Když se probudil, na zátylku cítil lehké šimrání, společně se slunečními paprsky. Zářily přímo na něj, přes prosklené dveře do zahrady. Jak pomalu postupuje jaro, nabírají na síle. A zřejmě nejen ony. Pootevřel oči, protáhl se. Zabručel. Po fyzické stránce se tak trochu cítil, jako nalomená hřídel. Už dávno není ve věku, kdy by ho ponocování, ačkoliv spojené s příjemnými prožitky, nepoznamenalo. Ale přesto byl víceméně šťastný. Jako po dlouhé, náročné cestě domů. 
Lehce se nadzvedl, a přetočil na druhou stranu. Čímž zároveň odhalil zdroj onoho šimravého pocitu. Šlo o jistou, blonďatou bytost, která mu se zářivým úsměvem, naprosto sama od sebe, vkročila do života a už v něm zůstala. Pousmál se. Mimické svaly už při tom pohybu ani nebolely. I když to možná nebylo úplně přesné definování. Daleko spíš, už nebyly tak zatuhlé, jako kdysi. Protože přesně díky tomuhle člověku, co tu teď leží vedle něj a tiše oddechuje, své úsměvy používá daleko, daleko častěji, než za běžných okolností. Ačkoliv jsou ve většině případech jen pro něj.
Vybavil se mu konec včerejší noci, a jak všechno, i přes ty uhlově černé šmouhy co měl před očima, nakonec nad očekávání dobře dopadlo. A ten závěr nebyl obyčejný, prostý akt, kterého se dříve těžce děsil. Bylo to milování. Doslova a do písmene onoho významu slova.
Mládě po jeho boku zabručelo.
,,Naruto?"
,,Mhm?" vyloudil ze sebe blonďatý a během mnutí svých očí se otáčel po zdroji oslovení. ,,Ahoj," dodal ještě, když na něj upřel svůj modrý pohled.
,,Ahoj," odpověděl.
,,Víš že se hrozně hezky usmíváš?" zamumlal Naruto.
,,Nevím. Ale děkuji. A nápodobně."
,,U tebe to není zvykem. Něco hezkého se ti přihodilo?"
Věděl, že možná bude znít dost pateticky, ale po včerejším vyznání, nakonec, proč ne.
,,Ty."
,,Ale jdi," zasmál se anděl stříbrným smíchem, a pak ještě dodal; ,,Děkuju ti. Taky jsem rád, že ses mi přihodil."
Vrzání dveří ze shora. Kroky, skřípání schodů. Dvě štíhlé nohy schované v upnutých džínách. Krásu okamžiku to smazalo, jako křídu z tabule mokrý hadr. Jenže kroky se náhle zastavily, a bylo slyšet odkašlání. Příchozí osoba se zřejmě konečně rozhodla, dát o sobě náležitě vědět. Pozdě, ale přece.
,,Kluci? Můžu?"
,,Ano," ozvali se oba přítomní sborově. 
Schody seběhla zrůžovělá Ino, se sebezpytujícím výrazem ve tváři.
,,Promiňte kluci. Nějak mi to... nedošlo."
,,To nic," uklidňovalo dívku měkce, to milé blonďaté.
,,Hinata chystá snídani. Kromě Nejiho už jsme všichni nahoře v kuchyni."
,,Za chvilku přijdeme. Díky Iny."
Děvče kývlo a s ruměncově zbarvenými tvářemi odvrátilo pohled, stáhlo se, a vyběhlo schody zpátky nahoru.

Když žvýkal snídani, v duchu uznal, že z Hinaty jednou bude skvělá manželka, a úžasná matka. Do té chvíle se podobným myšlenkovým pochodům nejspíš vyhýbal, ale zjevně to tak je. Ona je jednou ze tří osob, co mu proplouvají životem, a jsou tak neskonale laskaví. Ačkoliv v jednom z případů, to nemělo nepřerušeného trvání. Ale z celé upřímnosti sám k sobě cítil, že už jí to zřejmě z velké části odpustil. V úvahách mu opět vyvstala Hinata (a její trápení,) ač jí teď měl ani ne tři metry před sebou. Proč si Neji tak zatvrzele šlape po štěstí? Možná by s ním skutečně měl někdo promluvit. Třeba se jen zeptat na otázku, na kterou chtějí všichni přítomní znát odpověď; Proč vlastně? V ten okamžik, kdy začal nad Nejim uvažovat, právě vstupoval do místnosti. Naruto se díval Ten Ten přes rameno, a něčemu co společně četli, se svorně smáli. Ino stála u kuchyňské linky poblíž Hinaty, pila kávu a stále měla nepatřičně zrudlé tváře, skoro jako by se na nich dopustila nějakého nemyslitelného faux pa.
,,Dobré ráno," zívl do prostoru příchozí.
Pečlivě se na Hinatu díval. Sledoval, jak se výraz Mony Lisy mění v srdečný úsměv. Jak její oči rázem žhnou a v momentě neexistuje nikdo a nic, kromě jich dvou. Znal ten výraz. Podíval se po svém slunečním dítku. A ono jako by vědělo, že má zvednout oči. Věnovalo mu veselý úsměv, a pak oči opět sklonilo tam, kam i předtím mířily.
Zvedl se a přešel pár kroků ke kuchyňské lince, odložil prázdný hrnek od kávy i talířek od snídaně, poděkoval za jídlo, a pak směle pohlédl na Nejiho. 
,,Když už jsi tu, mohl bys se mnou na moment? Dotáhneme sem ty čtyři basy limonád z tvého auta, jak jsi říkal."
Nikoho ta otázka nijak nezarazila. Zřejmě vybral svou kamufláž dobře. Neji mu na to s lehkým úsměvem kývl, a tak se sebral a vykročil z místnosti. Kupodivu veškerenstva, ho mladý hnědovlasý muž bez jakýchkoliv otázek následoval. Zřejmě v tom ani on nepostřehl, že půjde o něco jiného, než o pomoc s donesením těžkého nákladu. Mlčky opustili chatu. Do řeči se dali až v momentě, kdy Neji odemykal kufr auta a lehce vědoucně se ho zeptal.

