Slyšel jak na něj volá. Nedbal. Opakovaně a velmi silně mačkal tlačítko výtahu, který je měl svézt do přízemí. Cítil že se chová jako malé děcko, ale tohle jí teď vysvětlovat opravdu nemohl. Možná proto že sám netušil, proč to vlastně udělal. Snad za to mohla síla okamžiku. Sluneční dítko mlčelo. Nedutalo. Snažil se na něj teď nepodívat. Nevyšlo to. Očima se zarazil na jeho obličeji. Tváře mu ještě stále hořely. A taky se na něj nedíval. Ani nemusel. I přes to si uvědomil že by to udělal znovu, i když mu důvody unikaly. Výtah v přízemí zaúpěl, otevřely se dveře a on se po něm natáhl, aby ho chytil za ruku. Odpor nulový. Co taky mohl čekat, když se neumí zlobit. Cítil jak mu pulzuje ruka, jak se veškeré sluneční horko tím prostým dotykem přenáší do jeho těla. U auta byli téměř ihned.
,,Sasuke, okamžitě stůj!" Ona běžela po schodech?!
,,Naruto sedni si dovnitř prosím."
,,Nemám tu radši zůstat?"
,,Tohle jsem způsobil já, ty jsi v tom nevinně."
,,To bych tak docela netvrdil," zasmálo se to a uchopilo jeho ruku pevněji, než jí pustilo.
Nečekal že by ho poslechl, ale vlastně se mu nedivil. Neznal jí a co přijde mohl jen odhadovat. Horší byl fakt, že tentokrát ani on sám netušil, co se mu dostane za reakci. Doběhla přímo před něj. Bylo vidět že je rozčílená.
,,Můžeš mi vysvětlit co to děláš ty osle?!"
,,Utužuji vztah."
,,S klukem. Je to kluk."
,,To je problém?"
,,V tom to vůbec není!" zaprskala rozčíleně, chytila ho za kravatu a táhla dál od auta. Zřejmě nechtěla aby to člověk kterého se to týká, slyšel. Jenže to by musela podstatně ztlumit hlasový projev.
,,Je to nějakej tvůj novej rozmar, nebo ti opravdu přeskočilo?!" syčela.
,,Vůbec nechápu o co ti jde. Nikomu jsme přeci neublížili."
,,O tebe mi jde! Sasuke nechci znít jako hysterická ženská a už vůbec nechci abys tak o mně začal smýšlet, ale to co děláš není dobrý! Tohle se ti vymstí!"
,,Proč by mělo?"
,,Protože, a ano, budu se opakovat, je to kluk." na poslední slova nasadila obzvlášť velký důraz.
,,Od kdy tobě vadí takový druh vztahu? Pamatuji si doby kdy jsi tím byla dost nadšená."
,,Jo, ale to nešlo o mého nejlepšího přítele, kterej je tak na holky, jak jen chlap může bejt!!!"
,,Mě s ním nejde o sex."
,,Vážně?! Nepovídej! Pochybuju že bys toho byl vůbec schopen! Sasuke prosím, seber se, a tohohle roztomilýho chudáka kterýho sis vybral jako cenu útěchy nech na pokoji. Ublížíš mu. Hodně mu ublížíš. A nechci ani uvažovat o tom, jak moc to zlomí i tebe."
,,Byl tu když jsi odešla. Ty ses na mě vykašlala. On je tu vždycky."
,,Tohle není fér," nafoukla tváře.
,,Ty se taky oháníš argumenty které mi nejsou zrovna příjemné."
,,Myslíš to s ním vážně? Opravdu?"
,,Ano. A už jsem mu říkal, že to se mnou nebude jednoduché. Nevadí mu to."
,,Jo, možná proto že je do tebe úplně hotovej."
,,Prosím?"
,,Nedělej že to nevidíš! Když jsi mu dal tu pusu, tak rozsvítil celou místnost!" syčela.
,,No, to je mu podobné."
Dívčin výraz se ze zuřivého změnil v nevěřícný.
,,Bože, takže to vážně nevidíš. Fajn. Dobře. Dělej si co chceš."
,,To mám v úmyslu."
,,Abys to dobře pochopil; Já nežárlím. Ani se na tebe nezlobím. Jen mám o tebe strach."
,,Proč?"
,,Protože tohle špatně skončí."
,,To nedopustím." Nikdy.
,,Pojď sem," vzdychla rezignovaně a otevřela náruč. Objal jí. ,,Popřemýšlej o tom, co jsem řekla. Chápu že ho máš rád. I proč. Ale to ještě neznamená že je to láska." I kdyby stokrát promyslel co provedl, nic by na tom nezměnil. Existuje jen jeden jediný důvod, kvůli kterému by váhal. A ten mu momentálně visí kolem krku. ,,Tak já se vrátím zpátky. Nezlob se na mě. Jen nechci abys byl znovu nešťastný."
