Zvonil telefon. Během dopoledne asi tak po sté. Někdy ho vzal osobně, jen proto že ho vyzvánění obtěžovalo, jindy to nechal na sekretářce. Dělal měsíční průměry. Také jedna z forem utrpení. Listopad končil, ale za okny se stále držel podzim, po sněhu ani památky. Neměl rád studené mokro, které přinášel prosinec. A bylo toho víc. Povzdychl si, přemýšlel o kávě. Pauza by byla příhodná. Pauza, slunce a kytara. Přeběhl mu před očima a stíral tu černou prázdnotu která se mu za nimi usazovala. Od té písně na něj myslíval častěji, než mu bylo milé. Možná proto, že než se posledně stihl nenápadně vytratit, on, i s černou na řemeni přes záda k němu doběhl a beze slova ho objal.
,,Ono se vyjasní," tvrdil pak, a v tom modru se to přelévalo jako panensky čistá upřímnost.
Dostal papírek s telefonním číslem. Zmačkal ho. Nebyl ale schopen ho zahodit. I teď mu ležel v kuličce na pracovní desce, před stolním kalendářem. Zvedl se a šel si dolů do bufetu pro kávu. Věděl že by mu ji mohla uvařit sekretářka, ale káva od ní chutnala po vylouhovaném senu. Nechápal proč to, ani kde k tomu ten talent vzala. Nemohl být pryč ani čtvrt hodiny. Postavil kelímek na stůl. A všiml si. Kulička. Kulička s číslem je pryč. Vlétl do vedlejší kanceláře jako trest Boží.
,,Kdo u mě byl?!"
,,U-uklízečka," zakoktalo se rozhozené děvče.
,,A kde je?! Říkal jsem té ženské nejméně desetkrát, ať mi nesahá na stůl! Proboha má jen vynášet odpadkové koše! To by si pamatovala i zlatá rybka!"
,,P-promiňte pane, o-o-omlouvám se. Zavolám, zavolám jí?"
To děvče bylo regulerně vyděšené. Takhle se tu ještě nikdy k nikomu nechoval. Své pochybení si velmi rychle uvědomil.
,,Já se omlouvám. Promiňte. Vy za to nemůžete. Jen jí vyřiďte, až ke mně půjde příště uklízet, ať se to neopakuje. Vyhodila mi ze stolu něco důležitého."
Uvědomil si to. To telefonní číslo. Jeho číslo. Bylo důležité. A nemělo být.

Ondřej, Iva, Blanka, Svatoslav, Barbora. A Jitka, pátého prosince. Už dlouho není dítětem, ani tělem, ani myslí. A přesto končí v práci dřív. Těší se. Těší se až se setmí a ti kteří chtějí ostatním dělat radost, (a možná i sobě,) vyjdou ven v převlecích za čerty, Mikuláše, a anděly. Není to tradice, jen léty prověřený postup pro dnešní den. Ale ještě než Prahu úplně přikryje tma a začne v ulicích veselí, staví se u Dragouna. Asi na kávu. Jistě. Ne že by někoho chtěl vidět. Někoho, jehož číslo před pár dny zahodilo uklízecí přetrhdílo. Jde se tam jen posadit. Nepočítá přeci že by tam sedělo slunce, s černou na klíně. Parkoval na oblíbeném místě, zpříjemnilo mu to náladu. Přeběhl lidmi vychozenou cestičku přes ostrůvek nahnědlé trávy, která to ani s příchozími mrazíky ještě nevzdala. Otevíral. Míjel ho ve dveřích.
,,Tady jsi! Pojď! Pojď s náma! Honem!"
Jako by to bylo domluvené. Předpokládané, že ho zastihne. A že půjde. Že jeho ledovou ruku obemkne horká dlaň bytosti, kterou zná jen kratičký okamžik, ale která zřejmě chápe jeho bolest, ačkoliv netuší, odkud pramení. Nenamítal nic, pohled měl kamenně upřený na svou ruku, kterou svírala ta cizí. Vlastně ne. Ne cizí. Žádné nikdo, nic. Už dost zapírání. Ruka slunečního dítěte, natažený paprsek. A najednou, v ten nestřežený okamžik, bylo bílo.
Srdce se rozburácelo, hlasitě pumpovalo krev do celého těla. A ten pocit tu byl znovu. Radost z toho, že je naživu. Upřel oči na jeho záda a rty se mu roztáhly v úsměvu. Trochu to bolelo. Svaly rády zapomínají, když po nich něco takového nechce často. Došlo mu to. S kým že to jde, kam je vlečen, měl chuť se začít nahlas smát. A pak to udělal.
Anděl otočil obličej, modro jiskřilo a jeho ústa vlídně a radostně ten úsměv se smíchem oplatila.
 

Blonďatému na zádech poskakovala kartónová křídla, polepená zřejmě zbytkovým materiálem ze záclon. Vsadil by se se stoprocentní úspěšností, že ta bílá róba je daleko spíš stará spací košile po babičce. Košík sladkostí a kýčovitá, zlatá svatozář na špejli ještě celý ten dojem absurdna podtrhovaly. A přesto to byl ten nejkrásnější anděl, jakého za ty roky dodržování svého "postupu pro pátý prosinec", viděl. Porozhlédl se po zbytku kolednické bandy. Bylo jich pět, tak jako tenkrát, když si ho úplně prvně všiml. A kdyby je přes pomalované a nazdobené obličeje poznal, věděl by, že jsou to ti samí lidé. Jeden Mikuláš, tři čerti, a anděl, co právě pustil jeho ruku. Stál a pozoroval jak se sklání k malému děvčátku a nabízí mu z košíku odměnu za básničku. Vůbec nepostřehl co ta maličká říkala.
 

