Upil kávu z kelímku. Na to, že jí koupil dole, ve firemním bufetu, ušla. Tedy pokud člověku nevadil zhruba druhý vývojový stupeň Melty. Stočil oči k hodinám. Povzdychl si. Uvažoval, jaká asi bude první z Inuzukových průpovídek, až ho uvidí. Lékař měl pravdu. Včera ta podlitina nevypadala tak zle, jako když dnes ráno vstal. Netušil, jak je možné, že se z nosu a přilehlého okolí rozlezla až pod oči, a na tváře. Když se škrábal z postele, ze všech sil se snažil Naruta neprobudit. Daleko spíš ale nevyděsit. Povedlo se, ale než mohl vyrazit sem, do jámy lvové, musel se zastavit u sebe v bytě, pro čisté oblečení. A ještě než dorazil do práce, přišla mu zpráva. Výčitky ani co by se za nehet vešlo. Žádné osočování způsobené odchodem, aniž by se rozloučil. Ne. Jen starostlivé; Všechno v pořádku? Ve chvíli kdy zaparkoval, obratem odpovídal, že ano. A že děkuje za veškerou včerejší, i dosavadní péči. Ne že by hledal nová přirovnání a úvahy o bytí, co se jeho anděla týče. Ale měl tak trochu pocit, že jestli existuje něco, jako lék na bolavý život, už ví, kde ho hledat. Z myšlenek ho probralo rázné zaklepání a trhnutí dveří.
,,Nazdar Sasuke! Tak jsem prošel ty sjetiny, a říkal jsem si - " vteřinová pauza a Inuzukovy děsem rozšířené oči,  ,,- to mě poser na holý záda!"
,,To je činnost, kterou velice rád vynechám."
,,Co se ti to proboha stalo? Popral ses s mistrem světa v těžký váze?"
,,Byla to nehoda. Děkuji za optání. Takže k těm sjetinám-"
,,No nemysli si, že to jen tak přejdeš. Bije to do očí. Div mi je to nevyrazilo z hlavy."
,,Co chceš ještě řešit? Povídám ti, že šlo o nehodu."
,,No třeba to, že jsi teď zástupce šéfa. A s takovým ksichtem by ses mu ukazovat radši neměl. Natož klientům. Uznej, že ani ty bys neměl důvěru ke vstřícnému člověku, co nabízí kvalitní podmínky, ale vypadá, jako by ho praštil neuvěřitelný Hulk."
,,Co se klientely týká, to už jsem si velmi dobře promyslel. Ty, slečna Temari a pan Hatake budete prostě muset při jednáních stačit i za mě. A já vám na oplátku ulehčím v administrativní stránce věci."
,,No fajn. To půjde. Ale co šéf? Jak mu to vysvětlíš? Když je naštvanej, a prochází chodbou, stoupám si ke zdi a předstírám, že jsem dekorace."
,,Jsou tu dvě možnosti. Buď bude naprosto souhlasit s návrhem, který jsem řekl tobě, nebo mě vyžene na dovolenou."
,,A víš o tom, že tvoje dovolená, by teď byl dost těžkej průser?"
,,Vím. Takže pokud jí dostanu, budu pro vás dělat aspoň práci z domova."
,,Jasně. Ale ne že by mě to uklidnilo. Jestli tuhle zakázku nepodepíšou, můžeme si rovnou nechat natisknout parte. Já chci na tom svým mít; Zemřel jako hrdina při výkonu služby."
,,Přestaň plácat nesmysly. Není důvod, proč bychom to neměli zvládnout."
,,Jasně... Hele a prozradíš mi už, jak se ti něco takovýho povedlo?" poklepal si Inuzuka na obličej, aby bylo zcela zřejmé, na co se ptá.
,,Nechtěně jsem dostal loktem."
,,To jste jako s tím tvým zkoušeli nový sexuální polohy a vymklo se vám to z rukou?" uculil se Inuzuka a párkrát zacukal obočím.
,,Humorné. Ne. Byli jsme v hospodě, a když jsme odcházeli, zřítil se na mě asi stokilový, opilý chlapík. Stačí to tak?"
,,Jo, jo... Víš o tom, že až ti to vybledne a zhnědne, budeš dost připomínat pandu?"
,,Už se nemůžu dočkat. A teď k těm sjetinám, prosím."
A pak ze sebe jeho kolega konečně začal sypat podstatné informace.

Ve chvíli, kdy Inuzuka odcházel, s hlavou plnou nových povinností, se ve dveřích nesměle ozvala sekretářka.
,,Pane Uchiho, prý se máte zastavit u pana ředitele."
,,Děkuji, hned jsem tam."
