Jdi na obsah Jdi na menu
 


To, co skutečně chceš

18. 9. 2010

,,To snad ani nemůže být pravda!" zděsil jsem se hned po vypnutí otravného budíku.

Přišlo mi, jako bych upadl do spánku sotva před vteřinou. Se zasténáním se tedy vyhrabu z postele, protáhnu bolavé tělo a začnu konečně vnímat že je ráno, a tudíž odchod do školy nevyhnutelný. To je ovšem jen jediná věc na kterou se netěším. Hned co myšlenku na vzdělávání zapudím, vidím se vedle Sasukeho. Mého chlapce, který tolik obohacuje můj chudý život. Nikdy předtím jsem o žádném neuvažoval tak jako o něm. Vidím v něm totiž člověka, se kterým bych byl schopen zůstat celý zbytek své pozemské existence. Ale stejně mi nějak nejde do hlavy, že ten nejkrásnější kluk z okolí si vybere burana jako jsem já. Ale stalo se a teď chodím s hlavou v oblacích, se špunty v uších a ještě k tomu mám naražené obrovské růžové brýle.

Hodím do sebe snídani, ani se neotočím a už sedím ve svém omláceném autě, značky neidentifikovatelné, protože tento trakař je jako poztrácené puzzle - sestaven z mnoha různých dílů a některé ani nezapadají. Laik žasne, odborník se diví že něco takového vůbec jezdí. Nastartuju tak na pátý pokus, ale nakonec se ten "kočár" rozjede přímo  před místní ústav pro vzdělávání mladistvých. Přemýšlím o nějaké chytré větě kterou bych pronesl až ho uvidím. Vždycky ze mě vypadne naprostá pitomost a já si pak připadám ještě víc jako křupan z Vidlákovic. Sasuke je z velkoměsta, a je znát že mu místní život nesedí, musí se mu ale nechat že se s tím pere statečně. Dokodrcám se na místo určení, zaparkuju u obrubníku a vystřelím ze své kraksny ani nezamknu. Pátrám po něm očima, ale nevidím. Znervózní mě to, vždycky čeká. Něco mi najednou zakryje oči, vnímám ty hebké, teplé ruce a projíždí mnou známý pocit.

,,Kdo to tak může být?" zasměje se svým nezaměnitelným hlasem.

,,Sasuke?" otočím se.

Konečně se cítím celý a plný. Pohladím známé, uhlově černé vlasy a začínám se topit v obsidiánových očích. Tak jako obvykle - nemám slov.

,,Naruto?"

,,Hmmm?" na víc se nezmůžu.

,,Koukáš na mě jako bys mě viděl prvně," usměje se, a mrkne.

,,No...vypadáš úžasně."

,,Nech toho, vůbec jsem se nevyspal, vypadám jako po flámu. A vůbec, pojď už nebo přijdeme pozdě."

Celý den se neskutečně táhne, jako žvejka na podrážce. Absolutně nevnímám co do mě učitelé hustí. Těším se až se s ním uvidím hned odpoledne po hodině literatury. Jaké zklamání a údiv se mě dotkne, když mi jeho růžovovlasá kamarádka, jejíž jméno jsem jaksi vypustil, při matematice oznámí, že na Sasukeho nemám čekat, někam urychleně odjel, takže si odpoledne mám vystačit sám. Je to opravdu žalostné na někom takhle viset, jenže já si nemůžu pomoct.

Odpoledne nakonec vyhraje rozhodnutí zajít do lesa, abych udělal něco pro svoje zanedbávané zdraví. Své přemisťovadlo nechám pod kopcem a už se hrabu nahoru kde les houstne. Nikde ani živáčka, jen já a příroda. To mám rád. Zapoměl jsem jak mi to je příjemné. Zívnul jsem a dřepnul pod vysoký javor, zavřel oči a přemítal co bych dělal kdyby tu semnou byl Sasuke. Po chvíli jsem to vzdal. V těch naleštěných botách nejen že by tu působil nepatřičně. Spíš by sem semnou vůbec nešel.

Křup.

 

Hlasitý zvuk přerušil mé snění. Otevřu oči. Předemnou stojí kluk, o pár let starší než já, usmívá se. Má ošuntělé oblečení, pohorky a na zádech batoh. Že by nějaký tramp? Ale co mě upoutalo nejvíc, byly ebenově černé oči, ne nepodobné jiným, které tak důvěrně znám.

,,Zdravím," zahalekal.

