Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mohu i létat kdybych chtěl

14. 2. 2010

,,Royi!" volal vzrůstem malý chlapec, dlouhé blonďaté vlasy roztančené větrem a velké medové oči upřené na muže před sebou.

S posledním odrazem skočil přímo k němu. Chňapl po něm rukama, obtočil mu je kolem krku a nosem přejížděl po límečku, aby nasál co nejvíc jeho vůně. Špičkami nohou se sotva dotýkal země. Tmavovlasý muž ho pohladil po zádech a vymanil se ze sevření.

,,Tady ne, Ede."

,,Proč?"

,,Už jsem ti to vysvětloval. V naší společnosti je to nepřijatelné, je to-"

,,Hřích, je to nepřirozené, nesprávné, odporné... Nenamáhej se, umím to slovo od slova," zamračil se.

Roy ho chytl za pramínek vlasů, a vstrčil mu ho za ucho.

,,Já jsem si to nevymyslel, ale víš co nás čeká, když nás někdo uvidí."

,,Ne, a je mi to jedno," vypnul se na špičky a políbil ho na tvář.

,,Přestaň!" zavrčel a odstrčil ho.

,,Ty si snad myslíš, že můžeš cokoli!"

,,Mohu i létat kdybych chtěl."

,,Jistě, stačí si říct," zaironizoval Roy a hlavou pohodil k nedaleko stojícímu letadlu, které sloužilo k práškování polí.

Takzvaně "na koleni" přestavěný dvouplošník oranžové barvy jen čekal, kdy do něj nasednou.

,,Prosím, můžu s tebou?" zaškemral, medová očka rozzářená.

,,Dobře, ale žádný pitomosti jako minule."

Před týdnem ho jímala hrůza, když mu Ed vyhrožoval, že jestli nedostane pusu, tak za letu vyskočí. Po tom co se začal zvedat, mu došlo že to myslí vážně. Teprve šestnáctiletý kluk a přitom naprosto nevyzpitatelný. Slíbíl mu že když se posadí, bude ho líbat třeba celý den a Ed toho pak náležitě využil.

,,Neboj se, nebudu tě zlobit nahoře když..." nedopověděl, foukl mu do ucha a políbil ho na něj.

Roy se ošil a odkašlal si.

,,Dobře, teď ale pojď a nezlob. Až udělám práci, máš mě pro sebe."

,,S tím počítám," řekl šibalsky a hrnul se ke stroji.

Narazil si na hlavu leteckou čapku s brýlemi a vklouzl na zadní sedadlo. Pozoroval Roye jak dělá drobné úpravy, vytáhl zarážky pod koly a nasedl dopředu. Stroj párkrát zarachotil, než motor naskočil a vrtule se roztočila.

,,Připoutal ses pořádně?" zakřičel Roy na chlapce zasebou.

,,Jasně!" odpověděl Edward.

Pohli se kupředu a dvouplošník se rozjel. Drncal po polní cestě než se lehce zdvihl, pak Roy hýbl kniplem a stroj se vznesl směrem k obloze.

,,To je krása!" ječel Ed, obě ruce rozpažené do prostoru.

Miloval létání. Neuměl si svůj život jinak představit. Vznášet se jako ptáci po nebi společně s Royem, jeho láskou. Ed si to užíval. Roy dostal letadélko nad pole, stiskl páčku po levici a jejich náklad v podobě bílého posypu se octl ve vzduchu. Pomalu se snášel na rostliny pod nimi. Roy stroj přetočil, udělal pár obratů a zamířil zpět k cestě poblíž domu. Hladce přistál, dvouplošník se zastavil a vrtule dotočila.

,,Ani se mi zpátky nechtělo," prohodil Ed tutéž větu jako obvykle.

Vyskočil ze svého místa, strhl si brýle a koženou čepici a vyčkával na Roye, který podkládal kola letadla, a pro jistotu ho zkontroloval. Když viděl že je hotový, vzal ho za ruku a táhl do stodoly, kde v deštivých dnech pobývalo letadélko. Vypadalo to tam jako v dílně nějakého mechanika. Zavřel za nimi dveře, chytl ho za pásek a pozpátku couval k plachtě ležící na zemi. Chytl Roye oběma rukama za límec a strhl je k zemi, do kolomazí potřísněné látky. Roy ne zrovna jemně přistál na Edově drobném těle, až z toho chlapec bolestivě hekl. Dál se ale nezabýval malichernostmi a začal se dobývat pod bílou košili svého miláčka...