Mimoděk mu prošlo hlavou, že první, ačkoliv nechtěný přešlap, udělal ve své nové funkci až příliš rychle. Protože ať už se na to dívá z které strany chce, jako zástupce vrchního otrokáře se teď nikde prezentovat nemůže. Vstal od stolu, dopil kávu, ačkoliv už byla studená a nechutnala mu ani v horkém stavu. Jenže kofein je kofein. Srovnal dokumenty na pracovní desce, a vykročil k věcem budoucím.
Nadřízený z toho opravdu nadšený nebyl. A přesně jak říkal, skákal z jedné varianty do druhé. Nakonec mu ale tu dovolenou nevnutil. Uznal, že je ho teď ve firmě setsakramentsky třeba, přestože jeho obličej momentálně vypadá, jako portrét od Picassa.
Když jel odpoledne ke svému bytu, uvažoval, že by se zastavil v ulici Marie Cibulkové. Pak ale svůj nápad nechal být. Včera Naruta vyděsil a vystresoval až nadmíru, a tak se rozhodl, že by mu měl dnes od sebe dát pauzu. Ačkoliv se mu do toho ani trochu nechtělo. Parkoval u Marionetek, před domem kupodivu nebylo místo. Zbytek cesty tedy jen došel. Odemkl, a protože nijak nechvátal, zkontroloval kaslík s poštou. Vytáhl leták z Tesca, cosi o výprodeji nábytku a sněhově bílou, dopisovou obálku, na omak dost tvrdou. A stačilo jí jen otočit na místo, kde byla ručně vepsaná adresa. I kdyby jí neotevřel, věděl, co tam najde. Velmi vkusné, krátké oznámení, o budoucím sňatku. Pak si ale všiml přiloženého listu papíru. A i ten byl vedený jejím úhledným rukopisem. Netušil čím to je, ale stačilo pár čtených slov, aby se vnitřně otřásl. Přerušil čtení, a vydal se do bytu. Sotva klaply dveře, zul se. Došel položit obálku s oznámení a dopisem na stůl, letáky vyhodil. Převlékl se. Potom si udělal kávu. V momentě, kdy s šálkem usedal do své drahé sedačky, znovu se podíval po bělostném obdélníku, jako by mu provedl těžkou křivdu. Se situací v jaké byl, se srovnal, přál jí to. A ještě mnohé další. Lepší. Jenže vědět to, a vidět to, jsou sice dvě velice podobná fakta, ale mají drtivě rozdílný citový dopad. Potřeboval si promluvit. Zahnat stahující se černá mračna. Vyhnout se krupobití. Chtěl se rychle vrátit k létu, ve slunečnicovém poli. Zvedl se, a šel najít telefon. Volal, a připadal si nebetyčně zoufalý. Na chvíli i uvažoval, že radši zavěsí. Než se ozval hlas, který byl jako pohlazení letního vánku.
,,Ahoj, jsem rád, že voláš," na druhé straně cítil vřelý úsměv.
,,Ahoj. Nechci rušit, ale..." a nenacházel slova. Netušil jak správně vyjádřit, co se v něm teď odehrává.
,,Ale?"
,,Vím, že už ti musím přijít otravný, nechci si pořád tak nárokovat všechen tvůj volný čas... Ale směl bych tě dnes prosím, zase vidět?"
,,Taky tě chci vidět. A vůbec o sobě takhle nemluv. Jdu teď od metra, tak to stočím rovnou k tobě."
,,Děkuju ti."
,,Není zač. Já rád. Můžu se tě na něco zeptat?"
,,Samozřejmě. Povídej."
,,Něco se stalo?"
,,Nic speciálního."
,,Něco se děje. Poznám to."
Ta vzpomínka mu přešla myslí, jako živá; 
,,Trápí tě něco?"
,,Tuhle otázku myslíš vážně?"
,,Ne."
,,Už jsem se chtěl děsit že ano."
,,Já totiž vím že trápí. Jen nevím co."
Odpověď byla prostá.
,,Povím ti to, hned jak přijdeš."
,,Dobře. Přidám do kroku."
A konec hovoru.

Poté se znovu vrátil k nelibé činnosti, u které zprvu začal. Sáhl po onom dopisu, a do posledního písmene, včetně tečky na závěr, si přečtl plné znění přiloženého listu. Vysvětlovala v něm, že ho pozváním nechce trápit, a dlouho přemýšlela, jestli to má vůbec udělat. Nakonec se ale rozhodla že ano, ale to, jestli bude chtít přijít, nechává jen a pouze na něm. A nepřímo i naznačila, že vzhledem k okolnostem, stejně očekává jeho neúčast. Zíral do listu a uvažoval. V mysli si vytvořil počítadlo a přesouval jednotlivé kuličky do stran pro, a proti. A i tak tušil, že to bude momentální rozhodnutí, v té nejposlednější chvíli. Nějak si neuměl (nebo možná nechtěl) představit, jak se před jeho očima stane vdanou paní. Ale copak v momentě kdy mu o tom řekla, reagoval smutným způsobem? Ne, kdepak, byl přeci tak šťastný... Četl to psaní ještě několikrát, včetně oznámení, na kterém bylo krasopisně vyvedené její jméno, spolu s tím, které patří jejímu budoucímu muži. Vydržel to bez přestávky do doby, než se ozvalo zvonění domovního zvonku. List, i oznámení včetně obálky odhodil na stůl, a hnal se ke dveřím. Běžel mu dolů otevřít. Potřeboval ho vidět, obejmout, nadechnout se - anděla, který nevědomky hlídá stabilitu jeho světa. Otevíral, před ním zubatý úsměv, sám se usmíval a už po něm sahal, aby si ho přivinul k hrudi.
