Byl velice roztržitý. Zapomněl poslat ty faktury. Elementární chyba. Jedna z těch, co se mu při pracovním procesu naprosto vyhýbají. Běhal kanceláří sem a tam, aby po každém prohlédnutí další složky zjistil, že ani tam založené nejsou. Uvědomoval si čím to bizarní nesoustředění spustil. Zapřemýšlel totiž nad ním a myšlenky se mu samy stočily k té chatě, kde na něj dnes má jeho slunce čekat, spolu s několika dalšími lidmi. Dostal instruktáž, jak se tam dostane. V duchu si tu cestu opakoval. Povzdychl nad sebou a přešel ke stolu. Klepání.
,,Ano?
Dveře se rozlétly. ,,Promiň, máš čas nebo - Co to tu vyvádíš?" vypadlo z Inuzuky po letmém pohledu přes jeho kancelář.
,,Nemůžu to najít. Nevím kam jsem to založil. To se mi ještě nikdy nestalo," přiznal útrpně.
,,Možná se na moment zastav, přestaň mořit svoje vlasy a mysli."
,,Co prosím?"
,,Zrcadlo. Stačil by jeden pohled. Vypadáš jako Einsteinův dvojník, akorát ne tak šedivej."
,,Nech si humor pro šéfa. Hoří mi termín, musím to poslat a kopie odevzdat ještě dneska, nemůžu tu být do večera, jedu totiž pryč," a znovu proběhl kanceláří k rozhrabané polici se složkami.
,,S ním?"
,,Ne, s tím druhým. Samozřejmě že se svým přítelem. Vadí?" otočil se, pak si klekl a ze zoufalství začal hledat i pod stolem.
,,Ty, Sasuke?"
,,No?"
,,Nějak mi připomínáš... mě. Což je k nevíře, a taky vtipný a smutný zároveň."
,,Potřebuješ ode mě něco důležitého? Mám tu něco-" zvedal se a uhodil do hlavy o stůl, ,,-Bůh tě zatrať, truhláři který jsi tohle vymyslel!! Mám tu něco rozdělaného!"
Dráždilo ho jak se mu Inuzuka mezi dveřmi směje.
,,Třeba ti pomůžu. Co to vlastně hledáš?" slitoval se nakonec dotyčný, aniž by mu řekl důvod svého příchodu.
,,Faktury od sesterské společnosti Aburame. Pochybuji že bys je viděl. Nenechal bych je někde jen tak ležet."
,,Myslíš ty, co jsi u mě asi tak před hodinou nechal na stole, když jsi kolem proletěl, jako bys měl v zadku vrtuli?"
Hodil po něm neskutečně deprimovaným výrazem. A Inuzuka pokračoval.
,,Mimochodem, přesně ty, kterýma jsi práskl na hromadu co jsem měl ke skartování?" 
,,Děláš si legraci, že ano?" Krve by se v něm nedořezal. Alespoň první sekundu ne.
,,No, můžeš být rád, že se zrovna dvakrát nepřetrhnu. Pořád to tam leží."
,,Uh," vypadlo z něj a pak poraženě, ačkoliv i smířeně, sklopil rozježenou hlavu.
,,Donesu ti to. Pane jo, to už si tě tak ochočil, že jsi z něj celej rozhozenej?" Nadhodil jeho kolega mizející ze dveří pro zmíněná lejstra. Okamžik na to se vracel. Podával mu složku s dosti soucitným výrazem.
,,Děkuji ti. Co jsi to vůbec potřeboval?"
Inuzuka mu před obličej přistrčil papír.
,,A?" vyrazil ze sebe po přečtení. Netušil totiž, co od něj čeká za reakci.
,,Chápu to dobře, že mě šéf hodil do projektu s číčou Temari?"
,,Ano."
,,Ha! Báječný!" culil se.
,,Je zadaná. To víš, ne?"
,,No a? Nejsem eunuch, takže to zkusim. Třeba se zadaří a já jí nakonec pěkně tvrdě-"
,,Bez detailů, buď té lásky."
,,- poprosím o rande." doplnil se sebezapřením Inuzuka.
,,Děkuji ti za pomoc, ale jestli už je to všechno co jsi chtěl, tak běž."
,,No jo, bude to na ní chtít nějakou neotřelou taktiku."
,,Myslel jsem běž pracovat."
,,Aha."
,,Jdu kopírovat, odesílat, předávat šéfovi a pak odsud mizím, takže zatím. A dobré pořízení... se slečnou Temari."
,,Dík. A ty se hlavně hoď do klidu, než si sedneš za volant. Nebo tě místo příjemně strávenýho víkendu bude čekat seškrabování ze silnice."
,,Dám na sebe pozor. Žádný strach."

