Seděl v autě. Řídil. Po telefonátu se hnal přímo ke Dragounovi. Ačkoliv ho dnes chvíli viděl, i tak se nemohl dočkat. O ten Medovník se nakonec s hubatým kolegou podělil, i když ho ty osobní, odhalující otázky a domyšlené odpovědi dráždily. Sníst to celé sám, nejspíš by si zadělal na cukrovku. Ale byl vynikající. Také se mu o tom do telefonu ihned zmínil. Okaté modro přijalo pochvalu vesele, ptalo se, zda-li už je na cestě. Bylo mu řečeno že je v obležení přátel, aby se neděsil až přijede. Nejspíš to kluk podotkl pro jeho odtažitý přístup k cizím či ne zcela známým lidem. A i přesto tušení že se zběžné konverzaci a nejspíš i nějaké té všetečné otázce nevyhne, blížil ke staré špeluňce s radostí. Takovou, jakou nikdy dřív vůči ničemu nemíval. Tedy kromě jediné minulostní výjimky. Krotil své myšlenky, fantazie, začal chápat že všichni lidé okolo něj zjevně vidí a vědí - neurčitý druh lásky, nezařazený ale připravený co nevidět dosednout na správné místo. Musel zaparkovat v boční ulici, jeho oblíbené místo obsadilo cizí drzé auto, s jistě ještě drzejším řidičem. Došel rychle. Bral za kliku. Oči mířily přímo k místu kde anděla očekával. Lehce se usmíval. Na kratičký okamžik tomu výjevu nerozuměl. Nemohl by tvrdit, že se necítí překvapený, jenže do toho momentu to zjevně nebral v potaz. Zamířil k výčepu. Objednal si kávu. Znovu tam vyslal pohled. Naproti jeho slunci sedí cizí kluk. Má ruku položenou na jeho rameni. Zuřivá myšlenka - dej z něj tu pracku dolů, nebo ti jí urazím - kde se vzala?
 

,,Jé, hele ho! Sasuke dorazil!" zapískala blondýnka. Pohledy skupiny mladých u stolu se otočily k němu. Anděl se usměvavě a hbitě postavil, neohlédl se po žádném z přátel a hnal se rovnou k němu.
,,Ahoj," hebké kočičí tlapky se mu natáhly k ramenům. Objal ho a na okamžik mu schoval obličej mezi krkem a ramenem. Tímtéž ramenem, na kterém před chvílí spočívala cizí protivná ruka. Ne, vůbec to nevypadá zoufale a nedospěle. Možná by ale přeci jen měl získat zpět trochu rovnováhy a důstojnosti.
,,Posadíš se k nám?"
,,Ptáš se mě i když znáš odpověď?"
,,Znáš je. Všechny. Teda kromě Gaary." A na dosud bezvýznamném jméně leží hromada nenávisti a samo se zapsalo na černou listinu. Do odvolání.
,,To je kdo?"
,,Kamarád," culilo se to. ,,Dlouho jsme se neviděli."
,,Aha. Dobře. Jdi se bavit. Já si dám tu kávu." Černočerné zorničky s modrými duhovkami se na něj ale stále upíraly. Byla to němá prosba ale předstíral, že jí nevidí. Nerozumí. Nedokáže se z ničeho nic otevírat dalším a dalším lidem, i jeden je až příliš. Nebo snad ne?
,,Tak já se rozloučím a půjdeme ke mně?" ptal se kluk.
,,Nepřišel jsem abych ti kazil zábavu s přáteli. Jdi za nimi. Já počkám."
,,Nemůžu tě tady nechat sedět, víš."
,,Můžeš."
,,Jistě že můžu. Ale nechci."
Chovej se jako dospělý, vyrovnaný mužský - nebo nedokážeš ani to? ,,Dobře. Trochu to zpracuji a přijdu." Jiskřivý, oslepující, zubatý úsměv. Chvíli se na něj ještě díval, ale poté se otočil aby zamířil zpět ke stolu. Měl mu dát pusu - moje, podpis a autorská práva.
Upíjel kávu. Po očku sledoval dění. Byl absolutně bez pochyb že zmiňovaný Gaara si chystá půdu. Což, do důsledku vzato, by byla ideální chvíle vycouvat. Mohl by to nechat být. S takovým zájmem ze strany té rudovlasé přítěže by bylo pro Naruta daleko snadnější žití. Jenže. Ono je pozdě. A víc než to. Vzal do ruky šálek, došel ke stolu, zdvořile pozdravil. Kupodivu se mu dostalo vřelého přijetí. S odečtem jednoho.