,,Jsem šťastný, že jsi tu," vydechl, a nasál andělovu vůni.
,,Taky tě moc rád vidím. Děkuju za vřelé přivítání," řeklo dítko a když se ho pouštěl, usmálo se ještě o poznání zářivěji, než předtím. Pak mu vztáhlo ruce k obličeji, pomalu se ho dotýkalo. Proč, to mu došlo až lehce opožděně.
,,Ten doktor říkal, že to bude vypadat zle. Očividně se nemýlil," zkonstatoval.
,,Nebolí to?" starala se ta sluneční bytost a něžně ho hladila po tvářích.
,,Už ne," pousmál se, vzal kluka za ruku a lehce ho vtáhl dovnitř. Vystoupali schody do jeho bytu, a hned za dveřmi pokračovali v předchozím hovoru.
,,Poznali tě v práci?" ptal se blonďatý, a vložil do toho značnou dávku humoru.
,,Nebudu ti tvrdit, že nebyli překvapení. Náš vrchní otrokář se mi dokonce pokoušel vnutit dovolenou."
,,A povedlo se mu to?"
,,Neštěstí ne."
,,To zní jako ty," lehce si povzdychl kluk.
,,Co tím myslíš?"
,,Že je ti ublíženo, a i přesto se dřeš jako mezek v práci."
,,Mám teď na starost něco důležitého, a taky mě tak nějak... povýšili, takže se ode mně očekávají patřičné výsledky."
,,Taková událost, a ty se mi ani nepochlubíš."
,,Nepovažuji to za něco, s čím bych se měl chlubit. Obzvlášť, když to zahrnuje další čas navíc, který musím strávit v práci."
Když se usadili v obývacím pokoji na sedačku, automaticky vrátil myšlenky k dopisu a jeho obsahu. Na okamžik zauvažoval, pak po všech těch papírech sáhl, a beze slova je podal osobě, která poklidně seděla vedle něj.
,,To je od ní," uvedl na pravou míru, aby zabránil možným nedorozuměním. Byl si jist, že zájmeno na konci věty zdůraznil dost na to, aby se jeho okatý anděl dovtípil.
,,Aha," bylo první odpovědí, než se Naruto začetl do listu. Pozorně si prohlédl oznámení, i obálku. Pak list papíru složil, a podle záhybů ho i s pracně vyvedeným oznámením, láskyplně vložil do obálky. Čekal, že začne mluvit první, ale to se nestalo. Jen od pohledu do tváře Sasuke Uchiha pochopil, že ještě stále hledá, a nenachází vhodná slova. Aby mu to usnadnil, začal sám, a na rovinu.
,,Nějakou dobu už to vím. Přímo od ní. Akorát mě teď tohle trochu rozhodilo. Asi nad tím příliš přemýšlím, viď?"
,,Já... to chápu." Kluk se na okamžik odmlčel, a pak pokračoval; ,,Myslím, že chápu obě strany. A taky ti něco povím. Jsou to jen dvě jména, pár slov, a datum v kalendáři. Nemusíš se jich bát." Podíval se mu rovnou do tváře. V modrých očích bylo pevně vepsané odhodlání. ,,Sasuke, vůbec nezáleží na tom, jak se rozhodneš. Ona tě bude vždycky milovat. A ty jí."
Byl si dobře vědom, že tahle situace není jednoduchá pro nikoho z nich. Proto byl velice vděčný, že to Naruto bere s tak dospělým klidem, a ještě se ho konejšivě snaží povzbudit.
,,A tohohle rošťáka teď uklidíme někam, kde na něj neuvidíš, hm?" pokračoval kluk, zvedl se a obálku i s obsahem vstrčil mezi knihy, v polici u televize.
,,Tohle je jeden z těch mnoha důvodů, proč tě miluju," oznámil blonďatému, když se k němu vrátil na gauč. 
Bylo vidět, jak se mu s těmi slovy projasnil i beztak usměvavý obličej. Naklonil se k němu, aby ho políbil. A ještě než to udělal, nemohl než zauvažovat, proč štěstí čekalo třiatřicet let, než si ho osobně našlo.