Jdi na obsah Jdi na menu
 


Panenka

25. 4. 2011

 

 

,,Chtěl by věřit... Že svět ještě není tak špatné místo, ale ustrnul jako panenka co srdce nemá. Dotyk má chladný a uvnitř hrudníku prázdno. Oči toho říkají až příliš a ústa... jsou němá."

,,Zajímavé pane Uchiho. Ano... I tak se to dá vyjádřit. Za jedna. Posaďte se."

Kluk se posadil zpět do lavice, hlavu opřel o ruku a opět se nepřítomně zadíval z okna.

Jiný mladík ho se zájmem pozoroval. Z nevinného okukování ho vytrhl až hlas spolužáka.

,,Hej Naruto? Ten Uchiha je dobrej magor co? Skoro jako by mluvil o sobě. Je to až děsivý."

,,Klídek Kibo. Já... Já myslim že je akorát hodně smutnej, a osamělej... A možná trochu asociál."

,,Emocionální mrzák je, když to řeknu slušně. Na magory já mám čuch Naruto."

Narutovi cukly koutky.

,,Když to říkáš ty Kibo..."

 

Už je to nějaký ten den, co si až příliš všímá svého černookého spolužáka. A stačila mu pouze setina toho času aby pochopil, co se pod tou tvrdou slupkou ukrývá. Teď se už jen nabízela otázka jak to udělat, aby ho pustil do svého vesmíru. Kdykoli se s ním Naruto pokusil navázat kontakt, tenhle mimozemšťan ho odmítl. Přesto se nevzdal a vytrvale se mu vnucoval do přízně.

,,Hej Sasuke!"

Otočil se k němu zachmuřený obličej a blonďákovo odhodlání zakolísalo.

Tahle... Panenka... Potřebuje zahřát v horké náruči, zopakoval si Naruto přesvědčeně, postavil se proti němu a promluvil.

,,Nechtěl bys... Dneska jdeme s klukama na pivko... nechtěl by ses přidat?"

,,Uzumaki,..." pronesl Sasuke a vzdychl, až z toho bloňdákovi zatrnulo u srdce.

,,Vzdej to," pronesl a díval se mu do obličeje.

Tvář se mu téměř nepohnula. Dokonalá, nepropustná maska.

,,Ne."

V ten okamžik bylo Narutovi naprosto jedno, že se nachází na školní chodbě. Tohle prostě musel udělat. Pro sebe, i pro něj.

Něžně ho políbil na ústa, zavřel oči, a nevěděl co bude dělat, až ho líbat přestane.

Sasuke strnule stál, nepohl se snad ani o centimetr. Zato uvnitř jeho těla se všechno otřásalo potlačovanými emocemi.

Když Naruto ukončil ten kamenný polibek, podíval se na něj. Přitiskl si tu hrstku odvahy, co mu zbyla, ke svému srdci a promluvil.

,,Sasuke?"

Černovlasý kluk se nehýbal. Stál tam jako neživá věc. Potom si všiml jak se oči jeho spolužáka slaně zaleskly a jak od něj utíká pryč.

,,Měl to vzdát... včas," šeptl si pro sebe a vykonal mechanický pohyb k otočení a chůzi vpřed. Jeho ruka si ale nedala říct, jakoby jednala sama za sebe, natáhla prsty ke rtům a přejela po nich.

Co se to semnou děje?!? mluvil k sobě v duchu.

Cítil.

A bylo to teplé. Spíš... horké. Vroucí. Zahřívalo to vnitřnosti. Ale nedokázal to pojmenovat. S určitostí však věděl, že Narutovi tenhle výstup akorát tak ublížil.

 

Blonďatý chlapec vykráčel z kabinky toalet a u umyvadla si opláchl obličej.

,,To bude dobrý," podíval se na sebe do zrcadla a nahodil svůj odzbrojující, vlídný úsměv.

 

Několik dalších dní Sasukeho jen pozoroval. Vytrvalé odhodlání ho minule zradilo a on nechtěl aby se tak bezcitná reakce znovu opakovala. Byl do Sasukeho zamilovaný, to už si uvědomil. A došel mu i fakt, že tohle... oživování porcelánové panenky... nepřinese nic víc než hromadu bolesti. Jenže nakonec to přeci nědělá pro sebe. Dělá to i pro něj. Člověku byly dány emoce, a tak by je měl projevovat. Proto je máme ne? Není přece ostuda když pláčeme pokud nám je ubližováno... nebo ano?

Naruto si nebyl ničím jistý. Ani sebou. Nikdy v životě nepotkal člověka tak dokonale chladného, který by svou hru na bezcitného ovládal tak dokonale.

