Jdi na obsah Jdi na menu
 


Indiánská báje

6. 6. 2010

 

Vystoupil jsem z auta a zahleděl se do krajiny. Přímo předemnou se tyčila hora. Vlastně... spíš lesnatý vršek. Trochu strmější kopec. Slunce pálilo. Nebe vymetené, panensky čisté. V povětří se vznášelo pouze několik okvětních lístků, nebo chmýří ze stromů.

A to vedro.

Teplo, které rozehřívá každou buňku v těle. I zamrzlé srdce, které se zastavilo v čase a odmítá k sobě někoho pustit, ač bych chtěl.

Nadechl jsem se sluncem ztěžklého vzduchu a vypravil se. Toužil jsem po troše přírody, celé mé já křičelo, prahlo po uvolnění, po možnosti na chvíli zapomenout na všechno, co mě ubíjí. Starosti jsem nechal pod kopcem a podle intuice stoupal vzhůru, na vrchol.

Ptáci zpívali. Bezstarostní, plní života. Svobodní.

Les voněl. Vnímal jsem každý kámen, každou větévku na kterou dopadly mé nohy. Cítil jsem tu energii která vyzařovala z okolního světa.

Dýchali na mě. Každý z jednotlivých stromů ve větru šeptal, a já si tolik přál jim rozumnět.

 

Bylo předemnou poslední stoupání, po němž se odhalí nejvyšší místo hory. Tak rád na takových místech sedávám...

Očišťují duši. A dodávají sílu.

Vystoupal jsem a předemnou se rozprostřel výhled do krajiny. A také něco, co mi vzalo dech. Nikdy, kam až má paměť sahá, jsem při svých výpravách nikoho nepotkal. A dnes tu sedí chlapec a smutně se usmívá. Proč? Úsměvy... nemají být smutné.

S jeho krátkými vlasy si pohrával vánek, na ostrém slunci se zdály být tak světlé, jako by se skládaly z hvězdného prachu.

 

A jeho oči byly nebe.

A proto... Proto je dnes tak modré.

Protože odráží tyhle smutné oči.

 

Chtěl jsem se otočit a nechat ho tu osamotě. Vím, jak je samota důležitá. Ale on se na mě podíval, a prosil.

Žádal mě očima.

A každý, kdo duši má,

by podal své ruce. Jako pomocné.

Zbylo ve mně něco samoty? No... moc ne.

Přisedl jsem si. Nemluvili jsme. Ale jeden druhého vnímali až morku kostí.

Připomínal mi hvězdu, která spadla z nebe, a zoufale ke mně upírá zrak, abych jí pomohl zpátky. Chtěl jsem... Ale nešlo to.

Hvězda zraněná...

Nebem nechtěná...

Není to snadné, otevřít se, a přijmout cizí bolest. Věděl jsem, že když promluvím první, budu si připadat ještě osamělejší, než kdy dřív.

 

,,Je nádherné, že?" zeptal se, jako by pochopil mé mlčení.

,,Dlouho jsem takové nebe neviděl," odpověděl jsem mu. ,,Trápí tě něco?" nakonec jsem se odvážil, a řekl to.

,,Spousta věcí."

,,Jaké?"

,,Nevím jak zpátky," stále se díval nahoru, jako by opravdu přišel odtamtud.

,,Nerozumím ti," přiznal jsem.

,,Povím ti příběh, chceš-li."

Odhodlaně jsem na něj pohlédl, a když se jeho oči setkaly s mýma, kývl jsem.

 

,,Je to skoro stejné, jako jedna prastará, indiánská báje. Lidé z rovin si jí předávali po staletí. Ale nikdy jsem si nemyslel, že by se mohla dotknout... i mě," odtrhl ode mě oči a podíval se zpátky na oblohu.

,,Víš... Žil chlapec. Vzhlížel k nebi a tak přehlédl všechno co bylo, rostlo, dýchalo a žilo na zemi. Byl okouzlený bledým měsícem. Jeho chladnou krásou, a tak se den po dni modlil k bohům, aby se mohl stát hvězdou, a být mu po boku na nočním nebi. Léta trvalo, než byl vyslyšen. Nakonec ale zazářil, proměnil se v kometu a dolétl až k němu. Vedle měsíce jeho záře pohasla. Ale zůstal při něm stát. Měl ho...

Rád.

Celé jeho bytí se změnilo v slzavé údolí. Měsíc byl příliš chladný, aby ho tak malá hvězda zahřála.

A tak hvězdnému chlapci, co se stal milencem měsíce,

bylo rozdrobeno srdce, jako chleba krajíce.

A jednou, když už se mu nepodařilo prostoupit černočernou tmou, jeho záře zhasla a zřítil se k zemi. Široko daleko nebylo nic, jen horká zem a trsy trávy. On se ale zachytil o větve starého stromu, který v té pustině osaměle stál, od nepaměti a proto nedopadl až dolů. A ten starý, vykotlaný chudák hvězdě slíbil, že jí nikdy nepustí.

