Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žal

14. 8. 2010
 

 

 

Člověk chce pevný důkaz. Stále hledáme něco hmatatelného ale nakonec vždycky zbydou jen vzpomínky.

A ty blednou.

 

Právě proto se to chystám vypsat. Nechci zapomenout. Chci pár slov co budou důkazem že jsme byli.

Naše přátelství začalo úsměvem. I přes všechno co prožil, přes každou křivdu která se ho dotkla nikdy se nepřestal usmívat.

Obdiv.

Tohle slovo jsem měl na mysli.

Ačkoli stále nechápu proč.

 

,,Ahoj Naruto, co potřebuješ?"

,,Musím něco potřebovat abych volal?" usmál se do telefonu.

,,Hmmm... Ne? Tak co je?"

,,Jdem dneska s Gaarou na bowling, přidáš se?"

Tenká, neviditelná struna mi stáhla hrdlo a já se nemohl nadechnout pro odpověď.

,,G-Gaara? Hej, já vám nebudu zase dělat křena usuratonkachi!"

,,To není rande. Prostě si jdem zahrát a já se ptám jestli jdeš taky."

,,Kam?"

,,Do Labyrintu."

,,No tak jo. V kolik?"

,,V osm."

,,Jasný. Hej Uzumaki, ale opovažte se tam předemnou muckat, jinak se seberu a vypadnu."

,,Beru v potaz.Tak zatím."

Cvak. Ticho.

 

To bolí. Jako by mi někdo vrazil pěst do hrudníku a párkrát mi pootočil vnitřnostmi. Hloupá láska.

Stupidně zamilovaný.

Je blbý milovat partnera svého nejlepšího přítele.

Kruci. Je nefér ho milovat. Mohl jsem se zamilovat do miliardy různých lidí ale chemie v mozku mi jasně určila Gaaru.

Hm, a teď běž Sasuke a předstírej že je všechno v cajku.

 

Ten večer ale bylo veselo. Naruto byl už od malička smíšek, ačkoli k se s ním život moc nepáral. Sršel vtipem a věnoval se mi stejnou měrou, jako svému chlapci. Když si myslel že je nevnímám vtiskl Gaarovi polibek. Ale já vnímal. Až do jádra každé buňky. Dokonce jsem ty hubičky počítal. A tiše záviděl. Němě toužil. A věděl, že to co chci, mít nikdy nebudu.

 

,,Hej kluci, já si odskočim, jsem tu hned," zahalekal Naruto a vzdálil se na toalety.

Nastalo trapné ticho. Bez Naruta jako bychom s Gaarou netušili, jak se mluví.

Napětí. A z mé strany hlavně to sexuální.

Jakmile se blonďatý ztřeštěnec vrátil, zábava se obnovila. Jakobychom byli žíly a on ta krev, která jimi proudí.

Bylo čtvrt na jednu, když Naruto vítězně zajásal že vyhrál, a mi se vytratili směrem k domovům. Měli jsme společnou cestu. První odpadl Gaara, zamířil do svého Konožského bytu, který nedávno pořídil, aby to měl k Narutovi blíž.

Jak byl můj osudový muž z dohledu, uvolnil jsem se a rázem se mi povídalo líp než celý večer.

Pamatuji si každý detail toho večerního hovoru s Narutem. Vzpomínám si na bezhvězdné nebe a úzký cípek měsíce. Na smích který zní jako když se střílí z kulometu. Na nakrčený nos, bílé zuby, rozvrkočené vlasy, oranžové kraťasy s černým trikem i na poslední větu než jsem mu dal dobrou noc a zalezl do svého domu.

,,Dnes je dobré umírat."

Ale já se nad tím ani nepozastavil. Už byl takový. A nesmyslné věci říkal často.

 

Další ráno se mi doneslo že se oběsil ve svém pokoji. Nezůstalo nic. Žádný dopis na rozloučenou. Jenom prázdno, pár bezvýznamných věcí a tolik...TOLIK vzpomínek, že si je jedna hlava nedokáže uchovat.

Bylo to zlé. Tak zlé že jsem přemýšlel o smyslu života a stejně jako Hamlet si pokládal otázku:

Být, či nebýt?