Strávil s nimi celou tu dobu, dokud děvčatům v rouše ďábelském nezačala být zima, a skupinka se s mnoha hlasitými pozdravy a objetími nerozprchla do svých domovů. Stál tváří v tvář modrooké bytosti a přemítal o dnešním odpoledni a brzkém večeru. Podíval se na hodinky, bylo už třičtvrtě na devět. Jak je možné že čas tak letí když je opravdu, opravdu živý? Když nesedí v práci a nedělá "důležité věci"? Proč se svět zdá být o tolik světlejší, i když je tma, svítí pouliční osvětlení a kolem nich prošla sprostá a přiopilá skupinka čertů? Jakto, že je bílo když nesněží?
,,Nad čím to přemýšlíš?"
,,Nevím. Asi nad tím, že to bylo milé. Děkuji."
,,Rádo se stalo."
,,Máš teď někam namířeno?"
,,Asi pomalu domů."
,,Tak já tě doprovodím. Stejně nemám... nic důležitého."
Zubatě se to usmálo.
,,Děkuju."
,,Za málo."
Kráčel vedle něj mlčky. Tak jako když prošli celý Vyšehrad, a řekli si jen několik vět.
,,Takhle blbneme každej rok. Už si bez toho mikulášskou ani neumím představit," začala bytůstka.
,,A co z toho?"
,,Radost, zábava. Je příjemný takhle trávit čas. A až budu starej a šedivej, ty vzpomínky budou k nezaplacení, nemyslíš?"
,,To každopádně. Ale slyšel jsem, že to lidé spíš dělají pro nějakou tu korunku. Jedna moje kamarádka-" hodně rychlá a hodně černá šmouha.
Ne. O ní ne.
,,Vím že se nemám ptát, ale co to třeba nějak dopovědět, když už jsi to nakousnul?" povzbudivě to na něj mrkalo.
,,Už je to dlouho. Řekl bych že byla možná i mladší než vy. Vždycky se domluvila s kamarády a chodili po domácnostech kde byli domluvení. A sem tam za to dostali nějaký ten peníz."
,,Sice nevím jak ostatní, ale já za takovýhle věci peníze nechci. Člověk by měl dělat radost sám, dobrovolně. Bez poplatků. A ne za všechno dostávat výplatu."
,,Mám pro tebe novinku. Myslím že tvůj čáp tě vysadil ve špatném století. Měl bys to někde nahlásit."
Okatý andělíček se smál, až mu kartonová křidélka poskakovala na zádech.
,,A kde že to vlastně bydlíš?" ptal se když míjeli hospodu u Smrťáka.
,,Ještě kousek, a za rohem. Marie Cibulkové."
Nemluvil na něj. Neměl co by říkal. Jeho přítomnost byla uklidňující. A měl obavy že by ten dojem slovy zničil. 
 

Pokreslená béžová, odporně a přijatelně žlutá, asi okrová a první zchátrale šedá. Tam zastavil.
,,No, tak jsme tady."
Dům očividně ledasco pamatoval. A ty dveře jsou snad ještě z první republiky. Nechtěl se loučit. Protože až zajde slunce, bude zase černočerná tma.
,,Tak... dobrou noc a-"
,,Ztratil jsem číslo! Moc se omlouvám, nedával jsem pozor. Měl jsem si ho hned uložit do mobilu."
Nevěděl jestli se zatvářil nešťastně nebo provinile. Možná zvládl obojí.
,,To přece nevadí. Někdo tam ze shora zařídil, že jsme se dneska potkali. Kdybys totiž zavolal, býval bych tě poprosil, abys šel s náma. Máš teď u sebe telefon?"
Kývl, a ihned ho tahal z kapsy.
,,A můžu?" kluk po něm natáhl dlaň.
Na chvíli si ho přisvojil, zřejmě vyťukal číslo, protože pod košilí se ozvalo slabé vyzvánění. I když to byl jen začátek melodie a nebyl to moc čistý zvuk, poznal co je to za píseň. Byla z jeho oblíbených. Ten den jí hráli v rádiu. Ten den, kdy mu ona řekla druhé ne a on na něj poprvé promluvil.
,,Rovnou jsem ho vyzkoušel. Funguje," vracel mu přístroj.
,,A s tím že máš i ty mé číslo to vůbec nesouviselo, viď," cukly mu koutky.
Nezlobil se. Ani trochu.
,,Možná?" zasmálo se to.
,,Tak abych pomalu šel. Už ti musí být zima."
,,Ani ne."
Anděl si stoupl přímo před něj. 
,,Moc rád s tebou trávím čas. Ale radši bych víc, častěji."
,,Nemůžu-"
,,Ti nic slíbit, já vím."
Okatý kluk se po něm natáhl, a tak jako na Slepičárně když chtěl odcházet, ho objal.
Hodinky přesyly poslední zrnko písku. Tak takhle to je. Jenže to nepůjde. Ne. Cítil jeho dech na krku, u límce kabátu. A pochopil. Tohle vždycky chápal rychle. Horší je to v případě, kdy se někdo líbí jemu samotnému. Kluk ho pustil a vesele, zubatě se rozloučil. Popřáli si dobré noci, slunce šlo spát. A i tak tam ještě chvíli zůstal stát. Myslel. Přemýšlel co všechno to bude obnášet pokud sluneční bytost prolomí jeho hradby. Pokud budou přátelé. Pokud... Zavrtěl zatíženou hlavou aby proházel myšlenky. O tomhle uvažovat nechtěl. Zrovna tak, jako nechtěl uvažovat o ní. Zaklonil se a upřel pohled na nebe. Žádné hvězdy, městská barva, šedá, trochu do růžova. A opatrně, skoro jako by se bál že ještě nesmí, začal polehku padat první sníh.