Opravdu se lehce uklidnil, hned po tom co splnil úkony, o kterých se svému kolegovi zmiňoval. Ani ne půl hodiny na to, už sedal do auta, směr Česká Lípa, Újezd. Stihl i poslat zprávu nesoucí poselství, že už je na cestě. Sotva vyjel z podzemních garáží ven a rozjel se směrem, kterým ho srdce táhlo, zcela se uklidnil. Bílá se čistě leskla a i přes polovinu jara cítil, jak se s každým kilometrem blíží spalujícímu létu. Hlavou se mu mihla vzpomínka na dětství, na vůni vedrem spražených slunečnic. Vytvořilo mu to na tváři úsměv. Zapnul rádio. Hudba hrála a cesta poklidně ubíhala. A všechno si pamatoval, kupodivu. Za celou cestu se nikde neztratil. Ano, auto má sice navigaci, ale tu bere jako ostudnou výpomoc při selhání orientačního smyslu.

Když se zhruba po hodině jízdy blížil cíli, zpomalil aby neminul tu zmiňovanou odbočku na štěrkovou cestu. Dala se najít snadno. Vedla ho až k malé kapličce, odkud se stáčela do prava a měnila v obyčejnou polní cestu. Vedl auto krokem, přes okno spolujezdce si prohlížel chatu kterou považoval za onu správnou. Okamžik zaváhal jestli se přeci jen neztratil, ale v ten moment se rozlétlo horní okno a ven se vyklonila krásná dívka. Vítr jí rošťácky rozfoukal dlouhé, temně modré vlasy.
,,Sasuke přijel!" volala za sebe a současně mu mávala. Slyšel její hlas zřetelně, i přes křupání kamínků a písku pod pneumatikami. Zaparkoval podélně vedle ojeté fordky, mimoděk mu přišlo na mysl, že zrovna tohle, to samé auto mu posledně zabralo místo, když se stavoval za svým andělem u Dragouna. Vsadil by se, že patří jeho rudovlasému mladšímu rivalovi.
Lezl ven, zabouchl dveře. Otočil se a ihned registroval náraz hřejivého těla, a měkké obejmutí.
,,Ahoj," zabručelo mu to do ramene.
,,Ahoj. Stalo se něco?" ptal se opět lehce rozhozený.
,,Nic. Chyběl jsi mi."
,,To ty mě taky. Jel jsem jak rychle to šlo."

Potom byl vtažen do víru dění. Po vstupu do chaty a drápání po schodech k horním místnostem byl odveden do kuchyně, kde se zdravil s Hinatou. Mluvili spolu jako dlouholetí přátelé. Tak nějak se konečně dovtípil, že jí začal mít opravdu rád. Pozdravil i Ino s Ten Ten, které se zrovna hlasitě bavily o nějakých celebritách nad tlustým obrázkovým časopisem. I s Nejim prohodil pár slov. S Gaarou na sebe jen uznale kývli - respektuji tě, ale nenávidím tě. A dovolil by si tvrdit že jsou ty pocity těžce oboustranné.

