Když procitl, nad obličejem se mu houpal přívěsek ve tvaru slunce.
,,Vstávat, ospalče," zasmálo se to nad ním.
Pohlédl vzhůru do modrých očí.
,,Čemu vděčím za probuzení?"
,,Mně. Je hotová snídaně. S čerstvou kávou."
,,Anděli."
,,Ale jdi ty."
Sáhl po přívěsku. Promnul ho v ruce.
,,Měl jsem za to, že ho nenosíš."
,,Bál jsem se, že ho ztratím," uvedl kluk na pravou míru.
,,Teď už se nebojíš?"
,,Bojím. Ale přeci jen, je od toho, aby se nosil."

Poslední dny mu práce neutíkala. O to hůř, že se momentálně věnoval pouze jedné, a té samé činnosti. Protože se se svým vzhledem stále ještě nemohl ukazovat před klienty, obstarával veškerou administrativu a z kanceláře se mohl projít leda tak ke kopírce, nebo pro kávu. Inuzuka byl rád, že je rád, a většinou za ním přišel s konkrétním problémem a minimem vtipných průpovídek. Zjevně tušil, že je třeba řádně zapracovat, a nečekat, co na to ostatní. Venku se začínalo dělat teplo, bylo hezky. Studené období končilo a začínalo to vypadat, že už je jaro skutečně v plné síle. Ale ne že by si to mohl nějak užít. V podstatě, nemít svou stálou sluneční podporu, bylo by mu úplně volné, jestli venku všechno kvete, nebo padají trakaře. V práci to vždycky fungovalo tak, že jel na plné obrátky, seč mu síly stačily, a nedíval se vlevo, vpravo. I dnes se plně soustředil na stoh papírů, které měl před sebou. Přál si skončit dříve, nebo při nejlepším včas, aby mohl se svým soukromým létem strávit alespoň pár delších chvil. Naposledy se pro sebe měli celý den, před velice dlouhou dobou, ani si nemohl vzpomenout kdy přesně. Děsilo ho, že to možná bylo tehdy na chatě. To věčné odloučení, i když částečné, už mu pomalu začínalo připomínat věčnost. Sám na sobě cítil, že sem tam hodinka u Dragouna, doprovod domů či do práce a hovory po telefonu, zkrátka nestačí. Ale snažil se nenechat se tím zlomit. Slunce je přeci pořád tady, a momentálně se nechává blaženě zalévat jeho paprsky. Černá je jen tištěné písmo na papíře. A zjevně tam zůstane, protože má po několika letech konečně pocit, že tomu přišel na kloub. Že jí konečně zkrotil. Že je na řemeni, a bude ho poslouchat. Našel chybu v dokumentu a opravil jí. Přepsal list na počítači, a znovu ho vytiskl. Měl ze sebe radost. Žádné chyby, termíny sedí, otrokář se tváří příčetně a povětšinou lidsky. A zvoní mu telefon, na jehož druhém konci čeká na odpověď anděl.
 

,,Dobré odpoledne," pozdravil, a zároveň se usmál. Byl si jistý, že to bylo dokonce i slyšet.
,,Dobré. Mohu mít otázku, Sasuke?"
,,Samozřejmě." Ty vždycky. Cukaly mu koutky. Už jen z hlasu na druhém konci bylo slyšet radostné laškování.
,,Víš která barva je nejhorší na světě?"
Musel uznat, že tuhle otázku absolutně nečekal. Chtěl odpovědět, že černá. Ta se ho nejvíc natrápila. Jenže pak si to rozmyslel.
,,Nevím, ale něco mi říká, že mi to stejně povíš," zasmál se.
,,Je to svítivě zelená."
,,Co ti provedla?" smál se dál.
,,Tomu neuvěříš, dokud to neuvidíš. Měl bys po práci na pár minut čas?"
,,Určitě, ale netuším, kdy skončím, a v kolik k tobě dorazím."
,,Nechci tě zatěžovat ani nikam hnát, ale TOHLE si vyžaduje notnou dávku denního světla."