,,Ahoj."

,,Dost se divím že jsem někoho potkal. Lidé z města do lesa moc nechodí."

,,Asi tudy neprocházíš moc často."

Černooký se tajemně usmál a pak vyhrkl:

,,Jsem Itachi. Ty...?"

,,Naruto."

,,Těší mě," zazubil se podivín a přisedl si.

,,Co dělá sedmnáctiletý kluk odpoledne v lese? Proč nejsi někde s přáteli?"

Jak ví kolik mi je? No, asi se jen trefil.

,,Moc kamarádů nemám a můj... přítel je teď pryč."

,,Přítel? Myslíš jako velmi dobrý kamarád nebo přítel ve smyslu milenec?"

,,Milenec," odpověděl jsem a má krvetvorba přidala na obrátkách.

Itachi ode mě odvrátil pohled a zíral před sebe. Jeho výraz se ale nezměnil. Nepřestal se lehce usmívat.

,,Máš ho hodně rád?"

Nepřestal se vyptávat a tak jsem mu všechno pověděl. Tedy... Skoro všechno. Konečně jsem taky měl komu. Za chvilku mi přišlo že o mě ví snad víc, než já sám. Zato o sobě neřekl ani popel.

,,Ty, Itachi?"

,,Ano?"

,,Bydlíš tu někde, nebo jsi přivandroval z daleka a budeš se tam vracet?"

,,Jsem odsud."

,,Já jen že se mi zamlouváš... Rád bych ti nalepil štítek "kamarád"," zasmál jsem se.

,,Proč ne," vydechl. ,,Ale už se musím pomalu vrátit. co ve středu tady, ve stejný čas? Hodíme řeč."

,,Dobře."

Příjemně vypovídaný a klidný jsem se vracel ke svému šrotu jenž jsem zaparkoval pod kopcem. Tak Itachi jo? Zajímavý mladík.

Ve středu jsem byl na domluveném místě jako na koni. A on zase přišel. Bylo mi s ním dobře, nic mě netrápilo a mohl jsem se mu svěřit s čímkoli jsem potřeboval. Chvilkami mi přišel až neskutečný. Něco jako výplod mé vlastní fantazie. Ale nebyl. Itachi je skutečnější, než celý můj dosavadní život. Pomalu ale jistě jsem si začal uvědomovat jak jsou city jako je láska pomíjivé.

,,Promiň Sasu, dneska se mi to nehodí, něco mám."

,,Ale vždyť si to slíbil už minulý týden Naruto! Co se to s tebou děje? Ty někoho máš, viď?"

,,Kušuj Sasuke, mám jen víc zájmů než dřív. Nezlob se. S tou sobotou počítej. Přijdu i kdyby tu někdo vyzkoušel Hrnečku vař! a já se musel prokousávat kaší."

Sasuke mě ale jít nenechal. Chňapl po mně a vyžádal si polibek. Moje srdce něco bolestivě stisklo. Tohle přeci nechceš, zašeptalo.

A co teda chci?! To mi poraď!

 

zasyčel jsem na něj v mé hlavě.

Itachiho.

Blbost! Vždyť je to kamarád!

 

Poprvé stačilo málo... abych se přesvědčil.

Ujížděl jsem od školy a nemohl se dočkat až vysprintuju na kopec pod náš javor. Když jsem to udělal, on už tam seděl. Oči zavřené, klidný, opřený o kmen stromu, s překrásným úsměvem. Pohnul se, oči se rozevřely a vlídné, teplé, mě pozvaly vedle sebe.

,,A-Ahoj."

,,Ahoj Naruto. Pojď sem ke mně," poplácal vedle sebe na zem.

Ve stejný okamžik jsem si uvědomil že pořád stojím a tupě na něj zírám. Pak už mě nohy samy donesly kam Itachi ukázal. Z rozpaků jsem začal mluvit. To, jak se na mě dívá... A vůbec?! Proč mi tak hlasitě tluče srdce? Itachi se usmíval a přikyvoval. Už jsem začal připadat otravný i sám sobě, ale nešlo to zastavit. Kdybych přestal povídat asi bych něco... udělal.

,,Moc mluvíš," vyřešil to Itachi za mně.