Hinata chystala nějaké jídlo na večer, z toho co pochopil, měli v plánu usadit se u krbu v dolní místnosti, jíst, pít a prostě si jen užívat zaslouženého volna. Naruto ho zlehka políbil na rty, a očividně se vrátil k činnosti kterou vykonával, než sem dorazil - pomáhal Hinatě v kuchyni. Přistihl se, jak se vlídně usmívá. Gaaru si moc nepřipouštěl, možná proto že k nim byl zády a zuřivě mačkal tlačítka mobilu, zřejmě soustředěný na psaní textových zpráv. Usadil se v něm mírumilovný pocit. Opřel se o linku a pozoroval ty dva při práci. Když nabídl pomoc, Hinata ho s díky odmítla, host tu přece nebude vařit. Dodala že ani Naruto by neměl, ale trval na tom a uplatil jí písničkou. Ruka jeho modrookého anděla se už před časem zahojila. Měl pravdu. Skutečně z toho nic nebylo. A svým způsobem se těšil, až si večer poslechne jeho hraní. Černé si všiml hned dole, když vcházel. Seděla nedočkavě v rozdrbaném křesle které stálo naproti krbu. Možná andělovi držela místo na koncertování. Během probíhajícího odpoledne registroval Narutovy letmé dotyky, které by v jiných případech bral jako nepodstatné, ale vzhledem k jednomu z účastníků,  se nerozpakoval mu je oplácet, třebaže se na ně nedíval. Nikdy se nechoval majetnicky. Takový nebyl, není, ani se nechystá být. Ale tentokrát potřeboval dát jasně najevo - kliď se, u mého přítele ti pšenka nepokvete.
Čas už se nachyloval k pozdnímu odpoledni, v kuchyni měli hotovo, už jen ty hromady jídla nanosit dolů. Vzal to jako samozřejmost, ani se neptal. Popadl dva talíře a už procházel dveřmi, míříc ke schodům.
,,Sasuke!" 
Zarazil a otočil se. Ve dveřích stál Neji s ustaraným výrazem. Oplácel mu pohled do očí a nerozuměl situaci.
,,Já jen že ty schody jsou hodně úzký a máš plný ruce, tak sebou prosím tě nešvihni."
,,Dám pozor."
,,Jo, to říkali všichni kdo se pak proletěli. Není to sranda, ta zeď je od schodů ani ne metřík, takže při pádu zabrzdíš přímo o ní."
,,Všiml jsem si že na ní visí gobelín, nebude to tak tvrdé přistání," usmál se na něj shovívavě a pokračoval v cestě.
,,Jo. Pověsila ho tam babička. Hned po tom co jsem si tu poprvé rozbil tlamu."
Věděl že je nemístné se smát cizímu neštěstí, ale musel. A z Nejiho smíchu co k němu dozníval si vyložil, že to dal k dobrému právě pro tenhle účel. Došel dolů bez karambolu, odložil talíře a ještě se porozhlédl po místnosti. Vypadala že není moc používaná, na rozdíl od útulné kuchyně. Vracel se zpátky nahoru, ve dveřích se míjel s Gaarou, který nesl talíře. Naruto v závěsu za ním. Ne že by žárlil, ale oni dva sami - to nebyl příjemný pocit. Chtěl popadnout misky s křupkami a jít dolů, jenže Hinata ho poprosila o malou pomoc. Podat to, a ono a nakonec jestli by byl tak hodný a mohl z parapetu okna přinést bábovku, která se tam chladila. Neodporoval, udělal to pro ní rád. A navíc nabyl dojmu, že není od věci Narutovi více v té záležitosti s Gaarou důvěřovat. Neublížil by mu. Věděl že ne. Už dávno si mohl vybrat někoho jiného. Za celou tu dobu a přes všechny těžkosti to ale neudělal. A to musí něco znamenat. Lehce si oddychl a na chvíli se opřel v okně. Sledoval krajinu před sebou. Zahrada, za ní cesta. Tráva. Potok. Divoké houští a les. Jako na kraji ničeho. A tu náhle jeho pozornost zaujala postava. Byl to Gaara, vycházel z dolních dveří a mířil k dřevěnému stolku se slunečníkem. Neobtěžoval se rozkládat židli, sedl si na ten stůl. Zapaloval cigaretu. Nic zajímého, kdyby ho ovšem nenásledoval někdo velice důležitý. Připadal si jako ten nejhorší druh šmíráka ale ať se snažil jak chtěl, oči odtrhnout nemohl. Na jednu stranu se bál co uvidí, na druhou to vidět chtěl. Neslyšel je. Byli daleko. Mohl se jen dívat na dění dost možná vytržené z kontextu. Jeho anděl byl čelem ke Gaarovi, a tedy viděl jen jeho záda. Občas trhnoucí ramena. Pohození hlavou, očividný Gaarův smích, jehož zvuk se k němu donesl jen lehce.
,,Sasuke?" ozvalo se od Ino za jeho zády. Nepodíval se na ní.
,,Ano?"
,,Co tam máš zajímavýho?"
,,Je tu krásně."
,,Rozhodně."
A blondýnka se vysloveně cpala do okna k němu. Uvolnil jí místo.
,,Jé hele! Gaara a Naru."
Snažil se to štěbetání nevnímat. Popadl misky které chtěl odnést a chtěl se vydat dolů.
,,Už tam pak rovnou zůstaň, pobereme zbytek a jsme tam," usmála se na něj shovívavě Hinata.
,,Iny, můžeš prosím tě?"
,,Jo?"
Zbytek konverzace neslyšel, opouštěl místnost. Šel pomalu po schodech dolů a uvažoval co by viděl, kdyby dostal víc času. A doufal, že nic.
 

Dole nikdo nebyl, jen stále nehnutá Černá. Gaara s Narutem jsou nejspíš ještě stále v zahradě. Položil misky a potlačoval nutkání tam vběhnout. Nechápal kde se to v něm bere. Proč se ho za každou cenu tolik drží? Proč má takový strach, že je to jen přechodné, že přijde jediný zásadní moment, kterým to všechno skončí? Možná proto že s NÍ to bylo stejné? A že to tolik bolelo a tak dlouho trvalo se s tím vyrovnat? Nemůže. Tímhle si nemůže projít podruhé.
Tiše přešel ke dveřím otevřeným do zahrady. Zarazil se na prahu. První úmysl byl jen tam jít, obtočit ruce kolem slunečního dítka a nechat čas být. Zamrzl ale v pohybu. Viděl Gaarovy ruce, jak svírají ty Narutovy. Něco mu naléhavě vykládal pár centimetrů od obličeje. Cítil jak v něm roste obava, jako když se zvedá vlna - tušil co přijde. V ten moment se hluboce nenáviděl za to, že těmi dveřmi vůbec prošel. Gaara ho políbil. Skutečně to udělal. A ta vlna, černočerná, se rozlila jeho vědomím. Neslyšel. Jen viděl to, co měl přímo před sebou. Pak všechno zhaslo. Všude tma. Jako by se všechny paprsky naráz odvrátily. Tělo se mu zachvělo. Potřeboval pryč. Hned. A když od něj odvracel obličej a spěšnými kroky se chtěl vydat k autu, dolehl k němu poslední vjem, než se ty modré oči podívaly přímo jeho směrem. Facka razance a zvuku, že by zbořila dům.