,,Tak já se zastavím ve čtyři," řekl napevno. I kdyby tu měl zítra sedět třeba do půlnoci.
,,Počítám s tebou. A připravím kbelík, kdyby se ti z toho pohledu udělalo stejně nedobře, jako mně."
,,To je to až tak strašlivé?"
,,Určitě existuje mnoho horších věcí, ale tohle by mělo být minimálně trestné."
Už se nepokrytě smál. A na druhé straně to cinkalo a zvonilo smíchem, zrovna tak.
,,Těším se na tebe, Naruto. Ale už musím," podotkl.
,,Já taky. Pusu."
Odložil telefon, a vrátil se zpět ke svému papírování.
 

Na dřívější odchod se ptát nešel, v podstatě to nadřízenému jenom oznámil. Nebyl to problém. Obě strany si totiž byly čistě a jasně vědomé, že při jeho pracovní vytíženosti, má na předčasný odchod domů, nárok. Vše co spěchalo měl hotové ani ne ve čtvrt na čtyři. Ještě poklidil kancelář, a chystal se odejít. Po cestě se zastavil v cukrárně pro pár zákusků, a pak už se rozjel směrem k ulici Marie Cibulkové. V momentě, kdy se před ním vyloupla ona ulice, pochopil, kam ten dnešní hovor mířil. Došlo mu, že předtím a za tmy, viděl tady v ulici lešení, ale neměl tušení, že patřilo zrovna k zamračeně šedivému domu, ve kterém bydlí jeho slunce. Tedy, ke KDYSI zamračeně šedivému. Zaparkoval, sáhl po balíčku se zákusky, otevřel si, a pak zamkl auto. Prohlédl si dům odshora dolů a zezdola nahoru, a musel uznat, že má Naruto naprostou pravdu. Tohle by opravdu mělo být trestné. Kdyby to alespoň jedovatě nesvítilo, a nepůsobilo lacině do všech stran. Potom se zahleděl dolů, do přízemního okna. A v něm, byla tvář. Široce se na ní usmál. Došel až k němu, a dal mu za pravdu.
,,Nelhal jsi. Máš připravený kbelík?"
,,Mám," culil se blonďatý.
,,Na, tady máme pak něco na spravení chuti," podal mu oknem zákusky, ,,dojdeš mě pustit, nebo musím oknem?" pousmál se Sasuke. 
Naruto mu úsměv oplatil, a podal mu klíče. Když mu je pokládal do dlaně, hřejivě ho prsty pohladil.
Odemkl si, a vkročil do domu. Po pár schodech vyšel k prvním dveřím vpravo. Čekal že mu Naruto otevře, ale nestalo se. A tak se, jak by tak řekl, drze pustil dovnitř sám. Čekal ho hned za dveřmi.
,,První samostatný vstup do mého bytu, v obydlí, které teď ze všeho nejvíc připomíná vykřičený dům," zhodnotil to kluk.
Pousmál se, a políbil ho na rty. Zavřel dveře, chtěl mu vrátit klíče. Anděl ale obrátil ruce vzhůru.
,,Kdepak. Ty už jsou teď tvoje."
Ta slova ho neskutečně zahřála u srdce. Zvlášť, protože z toho všemi směry sálala důvěra.
,,Děkuji," pronesl a vstrčil si klíče do kapsy kalhot. 
Odložil si sako, vyhrnul si rukávy košile. Pak svého přítele dlouze objal.
,,Chyběl jsi mi," přiznal.
,,I ty mně."
Po nějakém tom vítání a objímání, šli společně do kuchyně, uvařit čaj a kávu. Naruto vyskládal zákusky na ozdobný tácek a dodal, že to ani při nejlepší vůli nemůžou dva sníst, ale budiž. Poté si sedli do obývací místnosti a dlouze si povídali. Samozřejmě začali tím, že hodnotili mentální způsobilost osoby, která dala doslova a do písmene zelenou, tomu příšernému nátěru na domu. Když se začalo připozdívat, Sasuke Uchiha uvažoval, jestli by neměl jet domů. Nejel. Bylo mu tak dobře a teplo, a cítil se tu chtěný. Tak nač odcházet.
