Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úsměv

25. 9. 2011

 

,,Nemáš pravdu. Na vzpomínkách nezáleží."

Údivem mu povyskočilo obočí, ale pak se jeho výraz velmi rychle změnil. Byl navztekaný.

,,Řekni mi jeden jedinej důvod ty plukovníku dubová palice!!!"
,,Protože vzpomínky lehce změníš. Neříkej mi že se ti to ještě nestalo."
,,Co tím myslíš?"
,,Třeba když jste si povídali s bratrem. Mluvili jste o stejné věci, ale každý z vás si to pamatoval trochu jinak. A ty ses pak zamyslel a řekl; Jasně Ale, máš pravdu; Jenže ta skutečnější vzpomínka byla ta tvoje. Místo toho aby sis to připustil, ses nechal stáhnout  tím hezčím. Lepším. A ta původní vzpomínka je čím dál falešnější. Tak dlouho se bude měnit, dokud nezmizí, nebo se z ní nestane úplně jiná."
Mluvil jsem klidně a on jenom soustředěně pozoroval má ústa. Konfrontován pravdou na mě užasle zíral a nebyl schopen odpovědi.
,,Tak vidíš."
Otočil jsem se a pokračoval chodbou ke své kanceláři. Cítil jsem na zádech jeho pohled do chvíle, než se zamnou zaklaply dveře.
 
,,Dobré ráno plukovníku."
,,Dobré poručíku. Nějaké novinky?"
,,Několik místních zpráv. Hlášení máte na stole, stačí je pročíst, podepsat a včas mi je vrátit. Nebudu tu pak s vámi sedět do půlnoci."
Poslední dobou mi přijde Riza nějaká přešlá. Poslední dobou... Ne. Vlastně asi od doby co on-
,,Plukovníku? Začnete teď, nebo hodláte počkat do příští války? Vy jste tak nezodpovědný co se týče-"
Nesmělé klepání přerušilo její proslov, který začínal nabývat na ostrosti.
,,Dále."
Dveře se rozlétly a mezi nimi stála hubená postavička s dlouhými vlasy svázanými do copánku a odhodlaným výrazem ve tváři.
,,Royi ty jsi fakt... totální TROTL!" zaječel a se stejným odhodláním s jakým vstoupil, vzal i do zaječích.
Riza zavřela oči, otevřela je a párkrát zamrkala jako by se chtěla přesvědčit, že to nebylo jen zdání.
,,Odkdy vás Edward nazývá trotlem?"
,,Zdá se že odedneška."
Hawkeyeová se zamračila.
,,Říká teď, ale myslí si to minimálně od doby co jste s ním tak vyběhl když Hughes-"
,,Hughes... Je, žije, směje se, ovlivňuje kdečí život, převrací kdejakou hodnotu a pak si prostě umře. Co s takovým chlapem?" cítil jsem jak mě zaštípaly oči.
Vstal jsem od stolu, přešel k oknu a mezitím se mrkáním pokoušel zahnat dotěrné slzení.
Tehdy, na tom pohřbu, jsem si to poprvé uvědomil. To, jak se nám přetvářejí vzpomínky. V mých vzpomínkách, se totiž Maes Hughes vůbec neusmívá. A udělal jsem to já. Musel jsem. Ten úsměv by mi totiž utrhl srdce.
,,Nechci vás nijak poučovat plukovníku ale mrtvému nijak nepomůžete. Měl byste se především zajímat o živé."
,,Já... to vím."
Vrátil jsem se ke stolu a začal se věnovat práci, aby měla Riza projednou klid a nemusela tu semnou být až do večera.
Bylo něco okolo sedmé, když jsem spokojený po dobře vykonané práci odcházel domů. Čím víc jsem se však blížil, tím víc to na mě doléhalo. Hlavně proto jsem býval v práci dlouho do večera. Mohl jsem se pak jen vrátit domů abych se umyl, najedl a vyspal. Nesnáším když mám přespříliš volného času. Zaobírám se pak myšlenkami, které za to ani nestojí.
Zahnul jsem do ulice. Už z dálky jsem na schodech rozeznal schoulenou postavičku, která držela v ruce transparent z kartónu. Spal.
 
