Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílí havrani; Začtvrté, melancholie Malého Prince

17. 5. 2015

 

,,Můžeš být konkrétnější? Protože pokud ano, já pak budu pokračovat o Dominikovi."
Ne že by šel stranou, chtěl to vědět, ale-
,,A o sobě taky?"
,,To není zajímavý příběh. Ale jo. O sobě klidně taky."
Prohlédl si jí a uvažoval, jak vážně to asi myslí. Koukal na blonďatý cop na jejím rameni. A začalo mu svítat. Neuvěřitelné, co provede několik nezávazných slov.
,,Bylo mi sedmnáct. A nežil jsem. Byl. Dýchal. Ale nežil. Jako neviditelný muž. Moje matka, ona..." nadechl se, odvrátil od Markétky pohled a podíval se před sebe. ,,...byla alkoholička. Vyrůstal jsem v tom. Staral se o bráchu, o to abychom nějak fungovali. Byl jsem taková náhradní máma když byla ta naše v lihu. Dospíval jsem, a přál si mít normální život. Byl jsem sám, bez přátel, protože ze školy jsem letěl rovnou domů se strachem, aby něco neprovedla. Měl jsem plnou hlavu toho jí uhlídat jako by byla jen další dítě o které jsem se staral. Když jsem jí doma zkontroloval, letěl jsem pro bráchu do družiny. Zpátky doma zase jako bachař - hlídat. A uvařit, uklidit, udělat s Martinem úkoly a pořád, pořád jí mít na očích. Hodně jsem jí četl. Když byla úplně na šrot, vždycky chtěla číst Malýho Prince. Myslím že tu knihu miluju i nenávidím. Občas jsem si připadal jako jepice. Jenom přežil od rána do večera, a to bylo celé moje bytí. Pak jsem to neustál. A skončilo to tím, že umřela."
,,Co se stalo?"
,,Už jsem nemohl, víš? A chtěl pryč. Sobecky."
,,Byl jsi na to na všechno sám? Táta s váma nebyl?"
,,Říkal o mně že jsem tvrdej chlap. Že to všechno zvládnu. Byl věčně pryč. Pracoval aby nás uživil. Nevyčítám mu to. Ale je taky fakt, že od tý doby co je máma pryč, se moc nevídáme."
,,Promiň že budu krutě upřímná, ale on je ten, kdo se měl postarat o svou nemocnou ženu. On. Ne ty."
,,Neházím to na nikoho. Teda, kromě sebe."
,,Proč proboha?" děvče se tvářilo nevěřícně.
,,Já..." lámal se mu hlas. Chystal se říct něco, čeho se děsil i v myšlenkách. Cizí holce, ke které začíná cítit nezdravou náklonnost a to jenom proto, že se podobá jeho matce, se chystá říct, co nikdy před nikým nevyslovil. Tedy, pokud nepočítal její mrtvé tělo.
,,Já si přál aby umřela. Přál jsem si to, protože jsem chtěl chodit ven, na fotbal, jako ostatní kluci. To přece není normální. A opovaž se mi tvrdit, že je."
,,Možná ne normální, ale rozhodně se to dá pochopit."
Roztřásl se. Objal se vlastníma rukama. A chystal se to dopovědět. Když pravdu, tak celou.
,,Nechal jsem si předepsat léky proti bolesti, protože mámě už je napsat nechtěli. Pak jsem koupil lahev vodky a donesl to domů. Obojí jsem jí to položil hned vedle postele a odešel z bytu. Došel jsem pro bráchu do družiny a vzal ho do kina. Vrátili jsme se až k večeru. Našel jsem vypitou lahev, prázdnou krabičku léků a její mrtvolu."
Děvče se k němu natáhlo. Objalo ho paží a natisklo si ho k boku. 
,,Určitě nejsem první kdo ti to poví, ale nemůžeš za to Fanýsku. Kdyby chtěla žít, žila by. Nemá smysl abys umřel s ní."
Ano. Slyšel "Nemůžeš za to." snad tisíckrát. Ale ta poslední věta kterou řekla, byla něčím co se k jeho uším dostalo úplně poprvé. Působení na sebe nenechalo dlouho čekat.
,,Chceš říct-"
,,Že jsi se zachránil. Že žiješ. Jsi naživu Františku. Není to to, co jsi chtěl? To, co sis tolik přál? A pak jdeš a jen tak to vzdáš? Neměl by ses vinit za smrt svojí mámy. Udělal jsi toho dost. Víc než tvůj táta, víš? A ona to moc dobře věděla. Možná odešla z vlastní vůle proto, aby tě od toho všeho osvobodila. Neříkej, že to v tom nevidíš. Myslím si, že i když byla nemocná, tak tě milovala. A určitě nechtěla abys kvůli ní takhle trpěl."
Cítil jak mu tluče srdce. Jak se mu poznatky a fakta která neviděl, vlévají do hlavy. Věděl, že na tohle děvče už nikdy nedá dopustit.