,,Mám nějaký malér? Nebo jsi se Naruta na pomoc ptal, a on ti řekl ne? Což by mimochodem, byla nejspíš těžká chyba v Matrixu."
,,Neptal jsem se ho. Chtěl jsem si s tebou promluvit," přiznal na rovinu. ,,A malér mít budeš leda v případě, že dostanu absurdní odpověď," načež se pousmál aby dal najevo, že to vlastně nemyslí až tak vážně.
,,Tak se ptej, na co potřebuješ."
,,Neznáme se natolik, aby ti to nepřipadalo vlezlé, ať už se zeptám jakýmkoliv způsobem. Takže to udělám zpříma. Vím o tom, jak je to s tebou a Hinatou. Mohl bys mi prosím alespoň naznačit, proč mučíš sebe, i jí?"
Bylo ticho. Neji natáhl své ruce po první base limonád. Plasty o sebe zaskřípaly. Těžce vydechl a pak jí pustil. Odpověď kterou od něj dostal, byla na takového muže neúměrně tichá.
,,Nemůžu."
,,Co nemůžeš?" optal se stejně tiše, skoro jako v obavách, že by se tím Nejiho další slova roztříštila.
,,Nemůžu jí ztratit. A to se může jednoduše stát, pokud budeme mít ten druh vztahu, který máš zřejmě na mysli. Zato přáteli, můžeme být stále. To jen tak nezmizí. A pak je tu ještě ten tragikomický fakt, že jsme vlastně příbuzní. I když ne pokrevní."
,,Já bych ti nerad zkazil iluze, ale ani přáteli nemusíte zůstat napořád. Ne v tomhle případě."
,,Přiznávám, že tomu tak docela nerozumím. Jak to myslíš? Vždyť se známe od mala. Samozřejmě, že si už vždycky budeme blízcí," cítil v tom tónu silnou dávku odporování. Téměř jako by si Neji nechtěl ten strohý fakt připustit. Ale rozuměl tomu. Bohužel, až příliš dobře.
,,Jde tu o to napětí. Očekávání. Je vzájemné, a taky bude narůstat. A jednou přijde den, kdy už pro ni tvé rozhodnutí nebude únosné. Rozumíš jak to myslím? Bude se chtít odpoutat. Na dobro. Nebo, a věř, že to bude ta bolestivější varianta, se přes tebe prostě přenese, a zamiluje se do někoho jiného."
,,Teď asi mluvíš z vlastní zkušenosti, že."
,,Jen trochu. Co se mě týká, bylo to o něco komplikovanější. Ale co hlavně, nebylo to v tom mileneckém smyslu vzájemné. Já prostě jen nerozumím tomu, proč si tak tvrdošíjně odpíráš něco tak úžasného, jako je Hinatina láska. Život je přeci dost složitý i bez toho, aby sis záměrně přitěžoval."
,,Myslím že ti to nedokážu uspokojivě vysvětlit. Ale prostě to nejde. Nejde. Chápeš?"
,,Nechápu. Ale děkuji, že jsi o tom se mnou mluvil."
Každý popadl do jedné ruky basu s limonádami, Neji zabouchl kufr, a mlčky je vynesli nahoru do chaty.

