Upřeně hleděl před sebe. Přímo do otevřených dveří. Bezděky mu přešla po mysli. Pak se zastavila a vrátila.
,,Abys to dobře pochopil; Já nežárlím. Ani se na tebe nezlobím. Jen mám o tebe strach."
,,Proč?"
,,Protože tohle špatně skončí."
Zhluboka se nadechl, a nechal jí odejít. Nebylo by na škodu sešít pár myšlenek do požadovaného tvaru. Vždyť tohle je v podstatě sebetrýznění. Nebude jí to věřit. Nemůže. Nechce. Jenomže ho to děsí. Třeba má pravdu. Třeba taky ne. Nesmí mít. Zavrtěl se. Vrátil se do své přítomnosti, do pasu nahý, od něj dolů schovaný pod peřinou - ale taky nahý. Rozechvěle čekal až přijde. Protože ve chvíli kdy projde těmi dveřmi, to bude skutečné. Stejně skutečné, jako ta hrozba která se mu vytrvale komíhá nad hlavou. Syrově reálné. A nádherné. Slyšel klapnout dveře. Vteřina, dvě, tři, čtyři, pět - zásah. Stál mezi futry. Anděl. Modrem, které Bůh serval z oblohy aby mu ho vložil do očí, se mu upínal přímo do tváře. Zamrkal, přišel úsměv. Zubatě zářivý. Vyčkávavý.
,,Budeš tam stát?" zeptal se a hlas se mu chvěl. Nevěděl, co má od sebe čekat. Když vedle něj posledně ležel, vyděsila ho jen pouhá erekce. 
,,Máš z toho strach?" 
,,Upřímně?"
,,Jak jinak?"
,,Jsem vyděšený. Asi."
,,A přesně proto jsem nepřišel nahý."
Vážně - k tomu ale upnul pozornost teprve teď. Sáhl-li si do svědomí, moc dobře věděl proč očím zakázal se tam dívat. Samá holá kůže, ale to co ho děsilo pečlivě schovávaly modré trenky. Panika lehce polevila. 
,,Teď dojdu k tobě, a políbím tě," oznámil mu a se stále stejným, vřelým úsměvem k němu skutečně přistoupil. Anděl vlezl na postel, usadil se naproti němu. Vztáhl ruku, položil mu jí zezadu na krk. Pak se naklonil pro polibek. Nic co by neznal. Tedy s výjimkou toho, že když už se mezi nimi nějaké líbání událo, měl ho plně pod kontrolou. Cítil se nejistý, zranitelný a skutečně i dost vyděšený. Nepoznával se. Tohle by přeci neměl být problém, ne když tuhle bytost skutečně... Ne když to co cítí je něco tak silného, pulzujícího, žijícího vlastním životem. Neměl by se bát. Ani sebe, ani jeho. Tohle je ta chvíle. Tohle je součást toho být skutečně naživu.
,,Já tě miluju." pronesl důrazně, chytil okaté modro za zápěstí a položil jej na postel. A ono se blaženě usmívalo. Tohle za to přeci stojí. Dát všechno co může, každou svou část, vše se vším - celou vlastní bytost. Sebe. Věnovat sebe životu pro něj. Což může být do důsledku obrovská chyba. Nicméně nebyla by první, a už vůbec ne ta poslední, kterou by mohl udělat.
 

Zamrzl nad ním. Nutil mozek k chodu, no tak! Dělej něco!
,,Sasuke?"
,,Um...?"
Vzhledem k tomu že ho stále svíral v zápěstích, nemohl kluk vůbec nic - tak se prostě jen usmíval, a čekal. Byl mu za to vděčný.
,,Asi budu potřebovat pomoc." Dostal ze sebe nakonec.
Sluneční dítko se začalo smát. Nebyl to výsměch, jen lehké pobavení s hromadou pochopení.
,,Tak nejdřív ze všeho - mi pusť ruce."
,,Dobře." Dýchal a nutil prsty k pohybu. Zprvu neúspěšně. 
,,Sasuke?"
,,Dělám na tom," vyhrkl a konečně ho pustil. Cítil jak mu tepe v dlaních. Hoří tváře. 
,,Posaď se," pokynul mu kluk.
Poslechl. Narovnal se. Seděl. Anděl se zvedl. Usedl přímo před něj.
,,Něco zkusím. Kdyby to byl problém, můžeš mě kdykoliv zastavit, platí?"
Odsouhlasil mu to odkýváním. Už je to nějaká doba co někoho pustil takhle blízko. A úplně poprvé je to muž. Kdyby byl žena, vůbec by nezaváhal. Alespoň si to myslel. Co je jinak? Léto se ho dotklo oběma rukama na hrudi. Sjelo jimi dolů k přikrývce, která se po tom jeho zoufalém manévru stejně už dost povážlivě sesunula. Odhalil ho. Cítil stud. Připadal si obnažený do posledního nervu. Hlasitě polkl. Andělovy ruce se mu přemístily na stehna a současně s tím se k němu naklonil, a zapřel mu bradu o rameno. Jeho pravá ruka mu sklouzla do rozkroku. Odhodlaně. Bez rozpaků. Přerývaně se nadechl. Nechápal proč je ten pocit tak děsivě intenzivní. Vážně nečekal že to půjde tak snadno, ale cítil jak se mu hrne krev do slabin a mozek se přestává zaobírat nesmyslným strachem a teoriemi co by kdyby. Ruka jeho nádherného přítele se mu obemkla kolem penisu. Dokonale vnímal ty pomalé pohyby jeho zápěstí. Srdce mu bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Jako by se nafouklo, vyplnilo celý hrudník a bolestivě bilo na poplach. Vzrušení, úžasná, bílá šmouha před očima. Světlo ve tmě.
 