Nějakou chvíli tam seděli mlčky. Pak našel hlas.
,,Teď ty."
Děvče se shovívavě usmálo. A přesně jak tušil, nezačalo o sobě.
,,Dominik žije v mylném přesvědčení, že ho nikdo nemiluje. Táta od nich odešel, máma ho mlátila, tak v patnácti utekl a chytil se špatného člověka. A potom už se to s ním vezlo-" dívka lehce pohodila hlavou k vrátnici.
,,Tak my o vlku a on pár metrů před Karkulkou. Dopovím ti to příště."
,,Děkuju Markétko." Lehce jí stiskl ruku, a usmál se na ní. Ta holka mu pomohla víc, než celý dlouhý pobyt tady. Víc, než snahy jeho psychiatričky.
,,Myslel jsem si že vás tu najdu, nazdar Maky!" Halekal kluk už zpovzdálí. ,,Asi mám malér," dodával ještě za chůze.
,,Co jsi jí prosím tě řekl tentokrát?"
,,Já nechtěl, letělo to samo," trhnul hubený rameny, div že mu nezachrastily kosti, a usadil se přesně mezi ně.
,,Prý mě přihlásí na kurz sebeovládání. Sice to byla ona kdo začal první ječet, ale zjevně jsem to já, kdo se neumí ovládat."
,,Neměl bys možnost... nevím, jít k někomu jinému, když s ní tak moc nevycházíš?" nadhodil a upíral svůj pohled do jeho obličeje.
,,Domi má někdy problém vyjít i sám se sebou," rýpla si Markéta.
,,Beze srandy, je to tak," uznal Dominik.
,,Neděláš si tím někdy zbytečně zle?"
,,Vlastně neustále. Ale umím s tím žít," řekl kluk nadneseně.
,,Jak hodně, a jak dlouho tu chceš ještě zůstat?" odpověděla Markéta snad ještě nadnesenějším tónem, než on.
Dominik nafoukl tváře jako uražené dítě. Františkovi cukaly koutky. Pravá a nefalšovaná tragikomedie.
,,Nechci tu být. Ale nebudu jí dělat šíleně smutnou princeznu, když to po mně zrovna chce.  Jak začne mlejt ptákoviny, nedokážu mlčet."
,,Tak jo Domi. Poděl se se třídou," usmála se pihovatá. Kluk vypadal rozčílený, ale ona zjevně věděla, kde jsou jeho meze.
,,Makyno řekla dvě slova. Dvě. Já zaúpěl a nevěděl jestli na tý šňůře od rychlovarný konvice oběsit sebe, nebo jí."
,,Aha, takže na tebe vyrukovala s další diagnózou, jo?"
Trochu se chytal. Ne úplně, ale dost na to, aby pochopil Dominikovo lehce úsměvné rozhořčení.
,,Já to vezmu ze široka, a ty hádej mýtickou postavu."
Začínal chápat kam to směřuje. Markétka zdánlivě vážně přikyvovala, oči přikované k Dominikově tváři. Začal se smát ještě než Dominik spustil.
,,Byl jednou jeden sirotek, namakanej Řek, kterej zařízl chlápka co mu nesedl, pozdějc si vzal krásnou choť, a aby ho život pořádně posral, zjistil že ta choť je jeho vlastní matka. Ámen."
,,Oidipus. Domi, to mi jako vážně chceš říct, že na tebe šla s Oidipovským komplexem? Kde to sebrala proboha?"
,,Řekněme že neví podrobnosti který víš ty. A ne tak úplně normálního Oidipa jako lehce obrácenýho. Že prý u mě nejde o nezdravý vztah k matce, ale k otci. Ale víš jak, jsem ochoten jí to odpustit. Ve svém vlastním zájmu."
,,Jo. Abys neskončil na kurzu sebeovládání, viď."
,,Ty jsi ale hlavička. V čem jsem vás to přerušil, než jsem to ze sebe vychrlil?"
,,Trochu jsme tě tu pomlouvali," zabručel na něj František - a kluk se rozesmál.
,,Nevim jestli mě to mělo urazit nebo dojmout, ale že jsi to ty Františku, beru to z té dojemné stránky."
,,Taky že jsem to tak myslel."

