Seděl v kanceláři a myšlenky měl rozutíkané, jako stádo koní bez honáka. Venku pršelo a vzduchem byl cítit mokrý asfalt. Lilo od rána, ale počínající letní vedra to stejně nezastřelo. Díval se do své dlaně, na ocelový kroužek, který mu jistými okamžiky přišel těžší, než jeho svědomí. A v tu chvíli do ztichlé místnosti vtrhla osoba, která vypadala stejně zoufale, jako on se cítil.
,,Dělala si prdel, že jo?!"
,,Dobré odpoledne, Kibo. U vás se neklepe?" pronesl tiše a stříbrný předmět skryl v sepjaté dlani.
,,Tohle je naléhavý! Řekni mi, že to není pravda!"
,,Možná, že kdybys začal tím, o co jde, byl bych schopen ti odpovědět."
,,Slečna Temari mi laskavě sdělila, že jsi odstoupil z projektů, které máme my, ona a Hatake na starosti."
,,No, tak to se nemýlila."
,,Super! A jako že bys mi to třeba zmínil?!" rozhodil Inuzuka rukama a valil na něj oči, div že se mu udržely v důlcích.
,,Bylo to náhlé rozhodnutí. A taky jsem věděl, že bys protestoval, proto jsem odstoupil z funkce a chtěl ti to říct teprve, až si půjdu dolů pro kávu."
,,Připadá to tak jenom mně, nebo jsi z toho kluka začal blbnout? Od kdy zrovna ty dáváš přednost lidem před prací?! A nebo ti nakukal, ať to zabalíš?!" vztekle na něj funěl a nevypadal, že by se v dohledné době uklidnil.
,,Když přestaneš hulákat, tak ti to klidně vysvětlím," promlouval k němu mírně, a poté, co se mezi futry objevila zděšená sekretářka, dodal, ,,A zavři prosím ty dveře."
Inuzuka si odfoukl a opravdu došel dveře zavřít. Sekretářce sdělil strohé; ,,Budeme v pořádku," a zaklapl jí je před nosem. Poté se vrátil čelit člověku, na kterého tu, z vlastních pochybných důvodů, tak spustil.
,,Tak vysvětluj, Sasuke," vypadlo z něj smířeně a svalil se do křesla v rohu místnosti.
,,Tahle práce si vyžaduje spoustu volného času, ale zrovna tobě to nemusím říkat, že."
,,To fakt ne, no. Dál?" nadhodil a bylo na něm znát, že ho největší rozčilení konečně opouští.
,,Když máš osobu, se kterou chceš toho času strávit co nejvíc, začneš pochybovat, jestli máš takovouhle práci vůbec zapotřebí. A já jednoduše došel k závěru, že nemám. Vždyť za měsíc utratím sotva polovinu toho, co tu vydělám. Řekl jsem si, že to prostě stačí. Nehledě na to, že mě to tady po těch letech už vlastně vůbec netěší."
Inuzukovi poklesla čelist. I někomu jako je on zjevně došlo, kam tím jeho kolega míří.
,,Stáhl jsem se z těch projektů, abyste se naučili fungovat sami, než odsud odejdu."
,,Bože vole na kole! Tys dal výpověď?!?"
,,Končím v srpnu. Ale nemusíš to tu nikde roztrubovat. Náš drahý otrokář mě prý oficiálně propustí z nevolnictví, na příštím konferenčním."
Z útočného řečníka se během vteřiny stala hromádka neštěstí. Inuzuka seděl zhrouceně v tom křesle a neměl se k jedinému slovu. Pak ale zdvihl hlavu, na tváři se mu rozjasnil úsměv a nakřáplým hlasem z něj vypadlo;
,,Tak jo. Snad vám to všechno vyjde."
,,Díky. Pracuju na tom," odpověděl, sevřel mezi palcem a ukazovákem stříbrný prstýnek a s úsměvem ho svému kolegovi ukázal. Najednou cítil daleko větší odhodlání.
,,Pane jo, fakt?" vykulil Inuzuka oči.
,,Fakt," přikývl mu na to.