,,Budu v pořádku." 
Usmála se na něj a mávnutím se rozloučila. Uhladil si kravatu, za kterou ho předtím odvlekla. K autu šel pomalu. Obával se že tohle nebyla poslední salva ostrých otázek. 
 

,,Moc servítek si nebere, co?" pousmál se kluk na sedadle spolujezdce, když sám usedl na místo řidiče.
,,Omlouvám se žes to musel poslouchat."
,,Já vás poslouchat nechtěl. Ale nešlo to neslyšet."
,,Takže?" vydechl a polkl.
,,Takže?" vrátila se mu otázka.
Nebeské modro se mu dívalo hluboko do očí. A vlídně se usmívalo. Jak to, když to ví? Jak je možné že to chápe, a nevidí v něm ani špetku výčitky? Naklonil se k němu a zaváhal. Hlavou mu proběhlo že to s ním opravdu myslela dobře. Ale nikdy mu nic takového neřekla. Má pravdu? Opravdu si vzájemně ublíží? Vážně to všechno špatně skončí? Jedna rychlá pusa, chladná a kamenná jako předtím. Otočil pohled před sebe a nastartoval. Periferním viděním si všiml jak se anděl pousmál. Co si o něm tak může myslet? Ačkoliv - tady se vždycky stačí zeptat.
,,Jsem pitomec viď?"
,,Kam teď jedeme?"
,,K tobě domů, pokud nic nenamítáš."
,,Nejsi pitomec."
Rychle na něj mrkl aby zkontroloval ten výraz. Usmíval se stejně zářivě jako obvykle.
,,Asi už ti je jasné, že je pro mě důležitá."
,,Ano, to mi došlo. A ty pro ní taky."
,,Ne tolik jak se to zdálo."
,,Má tě ráda. Hodně."
,,To myslíš vážně?"
,,Copak to není zřejmý?"
,,Mě rozhodně ne."
,,Vím že se nemám vyptávat, takže tady bych s tím asi skončil."
,,A taky víš, že u tebe dělám výjimku. Co bys rád věděl?"
Měl z té otázky strach. Hodně se jí bál. Oprávněně.
,,Jak dlouho už jí miluješ?"
Scvakl zuby a nejdříve se neměl k odpovědi. 
,,Skončilo to."
,,Na to jsem se ale neptal."
,,Ani to vlastně nezačalo."
,,Sasuke."
,,Asi pět let."
,,Páni."
A bylo ticho. Šum větru který narážel do auta, předení motoru. Zvuky města. Dech. Tlukoucí srdce. Že by měla pravdu? Najednou, teď a tady bude konec? Odveze ho domů a to bude to poslední?
 

,,Nechtěl jsem ti ublížit."
,,Nic se nestalo. Nic jsi mi neslíbil. A věděl jsem do čeho jdu."
,,Jak to myslíš?"
,,Říkal jsi to. Že to bude složité. Že nejsi jako já. A já to vím. Já tomu rozumím."
Každé slovo jako zářez hluboko do vědomí. Vzal to k chodníku a zastavil. Chtěl znát důvod. Musel ho vědět.
,,Můžeš mi říct, proč mě necháš tě takhle trápit? Proč se na mě raději nevykašleš?" chvěl se mu hlas, díval se do modra po své pravici a čekal verdikt.
,,Miluju tě," řekl s neuvěřitelnou lehkostí a přitom pokrčil rameny - co jiného asi?
Cítil se neuvěřitelně rozpolcený. Postavený mezi špatné a ještě horší rozhodnutí. Jenomže tohle je jeho život, a ať už to myslela jak chtěla, rozhodovat za něj nemůže. A nesmí to dovolit ani citům které k ní chová. Vzpomněl si na dny bez ní. Když ho vyřízla jako nemocný orgán a zahodila. Ne, nesmí se nechat ovlivňovat. A jejími úsudky už vůbec ne. Vždyť on, tenhle anděl strážný, který mu sedí naproti, je tu teď jen a pouze pro něj. Kvůli němu. A to je to, co se počítá. Objal mu prsty šíji, olízl se.
,,Nezlobíš se na mě?"
,,Ne. Nemůžu."
,,Už nějakou dobu o tom uvažuji. Ty se na lidi moc zlobit neumíš, viď."
Nečekal co mu odpoví. Zkusil to stejně jako předtím - a fungovalo to. Něžný, mazlivý polibek pro osobu která je tu zcela a dokořán otevřená jenom kvůli němu. Když se oddělili, zase se na něj díval. Tam na té oslavě na to nebylo dost času. Pochopil, že pro tohle by dokázal žít. Pro ten srdce rozehřívající, upřímný úsměv, pro všechno to dobro, které uvnitř téhle sluneční bytosti je.