Seděl v jeho bytě a upíjel horký čaj. Sluneční dítko stále pendlovalo mezi obývacím prostorem a kuchyní. Vařilo mu večeři. Nabídl se že pomůže, ale prý to není třeba. Vstal od stolu a usadil se na válendě. Podíval se na černou. Opřená o polštář a stěnu za ním trpělivě vyčkává, až jí někdo zase rozezní. Natáhl k ní prsty. Pohladil struny. A už jen to jí celou rozechvělo, jako nedočkavou milenku. Cítil se jako by nad ním viselo znamení, možná spíš hrozba jeho prolhanému srdci. Už to zašlo moc daleko a i kdyby nechtěl, bude s tím žít. S ním. Už nikdy nezapomene. Když uvidí kytaru, i když nebude černá, i když z ní nezazní ani tón, v jeho hlavě se bude stále ozývat jeho hraní, jako staré nahrávky na vynilových deskách.
,,Za chvilku to bude." oznámilo dítko když se vrátilo do místnosti. ,,Děje se něco?" otázalo se, hlavu lehce nakloněnou, zamrkalo svými dlouhými světlými řasami.
,,Ne," odtáhl se od černé a pozornost ihned zaměřil k příchozímu.
,,Opravdu?"
,,Jen přemýšlím."
,,Trápí tě to?" 
,,Co máš na mysli?"
,,Ty přece víš co mám na mysli."
,,Jestli myslíš jí, ten výstup, nebo cokoliv z toho co jsem dnes tak těžce nezvládl, tak ne."
,,Smím vědět o co jde?"
,,Posaď se."
,,To nejde, spálím to."
,,Určitě ne. Jen na chvíli."
Kluk se tedy posadil těsně vedle něj. S úsměvem se mu díval do očí a čekal co přijde. A protože nic nepřicházelo nakonec se pousmál nahlas a objal ho.
,,Co to vyvádíš? Takhle nejistýho tě neznám." 
Opřel se mu nosem o rameno. Z hluboka se nadechl.  Co kdyby to riskl? Co prostě vyzkoušet jak bude jeho tělo reagovat? Ještě než to v hlavě uvedl do důsledku, odtáhl si okaté modro od těla a praštil jím na válendu. Kluk se nebránil. Strnul. Vyčkával.  Držel ho za zápěstí a nejen že si připadal jako násilník, ale čím déle se díval, tím víc pochyb měl a tím bolestivěji si uvědomoval že to nedokáže.
,,To jídlo se spálí." podotkl kluk uvězněný pod ním.
,,Právě se k něčemu chystám. Nemysli na jídlo."
,,Nechystáš."
,,Kde sis to přečetl, hm?"
,,Vždyť to víme oba," zasmál se odevzdaně. Stojí sám, nad tímhle velkým, smutným, šedivým světem a pořád zářivě svítí. Nevděk. Hromada nepochopení. A i přesto. Pustil ho a sluneční dítko si šlo po svém.

Jedli mlčky. Měli puštěnou hudbu. Desku. Poslouchali životní moudra vetkaná v melodii. Od té situace v autě toho beztak moc nenamluvili. Otevřeně mu to přiznal - Miluju tě. Jako by mu někdo vložil do rukou neforemnou hmotu se kterou netušil, co si má počít. Odcházel. Loučil se váhavě. Bez polibku, i bez pusy. Jel autem domů. S pocitem jako by měl každým okamžikem vybuchnout. Věděl že doma nemá na ráno ani kávu, ale nebyl schopen jít ještě na nákup - co kdyby se to skutečně stalo? Bum, a byl by všude kolem. Kdo by to pak uklízel. Jak se vypíná mysl? Přál si aby existoval návod. Nikdy na něj nefungoval ani alkohol. Ne že by doma nějaký měl. V ovíněném stavu byl schopen mnoha různých šíleností, toho si byl vpravdě vědom, ale stále uvažoval. Neuměl to zastavit. Pomáhala jediná věc, která se ovšem nedala použít tak často jak by potřeboval. Spánek.
 

