Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jednou to nestačí...2/2

26. 1. 2010

Hodlal jsem si ho za to pěkně podat. Další den jsem čekal jako na trní, až se objeví s tím svým dětským úsměvem, ale marně. Nepřišel. V tichosti a depresi se kolem mě prohnalo několik dní bez Naruta. Když tu nebyl, teprve jsem si uvědomil jak moc mě to k němu táhne. Snažil jsem se ho najít, nebo vyslídit adresu, ale marně. Po dvou nekonečných týdnech se vrátil. Měl jsem co dělat abych se neusmíval. Měl bych být přece naštvaný!

,,Mimozemšťan zdraví pozemšťana!" zavýskl a položil mi ruce na ramena.

,,Kdes byl?"

,,Nemocnej, proč?"

,,Tos nemohl něco říct?! Po tom co... Nevěděl jsem co se děje."

,,Problémy růstu," uculil se.

,,Po škole jdu na stěnu, jdeš taky?"

,,Co s ní? Vymalovat?"

,,Ne ty pako, vylézt a slézt," mohl se smíchy potrhat nad mou nedůvtipností.

,,Nechápu co na tom adrenalinu máš."

,,O to ani trochu nejde. Jen miluju život a chci zjistit co všechno můžu, než o něj přijdu."

,,Do důchodu času dost," protočil jsem oči.

,,Dejme tomu."

Je faktem, že díky němu jsem v těchto sportech taky našel zalíbení. Hodně často vymýšlel pitomosti takového rázu. Přišlo mi jako by si užíval každý den a díky tak naplněnému žití byl šťastný. Pokoušel jsem se držet dál. Bál jsem se že by se to stalo znovu. Ovšem v "Naruťáckých" zábavách jsem se vyžíval. Mám-li být upřímný, od doby co zemřel Itachi, se nenašel nikdo díky komu bych na něj nemyslel. Blonďatý blázen to dokázal. Jednou mi na cestě domů vyprávěl, co všechno musí ještě zkusit. Tehdy jsem se poprvé zeptal, jestli nemůžu jít k němu. U mě byl skoro pořád. Byl tam jako doma, ale já vlastně ani nevěděl kde bydlí.

,,Dneska ne. Příště."

Příště.

Mnohokrát jsem slovo PŘÍŠTĚ slyšel, než jsem to vzdal.

O čtvrt roku později jsem prostě nevydržel čekat. Přiznávám, špehoval jsem ho, dokud jsem nezjistil kde má své doma. A abych mu řádně vyčinil, počkal jsem si tam další den, před školou, s tím, že do ní půjdeme spolu.

,,Sasuke, co tady děláš?!" zděsil se blonďák.

,,Čekám na tebe. Senza dům."

,,Idiote! Pojď dovnitř," vyštěkl, vtáhl mě do místnosti a zaklapl zamnou dveře.

,,Proč se vůbec obtěžuješ?!"

,,Nebude to třeba tím že jsme přátelé?"

,,Spíš nikdo není tak vlezlá vtěrka jako ty!"

,,Naruto hele, já si zvykl že jsi cvok, ale čeho je moc, toho je příliš!"

,,Dobře. Prostě a jednoduše - nelez mi do soukromí! Nechci tě v něm! Jsi JENOM kámoš, nic víc!"

S tím se zvedl, otevřel dveře a pokynul mi ven. V mé hlavě se mísily myšlenky ve velkém, kašovitém zmatku. On by mě div nezabil za to že se starám... A že vím kde bydlí. Vyrazil jsem, ač nechtě do školy. Uzumaki se neukázal. Třetí den jsem byl odhodlaný za ním zajít. Naprosto odmítám aby kašlal na školu kvůli našim sporům. Před jeho bílým domem stálo nablýskané auto. Ve značkách se nevyznám, ale nevypadalo z nejlevnějších. Zrovna k němu rázoval rozložitý starý muž.

,,Promiňte, jste Narutův otec?" zeptal jsem se v naději.

,,Nemá otce. Žije sám. Jsem jeho lékař."

,,Lékař?!" hrklo ve mě. ,,Co s ním je?"

,,Jestli to ještě nevíš, tak by ti to nejspíš měl říct sám," věnoval mi úsměv a usedl za volant. Nasadil jsem ostré tempo a vletěl do domu.

,,Naruto? Kde jsi?"

,,Nahoře," ozval se slabý hlas.

Vyklopýtal jsem dvoje schody a vpadl do dveří s nápisem "Naru's room". Byl jsem v šoku. To bledé, vychrtlé tělo nemohlo být Narutovo.

,,Sasuke? V klidu. Posaď se," šeptal.

,,Můžeš...Jak? Vysvětlíš... Naruto?" vykoktal jsem.

,,Podívej, první ses dostal tak blízko aby sis to zasloužil vědět," vzdychl, ale dál nemluvil.

,,Co?" chlapec kývl ke krabici s léky.

Vzal jsem jednu tubu do ruky a prohlédl si jí.

,,Tohle... To bral Itachi," z očí se mi vyřinuly slzy.

Rakovina.

To je konečná.

,,Sasuke už chápeš proč jsem se nechtěl tolik sblížit? Já umřu a tebe tady nechám. Navíc, ten kdo nemá rád ani sebe... Jak může dát lásku někomu jinému?"

,,Naruto..."

,,Běž pryč."