,,Tak trotl jo?"
Blonďák zamžoural a podíval se na mě. Zamračil se a zvedl mi nápis na kusu krabice před oči.
,,Čekám na TROTLA. Jo. Umím číst."
Ed pustil transparent na zem.
,,Nejdřív jsem chtěl... Promiň. Já to tak nemyslel. Teda, jo, myslel, ale v tu chvíli jsem nemyslel. Myslím."
,,Napiš to smysluplnými slovy z druhé strany tohohle," ukázal jsem na kartón.
Nečekal jsem že se ohne, ten kus krabice otočí, vytáhne fixu a začne psát. Když na mě ta slova obrátil, nevěděl jsem co odpovědět. A pak se mi vybavila Rizina slova. Myslet na živé.
,,Zahoď to a pojď semnou dovnitř. Promluvíme si."
Ed se postavil, transparent si nechal vyklouznout z ruky a následoval mě do domu.
Než jsme vystoupali schody, zahlédl jsem bočním oknem kočku, jak fascinovaně hledí na část toho, co dřív bývalo krabicí. Stála za těmi slovy jako hebká tečka, aby zmírnila bolest, která z nápisu přímo křičela.
Omlouvám se že tě miluju.
Edward v mém bytě působil trochu nepatřičně. Asi jako když do hromady hnoje zapíchnete kopretinu.
,,Dáš si něco k pití?" zeptal jsem se zdvořile.
,,Ani ne. Nejdřív mi řekni, proč předemnou od té doby pořád utíkáš a proč ses tak najednou rozhodl, že o nikoho nestojíš."
,,Na to už jsem ti odpovídal. Protože nechci žádné další vzpomínky na usměvavé tváře."
,,Jo a já ti na tenhle názor nakonec řekl, že jsi trotl. Royi, tímhle tempem se nehneme z místa."
,,Ede, já chci být prostě nějakou dobu sám."
,,Nikdy nebudeš sám! Protože jsem tu já a pořád na tebe dohlížím! Neustále!"
,,Hlupáku. Měl bys trávit svůj čas užitečněji."
,,V poslední době nemám nic lepšího na práci."
Musel jsem se pousmát. Existuje jen malá hrstka lidí tak vytrvalých a neoblomných, jako je Edward Elric.
,,Co je tu k smíchu?" zabručel.
,,Nic. Vlastně je to spíš k pláči."
Zvedl jsem se a začal připravovat čaj.
,,Já nic nechtěl! Ale když už si začal... pomůžu ti," sebral se ze židle a přihrnul se ke kuchyňské lince.
Mé ruce zareagovaly jako past na medvědy. Přitiskl jsem si ho k hrudi a pevně ho objal.
,,Můžu takhle... chvíli zůstat?" vyklouzlo mi ze rtů.
V tu chvíli jsem se nepoznával. Připadal jsem si jako jojo. Nahoru, dolů. Až se mi z toho návalu a úbytku pocitů motá hlava.
,,Hmmm."
Jen z toho zabručení byl cítit úsměv a naprostá spokojenost. Edwardovo rychle bušící srdce jako by se jeho tělem snažilo proniknout do mého.
,,Voda se vaří," zamručel mi do hrudníku.
Ignoroval jsem pískající konev a pevně se držel, jako by byl Ed můj záchytný bod a po jeho opuštění hrozil dlouhý pád. Nechtěl jsem aby to skončilo, ale nakonec jsem ho musel pustit.
Je pravda, že potom co odešel, jsem měl spoustu času na přemýšlení. Na uvažování o lepších věcech. Ten večer byl tvořen převážně vzpomínkami na Edwardův obličej se širokým úsměvem.
 
Následující ráno na mě v práci Riza navalila snad tuny hlášení a než jsem se prokousal polovinou, začalo se stmívat. Poslal jsem Hawkeyeovou domů s ujištěním, že než odejdu, dám jí zbylá hlášení na stůl.
Zhruba kolem desáté zaťukal jeden nezvaný návštěvník na mé dveře.
,,Ahoj Royi. Jak ti je?"
,,Pracovně. Na nic jiného teď nemám čas myslet. Co tu děláš?"
,,Přišel jsem se na něco zeptat."
,,Mám ještě dost práce, nepočká to?"
,,Ne."
,,Tak spusť."
,,Máš mě rád?"
Zaváhal jsem a Edward posmutněl.
,,Nejspíš mám."
Jeho tváře se zvedly a mě ozářil jeden z jeho odzbrojujících úsměvů.
,,Uvidíme se," mávl mi a zmizel ze dveří.
Mám tě rád. Zcela jistě. Jen mi dej ještě trochu času než se s tím vším srovnám. Jednou to bude jako dřív. Pokud na mě počkáš.
A Maes Hughes v mých vzpomínkách zvedl koutky aby naznačil přicházející úsměv.
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

úžasné

Katana,28. 1. 2013 22:04

to se ti moc povedlo, fakt máš skvělé povídky :))

..

envíkk,29. 12. 2011 17:05

Tvoje povídky sou skvělý :) Prosímm ještě nějaký z fma . ♥♥♥♥

Sa rozvidnieva...

Haku,8. 10. 2011 22:27

....vždy ked čítam poviedku od Teba na tento pár tak sa mi na začiatku zasekne dych...je je dokonalá.

....

Amaya,27. 9. 2011 12:48

to je roztomilýýý!
Pokaždé když napíšeš i jenom shounen-ai je to vždycky dokonalé, aaaah! ♥♥ a žádné depresivní, ale na zamyšlení trošku :)

...

Kaci.chan,25. 9. 2011 23:16

Ach jo, pokaždé, když čtu o Hughesovi, zadrhne se mi dech a zaštípe mě v očích, ale Ed to tak nějak srovná. Tím bezbřehým optimismem, který jsi mu dala, mi zase vrací úsměv. Je to krásné!

....

terkic,25. 9. 2011 21:12

sice sem Full metal alchemist nikdy neviděla, ale ty hlavní postavy tvé povídky mi tak nějak něco vzhledově říkaj, jako že vim, jak vypadaj, no v mém případě aspoň něco no:D povídka ale byla naprosto unikátní, celá prostě taková procítěná a pravdivá, to mám hrozně ráda:)

:-)

Eclair,25. 9. 2011 18:22

moc pěkné prostě takové oddychové:-)

:)

Eisha,25. 9. 2011 13:03

To bylo moc hezké :) ... Odpočinkové... A to přirovnání: "Asi jako když do hromady hnoje zapíchnete kopretinu." - To se ti zase jednou povedlo :D