,,Rád bych k Narutovi, jestli ti to nevadí," promluvil, oči upřené na toho rudovlasého, pohledného mladého muže. Mladík se k velké akci neměl. S neochotou kterou běžně vídáme v Tescu u pokladny se posunul, aby mu utvořil místo. Zapasoval se tam. Cítil na sobě pohledy všech lidí od stolu. Položil šálek, levá ruka mezitím hledala a našla. Stiskl andělovu dlaň. Cítil jak ho ten dotyk uklidňuje. Konverzace se opět rozproudila, ačkoliv se nijak nezapojil kromě jasných stručných odpovědí, pokud byl tázán. Seděl. Mlčel. Sledoval. Slunce blaze zalévalo každého účastníka svými pohledy, úsměvy a slovy. A tak pochopil svou bláhovost. Samozřejmě že ho milují i jiní lidé, nezáleží na tom v jakém smyslu. A taky by řekl, že jich budou zástupy. Povšiml si Hinatiných nesmělých pohledů. Očividně se ho chtěla na něco zeptat a ještě očividněji k tomu neměla odvahu. Čas letěl jako by se dobře bavil a i přes nevraživé oční kontakty s jeho konkurentem a nemístné vtipy a poznámky blondýnky s culíkem, bylo překvapivě bílo. Nemohl a nechtěl tvrdit že je na tom místě spokojený. Ale seděl po pravici slunci, hřál se v jeho žáru na parném výslunní a chápal že dostal neopakovatelnou příležitost. Že přišla náhle, nepředvídatelně a přesně v pravou chvíli. Hned tenkrát, kdy se ze světa vytratilo světlo.
 

,,Hele Naru, mně to nedá, chodíte teda vy dva spolu, nebo ne?" Ta otázka jím nepříjemně trhla. Měl to přinejmenším očekávat. Jak jinak, ptala se ta blonďatá. Asi jí vážně nemá rád. Slunce se pousmálo, zalapalo po vzduchu ale nakonec jen pokrčilo rameny. Zjevně nevědělo, co jí na to říct.
,,My dva... máme hlavně něco na práci. Půjdeme?" Obrátil se po něm. Kluk jen nejistě kývl. Stoupnul si. Pořád ho držel za ruku. Pustil ho teprve když se oblékal do kabátu. Rudovlasý rival se také postavil a se slovy; ,,Rád jsem tě viděl, Naruto," ho objal způsobem, který se mu ani trochu nezamlouval. A navíc to trvalo nepatřičně dlouhou dobu. Spící divoké zvíře se probudilo.
,,Slez mi z přítele," zavrčel tiše, aby to slyšel pouze oslovený dotyčný. Jenže zřejmě ne dost tiše. Děvče nejblíže na doslech strnule zíralo přímo na něj.
,,Na shledanou," mávl k ostatním a prchal k pultu aby zaplatil svou útratu. Když se konečně dostal ze dveří a do plic mu vnikl čerstvý vzduch, neklid ustal. Dveře se otevřely znovu a objevila se andělova usměvavá tvář.
,,To... To bylo," načal kluk.
,,Poněkud trapné, moc se omlouvám."
,,To jsem říct nechtěl."
,,Vážně? Tví přátelé mě mají za podivína a Gaara s Hinatou si nejspíš myslí, že jsem psychicky narušený."
Zářivý, zvonivý smích. ,,Ne. Nemají. Určitě ne."
,,Opravdu? Protože po tom výstupu si jako psychopat opravdu trochu připadám." Objaly ho hřejivé paže. Vydechl a položil mu ruce na záda..
,,Mám v tom zmatek Naruto. Ale já se srovnám, přísahám."
,,Nemusíš."
,,Ale měl bych."
,,Můžu k tobě být upřímný?"
,,Musíš."
,,Udělalo mi to radost. Velikou."
,,Co konkrétně?"
,,Nevyděsím tě?"
,,Po tomhle mém manévru dost těžko. Zvládám se děsit sám sebou."
,,Bylo z toho poznat, že ti na mně skutečně záleží. A že nejsem jen přítel ve smyslu dobrý kamarád."
,,Mám tě hodně, hodně rád."
,,Já to vím."
,,Co kdybys dneska přespal u mě?" Kde se to jen bere?
,,Rád," culilo se to modrooké blonďaté.
,,Ale docela bych se ještě prošel."
,,Dobře." Kluk ho chytil za ruku a pomalými kroky se vydali na cestu.
 

,,Dozvěděl jsem se dnes zajímavou novinu."
,,Jakou, smím-li to vědět?"
,,Povím ti to. Ale ne hned."
,,Počkám si. Tak, jaký byl zbytek dne?"
,,Jak vidíš, přežil jsem. Což se zřejmě počítá mezi dobré dny."
,,Nebaví tě to?" Vlastně to nebyla otázka. Spíš konstatování.
