Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kocour 1/3

5. 6. 2014

 

Ačkoliv mě samota poslední roky ubíjela, nedokázal jsem se z ní vymanit. V osobním životě jsem nikdy moc štěstí neměl, moje vztahy vždycky skončily rychleji než začaly. Lépe řečeno raketový start a následné shoření v atmosféře. A proto jsem se upnul ke své práci. Z postu obyčejného úředníčka jsem se ve firmě vyškrábal až na vrchol, na pozici výkonného ředitele. A pokud jsem do té doby nechtěl mít nebo skutečně neměl čas na život, tak od toho okamžiku to byla jen kariéra a nic víc. Měl jsem za to, že mě žádná peripetie nepotká, zdálo se totiž, že se mnou vesmír tak nějak vůbec nepočítá. Jenže se ukázalo že tam nahoře myslí někdo i na mě. 

Vracel jsem se ten den z práce, byla už pozdní noc. Byl jsem unavený a přemýšlel nad zítřejší schůzí. Mé rozumové pochody se stejně poslední čas málokdy věnovaly něčemu jinému, než řešení problémů ve firmě. Věděl jsem že tu pozici a prestiž firmy udržuji právě proto, že můj osobní život je roven nule. A proto jsem se ani po ničem nepídil. Ne že bych otupěl nebo si zvykl... Jen to začala být smutná samozřejmost, že jsem sám.
 
A právě tehdy, kdy mě ani nenapadlo že by se na tom něco změnilo, jsem ho našel.
Byl jsem sotva za rohem, ke svému bytu jen pár kroků a tam, opřený o popelnici, spal pomlácený kluk. Na okamžik mě opravdu napadlo že ho přehlédnu a půjdu dál, koneckonců dnešní mládež se opíjí do němoty den co den a tohle vypadalo přesně jako ukázkový případ.
Pak mě ale zamrazilo a řekl jsem si, že mu možná někdo skutečně ublížil. Nebo je třeba nemocný, zkolaboval a nenašel se nikdo kdo by mu pomohl. A taky na toho kluka nejspíš někde čekají vyděšení rodiče...
 
,,Hej?" zkusil jsem to nejprve formou oslovení, ale bez reakce.
Když jsem se k němu sklonil a dotkl se ho, trochu se pohnul a otevřel oči.
,,Jsi v pořádku?"
,,Myslím že ne," zašeptal tichý hlásek.
,,Dobře... Můžeš vstát? Doprovodím tě do nemocnice. Kousek odsud jedna je."
,,Tam nepůjdu."
,,Ale-"
,,To mě tu radši nech."
Odfrkl jsem si a přehodnotil možnosti. Pitomější věc mě samozřejmě napadnout nemohla.
,,Tak tě vezmu k sobě domů a ošetřím tě. Doktor nejsem ale mám kurz první pomoci a... tak..."
,,Dobře," kývl klučina.
Vážně?
Vážně "Dobře," a ani ho na okamžik nenapadlo, že můžu být vrah nebo úchylák?
Nedumal jsem ale nad tím více, než bylo pro danou chvíli nutné, zvedl jsem ho ze země, opřel si ho o hruď a nesl ho ke svému bytu. Byl dost vyhublý, připadalo mi jako bych nesl dítě. Podíval jsem se mu do tváře a chtěl se ho zeptat alespoň na jméno, ale měl zavřené oči a nevypadal, že bude reagovat.
 