A zřejmě proto, že dostal klíče a s nimi i stálé povolení ke vstupu, a možná i z důvodu, že ho tolik miluje, se začal do toho ohyzdně zeleného domu, v ulici Marie Cibulkové, s železnou pravidelností vracet, jako domů.
A život, pane Prvotní, ať už jsi na nebesích nebo kdekoliv jinde, co se prostoru a času týká, začal být opravdu, skutečně ŽIVÝ. Až hmatatelně. Cítil se naživu, a ne jen občas, ze zásadních důvodů. Prostě jen tak - a neustále.
 

Minul celý květen, a nadešel červen. Ačkoliv tvrdě pracoval, a zdálo se mu povinností čím dál více, i tak byl stále obalený v laskavosti a lásce svého blonďatého anděla.
Byl to pátek večer, kdy došlo k dalšímu zásadnímu zlomu, který by se dal s klidem a grácií nazvat ještě lepším, než byly ty dosavadní.
 

,,Tak jsem si říkal, že jsi tu se mnou poslední dobou každou noc," nadhodil Naruto jakoby z ničeho nic. Ve vzduchu ale viselo, že těmi slovy někam směřuje.
,,Jestli překážím, sbalím se, a půjdu," odpověděl mu na to v žertu. Následující reakci ale opravdu nečekal.
,,Ono vlastně to balení, není úplně od věci."
Panikařil, a honem hledal v nedávné minulosti, co mohl říct nebo udělat, aby ho odsud chtělo jeho květinové dítko vyhodit. Asi to pochopil z jeho zoufalého výrazu, nebo jen slyšel, jak se v něm na vteřinu zajíkl veškerý život. Srdce se mu rozbušilo jako splašené, a tázavě zíral na tu modrookou bytost před sebou.
,,Měli bychom zítra zajít k tobě domů, víš? Vzít ti sem pár osobních věcí, oblečení... a tak..."
,,Co tím myslíš?" zhluboka se nadechl. Nechtěl si nic nadmíru idealizovat, ale chvíle, kdy viděl jen to šedivé či černé a dobré si zakazoval, už minuly.
,,Třeba abys nemusel ráno tak brzy vstávat, a jezdit se převlékat k tobě do bytu. S veškerou upřímností, prostě bych tě rád měl tady. Doma."
Lapl po dechu. ,,Mám si sem dát věci. A být tu ještě častěji," zkonstatoval.
,,Nejraději bych řekl; nastěhuj se ke mně, prosím, stejně už jsi tu doma. Ale znám tě, a nechtěl jsem tě vyděsit."
,,Neděsíš mě."
,,Vážně ne?"
,,Možná trochu. Ale pokud tedy smím, chtěl bych tu s tebou žít."
Květinové dítko se překrásně usmálo. ,,Takže, s tvým dovolením, očekávám, že se sem co nejdříve nastěhuješ."
Neměl slov. Nahradil je polibkem.

Následující sobotní ráno se po snídani vydali do jeho bytu. Neměl toho moc, co by si chtěl s sebou vzít.Když vstoupili do bytu, musel uznat, že kromě vrstvy prachu a uschlých květin, se tu během toho měsíce vůbec nic nezměnilo. A možná proto mu stačilo vzít toho tak málo. Jen některé památky na staré dobré časy, pár věcí do práce a oblečení. Protože to ostatní je tak odosobněné, až běda. Samozřejmě že z "dobročasových" věcí, přibalil tu desku. Stvoř si svůj vlastní druh hudby. Věděl, ačkoliv mu jí Naruto věnoval, že mají doma desku s tímhle singlem také, takže by jí tu klidně mohl nechat. Jenže to nejde. Bere jí s sebou právě proto, že je od něj. Prošel každý pokoj než odešli, aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Anděl mu byl hned v patách.
,,Tahle je naživu," podotkl blonďatý, a vzal do náruče jedinou květinu v bytě, která se netvářila hnědě a mrtvě.
