Další ráno. Stejné jako to předešlé. Vstal zapnul gramo přehrávač. Stvoř si svůj vlastní druh hudby jako vstupenka k dalšímu dni. Zdá se že nebude černo. Teď ne. Alespoň nějakou dobu. Ale i přesto věděl, že se ten den nebude nijak lišit od předešlých. Bude procházet bytem, v úvahách stírat neexistující smítka v dokonale naklizených místnostech. Sotva vstal, už se nudil až za hrob. Nebylo nic co by mohl - dostal volno. Ne že by po něm prahl. Kromě návštěvy rodičů se nehnul z bytu. Byl (jako každoročně) na božíhodovém obědě, jeho matka pekla krůtu. Nasadil úsměv aby se neptali na zbytečnosti, ale stejně se všem nevyhnul. A teď tu posedával, ještě otlačený a rozcuchaný po spánku, před sebou kávu, hledíc do ztracena. Chvíli myslel na Štědrý den. Na kapra, jak asi doplaval. Na šedivo a okaté modro. Být v úvaze jen o trochu dál, snad by si i přiznal, že mu chybí. Rozezvonil se telefon.
,,Ano? Dobré ráno."
,,Krásné ráno. Ahoj."
,,Jsem rád že voláš." Upřímnost nade vše. Momentálně rozhodně.
,,A já tě rád slyším. Kde tě mám?"
,,Jsem doma."
,,To je nezvyk, zakázali ti práci?" Zacinkalo to.
,,Vlastně ano. Mám nedobrovolnou dovolenou. Nevím co s časem."
,,Proč jsi nezavolal?"
Nechtěl jsem se vnucovat. Jsou svátky.
,,Protože mě to nenapadlo."
,,A příště napadne?"
,,Možná. Každopádně, co potřebuješ?"
,,Tebe." Zvláštní, jak to znělo.
,,Na co?"
,,Jestli budeš mít večer čas. Kolem půlnoci, zhruba."
,,Tou dobou už se spí."
,,Otočil sis kalendář? Dneska je Silvestra."
,,Vážně?"
,,No ano, vážně."
,,Nevšiml jsem se."
,,Vypadá to tak. Takže jak to vidíš? Půjdeme s přáteli na Slepičárnu, zapálit pár ohňostrojů."
Nemůžu ti nic slíbit, že? Ne. Nikoliv.
,,Přijdu rád. Děkuji."
,,Budu se na tebe těšit."
A i on se těšil, úplně celý den. Až uvidí tváří v tvář člověka, co ho udržel při zdravém rozumu. Slunce které prosvítilo cestu tmou. Toho kluka o kterém může s čistým svědomím říct, že je opravdu dobrý přítel. Uvědomoval si že se má držet zpátky. Že by tomu neměl příliš propadnout, aby nedošlo k nedorozumění. I kdyby nakrásně překonal fakt že je to kluk, stejně - vztahy založené na soucitu nemají dlouhého trvání. Tohle se stát nesmí. A čistě sobecky, teď o něj nemůže přijít, v žádném směru. Byl by znovu úplně sám. Ano, už si na to zvykl. Jenže svět je najednou o tolik hezčí, když na něj svítí slunce. Dokonce i černá má různé odstíny. Člověk se pak cítí víc živý, ne jen jako odložená, rozbitá hračka. A tak se rozhodl, že by měl své temnotě čelit. Zavolal jednomu ze svých náhodných známých. 
,,Zdravím. Díky, tobě taky. Mám na tebe prosbu. Potřeboval bych jedno telefonní číslo."
 
Bylo mu zima, nejraději by se vrátil domů, do tepla, ale tohle je daleko důležitější, než tělesné pohodlí. Tohle je potrava pro nemocnou duši. Zachumlal se těsněji do veliké hřejivé šály, kterou dostal od ní. Měla stejnou barvu jako její oči. Ještě než odcházel, zavolal jí. Trvalo jen chvíli to číslo sehnat a znovu uložit do telefonu, ale půlden se k tomu vůbec odhodlat. Popřál jí hodně štěstí v Novém roce. Zněla vesele a děkovala mu že volá. Pozvala ho na kávu. Hned zítra. S poděkováním přijal.  Nikdy už to mezi nimi nebude takové, jako dřív. Chová se jako těžký masochista, ale copak to jde, vyříznout si milovanou bytost ze života? Nejde. Toho si je on, i my všichni vědomi. Každý do jednoho. Kráčel, nad hlavou noc, kandelábry potažené zledovatělou krustou jak přes den všechno tálo a na noc znovu zamrzalo. Pohyby viděl už z dálky. Soustředil se tedy hlavně na něj, z jeho přátel byl dost nesvůj. Nebyl na skupinové akce. Kdysi, v době kdy černá byla jenom barva na obrázku, byl také hlavně s ní, a všechno ostatní mohlo počkat. Lidi nevyjímaje. Čekal že si ho všimne teprve až bude přímo na místě. Jenže modro se už teď obrátilo přímo k němu, kluk se široce usmál, vyběhl mu naproti. Rád tě vidím - já tebe taky. A objetí, ze kterého se stává vítací a loučící rituál.