Když jsem i s ním v náruči došel do bytu a položil ho na pohovku, zdálo se že trochu ožil. Posadil se a očima přejel místnost.
,,Páni, ty musíš bejt dost pracháč co?" ptal se a ne že by mě nenapadlo že je to zlodějíček, co se mi jen velmi chytrým způsobem vnutil do bytu.
,,Nestěžuju si. Jak ti je?"
,,Mizerně. Točí se mi hlava."
,,Já říkal že tě vezmu do nemocnice."
,,A já ti odpověděl že bych radši chcípnul u tý popelnice."
,,Seš divnej."
,,Dík."
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a šel do koupelny pro nějakou desinfekci, náplasti a obvazy.
Přinesl jsem to a položil na gauč vedle něj.
,,Kolena, ruce, zápěstí, obličej... a ještě někde něco?"
,,Snad ne."
,,Pral ses?"
,,Něco na ten způsob," trochu vzpurně se mi díval do obličeje a v ten okamžik mi došlo co je to za pocit - ten co z něj mám.
Jako bych právě zachraňoval toulavého kocoura.
Pak už jsem nemluvil, jen mu pečlivě ošetřoval rány. A ani on se na nic neptal, nulová konverzace. Tušil jsem že to tak vážně bude. Ošetřím ho, nakrmím a vypustím. A pak už ho tu víckrát neuvidím.
 
,,Tak jo, hotovo. Mám tady nějaké léky na bolest, donesu ti je."
,,Hmmm..." pronesl natažený na gauči.
Zdálo se že co nevidět usne. Donesl jsem mu sklenku vody a ty léky. Bez debat si je vzal, chvíli ještě na mé pohovce bručel a pak už jsem o něm nevěděl. Usnul jako špalek.
,,Výborně Zoro, skvělá práce," pronesl jsem sám k sobě kousavě a poprvé po několika letech začal přemýšlet nad jiným problémem, než je pracovní.
Byl jsem z toho trochu napjatý, nervózní. Pořád jsem čekal že to není jen tak, že z toho vzejde jedině nějaký podraz. Jenže zítra mám tu schůzi a... ne...
Vykašlal jsem se na to, a šel spát. 
 
Vstal jsem brzy a kluk stále ještě spal. Přiložil jsem mu ruku k čelu jestli nemá horečku a nebylo by lepší, kdybych ho skutečně vzal do té nemocnice. Čeho se to tak bojí...? Teplotu neměl, nechal jsem ho tedy dál snít, došel něco uvařit aby se mohl najíst až se vzbudí, napsal mu krátký vzkaz o tom, ať hodí klíč do schránky až odejde a velmi rozpačitě opustil byt, abych dorazil včas do práce.
 
Popravdě řečeno jsem úvahy nad ním v zaměstnání vypustil. Teprve když jsem se večer vrátil domů, odemkl a v bytě bylo rozsvíceno a hrála televize mi došlo... že jsem si zřejmě zadělal na problém, který nehodlá odejít po svých.

 
 
*

 
 