,,Počkej," zašeptal, andělův rytmus zakolísal, zastavil. Pustil ho.
,,Na co mám počkat?" ptalo sluneční dítko bezelstně.
,,Svlékni to." Vydechl a oči nechal upřené na vyboulenou látku v jeho klínu.
,,Určitě?"
,,Zcela vážně. Nejlépe hned teď." Než odhodlání opadne. Byly to rychlé, nedočkavé pohyby. S těží je stíhal. Pak už jen viděl ten nahý klín. Musel svou představivost shledat za nedostatečnou. Tohle nějak... nečekal. Jistě, nedopatřením si sáhl, ale vidět to živě přímo před sebou -
,,Já vím. Moc rychle. Promiň."
,,Ne." Natáhl ruku. Uchopil ho. Nezkušeně se snažil zopakovat pohyby, které na sobě ještě před chvílí cítil. Jenže v jeho a Narutovu chování byl skutečně monstrózní rozdíl. Zatímco on sám jen myslel a pocity neprojevil, tady to bylo přesně naopak. Anděl nahlas vzdychl, znovu mu položil hlavu na rameno a současně s mechanickými pohyby jeho ruky mu tiše sténal do ucha. Uvědomil si že tohle zřejmě bude klíčové. Cítil jak mu ze zvuků jeho hlasu trne celé tělo. Jak ho ten odevzdaný a spokojený projev lásky vzrušuje. Dostal nápad. Později byl za něj velmi vděčný. Přisunul andělovo tělo k tomu svému, velice, velice na těsno. Moc rukou. Moc nohou. Ale nějak to zvládli. Modrooké stvoření se mu podívalo do obličeje dosti zastřeným pohledem. Pak ho políbilo. Vnímal jak se penisem otírá o jeho vlastní. Cítil jak hoří, v nitru, i navenek. A pak ta dlaň, která jejich údy semkla k sobě a začala jimi pohybovat. Přidal svojí ruku. A už nemyslel. Nechal se unášet těmi rostoucími pocity. Olízl se, líbal ho. Dalo by se říct poněkud hrubě. Věděl že už není čeho se bát. Už nikdy. Andělovy rty se utrhly od těch jeho, hlasitě sténal. Jednu ruku mu přesunul na tvář. Díval se do blaženého obličeje. Do modrých očí, které jsou od teď vším. Cítil jak se třese, jak se mu za očima něco mihlo - nevěděl co, možná byl na chvíli pryč - táhlý sten, a výbuch. Obě ruce se mu zaklesly do zad, silně se k němu tiskl, nechal ho a čekal.

Když se okaté modro odtáhlo, neřeklo jediného slova. Očima mu sklouzlo k neukojenému klínu. Vrátilo oči k jeho obličeji, úsměv a bezeslovné - už víš co teď přijde - sklonilo hlavu k jeho rozkroku a pohltilo jej do svých horkých úst. Hlasitě vydechl, vůbec to od sebe nečekal. Polkl a protočil oči. Božský, intenzivní pocit. Je to dlouhým časem, nebo skutečně nic podobného ještě nezažil? Vždyť to je jedno.

Ty zvuky vycházely samy. Skoro jako by to nebyl on. Někdo sténal a mumlal skrze jeho hlas, ještě okamžik a odcházím. Kam, to netuším. Anděl to z jeho chování musel pochopit. Poslední tah rty. Ústa nahradily štíhlé prsty, vjem projíždějící myslí i tělem, chvějící se já, otřesy, soukromé zemětřesení. A když se vracel, smích. Cinkal mu přímo do ucha.
,,Ne že bych si nějak fandil, ale tohle počítám jako zdařilý pokus. Už tě neděsím?" smál se až mu vibroval ušní lalůček.
,,Rozhodně jsem nakloněn k pokračování," odpověděl a oplatil mu úsměv.
,,Výborně," culilo se to.

Ležel v posteli, anděl stulený na boku vedle něj, kdesi hluboko ve snách. Sám nemohl zabrat. Ta noc přinesla zlom. Ačkoliv to nedotáhli do úplného konce, byl si jist že až to jednou přijde, jednou velice brzy, nebude tolik otálet a rozhodně tím nebude vyděšený. A co přinese zítřejší ráno, na tom teď přeci nezáleží. Tak tohle je zřejmě ono. Pomyslný konec hledání. Ten koho nemohl najít je teď v jeho posteli, odevzdaný s naprostou důvěrou. Milující a milovaný. 
Kde se to štěstí a bílo tak najednou vzalo? A čím to, že vypadá, jako by se nechystalo odejít?