Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílí havrani; Zadesáté, trámy, lamy a jiné nepohádky

9. 7. 2015

 

Tmavě hnědá čupřina se objevila přesně v momentě, kdy už si oba začínali dělat starosti. Markéta si výrazně oddychla a František se jen usmíval a čekal, až je vzdálená, hubená bytůstka dojde. Hned co byl Dominik za vrátnicí, ukázal na ně zdvižené palce, poskočil si, a s dalším lehkým výskokem srazil paty k sobě, jako šťastný zlatokop. Culil se hnal se k nim.
,,Dostal jsem celej víkend mimo tyhle bílý zdi!" halekal a pak se rozeběhl, aby zastavil o Františkovu náruč. Kluk mu vlepil rychlou pusu a pokračoval; ,,Ale Gertrúda mě prokoukla."
,,A ta která je vosk ti znova opakuje, že Vrchní do tebe prostě vidí. Má radar jak na lhaní, tak na polopravdy." Dominik se odlepil od Františkova hrudníku a svou kamarádku vřele objal.
,,To bych řekl že vidí. Už ani nemá cenu, zkoušet na ní bejt sarkastickej. Setřela mě jako hovno z boty."
Všichni tři se zasmáli. Najednou bylo tak lehko, jako by žádné problémy neexistovaly. Bohužel, ostatně jako vždy, se brzy zase připomenou.
,,Dominiku, vážně to chceš podniknout?" ujišťoval se František ohledně jejich společného nápadu.
,,Chci. Je to teď, nebo nikdy. Sám to víš."
Jenom pokýval. Pak mu to nedalo. Musel se zeptat.
,,Co jsi teda Gertrúdě namluvil, že jdeš dělat?"
,,Dělal jsem si srandu že jedu na soutěž vzpěračů," pokrčilo vychrtlé děcko svými kostnatými rameny, a pokračovalo; ,,a ona mi odpálkovala zpátky, že by mi to i s mou muší váhou věřila, kdyby mi nestálo v očích, že jdu vzpírat leda tak něco Františkovo."
,,Svítíš. Lidem na kilometr je jasný, že jsi zamilovanej," smála se Markétka.
František se tiše otřásal smíchy. Možná že se Gertrúdě tenhle začínající vztah nelíbí. Ale ví o něm, a přesto Dominika pustila. A to už něco znamená.
,,Takže rovnou k tobě, všechno nachystat, přespat a zítra vyrazit?" vyhrkl nadšeně hubený kluk, pichlavě modré oči upřené do Františkovy tváře.
,,Takovej je plán," odkýval mu. 
Dominik se zhluboka nadechl, protáhl, a chytil Františka za ruku. A tomu absolutně nezáleželo na tom, jak by se to mohlo jevit, ne, ale kluk po několika krocích jeho dlaň zase pustil. Ve veselém hovoru zamířili rovnou k autobusové zastávce. Nijak se nevymykali z obyčeje, vypadali jako tuctoví cestující, kteří znaveni těžkým dnem čekají na přijíždějící spoj. František letmo zauvažoval, kde je ta část Dominikovy osobnosti, ta bezprostřední, která se lísá, která je mu blíž, než by být měla. Tahle vychrtlá bytost, která je v podstatě živa z malérů, je najednou krotká? Že by mu Vrchní napovídala něco, o co se nepodělil? Díval se na něj a na Markétu. Pošťuchovali se. Nechal je a šel se posadit na železnou lavici. Kus od něj seděla nějaká stará paní o holi. Usmála se na něj. V ten moment kdy dosedal, oči stále upřené na Dominika, si připustil to, o čem Markéta mluvila a co on ironizoval. Tři oprátky na trámu lásky. Proč to všechno udělal? Proč odešel? Proč přerušil léčbu? Pro tohle. Protože potřeboval Dominika svobodného. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Z čistého a jasného důvodu. Jeho existence je podmíněna Dominikovou. O nějakém štěstí nemluvě.