,,Ah! Ahoj, vítej doma," usmál se na mě a vypadalo to celkem upřímně.
,,Co tu ještě děláš?" nedalo mi.
,,Nepoděkoval jsem ti."
,,To ani není nutný."
,,Výborně vaříš. Ale snědl jsem ještě pár dalších věcí z lednice."
,,To je jedno."
,,Vždycky jsi takovej kliďas když se ti domů někdo nastele?"
,,Asi?"
,,Taky jsi divnej. Jak já."
,,No, takže... hodláš tu squatovat, nebo jak?"
,,Ne, já vypadnu jestli tu vadim."
,,Takhle jsem to nemyslel. Spíš - jak dlouho tu zůstaneš, ať vím na co se připravit."
Proč ho sakra zvu ať tu ještě zůstane?! Jsem idiot nebo co?!?!
,,Ještě dneska... jestli to teda nevadí."
,,Nevadí."
Na jednu stranu se musí nechat že to nevypadá na nějakého otrapu, nebo zloděje. Třeba je to vážně jen nějaký kluk co má potíže a-
,,Nebudou mít vaši strach?"
,,Ne, nežiju s nima. Bydlim u dědy a trochu jsme se chytli."
,,To on tě takhle zmlátil?"
,,Ne tak do mrtva. Bylo to jen pár facek, pak jsem utekl a cestou se dostal trochu do průseru. Udělalo se mi blbě a zbytek už znáš."
,,Ne úplně. Ani jsem se tě nezeptal, jak se jmenuješ."
,,Můžeš mi řikat jak chceš."
,,Třeba blboun?"
,,Jo, klidně."
Jo? Co je zač? A od té chvíle mi to vrtat hlavou nepřestalo.
,,No, kdybys třeba ty chtěl vědět, kdo si tu včera v noci hrál na Bruncvíka a ošetřoval ti rány, tak já jsem-"
,,Roronoa Zoro, 28 let, nejmladší výkonný ředitel kterého vaše firma kdy měla, nezadaný a poněkud osamělý."
,,Tyyyyyy..."
Kde to vzal?!
,,Nechal jsi ráno na stole lejstro s nějakým posudkem. Nešlo se nedívat. A to že jsi nezadaný a osamělý - no, stačí se rozhlídnout."
,,Kocoure, na někoho kdo tě krmí a dal ti dočasnou střechu nad hlavou se drápy nevytahujou."
,,Kocour?"
,,No lev těžko."
,,Bruncvík...?"
,,Ne asi. Neřekl jsi mi jméno a chováš se jak toulavá kočka. Nebo máš něco proti?" začal jsem lehce pěnit a on se souběžně s tím stále víc a víc usmíval.
,,Nemám."
,,Fajn."

 
 
*
 
 

Řekl "ještě dneska". A říkal to tak dlouho, dokud neuplynulo čtrnáct dní.
Pomalu jsem si na tu společnost začal zvykat. Nevadilo mi když jsem přišel domů z práce, a z obýváku se vesele ozvalo "Vítej doma Zoro!" Nevadilo mi když jsem dostal připálenou večeři kterou se snažil ukuchtit, abych se nemusel namáhat až přijdu. Nevadilo mi že se mi válí na koberci u nohou, když si pročítám papíry k zítřejším jednáním. Nevadilo mi ani to, že se mi na noc nastěhoval do postele, ačkoliv chrápal tak, jako když se v lomu sype štěrk.
A z toho "nevadilo" se hodně rychle stalo "mám rád".
 
Mrzelo mě že mi nechce říct jméno, a o to víc mi začal připadat jako domácí mazlíček. Jako kocour který je rád za trochu přízně a až ho omrzím, odejde zase někam jinam.
Po těch čtrnácti dnech jsem se začínal vracet do bytu s obavami, že už ho tam nenajdu. A po pár dalších dnech... se to skutečně stalo.
 
 
,,Jsem doma!" zavolal jsem ode dveří ale odpovědí mi bylo neobvyklé ticho, a tma. Tma, kam jsem se jen podíval. Nejdřív mě napadlo že šel spát, ale když jsem zkontroloval ložnici a nikdo v ní nebyl, bodl mě hluboký osten lítosti.
Věděl jsem že tu nezůstane. Bylo mi jasné, že odejde. Proč mě to ale mrzí? Vždyť ani nevím jak se ten kluk jmenuje, natož kolik je mu let...
Měl bych na to hezky rychle zapomenout a začít se znovu usilovně věnovat tomu, co mi jde nejlépe - své práci.
 
Navečeřel jsem se, sedl si na pohovku a začetl se do faktury která mi v práci neseděla, a hledal v ní, kde je chyba. Když jsem tentýž řádek četl potřetí, došlo mi že jsem nervózní a vůbec se nesoustředím. Jaký to má ale důvod? Předtím než se sem nakvartýroval ten kocour, taky mi nikdo nelehával u nohou, nehrál na mém starém gameboyi Pokémony, a nehihňal se u toho!
Odložil jsem papíry a promnul si obličej. Možná by pomohla sprcha. Nebo se trochu projít...
Měl jsem chuť si nafackovat, jen ta myšlenka vylezla z poza koutu mozkového závitu. Ne, nejdu ven abych se po něm podíval! Jen se projít! Co je mi do toulavý kočky...
Tak jsem se sebral a šel. Kdoví proč jsem vzal poloprázdný pytel s odpadky a mířil k popelnicím. No, samozřejmě že tam nebyl. Těžce jsem se krotil abych ve tmě nevolal "čiči!". A i přesto jsem nezamířil hned domů, prošel jsem se po okolí domu. Co kdyby... třeba...
Ale no tak, co si to namlouvám. Vždyť jsme si nikdy nic neslíbili...
 