,,Ty se nezdáš, Sasuke. Takže jo no... běž si za svým srdcem. Akorát si prosím, na tu cestu nezapomeň vzít mozek."
Byl to velmi netradiční okamžik, protože se oba muži začali naráz smát.
,,A že mi to říkáš zrovna ty," podotkl vesele a zakroutil nevěřícně hlavou.

Vracel se domů, a ještě nebylo ani po sedmé. V hlavě měl jediné; uskutečnit dnes svůj sobecký plán. Zaparkoval, a zanedlouho poté už odemykal. Když se dobýval do dveří od bytu, už věděl, že je doma. Sotva otevřel, cítil vůni linoucí se z kuchyně.
,,Jsem doma!" ohlásil, sako které držel v ruce pověsil na háček věšáku, zul se a zamířil přímo ke slunci, které teď bylo zjevně zaměstnané přípravou večeře. Ještě než tam ale došel, se zmiňovaná bytost vyřítila přímo do jeho náruče. Kluk ho vřele objal a vtiskl mu polibek.
,,Koukám že tu panuje výborná nálada," zasmál se, když ho okatý andělíček pustil ze sevření.
,,Dneska se dějí samé dobré věci," culilo se to blonďaté, a neskutečně mu to i s tou zašpiněnou zástěrou slušelo.
No, to se uvidí, jestli dobré, pronesl si Sasuke v duchu a hned na to se zeptal; ,,Jaké věci?"
,,Volala mi Hinata. Zítra máme sraz u Dragouna, aby mi to všechno pověděla hezky do očí."
,,Už se dozvím, co se to přihodilo?" ptal se na své poměry nezvykle zvědavě. Snad právě proto, že jde o děvče, o kterém by bez rozpaků řekl, že je to jeho kamarádka.
,,Neji se prý dneska choval hodně podivně a konečně jí tak nějak zlomeně přiznal, že jí miluje."
,,Výborně!" rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Byl za Hinatu opravdu velmi šťastný,  to tiché děvče je přesně tou osobou, která si momentálně zaslouží to největší štěstí.
,,A pak ještě... jsem našel něco, co jsem dlouho hledal. Začínal jsem si myslet, že jsem ho ztratil."
,,A to?"
,,To je zatím tajemství. Nejdřív večeře. Už to skoro bude."
,,Naruto, měl bys po večeři chuť se jít trochu projít? Chtěl bych si s tebou o něčem důležitém popovídat."
Modrooké bytůstce povyskočilo obočí. Úsměv se mu na tváři stále držel, ostatně jak je jeho zvykem, ale ve výrazu četl obavy. Nechtěl ho nechat pochybovat. Ale taky to na něj nehodlá vyhrknout tady v kuchyni.
,,Jistě, proč ne," usmíval se kluk. Bez rozpaků si ho přivinul k sobě a znovu se nechal objímat.
 

Večeře byla výtečná, ale měl-li být sám k sobě upřímný, hlavou mu běželo něco jiného, než uspokojit žaludek a chuťové buňky.
Když po sklizení ze stolu a společném umytí nádobí zamířili ven, začínalo se pomalu připozdívat, foukal lehký letní vánek a na obloze byly krásné červánky. Zamířil k místu, které bylo poklidné a od jejich domu nejblíž. K malému parčíku, kterému jeho název "Slepičárna", už nikdy nikdo neodpáře. Mlčky šli vedle sebe, po cestě ani živáčka. Vzal své slunce za ruku. A byl si jist, že teď by to klidně udělal i ve stohlavém davu. Kluk se na něj usmál. A pak rozechvěle promluvil.
,,Sasuke?"
,,Ano?"
,,Upřímně řečeno, panikařím od chvíle, kdy jsi vyrukoval s procházkou a tím, že mi musíš něco důležitého říct. Kdyby to totiž byla maličkost, už bys mi to řekl, ne?"
,, Než dojdeme k parku, vezmu to postupně, od toho nejmíň důležitého, co ty na to?"
,,Jsem pro," zubil se blonďatý.