,,Jdeš na čas. Pět minut a vypukne to!" Zářil a halekal anděl. Žádné - už jsem se bál, že nepřijdeš, myslel jsem že nedorazíš. Že nedodržíš slovo. Okaté děcko si přečetlo mezi řádky co znamená jeho ano. Protože není člověkem, co neplní sliby. A to ho také naučila až ona. Možná by za to měl poděkovat, i když nepředpokládal, že by o to stála. Sama se změnila k nepoznání. Dřív byla nespoutaná, plynoucí jeho životem, přímo životodárná. Byla kyslík. Potřebná pro přežití. Dnes je to umírněná, úhledná mladá dáma která má plnou hlavu svých cílů. Ano, cílů. Ne snů. Ty už zřejmě zapomněla kdesi v Morfeově říši.
,,Vymysli si nějaké přání."
,,Prosím?" vrátil se po dlouhé úvaze zpět do reality, pouhým pohledem do modrých očí.
,,Děláme to tak. S prvním ohňostrojem pouštíme i svá přání. Tak si něco přej, ale neříkej to nahlas."
Rozhlédl se po těch lidech. Pomyslel na to, co se jim asi honí v hlavách. Jaká mohou mít přání? Hinata, s tím svým úsměvem ve stylu Mony Lisy. Stejně tak nečitelná, jako ona dáma z obrazu. Jistě, původně hodný a velmi milý člověk, který si s sebou očividně nese svůj úděl. Ale jaký je? A když se díval, viděl to v nich. Pochopil důvod proč se ti studení, vyhaslí a zasněžení lidé situovali kolem jeho slunce. Počkat, moment. Jeho? Vážně si ho teď v myšlenkách přivlastnil? No ano, skutečně.
,,A odpočítáváme!" zaznělo vesele a zraky přítomných se obrátily k tomu modrookému blonďatému.
,,Tři!"
Jsou na světě věci, které je nutné promyslet.
,,Dva!"
A pak takové, nad kterými se ani uvažovat nemá.
,,Jedna!"
Mám jedno jediné přání.
,,Šťastný Nový rok!!!"
Chci se cítit naživu.
Jistě. Všichni děláme chyby. To proto se na tužky dává guma. Vzal horkou dlaň, otočil ho. Nad nimi vybuchl ten ohňostroj a ozývaly se další a další, jak Prahou vykvétaly ohnivé květiny. Nevěřícný výraz, a vděk. Současně se svým zřejmě splnil i jiné přání.
,,Šťastný Nový rok, Naruto." Zašeptal a svá ústa lehce přiložil k těm jeho. Nebyl to polibek, jen to, čemu se říká obyčejná pusa. Sotva prožil ten dotyk rtů, už se zase vzdaloval. Nepotřeboval aby si to kluk vykládal jako příležitost, že se to rozvine dál. Cítil že je to v daný okamžik v pořádku. Že je to to nejsprávnější, co teď může udělat.
,,Sasuke..."
Otočil oči k obloze. Držel ho za ruku. Vážně tě nemůžu pustit, víš. Už nedokážu odejít. Na nějaké mluvení se nezmohl. Doprovázel ho pak domů. Odmotal si šálu a ovázal jí andělovi kolem krku. Letmo si všiml toho přívěsku se sluncem z bílého zlata. Sedí mu na řemínku přímo pod klíčními kostmi. Jeho Vánoční dárek. Asi už jsou věci, na kterých nemůže dál lpět. Věci, i lidé. Je to jako držet za ruku přízrak po někom, kdo už tu dávno není.
,,A nebude ti zima?"
,,Ne. Hřeješ." Řekl, a stiskl tu dlaň pevněji.

Na tu kávu nešel. Hned další den jí zavolal a omluvil se. Nechtěl nikomu ublížit (zvláště sobě ne). Bude asi lepší, když se nějakou dobu nebudeme vídat. Ale to nemůžeš! Potřebuju tě! Já vím. Ale miluji tě. Nejde to.
Nejhorší na tom všem je, že ten cit začíná nenávidět. Narutovi nezavolal. Nemohl. To co se stalo překročilo mez, i jistou míru intimity. Musí se sebrat. Přestat vyvádět jako zamilovaný puberťák se kterým cloumá pobláznění první láskou. Neopětovanou. 