,,Troufám si tvrdit, že ta už přežije cokoliv," přiznal. Pak zapřemýšlel, a vybavil si těch několik květin ve slunečním bytě. Žádná nebyla seschlá, bylo o ně s láskou postaráno. Podíval se zpříma na bytost po svém boku.
,,Budu rád, když si jí vezmeš. Určitě bych jí nakonec taky utrápil, i když se už hodně dlouho drží. Vážně, přísahám, nedělám to schválně. Jen je zapomínám zalévat... a vůbec, nějak to s nimi neumím."
,,Tahle se nenechá jen tak utrápit. Je z Afriky, takže snese dlouhé sucho."
,,Ty se nějak vyznáš. Anděl, a ještě botanik."
,,Anděl nejsem. Jen v prosinci. Botanika mě ve škole dost bavila, ale vím to hlavně proto, že mám tenhle druh doma. Adenium. Ale já jí říkám Adéla."
,,Všechny doma mají jméno?"
,,Mají. Někdy na ně mluvím. Prý jim to dělá dobře."
Tak se s tím květinovým dítětem zase tolik nespletl. Jen to spadalo do poněkud jiné kategorie.
,,Máme všechno?" ptal se blonďatý, aby se ujistil.
,,Troufám si tvrdit, že ano."
Všechno co s sebou bral, se bez jakýchkoli potíží, vešlo na jeden ráz do jeho auta.
Ačkoli se víceméně nastěhoval do místa, které teď bude tvořit jejich společné doma, hlavě to ne a ne dojít. Pořád měl pocit, jako by někde zůstaly pootevřené dveře, za kterými stojí obrovský otazník. Jen nemohl přijít na to, kde přesně se nacházejí, ani co je jejich příčinou. 
Při pozdním odpoledni, v podstatě už pomalu k večeru, seděl v obývací místnosti u kulatého stolu, a pil kávu. Hledal v hlavě ty dveře, a ne a ne je dohledat. Z kuchyně k němu doléhaly zvuky, které dost zjevně souvisely s přípravou večeře. Najednou mu v hlavě bliklo, a vynadal si, co to tu provádí. Dnes by to měl být přeci příjemný, možná lehce sváteční den. Je to změna pro ně pro oba. Zvedl se od nedopitého, temně hnědého nápoje, a pomalu se přiloudal do kuchyně. Blonďatý kluk se zrovna skláněl k troubě, a zasouval do ní pekáč, který se vší pravděpodobností obsahuje jejich večeři.
,,Tak za hodinku to bude," upřesnila okatá bytost, když se obrátila od trouby a postřehla, jak tam stojí.
Jenže jídlo nebyl ten důvod, proč přišel do kuchyně. Naruto se trochu pousmál. Zjevně něco tušil.
,,Děje se něco?" nadhodil zvědavě, a sáhl do ošatky na vrchu té malé ledničky, která stejně jako ostatní vybavení bytu vypadá, že toho hodně pamatuje. Blonďaté dítko drželo v ruce už z půli snědenou čokoládu, ve stříbrném alobalu. Rozbalilo jí, vložilo si dílek do úst a mlčky jí, jako při štafetě, podávalo osobě, která stála naproti. A stejně jako Naruto, i Sasuke si ulomil dílek.
,,Díky," řekl tiše a vhodil si čokoládu do pusy.
,,Vážně?" ozval se blonďatý s otázkou, kterou tak docela nepochopil. Povytáhl na něj zmateně obočí.