Venku vál vlahý vítr, který rozechvíval listy stromů. Větve skřípaly, stejně jako stará dřevěná budova. Kdyby někdo stál před ní, nic zvláštního by neslyšel. Kdyby však vkročil dovnitř, slyšel by tiché sténání a na plachtě na zemi viděl dvě nahá těla, spojená v jedno. Edward měl nohy obtočené kolem Roye, rukama mu svíral ramena a rozkoší mu do nich zatínal drobné prstíky. Chlapec vykřikl jeho jméno a zarytými nehty sjel svému milenci po zádech. Po jeho vyvrcholení za okamžik nezbylo víc, než lepkavá kaluž a rudé šrámy na Royových zádech...

Leželi v objetí, starší muž mladého chlapce vískal ve vlasech a šeptali si mezi sebou své sny a touhy. Edward se mu svěřil, že by se z této zraněné, nešťastné země chtěl někdy dostat, uletět. A vidět moře. Roy se usmíval. Nechtěl mu brát iluze, ale věděl že se odsud za hranice nedostanou. Chytili by je, a popravili za útěk z vlasti. Diktatura jejich země byla strašlivá. Mnoho lidí už položilo život, když se chtěli dostat za hranice. O to větší pokušení bylo v hraničním městečku, ve kterém žili.

,,Neboj, jednou ho uvidíš," konejšil ho Roy a začal se oblékat.

Věděl že i když Ed tolik chce, bez něj by nikam neutekl, a tak o něm v tomto směru neměl starost.

,,Víš, strašně bych chtěl žít někde u moře. S tebou," zahuhlal a přitiskl se na téměř oblečeného Roye.

Tady jim nebylo přáno svou lásku projevovat. Skončili by za to ve vězení, ne-li hůř.

,,Splní se to," zašeptal mu s naprostou jistotou v hlase do ucha.

Poté se Ed týden neukázal.

Roye to trochu děsilo, ale dál se věnoval práci. Denně ho vyhlížel.

Konečně se ukázal. Závoj zlatých vlasů za sebou, řítil se přímo k němu.

,,Ahoj!" radostně pozdravil když se mu vrhl do náruče.

,,Už jsem myslel že jsi na mě zapomněl," usmál se, a jemně ho od sebe odstrčil.

,,Plánoval jsem jednu věc," zazubil se Ed.

,,Jakou?"

,,Včas se to dozvíš. Letíme?"

,,Naskoč."

,,Bezva!" zajásal a už seděl uvnitř letadélka.

Když se vrátili z výšin na zem, Ed byl jako obvykle blažený.

,,Když jsme spolu tam nahoře, mám dojem že dokážu cokoli," usmíval se.

,,Že kdybych roztáhl ruce a oddal se větru, uletěl bych. A dolétl až k moři."

,,Ty můj snílku," vydechl Roy a pevně ho objal.

Edward si to náležitě vychutnával. Nestávalo se, aby se k němu venku takhle měl.

,,Budu muset jít, ale ukážu se tu i zítra a povím ti ten plán," mrkl na něj spiklenecky.

Roy ho letmo políbil na tvář a nechal odejít.

Tu noc velmi neklidně spal. Pronásledovaly ho noční můry...

Zdálo se mu, že letí ve svém oranžovém dvouplošníku, ale Eda nikde neviděl. Stále mířil k obzoru, ale moře nekončilo. Táhlo se do širých dálek. Zřetelně slyšel zvuky - cosi jako střelbu - a došlo mu že vypověděl motor. Řítil se dolů do oceánu...

Celý splavený se probudil. Srdce mu běsnilo v hrudníku. Bylo to tak živé.

,,Mustangu! Royi Mustangu!" bušil kdosi na dveře.

Natáhl na sebe košili a kalhoty a vyběhl před dům. Stála tam jeho dlouholetá přítelkyně Riza Hawkeyová. A taky jediná osoba na světě, co o něm a Edwardovi věděla.

,,Royi! Dělej! Poběž!" křičela.