,,Kocoure?" zavolal jsem do nočního ticha, asi jen tak pro klid duše.
Potom jsem se sebral, a šel se sklopenou hlavou domů.

 
 
*

 
 
V následujících dnech jsem si začal uvědomovat, co pro mě ten strávený čas znamenal. Že tu byl člověk který byl rád, že jsem se vrátil domů. Někdo, kdo mi (i když mizerně) uvařil, aby mi dal najevo náklonnost. Mazlivé zvíře v lidské podobě. Kocour domácí, přítulný a s úsměvem širším než Šklíba z Říše divů.
 
,,Pane?"
,,Ummm...?" probral jsem se a lehce zmaten se díval do obličeje mé podřízené.
,,Ta swotka...?"
,,Co...? Aha, jistě. Pardon."
V duchu jsem nad sebou protočil oči a otevřel šuplík stolu abych se po ní podíval.
,,Promiňte Nami, mám teď trochu... těžší období."
,,Copak?"
,,No..." ale jo, tak trochu ve změněné formě.
Možná mi pomůže politování. Ne že bych byl ješita.
,,Utekl mi domácí mazlíček. Trochu mi chybí."
,,Pejsek?" nadhodila zvědavě.
,,Ne, kocour."
,,Vidíte, zrovna do vás bych kočičího člověka neřekla."
Vytřeštil jsem oči. He? Jak může vědět že on byl-
,,Podle povahy jsem myslela že budete spíš ten typ co rád vychová, takže pejskař."
Aha. Bože co mě to napadá za hlouposti...
,,No vidíte. Ale tak nějak jsou mi bližší kočky. I když jsou to nevěrný potvory."
,,Zdání klame. Jestli vás to zvířátko mělo rádo a strávili jste spolu pěkné chvíle, určitě se zase vrátí."
,,To bych rád."
Děvče se ještě usmálo a s papíry mířilo pryč z mé kanceláře.
,,Děkuju Nami," houkl jsem na ní ještě.
 
Nevěřím že se vrátí. Ale vlastně bych si to strašně přál. Chtěl bych ho poznat. A taky vědět kdo, odkud je... a jak se skutečně jmenuje.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kocour

Dandy,19. 7. 2014 11:34

Paráda, moc krásný dílek, přečtený jedním dechem.....

...

Eisha,5. 6. 2014 22:07

Jsem ráda, že mi nedočkavost nedá a kontroluju to tu i jindy než v neděli :3. Na OP sice (ještě) nekoukám, protože je to běh na dlouhou trať, ale postavy jsou mi věrně známé a tohle jejich pojetí se mi moc líbí ^^. Těším se na další díly (i když bych se nezlobila, kdyby jich bylo víc, než dva :D).

Re: ...

pani_Lucie,7. 6. 2014 2:23

Jelikož OP miluju, a tvoje ostatní (2?) dílka mi vyložené sedla, tak sem se na to vyloženě vrhla a nabyla zklamaná i když je to jen lehké líznutí a jsem pejsková, tak to má to správnou OPtrhlost a tu já ráda. Kocour je další trpělivě očekávaný příběh.

Re: Re: ...

pani_Lucie,7. 6. 2014 2:29

divné kdoví proč to hodilo koment jako odpověď, běžná denní záhada:(

OP má zatím nějakých 630 dílů a už je mírně za polovinou:D