A tak jsem šel. Na férovku řečeno - utekl jako srab, zavřel se doma v pokoji a brečel jako nikdy. Itachi byl bratr a hodně to bolelo. Teď mi umírá člověk do kterého jsem zamilovaný. Rozevřel jsem šuplík a sahal po kapesníku. Náhodou jsem nahmatal mě velmi známou, malou obálku s nápisem *Sasukemu*.

Rozhodl jsem se na místě a bílou obálku rozlepil. Vypadl na mě útržek z deníku.

 

2.července

Odcházím do nikam,

před sebou utíkám.

Je sebevražedná

má mysl bezedná.

Dokážu se mrzačit i slovy

a než začnu příběh nový

vystojím frontu na city,

abych pochopil proč právě ty

se mi vkrádáš do snění,

protože se nic nezmění.

Člověk který sebe nemá rád,

nikdy nebude klidně spát.

A nedokáže milovat.

Jednou to bratříčku možná pochopíš.

Tvůj Itachi.

 

 

Četl jsem to dokola, pořád a pořád a slzy se valily ven jako voda z protržené hráze. Uvažoval jsem o jeho slovech několik dní. Tenktrát musel být zamilovaný a víc než nemoc ho užírala nemožnost tu zůstat se svou láskou. A tak se rozhodl jít hned, a neprodlužovat si agónii. Bolestivě mi to připomnělo Narutova slova. Jak by mě mohl milovat když nemá rád sebe, říkal. Válel jsem se po posteli a opět usnul okolo čtvrté ráno.

Vstal jsem, oblékl se, nasnídal a po dlouhodobé abscenci vyrazil do školy, zcela rozhodnutý. Tohle Naruto nesmí rozhodnout za mě. Nejvíc mě děsí pomyšlení, že se může zopakovat to, co se stalo s mým bratrem, ovšem tentokrát v hlavní roli s Narutem. Rozhodně to nedopustím. Dokud dýchat může, bude dýchat pro mě. A dokud mě bude bít srdce, bude tlouct pro něj.

Stál jsem v dešti před školou a čekal až se objeví. Ani v davu si ho nelze splést. Rozeběhl jsem se k němu a přitiskl si ho na zmáčené tělo.

,,Sasuke?"

,,Mlč pitomče!" začal jsem z ostra.

,,Miluju tě. Máš zakázáno to vzdát! Zakazuju ti tu skončit jasný?! Hlavně buď semnou dokud to půjde. Je mi jedno kolik máme času, já ho chci strávit s tebou!" jako bych se ocitl v telenovele, jen s tím rozdílem, že nikdo neobjeví žádný lék na rakovinu.

Záleží akorát tak na tom, co uděláme s časem který nám byl dán. Naruto se mi podíval do očí, a políbil mě.

Byl jsem šťastný.

Nastala i období kdy to nebylo lehké, ale já byl s ním. Byly chvíle naprosté radosti, kdy jsme zapomněli že naše láska má omezenou dobu trvanlivosti. Prožil jsem to nejkrásnější milování. Narostla mi křída a spolu se svým andělem nás unášela zamilovanost.

Za půl roku zemřel.

A přesně jak řekl, mě tu nechal.

Zbyly po něm věci, fotky, vůně, pocity a prázdné místo v srdci. Jako by něco ze mě zemřelo s ním. Už podruhé mi odešla milovaná bytost. Prý mi to asi jednou nestačilo a tak se mě ti nahoře rozhodli týrat dál. Nějaký čas trvalo než jsem se sebral. Jednou jsem si prostě řekl, že vidět mě tak Naruto, něčím by mě přetáhl.

Věnuji se dál adrenalinovým sportům, dělám cokoli co mi ho připomíná, a nikdy jsem nelitoval ani jediného dne s ním.

Vtiskla se do mě jeho duše.

V mém srdci žije dál.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^^

:33,25. 3. 2015 20:47

Nádherná povídka :3 akorát mi trooošičku kápla slza... :D a pak druhá... co si to nalhávám, prostě sem u toho bulela jak malá T___T ale přesto krása ^^

...

Kameko,28. 9. 2014 23:31

To je mi líto.

...

Mia,15. 7. 2012 13:21

V nejtěžšíh chvílích v životě mi pomáhá fantazie. Tenhle příběh mi hodně připomněl a hlavně hodně pomohl. Láska se nemá vzdávat :)

=^_^=

Kagome/Kurama,22. 5. 2010 16:09

Jak je možný, že mi takovéhle Sasukeho OOC ani nevadí?? O_o Nechápu, jak tohle děláš...T__T Krása

...

Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz),31. 3. 2010 23:40

nádherné a smutné..vražedná kombinace aspoň pro mě:D:D:D

http://fantasya-world.blog.cz

Terry-Sasaki,18. 3. 2010 19:57

já se snad rozbrečím... to bylotak nádhernééé! =o* <3

Fnuk

Haku,1. 2. 2010 1:16

Ja si Ta najdem,vies a potom bude zle......uz mam znovu slzy na krajicku,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,tak smutne,ale nadherna.

-.-

Arya,30. 1. 2010 2:09

pekne smutne dojemne :D a tiez som si dako myslela ze to takto skonci :(

....

terkic,27. 1. 2010 7:50

to bylo tak smutný, ale čekala jsem, že to skončí takhle:( bylo to moc povedený a já sem ráda, že si to sem dala:)