Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kocour 3/3

15. 6. 2014

 

Pročítal jsem lejstra k příštímu jednání a divil se, že jsem z toho ještě nezešedivěl. Vlastně by se to nejspíš stalo, nebýt jeho - mého domácího mazlíčka.

Na chvíli jsem odtrhl oči od papírů a podíval se dolů na koberec. Musel vnímat každý můj pohyb, jinak si to neumím vysvětlit. Mrkl na mě, široce se usmál, udělal dva sudy a měl jsem ho přímo před nohama.
,,Nechceš jít na procházku?" navrhl.
,,Takhle pozdě?"
,,Proč by ne?"
,,Rád bych... Ale musím to dodělat."
,,Hmmm," zabručel.
Vrátil jsem se k práci, Luffy mezitím zaujatý kabelem od nabíječky, na jehož konci jsem měl napíchnutý telefon.
,,Shodíš to," varoval jsem ho, ale neposlechl.
Vážně je to... kocour. O nemalou chvíli později se totiž ozvalo řachnutí. Jak taky jinak.
,,Aj, promiň Zoro," vyhrkl a sbíral rozlítnuté součástky mobilu po podlaze, na kterou už nezasahuje koberec. 
Složil přístroj a vrátil ho na své místo. Slyšel jsem jen tiché cupitání a pak už zezadu žuchnul na sedačku vedle mě. Stočil se do klubíčka a hlavu mi položil na stehno. Automaticky mi vystřelila ruka a začala ho hladit ve vlasech. Následovalo jeho uchichtnutí a spokojené mručení. A teprve pak se mě svědomí zeptalo jestli už jsem si všiml toho, že jsem si pořídil lidského mazlíka.
,,Zoro?"
,,Hm?"
,,Máš mě rád?"
,,Myslíš že bych si tu nechal někoho, koho bych měl nerad?"
,,Třeba jsi ten typ," rýpnul.
,,Osamělej postarší moula co sbírá z ulice pomlácený děcka?"
,,Sám bych to líp neřekl," zasmál se.
,,Kdepak. Jsi vyjímka."
,,To jsem rád."
,,Jo?"
,,No vážně. Jsem šťastnej," pronesl a trochu se zavrtěl.
Možná to byl signál, abych ho hladil intenzivněji, nebo... trochu jinak, ale už jen tohle "mazlení" bylo tak akorát, abych se stále držel za hranicí. Znovu jsem se začal soustředit na práci a než jsem se nadál, Luffy usnul.
 
 
*

 
Následovalo několik poklidných dní, ale aniž bych si to uvědomoval, má náklonnost k němu se mezitím prohlubovala.
Znáte ten moment, přesně takový ten okamžik kdy vám dojde že se stalo něco, co už nemůžete vrátit? Tak takový se udál i mě, zhruba po dvou měsících od doby, co jsem ho k sobě poprvé vzal.
 
Byl jsem unavený a jen tak ležel opřený v gauči, neschopný ani vstát a jít už konečně spát. Koukal jsem na Luffyho a záviděl mu tu nekonečnou energii. V televizi zrovna běžela reklama, tak sebou plácnul na záda a začal se protahovat. Zívnul tak, až jsem měl strach že spolkne tu televizi i s tím zeleným mimozemšťanem propagujícím sto tabletů týdně, (ne že by to někoho trápilo kdyby pošel) a při těch prostocvicích se mu vyhrnulo tílko. 
Svalnaté, mladé tělo. Bílá kůže, růžové bradavky a mezi nimi jizva, vypadající jako stará popálenina. A právě tehdy jsem ho zatoužil poznat víc. A dotýkat se ho i jiným způsobem, než jakým to dělám. Zkrátka mi docvaklo, že jsem se v tomhle zaseknutém mezičase a mazlíkovském ráji nechtěně, ale prudce zamiloval.
Neříkal ale Luffy náhodou, že ho děda vyhodil protože je... Co když nemyslel mě? Třeba se tu jenom schovává před realitou a zodpovědností... Jenže pokud se nezeptám, a to nechci, nic se nedozvím. Nezbývá tedy než přenechat to řeči těla. Dát tomu čas.
,,Jdu si lehnout Luffy," oznámil jsem a podle předpokladu byl po vypnutí televize následován.
,,No, tak dobrou," zahalekal, naklonil se ke mně a dal mi pusu na tvář.
Co to bylo?
Smál se ještě ve chvíli, kdy se pral s peřinou, aby se přikryl.
 