 

,,Dominiku!" houkl na něj z lavičky. Modrooký obličej se po něm podíval. František mu pokynul rukou k sobě. 
,,No?" ozval se kluk, přiklusal a naklonil se k němu.
Když Dominik nedostal odpověď, zachmuřil se.
,,Františku je ti něco?"
Je. Cítí. A cítí hodně. Cítí to, co tu nikdy nebylo. Dlouho nevěděl, jak se tomu říká. Nikdy nic takového nepoznal. Dokud nepřišlo tohle Markétčino vyhublé skřítě.
,,Když už se ptáš, tak je," povzdychl si.
Kluk se s děsem v očích otáčel; ,,Maky! S Františkem něco-"
,,Tak nějak jsem se do tebe zamiloval."
Obličej se k němu ve vteřině otočil zpátky. Vyděšenou tvář začal projasňovat úsměv.
,,Makýtka už to ví," dodal ještě. 
Dominik mu rukama vklouzl do vlasů, a políbil ho. Byl to obrovský rozdíl proti tomu prvnímu polibku, uslzenému a slanému, tomu, co mu věnoval na nemocniční chodbě. Ale ani tenhle nebyl dokonalý. Seděl, tělo rozehřáté horkým vzduchem, rozpálená zastávka vybudovaná z kovu, plechu a skla. Přihlížející lidé. Jenže teď měl Dominikovy ruce ve vlasech. Jeho rty na svých a oba si nejspíš připadali šťastní. Pryč z hnízda a bílí havrani daleko.
,,Kluci autobus!" houkla na ně Markéta. Byli by tam asi jinak zůstali, a pokračovali.
Dominik ho pevně chytil za ruku, a tentokrát už jí nepustil. Když nastoupili, dalo se do nich horko. Ač je teprve počínající léto, je znát že "zmodernizované" autobusy od Karosy, mají mizernou klimatizaci, jestli vůbec nějakou. Ale ani tak jeden druhého nepustil. Markéta se držela za madlo hned vedle nich, a možná na ně, a možná sama pro sebe, se usmívala. František už neřešil, jestli se po nich někdo dívá. Jestli ano, aspoň vidí to, co doma nemá. Dominik se odtáhl a otřel si zpocené čelo.
,,Je tu jako na příjezdovce do Pekla," prohodil a rozhlédl se, zřejmě po místu k sezení.
,,A navíc to tu smrdí, jako zapařená lama," dosadila Markétka.
,,Jo. Někdo jí sem dotáhl. A pak tu umřela, jak tak čuchám," zakončil to František.
,,No, k tobě je to sice daleko, ale tak zase můžeme jít pěšky. Pokud vím, nikam nepospícháme, ne?"
Nakonec na další zastávce vystoupili a skutečně se až k Františkovu domu dovláčeli pěšky. Je pravdou, že nikdy neměl moc hezkých vzpomínek. I tahle je zdá se obyčejná. Jenomže už teď patří k těm nejlepším, co má.

 


Uvnitř Františkova bytu se ihned utvořil pořadník na sprchování.
,,Dámy mají přednost. Já jdu první, vy dva máte smůlu!" pronesla Markéta a už za sebou zavírala dveře koupelny.
Když vylezla, všichni se najedli brzké večeře, kterou mezitím František s Dominikem připravili. Pak šel do sprchy František. Co mezitím dělali Dominik a Markéta netušil, ale z koupelny zaslechl šílený řev a smích a o pár minut na to i domovní zvonek. A pak samozřejmě Dominikův blazeovaný hlas, kterým sousedovi vysvětloval ten uši drásající jekot, který se od nich před okamžikem linul.
,,Ale né, nikoho tu nevraždíme. Vidíte? Je celá, hele!"
Přes šum vody nechytal celou konverzaci, jen její útržky, ale i ty stály vcelku za to.
,,Jo, František? Tak s tím mluvit nemůžete. Sprchuje se. Můžete ale přijít žalovat až vyleze."
Dřív by byl plný obav a starostí. Jenže teď mu to přišlo spíš humorné. A možná proto udělal, co udělal. Obvázal si ručník kolem boků, vylezl a hnal se ke dveřím.
,,Co se tu děje?" ptal se naoko vážně.
,,Dobrý den pane Stránský, tihle dva výtržníci ruší domovní klid," prskal soused rozhořčeně.
František objal Markétu a Dominika mokrými pažemi kolem ramen.
,,Myslíte moje děti?" usmál se, a každého z nich letmo políbil na tvář.
Muž před prahem jeho bytu zůstal jen konsternovaně zírat. Dominik se začal hrozně smát.
,,P-pane Stránský, rád bych to dořešil, můžu se spolehnout, že už tu bude klid? Nerad bych to řešil s policií, víte?"
,,Na mě můžete," odpověděl.
,,Na mě né," rýpl Dominik, ,,a na ní určitě taky né," šťouchl do Markéty a ta znovu hlasitě vyjekla. Zhruba tak, jako to slyšel z koupelny.
,,Nezlobte se, ale ten chlapec není normální," odfrknul si soused.
,,Omlouvám se. Pokusím se je zkrotit."
Muž ještě něco zabručel, otočil se a odešel.
Sotva František děvče i kluka pustil a zavřel za nimi dveře, Dominik to celé dokonale uzavřel.
,,Že prej nejsem normální, hm," kýval. ,,Chudák. Kdyby jen věděl, jak velkou má pravdu."