Když se v neděli odpoledne vracel domů, své slunce na sedadle spolujezdce, pohroužené do mělkého spánku, přemítal nad Nejiho slovy, a tím jeho zatvrzelým postojem. Protože pro každé rozhodnutí musí být nějaký důvod. A jeho; nemůžu, asi nebere úplně v potaz.
V rádiu se střídaly až podivně poklidné melodie, na to že měli zrovna naladěné nějaké country. Možná by to měl vypnout, aby blonďatý kluk vedle něj mohl i nadále nerušeně snít. A třeba by ho přestaly přepadat lehce depresivní úvahy. Vztáhl ruku, aby stiskl tlačítko pro umlčení, ale než se mu to vůbec podařilo, jeho ruku pohladila jiná.
,,Nech to tam," řekl kluk tiše a otočil k němu své modré oči. Párkrát zamrkal.
,,A já myslel, že spíš," zkonstatoval situaci.
,,Ne tak docela," pronesl Naruto, posunul se na sedačce a pak sáhl po tlačítku ke stažení okna. Pustil tím dovnitř svěží jarní vzduch. Ještě ani nenajeli na dálnici, a tak ho nemohl zkazit zápach, vyprodukovaný nadměrnou dopravou.
,,Takovéhle chvíle mám rád," opět se po něm podíval, kluk se na něj usmál a znovu zavřel oči.

Tři dny později. Středa. Seděl v kanceláři, nad hlavou černo jako bouřkový mrak. Jen čekat, kdy to spadne. Snažil se soustředit dobře tak hodinu, a samozřejmě že to po celý ten časový úsek, bylo naprosto marné. Opravdu dával vše tomu, aby zůstal ponořený v práci a čas vnímal jen okrajově. Co chvíli mu ale oči mířily k telefonu, který měl položený na desce stolu. Za jiných okolností, by ho měl v tašce, nebo v zásuvce svého sekretáře, ale čekal důležitou zprávu. Možná hovor. Jeho modrooký anděl měl dnes schůzku s osobou, se kterou si ho přál vidět, ze všech nejméně. S člověkem, který mu dal hned od počátku najevo, že o Naruta stojí, a nevzdá to po prvním selhání. Začínalo se mu zdát, že se z křehkého strojku obdélníkového tvaru stává těžká cihla. A ještě pár minut, a možná se propadne stolem.
Odložil šanon se spisem na okraj pracovní desky, a promnul si obličej. Měl by s tou nesoustředěností něco udělat. Od posledně žádnou elementární chybu neudělal, to si pečlivě hlídal, a stejně tak i své vystupování před kolegy a nadřízeným. Jenže ti vnímavější si beztak všimli, že je něco jinak. Jedna konkrétní osoba rozhodně. Radši tedy sáhl po telefonu a vstrčil ho do zásuvky svého stolu. Kdyby se něco dělo, uslyší ho. A ačkoliv by si to velice přál, nijak stávající situaci neovlivní. Pevně se upnul na práci a začetl se do listiny, kterou si přitáhl před sebe. Ale jak už to tak světem chodí, málokteré odhodlání má dlouhého trvání.
Klepání na dveře, doprovozené jeho vlastním; ,,Ano?"
,,Za deset minut konferenční," objevila se současně s těmi slovy, ve dveřích Inuzukova hlava.
,,Všichni? Co chce šéf řešit tentokrát? Kdo nevyměnil filtr v tom novém kávovaru, co nedávno koupil?"
,,Ale ne. Jdeme jen já, číča Temari, ty a pak ten... sakra jak on se to jmenuje... no však víš, ten prošedivělej, ani ne čtyřicetiletej úchylák, z kanclu dole."
,,Myslíš pana Hatakeho, že."
,,Jo! To je ono! Já to příjmení pořád zapomínám, ale div se mi. Od doby co jsem mu pomáhal třídit nějakou jeho administrativu a našel ten těžce necudnej časopis, mu už asi jinak než úchyl, neřeknu."
,,To se bude ohromně hodit, pokud dostaneme společný kontrakt. Pane Úchyle, zavolejte prosím klientovi, a potvrďte schůzku."
,,Pane jo, ty ses pokusil o vtip! Nemáš horečku?"
,,Možná. Běž napřed. Jsem hned za tebou."

Po ubíjejícím dni a nekonečném schůzování, nakonec přeci jenom sedl do auta, a vydal se do své oblíbené špeluňky. Blonďatý kluk mu nevolal. Jen napsal, že se tam od odpoledne do večera budou s Gaarou vyskytovat. Srovnával myšlenky. Byl z toho dění nervózní. Také nevěděl, jestli se cítit svou novou pracovní funkcí poctěný, nebo hluboce nešťastný. Jeho vlastní obzor potemněl, jako umírající den. V momentě kdy parkoval u Dragouna, míjel své oblíbené místo, na kterém stál Gaarův oprýskaný ford. Odfrkl si. Tmavě šedá chytala černý odstín. 
Vystoupil, zamkl a otočil se ve směru, kde byla odedávna ta zašlá, a nepochopitelně milovaná hospůdka. Před ní ale stál někdo, nesrovnatelně milovanější. A hned naproti onomu člověku rudovlasý mladý muž, s nepřiměřeně širokým úsměvem.