,,Nerad to říkám, ale vypadáš, že je teď tvoje hlava někde úplně jinde, než tady. Proto jsem se tě ptal, jestli se něco děje," řekl kluk, vstrčil si do pusy další kousek čokolády, znovu jí nabídl, ale Sasuke už si nevzal. Zabalil jí tedy, a vrátil zpátky do ošatky. V černovlasé hlavě se mezitím odvíjel jistý monolog. Protože ho zatraceně štvaly ty nedovřené dveře s otazníkem. Uvědomil si ještě navíc k tomu, že ten otazník není jen jeden, ale hned dva. Na druhou stranu ale došel závěru, že už ví, k čemu ty dveře patří, a kam povedou. Jeho soukromé léto si ho prohlíželo dost zmateně, a vypadalo, jako by se chtělo ptát, jen nevědělo na co, nebo ze kterého směru by to mělo vzít. A tak mu nezbylo víc, než to svému andělovi alespoň z části ulehčit. Stáli od sebe na dotyk ruky, a dobře věděl, že ten lehký odstup Naruto drží jen proto, že si stále ještě netroufá, se ho otevřeně začít dotýkat jako první. Byť se jeden druhému díval do očí, až to jiskřilo. Natáhl po něm tedy ruce, a za pas si ho přitáhl těsně k sobě. Pak mu začal tiše mluvit přímo do ucha.
,,Dělej si se mnou, co uznáš za vhodné."
Cítil, jak sebou mladík v jeho náruči trhl. Trvalo to snad jen pár sekund, a už měl ruce slunečního dítka obtočené okolo krku, a jeho jazyk ve svých ústech. Ta čokoládová chuť se zdála být daleko intenzivnější, než když jedl ten dílek, který mu Naruto nabídl. A bylo to hořko sladké, stejně jako celý ten čas, kdy mu tenhle anděl nevědomky léčil polámané srdce. Kdy jeho, jako rozbitou bytost, skládal kousek po kousku dohromady. Sice mu řekl, ať si s ním dělá co chce, ale touha byla silnější, než slova. Otočil se i s ním v náručí, chytl ho za boky, a vysadil si ho na desku stolu, vedle dřezu na nádobí. Přitiskl se k němu, a znovu ho začal líbat. Přesně to věděl, že při téhle blízkosti nad tím přestane přemýšlet. Že v tomhle momentě, mu budou nedořešené záležitosti úplně a naprosto ukradené. Rukama vklouzl pod Narutovo tričko a hladil ho po horkých zádech. Cítil, jak jeho andělovi zběsile buší srdce. Nutno podotknout, že on sám byl na tom dočista stejně. I když ho opravdu a zdá se že i hluboce miluje, tohle se mu s ním ještě nestalo. Cítit takové nutkání. Tak moc toužit se ho ještě víc dotýkat, dráždit citlivá místa, aby z něj vyloudil další z těch vzrušujících stenů. Naruto ho začal líbat na krku, a mezitím mu rozepínal knoflíky u košile. On sám si ho velice obratně vysvlékl z trička. Vzrušení panovalo v celé místnosti. Kluk se mu konečně dostal na holou kůži a pohladil mu hrudník oběma rukama. Pravá mu pak zůstala přímo na srdci. Blonďatý se mu zadíval do očí, a vykouzlil pro něj druh úsměvu, který snad ještě nikdy neviděl. Nejprve nevěděl, kam ho zařadit, pak mu ale svitlo. Usmál se na něj také, a tolik, kolik byl schopen. Naruto mu obtočil nohy nad pasem. Byl to čisté a jasné znamení. Tak si ho tedy chytl pod zadkem, a pomalu se přesunuli na válendu v obýváku. Položil si ho na postel, a nemohl se nabažit dotyků a zvuků, které Naruto vyluzoval.
,,Doufám, že se to nespálí," vydechl, a Sasuke se pousmál, že i v takové situaci řeší večeři.
,,Nemysli teď na jídlo."
,,Já musím. Neměl bych ti co dát jíst."
Ta věta ho rozesmála, až se uvnitř otřásal. Řeč dokonalé hospodyňky.
,,Co je tu k smíchu?" ptal se kluk vzrušeným hlasem.
,,Ty, Ale je to míněno v tom nejlepším slova smyslu."
Netušil, jestli jeho soukromé léto chtělo ještě něco namítnout, ale znemožnil mu polibkem další mluvení.

Jídlo se nakonec nespálilo. Bylo vynikající. A o to víc, že spolu seděli u kulatého stolu, a on se mohl dívat na Narutovu stále ještě zrudlou tvář. A aby se radost násobila, v hlavě konečně na správné místo dorazilo, že tu bude žít. Že zůstává, a ráno nikam nemusí.