,,Ne."
,,Drží tě tam něco?"
,,Moc hezký plat. Jinak nic."
,,Peníze nejsou všechno."
,,Bohužel, v dnešní době téměř jsou."
,,To je dost smutná úvaha."
,,Jen realita. A ta není smutná, ale šíleně depresivní. Po většinu času."
,,Myslíš sebe, nebo všeobecně?"
,,Obojí."
,,Mám si dělat starosti?"
,,Vůbec ne. Jediný kdo činí realitu snesitelnou, jsi ty. Takže bych nerad aby ses tím trápil."
,,Nedá se s tím něco udělat?"
,,S náladou ano, s pohledem na život těžko."
,,Opravdu?"
,,Je to tak. Už tu byla osoba co se to pokoušela změnit. Na chvíli jsem si i myslel, že se jí to podařilo."
,,Mluvíš o té dívce do které jsi zamilovaný, že?"
Pod botou zaskřípal štěrk. Zastavil. On to řekl tak laskavě. Bez výčitek. Bez jediné negativní emoce.
,,Ano o ní."
,,Moc se nezmiňuješ. Od posledně."
,,Možná bych měl?"
,,Do ničeho tě nenutím. Ale upřímně Sasuke, rád bych od tebe slyšel, proč je tolik důležitá. Sice to asi chápu, ale i tak."
Pomalu našlápl a znovu kráčeli směrem k jeho bytu.
,,Když to shrnu, cítím jí ještě teď. V hlavě. Neumím to popsat. Čas s ní byl jedinečný v mnoha směrech. Měla spoustu snů a plánů, nezastavitelná. Trochu šílená. Ne. Ne šílená. Šíleně svá. Myslím že mi to plně dochází až teď. Vždycky byla nedosažitelná. Myslím, mým rukám. Celou dobu to bylo jako bych chytal hurikán do síťky na motýly. Rozumíš?"
,,Myslím že ano."
,,A ještě bych se vrátil k tomu, že jí miluji, když dovolíš."
,,Dobře?"
,,Je to tak."
,,Aha." Žádné posmutnění. Nehnutý úsměv. Ale v pozadí nejspíš zemětřesení.
,,Miluji jí, a nikdy nepřestanu. Hodně jsem se snažil to ze sebe dostat pryč. A nejde to. Takže jsem se s tím smířil. Což dost dlouho trvalo. Tahle láska nemá šanci vyprchat. To ale neznamená, že bych nebyl schopen milovat i někoho jiného."
,,Už se ztrácím, ale pokračuj, třeba se chytnu."
,,Mám na mysli to, co cítím k tobě."
,,Jako bys v knížce otočil dva listy najednou."
,,Miluji jí, a přesto jsem se zamiloval do tebe."
Při pomalé chůzi otočil obličej k tomu andělovu. Viděl jak se mu tváře roztahují a přichází široký úsměv, jako by se rozestoupila mračna a slunce zazářilo v plné síle.
,,Čímž se dostávám k té zajímavé novince."
,,A tou je?"
,,Můj kolega přišel na to že jsem zamilovaný dřív, než já."
Andělský, stříbrný, zvonivý smích.
,,Podle toho co viděl? Snažil jsem se chovat nenápadně. A myslím že ty taky," culilo se to modrooké.
,,Prý je to na mně vidět. Má pravdu. Neuvažuji tak jasně. Pořád na tebe myslím a den kdy tě nevidím, je šedivý a ztracený za mraky."
,,Pár způsobů "miluju tě" už jsem slyšel. Ale tvůj je jedinečný," usmíval se kluk.
Zastavil, přitiskl ho k sobě a hluboce políbil.
,,Mám dnes něco v úmyslu. Tedy, když jsem u Dragouna říkal že máme něco v plánu, myslel jsem to vážně. Možná by ses měl duševně přichystat."
 

Už byli téměř v cíli své cesty. V tu chvíli postřehl jak ho anděl popohání, držel ho pevně za ruku, přidal do kroku. Žádná nevinnost, střídmost, předstírání. Buď, a nebo. Odemykal, hnali se po schodech k bytu. Zavřel, opřel ho o dveře, naklonil se k němu a jazykem mu vnikl do úst. Co naplat. I kdyby si cokoliv odepřel, byla by to jen další lež. Držel se zpátky dlouho. Tolikrát o tom přemýšlel. Oba vědí, že to nebude jednoduché. A také nejde o to, že by mu to rázem bylo všechno jedno, ne. Prostě prohrál. V boji sám proti sobě. Klidně si buď chybou. Bolesti utýrej mě pokud tohle skončí. Daleko horší by bylo nikdy to nezačít. A že to špatně dopadne? Ať si. Protože v tom případě to bude naposledy.