Skončila dovolená. Leden přiběhl a chvátal. Cítil zimu a teplo se ztrácelo. Byl nevrlý. Na lidi v práci, což nebýval. Vlastně na každého, na koho mohl. Přikládal to špatnému rozpoložení, a z části povaze. Bylo to ale o něčem jiném. Stýskalo se mu po létu. Po slunci. Jenže věděl že by ho měl nechat jít. Neměl by být první. Tímhle způsobem to ještě stále může odeznít. Po práci jel ke Dragounovi. V prosinci ho zanedbával. Jenže uvnitř pusto, prázdno, a okolo arktická zima. A doma to taky připomíná severní pól. S ní doposud nemluvil. Nechtěl, a nemohl. Jel domů autem. Zlobil se na sebe, zastavil totiž v Cibulkové a věděl, že si dál lhát nemůže. Jako by bylo jedno co z toho vzejde. Chápal že okatý andělíček ho vnímá jinak. Že je do něj se vší jistotou zamilovaný. Není dobře toho využít, rozhodně ne. Ale je tu. A chce. Prosím, prosím! Milujte mě někdo...
Stál před zvonkem. Váhal, už zase. Pak ale stejně zazvonil. Nervózně přešlapoval. Vrzly dveře. Nejdřív se mu ani nepodíval do očí, vzal ho za ruku a táhl dovnitř. Vklouzl na chodbičku bytu, jeho vstrčil před sebe, zavřel. Modro z dobroty se po něm otočilo. Nechápavě hledělo a nemluvilo.
,,Odpusť mi."
,,Co ti mám odpouštět?"
Jeden rychlý, kamenný polibek. Vlastně ne - zase jenom ta pusa. Nechápavý výraz se rychlostí slunečního svitu změnil v okouzlený. Ohromený.
,,Tohle nebude jednoduché, takže bych to rád vysvětlil a ujasnil."
,,Dobře, pojď dál."
,,Ještě ne. Nemůžu se ani svléknout z kabátu, musím s tím na tebe teď hned, jinak už to neudělám."
,,Poslouchám."
,,Tohle je něco jiného. Naruto, já to neznám. Nevím jak mám s tebou zacházet a mám hrůzu z toho, co bys mohl očekávat. Nejsem gay. Ani bisexuál. Myslím to vážně. Nejsem. Ale tebe mám hodně rád, protože jsi to TY. Jestli mě přijmeš, jestli chápeš jak moc složité to budeme mít, můžeme to zkusit. Chtěl bych to zkusit. Jenže ti nemůžu nic zaručit. A musel bys se mnou mít mamutí trpělivost."
,,Jak víš že mamuti byli trpěliví?" Culilo se to.
,,Nevím, bral jsem to podle velikosti, ne vlastnosti. Tak co mi povíš? Rád bych věděl na čem jsem. A věř, že rozhodně nechci zničit to, co jsem měl až do teď. Tváří se to minimálně jako počátek dobrého přátelství. Mimochodem, to už tu taky dlouho nebylo. Možná jsem zapomněl co to je."
,,Nechci tě hned děsit Sasuke, ale ty už stejně víš, co k tobě cítím, nebo ne?"
,,Myslím že vím. Ale radši to nahlas neříkej."
,,Pojď sem," pokynulo to prstem a tak se lehce sehnul, a následně nechal obejmout. Vcelku pevně. Dost síly, na tak křehkou bytůstku.
,,Když jsi se neozýval, bál jsem se. Proto jsem se neodvážil ti celou dobu zavolat."
,,Ty a bát se? Čeho?"
,,Že jsem tě po cestě z ohňostrojů viděl naposledy. Víš, kvůli té puse."
,,Srovnával jsem si to v hlavě. Trvalo to."
,,Jsem rád že jsi přišel. Děkuju."
 

Seděl u něj doma do pozdního večera. Domů se jel jen vyspat. V ulici černo, tma a zima, v duši hřejivé léto a její stěny zářivě vybělené. Rád poslouchá když pro něj hraje. Ještě teď cítil ozvěnu strun. Nehrál moc dlouho, bylo pozdě a brali ohledy na sousedy. Uměl písně na které se ho ptal. Skoro jako by do něj viděl. Bylo to stejné jako když mu anděl řekl; Trápí tě něco? Já totiž vím že trápí. Jen nevím co. Taky by si měl začít všímat oněch malicherných detailů. Koneckonců, sotva to vyzkoušel, bylo to všechno až trapně nabíledni. Jsou lidé jako on, jako Naruto kteří svítí na cestu černou prázdnotou jen proto, aby ostatní viděli. Dělá to zcela nezištně, protože může. Jenže existují cesty, na které svítí o poznání zářivěji. A ta jeho je teď tolik jasná, že ho dokonce občas oslní. Sem svítí víc, protože je to pro něj úrodná, milovaná půda. Sem nikdy nepadne stín, i kdyby mělo snad vyhasnout, najde způsob. Ne, ne, ne. Tady bude prostě vždycky světlo.