,,Dal jsem v práci výpověď. Už tam nechci být. Trávil jsem tam poslední dobou strašně moc času. Končím v srpnu. Ale nemusíš se bát, že bychom nebyli zaopatření. Mám toho poměrně dost ušetřeno. A pořád můžu prodat byt, nebo auto. A rozhodně nemám v úmyslu být ti přítěží, jen si chci najít práci, ve které nebudu muset trávit většinu života. Chci být víc s tebou."
,,Děkuju, že na mě tolik myslíš," odpověděl tiše kluk a tváře mu zrůžověly. Zjevně nevěděl, co by mu k tomu jiného řekl. 
Pomalu došli do parku a usadili se na jedné z laviček.
,,Můžu na tebe spustit i to ostatní? Není to moc?" ujišťoval se.
,,Vůbec ne. Mluv."
,,Mám poměrně dost dovolené, kterou si mám vybrat, než odejdu, takže bych rád, abychom spolu něco podnikli jenom my dva. Stačí když mi řekneš kdy, a kam by ses rád podíval, a já to všechno zařídím."
,,Moje práce naštěstí nemá pevně stanovené hodiny, jen termíny odevzdání. Takže v podstatě můžeme kdykoliv. Zařídím se tak, abych na tu dobu nic neměl," usmíval se kluk. Zdál se mu být v rozpacích. Což bylo jen přirozené. Kvůli výpovědi a nabídce dovolené, by nikdo nikoho do parku při západu slunce netahal.
,,No a teď ta poslední a nejdůležitější věc, kterou mám na srdci," spustil a pořád ještě úplně nevěděl, jak to říct, nebo pojmout, ač mu Hinata dala ty nejlepší rady. Potřebuje, aby to tohle květinové dítko naprosto jasně pochopilo. Díval se mu přímo do tváře, a slova plynula ochotně a sama.
,,Cítím se naživu jen s tebou. A rád bych, aby to tak zůstalo, dokud neuplyne čas, který tu mám vyměřený. Vůbec netuším, jak se takovéhle věci dělají, protože slovo napořád si každý vykládá úplně jinak. Já vím jen to, že tě miluji, a že bych chtěl vědět, jestli to cítíš stejně."
,,Samozřejmě že ano!" vyhrkl zmateně anděl a své modré oči mu upíral do tváře. Zjevně nepochopil, jak to myslel.
,,Abychom si to ujasnili," pronesl klidně, vytáhl z kapsy kalhot ocelový kroužek, a vzal své soukromé léto za ruku. ,,Já tě tady svým neohrabaným způsobem, vlastně žádám o ruku."
A role se prohodily. Přesně tak jako teď on, se musel Naruto cítit pokaždé, když zamrzl, a nebyl schopen fyzické, ani slovní reakce. Tělo mu zalila nejistota, strach, že to přehnal, že teď slunce zajde a bude temno, temno jako nikdy dřív, jenže na rozdíl od Naruta, jemu hlava i ruce stále sloužily, a tak mu ten stříbrný kroužek navlékl na prsteníček. A pevně doufal, že reakce přijde vzápětí. 
Že se dočkal, a že to rozhodně není negace, věděl už v okamžiku, kdy Naruto zčervenal, jako obloha nad nimi. Prohlížel si prsten na své ruce a do ticha, kterým zazníval jen šum stromů a cvrlikání ptáků, odhodlaně pronesl;
,,Myslím, že moje napořád, je stejné, jako to tvoje."
Tíha nevědomosti mu opadala z ramen, a tak se k němu naklonil, aby ho políbil.
,,Tak si myslím, že ti teď bez obav můžu vyklopit to tajemství," zasmál se kluk, když se jejich rty oddělily.
,,Už nějakou dobu jsem hledal prstýnek od babičky. Vůbec jsem netušil, kam jsem ho schoval. A dneska jsem ho našel. Vypadá to, že přesně v pravý čas."

Když se setmělo, oba se zvedli a ruku v ruce se vydali ke svému domovu. Medové léto si pobrukovalo melodii poslední sloky písně, kterou má velmi rád. Ani se sám sobě nedivil, když si jí skutečně začal tiše zpívat.

A všechno co teď chci, je štěstí pro tebe, a pro mě.