Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jednou to nestačí... 1/2

24. 1. 2010

Dnes v noci mě vzbudil sen. Ostatně, tak jako obvykle. Už se mi nezdá o ničem jiném než o mém bratrovi, který před dvěma měsíci zemřel. Očima jsem sjel místnost a zastavil se na ciferníku hodin. Pět. Ještě mám sto dvacet minut kdy budu ležet na polštáři a utápět se v spínu. To že byl nemocný, neznamenalo že má skončit takhle. Po chvíli dumání se mi vybavil náš poslední rozhovor.

,,Itachi? Můžu dál?"

,,Ano." odpověděl můj starší bráška z poza dveří.

Poslední dny mu bylo lépe a tak jsem si užíval jeho společnost.

,,Co potřebuješ?" zeptal se shovívavě.

,, Pojďme zase ven!" poprosil jsem.

,,Je mi to líto Sasuke. Možná příště," usmál se a prsty mi cvrnknul do čela.

Jeden z jeho zvyků který jsem nemohl vystát, ale kdyby se mi vrátil, nechal bych se ťukat do čela třeba do omrzení. Tehdy jsem se zlobil a s prásknutím dveřmi odešel z pokoje. Už jsme spolu nepromluvili, z mé vlastní malichernosti.

Následující ráno ho matka našla mrtvého.

Nikdo nepochopil proč. Měl ještě nějaký čas co mu mezi námi zbýval, ale on už se rozhodl odejít. Nechal po sobě jen dopis na kterém stálo: * Sasukemu *

Nikdy jsem ho nečetl.

Ačkoli bych rád zůstal na místě a už se nehnul, musím vstát, a žít. Protože je den jako každý jiný. Škola stejně šedivá i přesto že jí zakrývá mlžný opar. Zmáčené babí léto dává znát svou přítomnost. Nechce se mi tam, do toho chřtánu beznaděje ve kterém musím strávit několik předlouhých hodin.

Vydeptaný jsem se vyplazil do třetího patra našeho ústavu, do učebny japonštiny. Usedl jsem na své obvyklé místo a znuděně prohlížel celou třídu. Dvacet pět lidí bez snů a cílů v jedné místnosti. Zavání to zoufalstvím. O naší škole se vykládá, že je posledním útočištěm pro studenty kteří se nikam jinam nedostali. A bohužel je to krutá pravda. Položil jsem hlavu na chladnou desku stolu a vyčkával na zvonění, které se nekompromisně pojí s třičtvrtěhodinovým utrpením. Ozval se rachotivý zvuk zvonku a s ním do dveří, s přesností jemu vlastní, vstoupil drobný, plešatějící učitel. V závěsu za ním se šoural cizí kluk. Ihned se mi vybavilo jak nás třídní upozorňoval, že se rozrosteme. Ten chlapec byl pohublý, bledý, ale usmíval se jako milius. Jeho oblečení bylo směsí několika stylů které by se na každém člověku popraly, ale na něm jako by vyhlásily příměří. Černé, rozdrbané džíny dokonale vykreslovaly stavbu jeho dolní poloviny těla. Měl bílou košili, kolem krku uvázaný šedý šátek. Zjev dokreslovala podivně šitá mikina - napůl oranžová a napůl černá. Blonďaté vlasy měl krátce střižené, rozcuchané, trčící do všech stran. Oči barvy moře bedlivě těkaly po místnosti.

,,Třído, představuji vám nového spolužáka. Toto je Uzumaki Naruto. Prosím, posaď se támhle vedle Sasukeho," pokynul rukou k jedinému volnému místu které bylo, bohužel, vedle mě.

Strašně rád jsem sedával sám, bez vlezlých spolužáků a rádoby přátel o které jsem nestál.

,,Zdarec!" Pozdravil mladík a složil svých 45 kilo na židli vedle mě.

,,Nazdar," zabručel jsem a dal tím jasně najevou svou nelibost.