Nahnul se ke mně, za bradu si mě přitáhl k obličeji, a políbil mě. V tu chvíli se mi celý dosavadní život rozpadl v prach. Celý svět vybledl proti osobě, která mě teď objímala a líbala. Tohle byla síla, které se říká definitivní. Sálala z celého mého těla. Ta neodvratná láska, která se mi tiše vplížila do srdce a pak provedla útok náhlý, jako výpad kobry. Než jsem se vzpamatoval, jako jed se mi rozlila celým krevním řečištěm a dostala se do každé buňky v těle.

,,Naruto."

Svým hlasem mě strhl z myšlenek do reality. Rozepl mi knoflíček košile a něžně mě líbal v ďolíčku na krku. Mé prsty se rozeběhly naprosto automaticky vstříc tomu, po čem toužily. Itachi ze svého batohu vykouzlil deku, na kterou mě položil a pomalu mě vysvlékl. Když jsme byli oba nazí, a on klečel nademnou, uvědomil jsem si, že Itachi je to, co mi celou dobu chybělo. Víte... ta pravá druhá polovička. Sasuke byl... Sasuke...? Přestal jsem nad tím přemýšlet a naprosto se oddal Itachiho dotykům. To co následovalo... Bylo malé znovuzrození. Dal mi tolik lásky, že tím mou mysl úplně ochromil. Když se začal pohybovat v mém těle, otevřela se mi brána ráje. A když pak unaveně ležel vedle mě a vzájemně jsme si hleděli do očí, připadal jsem si jako Adam v Edenu. Možná tomu napomohla ta nahota. Neoblékli jsme se, dokud se nezačalo stmívat a pod kůži nezačal zalézat nepříjemný chlad. Ale i po tom jsme polehávali na dece, hladili se, a líbali. Můžu bez přehánění říct, že tohle byl nejlepší den v mém dosavadním životě.

Rozloučili jsme se, já se vrátil pod kopec pro mou plechovku na kolech a odjel domů. Náš příští sraz - neděle.

Sobota bude zlá. Budu to muset se Sasukem skončit. Co mu na to řeknu? Promiň, ale miluju kluka, o kterém skoro nic nevím, dokonce ani jeho příjmení? Ne. Musím něco vymyslet..

Během týdne jsem se snažil Sasukemu vyhýbat a chodil jsem do lesa pod náš javor, kdyby se tam Itachi náhodou ukázal.

Nestalo se to.

A tak jsem se v sobotu, značně nervózní a provinilý, odtáhl k domu Sasukeho Uchihy. Otevřela mi jeho matka.

,,Ah, Naruto! Vítej! Pojď dál," pozvala mě.

Přivítal jsem se s ní a poslušně si nechal dát pusu od Sasukeho, který se znenadání objevil. Zavedl mě do jídelny, na oběd. Došlo mi že mu nemůžu dát košem před rodiči... To by asi nerozdýchal. Nechám si to až po jídle.

,,Sasuke, dojdi pro bratra."

,,Říkal že nebude večeřet."

,,Řekni mu, že na tom trvám. Skoro nechodí domů, tak ať se jde aspoň teď slušně najíst. S veverkami obědvá pořád, a s námi nemůže, nebo co?!" začala hudrovat Mikoto.

,,Nii-chan? Pojď dolů!" zavolal Sasuke a pomalu odkráčel z jídelny a po schodech vzhůru.

Mikoto mě mezitím zmanévrovala ke stolu a usadila. Vkráčel Fugaku, pozdravili jsme se a přisedl si. Pak se objevil Sasuke a hned za ním...

Moje srdce vynechalo úder.

,,Tohle je můj bratr, Itachi," představil mi ho Sasuke.

Dívali jsme se na sebe, úplně vykolejení.

,,Ahoj," usmál se tak jako vždy můj Itachi a podal mi ruku.

A mě nezbylo víc, než ji přijmout a v téhle truchlivé scéně pokračovat. Tohle Sasukemu nemůžu udělat. Nemůžu mu říct, že se s ním rozcházím, abych byl s jeho bratrem. To mi moje svědomí nedovolí. Už tak mě bude nenávidět. Ale aby i Itachiho...

Smutně jsem snědl jídlo, ani do řeči mi nebylo. Ale Itachi zářil jako supernova. Jak to jen dělá?

Po jídle rodina odešla a Sasuke si mě odvedl do pokoje. Hned za dveřmi mě začal líbat. Něco se ve mně vzepjalo a srdce bolestivě tlouklo, že o tohle nestojí. Že chce Itachiho. Toho staršího z bratrů.

,,S-Sasuke zadrž!" vykvikl jsem, když mi zajel rukama pod triko.

,,Co se děje?" zeptal se dotčeně.