Pevně mu stiskla ruku a táhla ho k náměstí. Běžel za ní. Neptal se co se děje, scénář viděl jasně. Někdo další o něm a Edovi ví. Utvrdil se v tom, když ho dotáhla na policejní stanici kde pracovala.

,,Kam mě to vedeš? Co se děje?" zeptal se poprvé.

,,Edward Elric," vyhrkla a táhla ho dál.

Roy si začal skládat puzzle myšlenek dohromady. Když mluvil o plánu, nemyslel snad...? Kriste! Snad ho nezavřeli?!

Riza rozrazila dveře do místnosti a Roye Mustanga ovanul chladný vzduch.

A on tam ležel. Nahý na dřevěné desce stolu. Mrtvý.

Přes bok se mu táhlo několik střelných ran, dvě dokonce zasáhly tvář. Nejspíš výstřel z brokovnice. Roy šokovaně zíral na jedinou bytost, která mu byla dražší než vlastní život, jak tam leží, s úsměvem na rtech a bez duše v těle.

,,Royi, mrzí mě to... Ale musela jsem ti ho ukázat, než to začnou vyšetřovat a-"

,,Nech mě s ním chvíli."

,,Dobrá, jen možná... Měl bys vědět, že ho ten hraničář zastřelil právem. Chtěl se dostat přes hranici," s tím zasebou zaklapla dveře.

Roy stál, a díval se. Na tváři se mu nepohl ani sval.

Nikdo se nikdy nedozvěděl skutečnou pravdu, proč vlastně Edwarda zastřelili. Ten naivní snílek chytal v lese bílé koťátko, které se zaběhlo a neuvědomil si kam až zašel. Jediná rána z brokovnice vytrhla jeho duši z těla a poslala ho do nebe. Přeci tam tolik chtěl... Ale ne bez Roye.

Zmatené bílé kotě, potřísněné chlapcovou krví uteklo dřív, než ho přišli sesbírat. Ani jeho plán se Roy nedozvěděl. A to ten, aby ho vzal do učení, naučil ho létat. Zároveň by jeden druhému byli blíž...

Následující den po tom incidentu nasedl Roy Mustang do oranžového dvouplošníku a rozlétl se za hranice. Nikdo ho nezastavil. Doletěl až nad moře.

,,Vidíš ho Ede?" ptal se.

Po tváři mu sklouzla jediná osamělá slza.

Takové malé requiem pro Edwarda.

Motor škytl, zhasl.

Letadlo se zřítilo dolů, a pohltil ho nekonečný oceán.

 

Vyschlé slzy.

Pláč bez vzlyků.

Sejdem se brzy?

Ptám se ze zvyku.

Hlavou zní tóny poslední.

To requiem je pro tebe.

A než se rozední,

pospíchám do nebe...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

a

http://naruto109.blog.cz/,28. 1. 2014 17:46

moc pekny a smutny pribeh :))

EEEEk x3333

yamada-home.blog.cz 8D,29. 5. 2010 21:19

Tak to bylo smutně nádherný :33 nevím co ktomu ještě dodat :Dale vážně,toto si zaslouží snad 10 hvězdiček XD !!

:-(:-)

Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz),30. 3. 2010 22:27

tak ten konec mě rozbrečel:´-(ale jinak to byla nádherná povídk;-)

...

Hanako,16. 2. 2010 6:31

to bylo smutné .. ale moc se ti to povedlo ^^

Etto...

Chrona,15. 2. 2010 18:27

Pro kaci.chan: Já taky nevím proč zrovna oni ^^ Prostě mě to donutili tak napsat...

hmm

kaci.chan,15. 2. 2010 17:07

je to zvláštní, četla jsem u tebe všechny povídky (a všechny jsou prostě dokonalé), a když jsem touhle skončila, uvědomila jsem si, že obě povídky na Ed/Roy dvojku skončí hrozně smutně, že zrovna oni dva?

Zdá se ti to proto...

Chrona,14. 2. 2010 23:41

...že to tak je. Zase to na mě padá. Ale já se z toho vylížu, žádnej strach. Mám Elsu, která mě drží (ač by nemusela tak pevně), tebe a pár dalších dobrých duší co mi zvedají náladu.

Proc?

Haku,14. 2. 2010 23:33

Lubila sa mi,smutna,ale krasna.A preco sa mi zda,ze si smutna aj Ty?