 
*

 
,,Už mu to vracím počtvrté, Nami. Prosím vás, dohlédněte ať to vyplní správně. Pokud toho nebude schopen, prokažte dobrou vůli a pomozte mu s tím."
,,My se moc... nemusíme..."
,,Já vím. Ale přesto vás o to žádám."
,,Dobře."
,,Děkuji velmi pěkně."
Sotva odešla, položil jsem hlavu na desku stolu. Jsem psychicky na umření. Už abych byl doma, kde na mě čeká Luffy. Ještě jsem musel vydržet něco přes hodinu než dorazila zpět Nami. Naštěstí už jsem chybu nenašel a tak jí ještě jednou od srdce poděkoval. Pakoval jsem se pryč, skoro to vypadalo na nenadálý útěk. Hrozně jsem se těšil až si sednu na sedačku a Luffy se ke mně přitulí. Myslí se mi najednou mihnul dost hambatý úkaz a tak jsem úplně zrudnul. Sakra od kdy myslím i na to že bych Luffyho...? Že bych s ním měl... Vrtěl jsem hlavou ze strany na stranu a další fantazie si nepřipouštěl. Poslední blok domů, a to už jsem běžel.
 
Dorazil jsem, odemkl jsem, rozrazil dveře a...
Zbledl jsem jako stěna. Všude tma, nikde nikdo.
Ne... NE!!!
Kam odešel?! Proč?!?! Vrátí se?
,,Luffy?!" hystericky jsem volal do prázdného bytu a tak se odpověď samozřejmě neozvala.
 
Ani jsem se nezul a prohledal v bytě všechny kouty. Není tu. Není tady! Prvotní šok a paniku nakonec překonal smutek. Tiše jsem se doplazil na pohovku a svalil se na ní. Nechtěl jsem si teď v hlavě rozebírat jak neskutečný hlupák vlastně jsem, ale nebylo zbytí. Potřebuju si duševně vynadat dřív, než si připustím, že mě jeho odchod bez rozloučení ranil. Vždyť to bylo to jediné, co jsem po něm chtěl... Aby mi řekl, až bude odcházet. 
Kocour jeden bídnej! 
Nevěrnej! 
Nádhernej...
 
A tu do dveří cosi lehce uhodilo, zarachotily klíče a dolehl ke mně zvuk odemykaného zámku. Vytřeštil jsem oči a běžel do předsíně. Zůstal jsem stát na konci chodbičky a díval se na Luffyho, poprvé s unaveným výrazem a igelitkou v ruce.
Zamrzl v pohybu a díval se na mě taky. Zatvářil se provinile. Že by si byl vědom toho, že jsem se trápil jeho odchodem? 
,,Ty.........!" zavrčel jsem.
,,Zoro, omlouvám se, já jen... Nezlob se, akorát jsem chtěl-"
Rozeběhl jsem se proti němu sotva kontrolovatelnou silou. Vztáhl jsem po něm ruce a rychle si ho přivinul k tělu. Zabořil jsem mu nos do vlasů a zhluboka se nadechl. Tak je tady. Je zpátky doma. Nikam neutekl...
,,Zoro?"
,,Tohle bylo trochu přes čáru, já vím. Jenže jsem byl šílený strachy z toho, že ses na mě zase vykašlal."
,,Cože?"
,,Kdes takhle pozdě sakra byl? Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že jsi zase pryč!"
,,Nejanči jo? Když jsi v práci, chodím na brigádu. Chtěl jsem se nějak odvděčit za to, že mě tu necháváš bydlet jen tak za nic, a ujel mi poslední vlak tak jsem musel pěšky."
,,To slyším prvně," podotkl jsem a pustil ho z náruče.
Stál naproti mě.
,,Chtěl jsem tě překvapit. Udělat ti radost, víš? V tý tašce nesu ingredience na to nejlepší jídlo který znám."
,,Mě dělá radost když se vrátím, a někdo tu na mě čeká. S penězma si opravdu hlavu dělat nemusíš. "
,,Už tak se o mě staráš jako o svý zvířátko Zoro, sakra já ti chci bejt rovnej! Chci abys mě bral jako normálního samostatnýho chlapa!"
,,Chlapa jo?"
,,Jo!"
,,Luffy, je to poněkud opožděná otázka, ale kolik ti vlastně je?"
,,Devatenáct!"
,,Aha."
Tak on není vůbec žádný dítě. A... vadí mu že ho beru jako mazlíka? Vždyť jsem se od doby co mi řekl své jméno o tom, že se chová jako kocour, ani slůvkem nezmínil...
,,Co bude k jídlu?" vyhrkl jsem abych náš rozhovor stočil na méně nebezpečný směr.
,,Pečenej bůček."
,,Dieta jak hrom."
,,Něco ti povím Zoro. Neznám moc zdravejch jídel, který dobře chutnaj."
,,Hmmm..."
,,A protože se to očividně snažíš zakecat, vrátím se k původnímu tématu."
,,A to?"
,,Nechci bejt tvůj mazlíček. Nebo zvířátko. Nebo za co mě to vlastně máš."
,,Za kocoura."
,,Paráda. Vážně. Slyšim jak ti za tu odpověď tleská i poslední řada."
,,To je poprvé co na mě takhle prskáš."
,,Nech si ty kočičí narážky Zoro," zabručel, ale poněkud smířlivým tónem.
,,Dobře, tak to jednou provždy utneme - nechceš být mazlíček. Z toho plyne...?"
,,Chci být tvůj Luffy."
 