Prohlížel si jeho obličej. Kluk mhouřil pichlavě modré oči a ten pohled mu oplácel. Pak si vydrželi všichni tři povídat o těch nejlepších nesmyslech, než se Markéta musela vrátit zpátky. Potom na té lavičce zůstali jen oni dva. Takže to Františkovi samozřejmě nedalo.
 

,,Nechci vyzvídat, ale kde Vrchní vzala toho Oidipa?"
,,Myslíš mnou okořeněnýho zvrácenýho Oidipa? Těžko říct. O matku nejde, s tou jsem nevycházel. A ona to ví," kluk si ho chvíli prohlížel a s kývnutím pokračoval; ,,Aha, žádná novinka. Detektivní kancelář Makyna už tě stihla informovat, co?"
,,Tak trochu. Na oplátku ti jistě ráda poskytne informace o mně." 
,,Sám mi to nepovíš?"
,,Teď ne. Na druhý kolo v ringu se moc necítím."
,,Jasný," hubená bytůstka mu složila svou hlavu na rameno. Zřejmě se z toho začíná stávat zvyk.
,,Jsi z toho rozhozenej?"
,,Z čeho? Z Oidipa nebo z Gertúdy? Ani z jednoho. Už jsem slyšel horší věci."
Ne že by to přeháněl se soucitem, tady si každý něco nese, ale na tomhle hubeném děcku je něco, co stojí za vypětí všech sil.
,,Co to nezdravý pouto k otci co jsi zmiňoval?"
,,To? Jo no... Prej je to, cituju, "až posedlost se sexuálním podtextem", takže nejenom že mě má za magora, ale teď už i za úchyla." Kluk se smál, zřejmě aby tím zakryl paniku, která byla slyšet v jeho hlase.
,,Nesmíš jí brát doslova. A obzvlášť ne pokud tvrdíš, že tě nemá ráda. Vážně bys měl chodit k jiný doktorce."
,,No, já nemám moc na vybranou."
,,To jsi s každou zametl a nechtějí s tebou nic mít?"
,,Místní nebo v globálu?"
,,Začni u místních."
,,Gertrúda je jediná, kdo nevzal kramle."
,,V tom případě tedy ber, co je."
,,Nebo jdi jinam, jsi chtěl dodat."
,,Ne, to nechtěl. Rád tu s tebou trávím čas."
,,A heleme. Motivuješ mě abych se víc snažil?"
,,Možná? Nechtěl jsi se dostat ven a cestovat?"
,,Chtěl," vzdychl kluk na jeho rameni. ,,Tak jo. Budu se snažit," jen se o něj opíral, a chvíli bylo ticho. Doléhaly k nim akorát vzdálené zvuky motorů aut ze silnice za areálem nemocnice, a sem tam hlas nějakého člověka. 
,,Františku?"
,,Hm?"
,,Vyděsí tě když řeknu, že tě mám rád?"
Nad tou otázkou se jen smutně usmál.
,,Ne. Nevyděsí."
,,Dobře. Tak ti teda říkám, že tě mám rád."
František nedokázal odpovědět. Jen zvedl ruku. Chvíli váhal, ale potom Dominika podrbal ve vlasech jako by byl malé štěně, které se dožaduje pozornosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Boží, boží, boží!

Sába,20. 5. 2015 8:51

ve zkratce: naprosto tenhle příběh žeru!

:)

Hel,18. 5. 2015 19:57

Vážně musím začít číst v počítači, na telefonu se to zobrazuje debilně a já pak nechytám, kdo co říká. Čtu to dneska už potřetí a jsem nadšena, skutečně. Mám je strašně ráda, těším se na jejich další cestu a chci ji sledovat, prosím nepřestávej s přidáváním této povídky, čte se to lépe a lépe a u mě se to vyšvihlo na Profesionálního společníka, který až doteď držel nummer 1 :) DĚKUJU :)

větší něž malý kousek

pani_Lucie,18. 5. 2015 19:43

Děkuju za překonání přepisu a dosažení velmi žádoucího pokračování, jediná otázka.Jak moc rád?

*--*

Arka,18. 5. 2015 13:00

Tak co jen povědět? xD No, za prvé bych chtěla poděkovat za další kapitolu :3 . Asi se budu opakovat, když prohlásím, že zbožňuji tvé psaní... Dokonalost a moc se těším na pokračování. Makina je skvělá :33 a kluci taky. Jen by to chtělo někoho, kdo by jim vážně pomohl... Nebo možná ani nikoho jiného potřebovat nebudou :3 maj se navzájem. No jem tak dál. Hodně štěstí, lásky, zdaru a psaní :3,