 

Odřízl jsem se od lidí na kterých mi záleželo a začal žít samotářsky. Nevyhledával jsem přátele. Nechtěl jsem být s nikým. Aby se ta hluboká rána na duši nemohla opakovat. Jedna duše snese hodně ran. Ale ne duše zbabělá jako ta moje.

Nechápal jsem proč. A ani dnes nejsem řešení o nic blíž.

 

O dva roky později, opuštěný a bez přátel jsem na cestě z hospody potkal Gaaru.

Myslel jsem na sebe. Tak strašně sobecky se upnul na to, proč MI to Naruto udělal, že jsem úplně zapomněl na toho, kdo ho miloval víc než kdy já. Stačil mi jeden pohled do jeho bledého obličeje a byl jsem v tom až po uši. Úplně stejně poblázněný, jako tu noc při bowlingu. Jako při všech těch setkáních.

 

,,Ahoj... Sasuke."

,,A-A- hoj."

,,Jak se ti daří?" započal nezávaznou konverzaci a pohledem těkal mezi mou tváří a vlastníma rukama, jimiž si popotahoval rukávy.

,,Mohlo by být i hůř," řekl jsem popravdě. ,,A jak to vypadá u tebe?"

Trhl sebou, jako by se lekl a pak vyžbleptl cosi jako neutrální odpověď.

,,Nesedneme si někde?" navrhl jsem.

Měl jsem v sobě pár piv takže jsem neměl tolik zábran vůči jeho osobě, jako kdysi.

,,Když myslíš..." šeptl a přišoural se blíž.

Vůbec nezněl jako on. Jako ten dravý, sebevědomý Gaara kterého jsem znal. Pištěl jak zraněná myš vyproštěná z pasti a stejně tak se i třásl. Ale po chvíli sezení v hospůdce, z níž jsem tu noc odcházel a pak ho potkal, se mu rozvázal jazyk a konečně mi řekl, že to nebyla náhoda.

On mě totiž kvůli něčemu hledal.

Toho jsem se bál.

 

,,Víš..." začal.

Už to přichází.

,,Já ti nic nevyčítám, netvař se tak zkroušeně."

Uvědomil jsem si že mám na hrudníku křečovitě zkřížené paže a mou tváří se prohání bolest.

On mi nevyčítá? Já sobě ano. On sobě taky. Už chybí jen ta vzájemnost.

,,Stejně tak jsem to mohl být já. A víš...Přál bych si to. Chtěl bych vědět co bylo to poslední co říkal."

Vejdi, milosrdná lži.

,,Mluvil o tobě. Mluvil o tom, jak moc tě miluje. A nepochybuju o tom že jeho poslední myšlenky patřily tobě."

,,Tak proč?"

,,Proč se zabil? To asi nikdy nepochopíme a měli bychom po tom přestat pátrat."

,,To nejde. Já nedokážu zapomenout."

 

A tehdy tu noc mi došlo, že mě opravdu neviní z toho, že jsem to nepoznal a nezabránil mu to udělat. Ale jednu věc mi vyčítá ačkoli by to neřekl hlasitě.

Vyčítá mi že jsem byl poslední, kdo ho viděl živého.

Naše náhodná setkání začala nabírat na intenzitě až se z toho staly plánované schůzky. Hodně jsme mluvili o minulosti, ale o Narutově smrti nepadlo jediné slovo. Zdálo se, že se tomu Gaara za každou cenu vyhýbá.

Ale je to totéž jako s nepletou zahradou. Nakonec se plevelu nevyhnete.

 

Začali jsme spolu žít pod jednou střechou. Prostě jsme se vzájemně potřebovali, tak nebyl důvod nebýt si nablízku. Jenže to pak na povrch vyplouvají tajemství, která nemají být zjevena.

,,Gaaro?! Koukej už vylézt z tý vany! Taky se chci umejt!" houkl jsem na něj snad po sté.

,,J-Jo!"

Nějak mě zarazil tón, kterým se ozval. A tak jsem se zaposlouchal.

Pláč.

,,Gaaro? Je ti něco?" neodpověděl.

,,Jdu dovnitř!"

,,Ne!"

Ale to už jsem vzal za kliku, a otevřel.

Zlomený kluk, sedící ve vaně si držel hlavu ve zkrvavených rukou. Od zápěstí po lokty byla jeho kůže pokryta šrámy a rankami.