,,Jsi ze mě nadšenej co?"

,,Děsně."

,,Máš po škole čas? Potřeboval bych průvodce městem."

,,Kup si mapu."

,,Nevím kde. Ale můžeš mi jí nakreslit."

"Fajn! Vzdávám se! Půjdu ale už mi dej pokoj."

Jenže Naruto pusu nezavřel. Mluvil a mluvil, nepřestal ani na chvíli. Ač nechtě, vnímal jsem každé jeho slovo, pohyby, gesta. A usoudil jsem že tohle realitou nedotčené mládě bude asi fantaskní snílek a optimista. Vylévala se z něj dobrota každým pórem jeho těla. Jeho přítomnost mě... uklidňovala. S posledním zvoněním jsme se sebrali a vyrazili do města.

,,Kam si pán přeje jít?"

,,Není to fuk?" Souhlasně jsem pokýval hlavou.

Byli jsme všude kam nás nohy zanesly. Já mlčel, Naruto obstarával hovor. Ovšem pouze do chvíle než jsme lesní cestou došli k vlakovým kolejím.

,,Jak často tudy jezdí?"

,,Zhruba po hodině, proč?"

Uculil se, vkročil mezi pražce a posadil se. Zůstal jsem stát a zíral na scénu před sebou. Uzumaki si položil hlavu na jednu z kolejí jako na polštář, nohy přehodil přes druhou a prostě se tam tak válel. Bez hlesu poplácal na místo vedle sebe. Napodobil jsem ho a uvelebil se vedle něj.

,,Co ti na mě vadí?"

,,Nic."

,,Jak chceš."

V ničím nerušeném tichu uběhlo půl hodiny. Poté se v dálce ozvalo zahoukání přijíždějícího vlaku. Mé tělo sebou škublo, a pud sebezáchovy mě sám zvedl na nohy. Ustoupil jsem z kolejí a sledoval drobného chlapce jak si se zavřenýma očima pobrukuje tichou melodii.

Houkání zesílilo, země se rozechvěla.

,,Naruto?"

,, Hmm mmn hmm mmm..." Jako by byl mimo realitu.

,,Vstávej pitomče!" začínal jsem zuřit.

Na obzoru se objevila modrožlutá lokomotiva.

,,Neser mě a vstaň!!"

,,A když ne?"

,,Co prosím?!?!"

,,Co ti na mě vadí?"

,,Říkal jsem že nic!"

,,Nezvednu se dokud to neřekneš." Vztek ve mě vřel jak voda v konvi.

,, Fajn KRETÉNE! Ty! Ty mi vadíš! Tvoje vysmátá osobnost, bezproblémovej život, optimismus a nejvíc užvaněnost!" ječel jsem.

Souprava vlaku byla nebezpečně blízko ležícího těla.

,,... He..." uchechtl se.

Pomalu, se značnou nonšalancí jako by právě neriskoval život se zvedl. V zápětí tím místem projel železný kolos a ofoukl nás větrem který ho provázel.

,,Seš v pořádku?!"

,,Podle toho jak to vnímáš."

,, Si psychouš!"

,,Ne tak docela. I když... jak myslíš."

Mlčky jsem ho dovedl zpět ke škole.

,,Domů snad trefíš."

,,Jasně, dík," culil se jako by nic.

Za jeden den jsem ho měl plný zuby.

Uplynulo čtrnáct dní a já, který kromě školy neměl nic na práci, trávil den po dni s Narutem. Jeho excesy nebraly koncí. Jako včera když ukradl plyšáka, nenápadně mi ho strčil do kapsy a pak mě nutil utíkat s tím, že pospíchá. A já si říkal co po nás chce ta ochranka...