Že jí nikdy nenechá dopadnout až na tu tvrdou zem." dokončil a setřel si slané stopy slz z tváří.

Pochopil jsem ho. On byl opravdu zraněná hvězda... I když jen v příběhu.

 

,,Nikdy jsem nedoufal, že tak zaslepenou hvězdu, jako jsem já, nějaký strom zachytí," usmál se na mě.

A byl to úsměv zoufalejší a smutnější, než ten předchozí.

,,Jak to myslíš?"

,,Brzy bych už dopadl, a roztříštil se na prach. Kdyby ses tu neukázal," otočil oči ke srázu, který byl z druhé strany hory.

Takže on...

Se tu loučil se životem.

Vůbec toho kluka neznám. Nevím ani, jak se jmenuje. A přitom je mi jeho bolest bližší, než kohokoli, koho znám roky.

 

Natáhl jsem se k němu a objal ho.

Přidržím ho na hrudi.

Než... Se měsíc probudí.

Bledá tváři oblohy! Tahle hvězda dýchá pro tebe!

Tak se smiluj. A přijmi jí zpět na nebe.

Ale tentokrát nedovol, aby zhasla.

Můžu tu být. Můžu mu být tím starým stromem a držet ho ve větvích, aby se nerozbil o zem.

Ale na jak dlouho?

Vstal jsem a vzal ho za ruku. Opatrně jsem ho odvedl dolů, k místu, kde stálo mé auto.

,,Odvezu tě domů. Jak se vůbec jmenuješ?"

,,Naruto," popotáhl. ,,Nechci domů. Nemohl bych zůstat... Ještě chvíli s tebou?"

,,Mohl."

 

Chvíle.

Chvíle se stala týdnem. Týden měsícem, měsíc rokem.

Hvězda, aniž by to tušila, rozehřála svým žárem ledové srdce, které skomíralo v dutině starého stromu.

Strom, netuše, svíral větvemi hvězdu blíž a blíž. A byla v bezpečí. Žádný pád...

Už nehrozí.

Teď v tom objetí září a žhne.

 

Dotkla se mě největší, z absolutních pravd.

Vepsaná v kořenech.

Vtištěná ve hvězdách.

Ta, kterou vám otevře bolest skutečnější, než je celý svět.

 

Hvězda blikla, zhasla.

Místo ní mezi větvemi znovu seděl chlapec. Pomalu sklouzl dolů a pevně se postavil na nohy. Oči sklopil ke stromu. Usmál se. Úsměvem hřejivějším, než je polední slunce. Pohladil kmen a zalil strom. Udělal od něj krok.

Dva.

Chtěl odejít, ale když se otočil zpět...

Pochopil smysl života.

Vděčně se o něj opřel a zůstal s ním. Pečoval o něj a zaléval ho do konce svých dní.

A tehdy, když přišel jeho poslední den, se nebe otevřelo a z bezmračné oblohy udeřil blesk, zasáhl strom a zahubil jej.

Jejich životy skončily stejným okamžikem.

 

Tak pokračuje ta báje.

 

Nemohu než doufat, že tehdy byla skutečná a až jednou přijde i náš čas...

Budeme moci také odejít spolu.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Yann,13. 1. 2013 20:17

Nemyslim si, ze k takovymto vecem je nutne se vyjadrovat.

nadpis?!

Syr,1. 10. 2010 13:57

Luna? Proč odvrhla takovou hvězdu!? Dokonalost...

www.may-darrell.blog.cz

May Darrellová,19. 6. 2010 22:08

Ach jo... *čumí na monitor a nemůže se od něj odtrhnout* tohle je opravdu kráááásnááá povídka, moc se ti povedla!! Jashine, nemám slov, opravdu... *____*

^-^

Mia-san,8. 6. 2010 16:25

Nádherný příběh... já- já nevím, co říct... srdceryvné... a nadpozemsky krásné...

...

Sasaki,7. 6. 2010 23:14

wow! by mě zajímalo, kam na ty nápady fakt chodíš, to mi hlava nebere, skvělé§ Tak dopodrobna popsané, sice to není žádné pořádně shounen-ai, ale i tak je to krásné :)

..............

Haku,7. 6. 2010 21:49

Len dve slova:,,,OCARENE CUMIM!!!!!!

...

Hanako,7. 6. 2010 18:37

Naprosto báječná povídka .. ^^

....

terkic,7. 6. 2010 10:38

bylo to překrásné:)

...

Aylen,6. 6. 2010 22:16

Krása :)

Kdo je tedy Stromem?

Kaci.chan,6. 6. 2010 21:03

Tím, jehož větve dokázaly Hvězdu vrátit zpět do života? Prosím, nenech mě tápat...

.........

Iruka sensei tvoje sbí,6. 6. 2010 20:49

Ach...
to bylo tak krásný, nikdy mě nepřestanou tvoje povídky překvapovat a okouzlovat...