Sasukeho tvář i nadále vypadala nehnutě. Ale kdyby někdo viděl do jeho nitra, uvědomil by si jak neobyčejně velkou sílu může mít několik vteřin na školní chodbě.

 

Množství dní uteklo, než Naruto znovu sesbíral rozsypanou odvahu.

Všichni odešli ze třídy na oběd a Sasuke tam, jak bývá zvykem, zůstal sám. Tentokrát ale ne docela.

,,Ahoj," promluvil na černovlasého chlapce jeho spolužák.

,,Uzumaki," odpověděl Sasuke tiše.

,,Musím ti něco říct. Nepočká to. A taky vím, že to nejspíš nebude oboustranné."

,,O co jde?"

,,Miluju tě," pokrčil blonďák rameny a sledoval nehybný obličej.

,,Aha," řekl Sasuke naprosto nezúčastněně.

Naruto se cítil, jako by ho někdo uvnitř krájel na kusy. S tím, že to s ním ani v nejmenším nehne, tak trochu počítal, ale vidět to, to bylo něco k neuvěření. Naruto vzdychl, otočil se a z očí se mu vykutálely slzy. Vstal a pohnul se vpřed. Sasuke ho však chytl za zápěstí.

,,Co - cože?" zeptal se Naruto zmateně a ubrečený obličej obrátil ke středu svého zájmu.

Držel ho a díval se na něj, jako by potřeboval něco říct, něco mu sdělit podprahovým vnímáním, nebo i dokonce pohnout tváří, ale jako by nemohl zrovna teď a tady.

,,Pusť mě," vzlykl Naruto.

A on udělal co řekl. Blonďák odešel a Sasuke tam zůstal sám dokud se spolužáci nevrátili do třídy.

 

 

,,Sasuke? Sasu?" klepal ale dveře vrzly a otevřely se samy.

Dnes ve škole Naruto pochopil, že mu chtěl Sasuke něco důležitého říct. A tak za ním přišel až domů, když se vracel z akce s kamarády. Táhlo teprve na jedenáctou večerní, ale zítra je škola a tak to nechtěl přehnat. Jenže když šel okolo Uchihova domu, naráz měl střízlivou mysl. Odhodlal se za ním jít, a zeptat se ho na to. Docela ho vyděsilo že má takhle pozdě Sasuke odemčený a zcela nechráněný byt. Bál se, aby mu někdo tu jeho porcelánovou panenku nerozbil.

,,Sasuke?" šeptl a zavřel za sebou dveře.

Prošel bytem a když uviděl spící postavu v posteli, uklidnil se. Takové jednání mu přišlo nezodpovědné. Spát, a přitom mu do bytu může vlézt kdokoli.

Posadil se k němu. A uviděl něco, co jím otřáslo tak silně, až mu to z koutků očí vyhnalo příval slzí.

Sasuke... spal.

Spal, ale po tvářích mu tekly slzy. Bez ustání. Plakal a snil.

Naruto se na to nevydržel dívat.

 

,,Sasuke?" zatřásl s ním.

Černovlasý se probral. Zmateně se posadil, otřel si oči a jeho výraz zkameněl.

,,Já věděl že přijdeš," oznámil aniž by nasadil jakýkoli výraz.

,,Tys... Tys...?"

,,Co?"

,,Ty slzy?"

,,Aha."

,,Vysvětlíš mi to?"

,,Nejsem v tom moc dobrej. Taky jsem se na to doktora ptal a odpověděl mi, že tohle si musím uvědomit sám a... prostě je to ve mně zazděné... ty pocity... A ve spánku, když zeď spadne... někudy to musí ven," oznámil mu prostě.

Naruto jím byl zmatený.

,,Dneska ve škole... Co to bylo?" zeptal se.

Sasuke ho chytl za ruce a soustředěně zíral na jejich propletené prsty.

A Naruto to pochopil.

,,Počkej... To jako že...?"

Sasuke se na něj podíval a bez toho aby se jeho tváří prohnala nějaká emoce, kývl.

Narutův obličej se rozzářil štěstím. Naklonil se k milované panence a zlehka jí políbil.

 

A proto...

... že už jen svou přítomností dokázal rozehřát studené srdce, panence z pod řas vyklouzla slza a začala mu polibek vracet.

,,Sasuke? Co teď cítíš?"

,,Já... Se usmívám. Tam uvnitř."

Naruto se rozesmál za ně za oba.

Teď už je jen otázkou času... Než panenčin obličej poprvé rozzáří úsměv.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bože..

Kaci.chan,25. 4. 2011 12:18

To není dobré. Promiň Chrono, ale tohle je nádherné, překrásné.. Hřejivé. A pomáhající. A metafora o panence je geniální! Můj soukromý fenoméne, děkuji.