce a nechali se autobusem odvézt až na nádraží. Ani jeden nechtěl určovat směr jejich další cesty, a tak vybrali namátkou. Koupili tři lístky nejbližším vlakem, až na konečnou. A aby ho vůbec stihli, ještě ho museli dobíhat. Zapadli do prvního volného kupé, které našli. František se zmoženě zhroutil na sedačku, Dominik hned vedle něj a rovnou si opřel hlavu o jeho rameno. Markéta si sedla naproti, rozdýchávala úprk a dlaní si stírala pot z obličeje a zátylku.
,,Čekala jsem že to bude klídek a pohoda. A my hned do začátku takhle letíme."
,,Víš jak je to s čekáním, Maky?" ožil Dominik, odlepil se od Františka a pokračoval; ,,Člověk má pak strašně moc času, a hlavně tendenci věci na poslední chvíli přehodnocovat. Takže je fakt dobře, že tu sedíme a už jsme na cestě."
,,No fajn. To beru," rezignovala k dalším námitkám a usmála se na něj.
Železný kolos se rozjel a všichni tři na chvíli ztichli, jen pozorovali městskou krajinu za oknem.
,,No, vzhledem k tomu že to máme až na konečnou, můžeme vystoupit kdekoliv, kde se nám bude líbit," ozval se František.
,,S tím se přece počítá," nadhodil hubeňour.
František ale věděl, že ani on, ani Markéta nebudou ti první, kdo určí kudy se budou dál ubírat. 

Celou cestu si povídali. Dominik vypadal ještě bezstarostnější, než obvykle. Občas se zarazil, a prostě jen hleděl ven z okna. A oni ho nechali. Možná že byli tak unavení, že všichni na okamžik usnuli. A možná to bylo tím, že bylo bezpečno a odjížděli daleko, od všech starostí a smutků.
Zdálo se, jako by uplynulo několik hodin, naprosto tiše a nerušeně kolem nich proplouval čas.

Potom to přišlo.
,,Maky! Františku! Jdeme! To je ono! Tady, tady musíme začít!" hubený kluk sahal po ruksaku a už se hnal ze dveří kupé. Markétka sbírala své zavazadlo, a František si mnul oči aby zaregistroval, co se děje. A pak všichni vyskákali ven, na perón.
Zastávka byla stará, omšelá a zavřená. Bylo až k údivu, že tu vlak zastavoval. Na cestě z širokých kamenných kvádrů prorůstala tráva. Když popošli, bylo vidět že kamenitá štreka navazuje na polní cestu, která vede dolů k vesnici.
Dominik zkoumal přechod těch dvou cest. Oči spokojené. Vděčné. Usmívaly se za něj.
František k němu došel, kluk ho chytil za ruku. Když došla i Markétka, udělal to samé.
,,Tak kudy?" nadhodila pihovatá.
,,Zatím tam," ukázal hubeňour k vesnici.
,,A potom?" ozval se František.
Dominik se zhluboka nadechl, a odpověděl.
,,Tak daleko, jak to jen půjde."

 

 

 

 

 

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Lehký smutek

Mirek,6. 8. 2015 7:30

S koncem příběhu na mne dolehl lehký smutek, jako vždy, když končí poutavý děj.
Malého prince jsem četl několikrát, slova lišky o ochočení jsou velice výstižná. Ostatně, v téhle útlé knížečce je spoustu postřehů k přemýšlení.....

Pochybnosti nejsou na místě

pani_Lucie,5. 8. 2015 22:06

Zdadařilé opuštění hnízda a šťastnou cestu:D
A copak začíná???

:3

Kerionai,5. 8. 2015 14:15

Čekání se vyplatilo.
Konec je naprosto skvělý a tahle kapitolovka se mi hrozně líbila. ^^