Vstal ještě před zvoněním budíku. Měl chmurnou, tmavě šedou náladu. Spíš do černa. Do práce nechtěl, volno si však nevzal. Znamenalo by to zodpovídat množství nepříjemných otázek. Sebral se a jel dřív s úmyslem, někde se zastavit na kávu. Nakonec se spokojil pouze s tou kterou prodávají u nich v práci v bufetu. Seděl za stolem, nad nevyřízenou zakázkou a pevně se soustředil jen a pouze na ní. Zaklepání na dveře.
,,Ano?"
,,Pane Uchiho, omlouvám se že ruším ale mám vyřídit, že se máte zastavit u pana Inuzuky, až budete mít čas."
,,A že nepřijde sám?"
Dívka v postu sekretářky pokrčila rameny. Asi jí to bylo nejasné stejně jako jemu.
,,Zastavím se u něj. Děkuji," odpověděl a pokračoval ve své práci. Ke kolegovi se dostal až v odpoledních hodinách. Nejdřív neměl čas, potom mu vypadl z hlavy. A teď je tady.
,,Co jsi potřeboval?"
,,Že prej dostaneme společně na starost jeden kontrakt. Teda, ještě to není oficiální, ale dost se tu o tom mluví. Tak jsem si řikal co ty na to, jestli do toho pudeš. Víš jak to chodí, budeme tady pak zavření od rána do večera."
,,Jako bychom nebyli i tak."
,,Jo, ty jo. Sebevražedný pracovní tempo je ti vlastní. Je ti dobře?"
,,Není, a je."
,,He?"
,,Tohle je vážně záhada."
,,Co?"
,,To že tady ještě pracuješ."
,,To asi pro mý kvality."
,,Určitě."
,,Co tvý rande?"
,,Neměl jsem rande. A nic ti do mně není."
,,Děkuju za připomenutí."
,,Každopádně pokud půjde o něco zajímavého, tak to vezmu. Ale nepočítej s tím že budu dělat práci za tebe."
,,Né, to mě vůbec nenapadlo. Ale seš sázka na jistotu víš? Když do toho půjdeš se mnou, vím že se to nepodělá."
,,Sázka na jistotu," zasmál se a to černočerné okolo s ním.
,,Vtipný?"
,,Velmi. Půjdu zase k sobě. Je to všechno?"
,,Dík. Jo, a naše kočka Temari už má chlapa. Ostrouhal jsem."
,,To jsem zrovna vědět nepotřeboval, ale děkuji."
 

Čas uplynul svým tempem. Tu práci s Inuzukou skutečně dostali. Dorazil domů. Umyl se. Sedl si na gauč. Zíral do vypnuté televize. Měl mu aspoň napsat. Nenapsal. Další den uplynul ve stejném tempu, stejném ubíjejícím rytmu. Čím víc hodin ho od něj dělilo, tím víc ho naháněl v myšlenkách. Takhle to přeci dál nejde. 
,,Vnímal jsi co ti teď říkám?" 
,,Promiň, ne, musím volat." Zvedl se a Inuzukův nevěřícný výraz nechal bez povšimnutí. Vykročil ze dveří, vytočil číslo a na chodbě vyčkával až druhá strana hovor přijme.
,,Ahoj. Neruším tě? Neděláš teď něco důležitého nebo tak?" 
,,Ahoj. Ano dělám. A velmi důležitého," culilo se to do telefonu.
,,Aha. A smím vědět co?" Kde se proboha vzala žárlivost? Odkud a na koho?
,,To, že čekám co mi hezkého povíš." A už se to smálo. Kéž by věděl jak to funguje. Kde je ten spouštěč. Najednou byl klidný, vzduch čistší, šedá bledla.
,,Máš odpoledne čas? Tedy spíš na večer. Zastavil bych se."
,,Na večeři? Minule ti chutnalo? Nic jsi neříkal."
,,Chápu že žvýkání a funění nedokázalo vyjádřit že to bylo vynikající, promiň."
,,Měl jsi plnou hlavu jiných starostí. To je v pořádku."
,,Nemusíš kvůli mně nic vařit. Prostě tě potřebuji vidět."
,,Dobře. Mám nějaké pochůzky ale kolem sedmé budu určitě doma."
,,Budu tam. Děkuji. Mi-" NE! Mlč! ,,-mochodem, moc se těším," dokončil, vytřeštil oči a ukončil hovor. Vážně se to chystal jen tak říct? A po telefonu? Zřejmě.
,,Co to se mnou je," zamumlal tiše, zhluboka se nadechl a vrátil se do kanceláře.
,,Co se to s tebou děje Sasuke?" ptal se jeho kolega.
Ano, přesně tuhle otázku si taky pokládám. ,,Nic?"
,,To se mně jako ptáš? Tak už to vyklop, jak se jmenuje?"
,,Je to osobní. Nech to být."
,,Jen jméno, no tááák."
,,Ne."
,,Takže o někoho jde. Fíha, nedobytný Sasuke Uchiha se zamiloval."
,,Ještě jednou a pro tebe. Je to osobní. Nechci se bavit o svém životě. Máme práci."
,,Dobře, dobře. Stejně to je poznat. Nikoho neoblbneš."
,,A dost. Mlč nebo tě v tom nechám."
,,Fajn, už jsem ticho."
Pracovali až do půl sedmé. Poté pomohl kolegovi poklidit, sebral se a jel přímo ke svému vlastnímu místu zaslíbenému. Slunce už na něj čekalo. Se širokým úsměvem ho přivítalo, a pozvalo dál, do domu.