Dva týdny naprosto stačily abych si zamiloval jeho osobnost. Úsměvem mi prozářil den. Jako by věděl že zrovna tohle potřebuju. A nejen to. Miluju všechno co se ho týká. Jsem po uši zblázněný do ztřeštěného psychopata jménem Naruto Uzumaki. To že je chlapec, šlo naprosto mimo mě. Je možné se za tak krátkou chvíli stát závislým? Připadal jsem si jako odvykající kuřák a Naruto byl nabízená cigareta.

,, Zítra chci něco spáchat. Jdeš do toho semnou?"

,,Jestli nemyslíš sebevraždu, tak si mě připiš na seznam. A budu se modlit aby to nebylo něco jako seskok padákem."

Nebyl.

Ten naprostej šílenec mě přitáhl na bungee jumping. Přemýšlím jestli to není horší. Když skáčete ze 4000 metrů nad zemí, máte čas se alespoň pomodlit a popřípadě pomočit strachy. Jenže když to má být z mostu nad řekou, nechcete žít rovnou. Instruktor nás zajistil, vysvětlil jak se pak máme odpoutat a poslal nás přelézt zábradlí. Oba jsme tam stáli, z nutnosti natisknutí na sebe.

,,Tři, dva, jedna, seskok!" zakřičel muž.

Cítil jsem jak sebou Naruto trhnul a pak už si jen pamatuju jak se houpeme pod mostem, dva a půl metru nad vodou.

,,YAHOO!" zaječel blonďatý ztřeštěnec vedle mě. ,,To jsem potřeboval!" zářil.

,,Sasuke?"

,,No?"

,,Začni se odepínat."

,,No jo, vidíš..."

,,Klid, máš to zasebou."

Jen jsem zíral jak se potýká s popruhy.

,,Chtěl bych tě políbit."

,,Nepraštil ses v tom letu do hlavy?" bral to s humorem.

Aby viděl že to myslím vážně, naklonil jsem se a dýchl na nádherné rty před sebou.

,,Budeš toho litovat," řekl těsně před tím, než jsme se propadli kráse prvního polibku.

Neuvěřitelná měkkost jeho rtů unášela mou soudnost rychle pryč, jako zdejší proud listy stromů. Jazykem jsem hladil polštářky jeho úst. Realita vyprchávala, místo ní mě plnilo zamilované štěstí. Odtáhl se, povolil jakési lanko a my sešupem šplouchli do vody. Doplavali jsme ke břehu a vylezli krpál zpět na most. Za celou dobu, což bylo krajně nezvyklé, nepromluvil.

,,Naruto," chtěl jsem začít když mě dovezl před můj dům.

,, Nic to neznamenalo!" prskl.

Byl jsem dokonale zmatený. Když jsem vystoupil a on odjel, dosedla na mě srdcervoucí lítost. Tak proč mě to nechal udělat?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-.-

Arya,30. 1. 2010 1:45

tesim tesim na pokraacko :P

Wow

Haku,26. 1. 2010 16:51

Som zvedava co bude dalej,Naru je tam naozaj podareny,supom pokracko.

Pááááni!

Ten_Ten (www.mojefikce.estranky.cz),26. 1. 2010 16:36

To je fakt nádherný...! Úplně bombastický! Těšim se na druhou půlku.
Mimochodem, s tvojí poznámkou naprosto souhlasim

....

terkic,25. 1. 2010 6:50

ty jo, je to skvělý, hrozně mě zajímá, jak to bude pokračovat:)

:::

pajčas,24. 1. 2010 21:28

Nehorázně se těším na druhou půlku. Je totiž naprosto úžasná.

Já a MOJE KRITIKY

Elsa,24. 1. 2010 20:43

Je to moc hezké a ty to víš, jen si to nechceš připustit. :) Píšeš krásně a nevěříš tomu :)

Kráááása:o))

Mia-san,24. 1. 2010 20:33

Páni, takhle povídka je skvostná. Určitě napiš co nejdřív pokráčko:o)) Těším se na další tvůj skvělý výkon:o))