Pak hráli až do večera různé hry. A dobře se bavili. Nachystali si spaní, Markéta si zabrala pokoj, který v dřívějších dobách sloužil Martinovi, a kluci si připravili ležení na velké posteli v tom Františkově. Markéta si unaveně zalezla okolo jedenácté, František jí následoval a Dominik se konečně dostal také do té sprchy. František ho varoval, ať moc nekvílí, že souseda pro dnešek vydráždili dost. A přesto z koupelny slyšel lehce falešný zpěv jedné z hitovek Davida Bowieho. Přišlo mu to skoro k neuvěření, ale zapůsobilo to stejně jako tehdy, jako klid loďky houpající se po moři. Natáhl se na postel, poslouchal zvuky které k němu doléhaly. Zapřemýšlel. Minulost se ozvala. Ale jen aby mu zaklepala na rameno, pořád tu jsem, víš? Ale už tě trápit nebudu. Přetočil hlavu doprava na noční stolek. Na knihu, která si tam vydobyla své místo. Vždycky musela být po ruce, celé roky. A teď se tam na ní jen práší. Už je to dlouho, co z ní naposledy četl. Cvakly dveře koupelny, zaslechl cupitavé kroky. Dominik mířil do ložnice. Posunul se na posteli do sedu, odhodlaně se díval do dveří. 
 

Kluk přišel zabalený do osušky, vlasy mu trčely do všech stran, jak se je snažil vysušit. Zastavil se a tím pronikavým pohledem se díval do Františkovy tváře. Krátký okamžik tam takhle stál, a jenom si vyměňovali pohledy. Potom Dominik tu osušku pustil. Sklouzla z něj na zem, a on tam před Františkem stál úplně nahý. Znal ho. Tedy doufal, že zná. A tohle bylo Dominikovi tak nějak podobné. Těžce polknul, srdce mu začalo prudce bušit. Prohlížel si to vyhublé mladé tělo. A ačkoliv byl tam dole úplně vyholený, bylo znát, že opravdu není žádné dítě, ale dospělý mužský. Nemohl ho nechat déle čekat. Natáhl ruce.
,,Dominiku, pojď ke mně."
Kluk se široce usmál, došel k posteli a po čtyřech pak dolezl až k němu. To nahé tělo se mu přimklo k boku. Potom ho hubeňour políbil.
,,Miluju tě Františku. Víš to, viď?"
,,Vím. A ty, ty ode dneška víš, že já tebe taky."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Komentáře moc nepíšu, ale tady mi to nedá

Mirek,13. 7. 2015 9:05

Krásný příběh - ostatně, jako vždy.....
Konec už příště? Škoda....

:)

Hel,10. 7. 2015 22:08

Po delší době chci sesmolit delší komentář...

Prvně Ti chci říct, že tato povídka se úžasně čte a lituju každého, kdo tento blog čte a vynechal ji. To že není z Naruto světa dodává této povídce na takové, jak to říct?... Reálnosti (i když to taky není to co chci říct... achjo). To, že tu nebude akt samotný mě nijak nepřekvapilo, a jsem za to i ráda. Nepřijde mi to u Havranů jako chybějící věc. Pasuje to tak jak to je a někdy je méně více...

Druhak jsem Ti chtěla asi po několikáté říct, že se mi moc líbí Tvůj styl psaní. Je málo českých blogů, ve kterých mají povídky z fandomu Naruta hlavu a patu (i s jinými fandomy to většinou bývá nic moc), takže bych Ti chtěla poděkovat, že se o blog a své fanoušky staráš a že sem povídky přidáváš.

Jsi jedna z mých mnoha závislostí :)
Děkuji :)

A omlouvám se za zbytečně dlouhý komentář, jsem děsně užvaněná :)

Re: :)

Chrona,12. 7. 2015 1:13

Neomlouvej se. Ten komentář mi udělal radost. (A to se počítá, já jinak moc radosti nemívám.) DĚKUJI.

dojem

pani_Lucie,9. 7. 2015 22:38

Mám taký dojem, že pět minut do třetí trvalo několik dnů, nejspíš čistě místní zmateni. Přesto právě proto i týdny by stálo čekat na další krásný kousek.
Třináctka je pěkná, nic proti, ale taková 27 je dokonalá

Super

Miko,9. 7. 2015 6:59

Božíííí!!!!! :3