No moment.
 
,,Teď tě tak docela nechápu."
,,A to jsem měl za to, že je ti to jasný."
,,Ne, na mě se musí stručně, jasně, výstižně."
,,Miluju tě."
,,Ah..."
Vážně?
Vážně to teď řekl? Vážně miluje mě, a ne někoho jiného? Od kdy? To kvůli mě ho děda vyhodil? To proto se mnou zůstává? Proto mi chtěl udělat radost a snažil se abych ho neměl jako přítěž? Tohle je důvod proč nechce být "mazlíček"? 
,,Zoro...?"
,,Jo, jasně."
,,Tak tohle je prvně co mi někdo na "miluju tě" odpověděl; "jo, jasně."
Zíral jsem na něj a hledal správná slova. A nenacházel.
,,Tak dáme druhý kolo jo? Zoro, miluju tě."
,,Fajn. Já tě asi taky."
,,To už bylo lepší," zasmál se.
Udělal jediný krok, přiložil mi dlaň na hrudník, zavřel oči a oslnivě se usmál. Tak, jak to umí jenom on, a nikdo jiný.
Spustil paži a prošel kolem mě.
,,Udělám to jídlo jo?"
,,Hmmm..."
Kývl jsem a stále ještě v předsíni přemítal nad tím, co se tu právě událo.
No jistě, a teprve pak mi to dotrklo.
,,Ježíš, já jsem ale-!"
,,Kus Zora," odpálil mi na smeč Luffy.
Doběhl jsem za ním a sotva odložil igelitku s jídlem na kuchyňskou linku, hmátl jsem po něm a zase ho objal. Pak jsem se sklonil k zářivému obličeji a zlehka ho políbil na rty.
,,Jasně že tě taky miluju!"
 ,,Ale ne jako zvířátko nebo tak něco, viď?"
,,Ne! Rozhodně tě miluju jako Luffyho. Žádnej kocour, přísahám."
,,To máš jediný štěstí," zasmál se hlasitě, objal mě rukama a s obrovskou vervou a chutí mě políbil.





KONEC   :P
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

umiram stestim

sayuri,16. 7. 2014 23:00

Tak kratky..ah miluji tenhle par ze vseho nejvic a tahle povidka..mam chut rict ze je to ta nej..progo..ah zoro a luffy..tak krasny :3 chci dalsi ! Uzasne pises..hodne stesti :3

Úžasné!

saphira_e,21. 6. 2014 22:02

Pár Zoro/Luffy je můj nejoblíbenější a tahle kratší fanfic byla naprosto dokonalá! Na tvoje povídky jsem narazila docela náhodou a píšeš úplně skvěle :3 Modlím se, abych tady viděla víc povídek s tímhle párem... Jednoduše boží!

Úsměv od ucha k uchu

Nikin,20. 6. 2014 7:31

Aaaaaah :D
To bylo ňuňací :D
Bravo Chrono, bravo

...

Eisha,15. 6. 2014 23:46

*Spokojeně vrní* Vážně škoda, že to nebylo na dýl, ale zase jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst tak rychle ^^. Povedené dílko, dost jsem se u představy různých scén nasmála. (Reklamu na Alzu evidentně nesnášíme všichni :'DD.)

trhlé a dokonalé

pani_Lucie,15. 6. 2014 4:59

Zdochlý zelený skřet, natvrdlý Zoro a zavěrečné vyznání, to nemnělo chybu, budu se smát ještě příští týden minimálně. A to mohlo dojít na názorné obrázky.