,,J-Jááá... Musím si odskočit!" vynutil jsem omluvný úsměv a vrhl se ze dveří.

Co čert nechtěl, v letu, s hlavou mimo realitu, jsem to v mírném běhu napálil do někoho příchozího.

,,Promiň," omluvil jsem se a podíval se dotyčnému do tváře.

Tak strašně nešťastného jsem Itachiho nikdy neviděl.

,,Naruto?"

,,Itachi, já... Promiň!" nevydržel jsem to.

Vrhl jsem se po něm jako dravá šelma po kořisti a začal ho líbat. Potřeboval jsem ho cítit úplně všude. Smazat ty pocity bolesti a prázdna. Natiskl jsem se blíž a hlavu mu položil na rameno.

,,Sasuke..." ozvalo se od Itachiho.

Otočil jsem se a uviděl ho.

Tolik bolesti! Tolik ponížení!

 

ječel na mě jeho výraz.

Netuším, jak dlouho tam stál. Ale z toho, jak mě Itachi držel, mu muselo být jasné, oč mezi námi jde.

,,N-Naruto? Itachi?! Vy?! Proč?!?"

Neptal se proč já a Itachi. Ptal se, proč jsme mu tohle udělali. Vypadalo to totiž jako totální podraz. Vlastní bratr a jeho přítel. Dvě z těch nejdražších bytostí a my mu dáme takovou podpásovku.

,,Sasuke, já nevěděl že je to tvůj bratr, vážně! Já-"

,,Vypadni!" zasyčel Sasuke.

,,A ty s ním!" dodal s černým pohledem upřeným na nás.

Tohle si do konce života nepřestanu vyčítat. Neměl se to dozvědět takhle...

Řekl vypadněte, a tak jsme spolu odešli.

Itachi se odstěhoval ke mně a začali jsme spolu žít.

Sasuke s námi nemluví. Dobře nám tak, že? Můžeme si za to sami. A myslím, že nám to ještě hodně dlouho neodpustí. Chodíme obědvat do lesa s veverkami, jak říká Mikoto. A je nám dobře. A až nám to jednou Sasuke odpustí... bude nám ještě líp.

 

O rok později

 

,,Hele Sasuke! Zírej! Tenhle kluk je tu novej," popíchl ho Suigetsu a ukázal na rudovlasého rebela.

Sasuke se otočil a jeho srdce poskočilo.

,,Tak dobrá. Je na čase vrátit háček do vody. Uvidíme jestli se rybka chytí," usmál se a plavnými kroky došel k chlapci, který se mu o několik dní později stal věrným partnerem.

A Naruto s Itachim...?

Zeptejte se veverek.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Ivanitko draci-sestry.blog.cz,31. 3. 2014 0:34

Veverky forever :)

aaaaaaaaaaaaa

nita,16. 2. 2012 18:51

zeptáme hele že to bi gaara :D

+

Christine,31. 7. 2011 18:54

Jaj.. Že já Sasukeho nemusím..Tady jsem ho i celkem litovala.. A Naruťáček.. no pěkně to zavařil :D Jinak moc pěkné, máš skvělý styl psaní ;)

Pěkné

haruko,5. 11. 2010 22:54

Moc pěkná povídka :) tohle je poprvé co Sasánka lituju :D ale hrozně moc moc moc se mi tvoje povídka líbila :) :)

......

Mia-san,26. 9. 2010 21:23

Úžasná povídka ;o)

...

Sasaki,22. 9. 2010 20:53

veverky .. :) jééé :) to bylo sugoi, kawaii! :) fakt skvělýý :) trojku jsem nečekala, ale tohle taky ne :) a ten konec: super, i když si nedokážu představit SasuGaara xD pokud jsi měla na mysli Gaaru xD

....

terkic,20. 9. 2010 10:37

dost mě to po bavilo a ten konec si vymyslela moc hezky, prostě krásná povídka:)

--------

Kaci.chan,19. 9. 2010 18:00

Tohle bylo dobré. Moc dobré. Skvělý konec, skvělé párování, jsem nadšená. A opět to obsahuje několik vět, které si chci pamatovat.

...

Aylen,18. 9. 2010 19:57

Super povídka :)

Slniecko...

Haku,18. 9. 2010 18:17

Neviem ako to robis,a ani cim to je ale po precitani kazdej z Tvojich poviedok mi poskoci srdiecko a den je zas o nieco krajsi.A za to Ti Slniecko dakujem.