Nezmohl jsem se na slovo. Vytáhl jsem ho z vody, která se krví zbarvila do rezava, obalil osuškou a odvedl ho do postele. Do té chvíle jsem neměl ani ponětí jak moc zle na tom je.

 

Když jsem mu vyčistil a obvázal rány, lehl jsem si k němu a přitiskl ho k sobě. Dlouho jsme tiše leželi.

,,Tohle už nedělej," vypadlo ze mně svévolně.

,,Co?"

,,Neubližuj si."

,,Pomáhá to."

,,V čem proboha?!"

,,Nemyslím na to, že se zevnitř rozpadám."

,,Minulost bolí. S tím nic nenaděláš," přitáhl jsem si ho víc do náruče a pevně stiskl.

,,Hmmm... Teď je to lepší. Udržíš mě pohromadě, viď?"

,,Samozřejmě."

Svýma očima se mi provrtal do duše. A pak vykonal něco co nikdy nepochopím. A na co nikdy nezapomenu.

Vyspal se semnou, ale potom už to nikdy neudělal.

 

S tímto zážitkem pro mě začala další nekončící noční můra. Když jsem se vracel ze služby, bál jsem se, jak ho najdu příště. Občas jsem ze strachu zavolal, co zrovna dělá, nebo pod mnoha různými záminkami zkoušel, jak je na tom s náladou. Jenže než zemřel Naruto... Taky jsem neměl ani tušení, že se má něco stát.

,,Ahoj Gaaro, dneska přijdu o něco později...Zabavíš se?" telefonoval jsem jedno podmračné pondělí z práce.

,,Jo, jasně. Dám si vanu nebo se půjdu projít."

,,Dobře. Opatruj se mi."

Ale stejně jsem se nemohl zbavit strachu, jako smítka v oku.

Hned jak jsem mohl, zase jsem se hnal domů abych se přesvědčil že líně sedí na gauči a pozoruje televizi nepřítomným pohledem, nebo čte, maluje, píše...

Rozrazil jsem dveře.

,,Gaaro?"

Nic.

,,Tak Gaaro!"

Rozeběhl jsem se ke dveřím koupelny. Byly zavřené.

Prosím... Tohle ne...

Roztřeseně jsem vzal za kliku a prudce otevřel.

 

A uvnitř...

Nikdo a nic.

Pěkná paranoia.

,,Chm... Kde vězí?" ptal jsem se ničeho.

 

Do dnes nevím, kam odešel. Už se nikdy nevrátil. Nevím, jestli odešel za Narutem, nebo chodí po světě.

 

Nevím nic.

Ale vím, že byl.

Naruto byl.

I já jsem byl.

 

Člověk chce pevný důkaz. Stále hledáme něco hmatatelného ale nakonec vždycky zbydou jen vzpomínky.

A ty blednou...

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Eclair,27. 8. 2010 15:43

smutné ale přitom tak krásné:-)

...

Sasaki,16. 8. 2010 17:03

p-páni... vyrazilo mi to dech... na konci málem ukáplo pár slziček, ale udržela jsem se. Krásně popsané...

....

terkic,16. 8. 2010 9:58

to je nádherný:) na konci se mi vháněly slzy do očí a já je statečně potlačovala, prostě krása:)

Žal

Chrona,16. 8. 2010 1:48

Kaci.chan: Znám tu knihu a troufám si říct že velmi dobře. Řadím jí mezi mé nejoblíbenější.

=^-^=

Kagome/Kurama,15. 8. 2010 22:32

Pěkné, pěkné :) Přečtu si to znovu ještě jindy, aby to na mě skutečně zapůsobilo. Nebo to nebude působit vůbec, protže jsem zřejmě cynik :(

--------

Haku,15. 8. 2010 20:13

Co mam napisat?...Z tohoto pribehu bolest priamo krici.Ani si netrufam pomysliet co ju spôsobilo-pretoze je prilis skutocna.

...

Kaci.chan,15. 8. 2010 9:00

Znáš knihu Norské dřevo od Haruki Murakamiho? Je tam podobná myšlenka, stejně bolestivá, hrozně bolestivá. I Žal bolel a já za to děkuju.

.....:(

gabuš,14. 8. 2010 11:46

hjééé *bulí jak želva* :(....ale jako pěkný :))