Zábava trvala dlouho do noci. Někdo by řekl brzkého rána. Všichni se pomalu rozcházeli do svých pokojů, dokud dole u vyhasínajícího krbu nezůstal se svým okatým andělíčkem sám. Ten něco tiše vybrnkával, pevně soustředěný na svou černou. Místnost se náhle tvářila smutně a voněla po smrkovém dřevu. Kromě kytary, šoupaní vlastními botami a škytání opuštěného polínka v krbu, nebylo slyšet nic. Ale cítil jak přišla. Olizovala mu kotníky, tiše se škrábala nahoru. A dost zřejmě se netýkala jen jeho samotného. Ta druhá černá, dusivá a tíživá jako uhelný dým.
,,Měli bychom jít spát." Slova poslední záchrany. Utéct černým zplodinám. Spát jít opravdu nechtěl, co si ale vyloženě přál, byl konec dnešního dne. Kdyby si troufl tvrdit, že i na sluneční dítko toho bylo až příliš, nebyl by daleko od pravdy.
,,Klidně běž, já za chvíli přijdu."
Zasekl se v úvaze. Jak vážně to asi myslí? Ať tak či onak, neměl absolutně v úmyslu uposlechnout.
,,Počkám na tebe."
,,Ne, běž, já jí chci doladit. Pak přijdu."
Okaté modro se usmálo. Nejdřív si nebyl jistý, ale pak jí v tom poznal. Gesto tváře, jakým ho tolikrát obdarovala Hinata. Onen nečitelný úsměv dámy z obrazu.
,,Trápíš se kvůli Gaarovi." Žádné otázky. Čisté konstatování.
,,Hodně jsem mu ublížil."
Černá na klíně jeho léta spokojeně předla, mezitím co jí majitel jezdil prsty po pražcích a dotahoval kolíčky. Zato ta druhá černá, které se podařilo vysápat až do jeho hlavy, ho tiše a jedovatě omotávala.
,,Ale abys to dobře pochopil, já té facky nelituju. Zasloužil si jí. Jen mě mrzí, že to tak dopadlo. Byli jsme přátelé od střední."
,,Nezlob se, že k tobě budu krutě upřímný, ale řekl bych, že z Gaarovy strany nebylo jiné východisko."
,,Bylo. Měl to nechat být."
,,To se lehce řekne. Vypadá to jako dost jednoduchá volba. Ale není."
,,Teď mluvíš o ní?"
,,Ano."
,,Ty jsi to nikdy takhle nezkusil?"
,,Ona ví, že jí miluji. Ale nikdy jsem jí nepolíbil, jestli se ptáš na tohle. A ačkoliv mě možnost; ty a Gaara, neskutečně děsí, chápu ho. Vybral si tu variantu, ze které se snáz zotaví."
Anděl přestal ladit černou a díval se mu přímo do očí. Pak jí odložil do křesla.
,,Pojď ven."
Neptal se na důvod. Jen ho následoval do té tmavé, chladné zahrady. Okaté modro zamířilo ke stolu a stejně jako odpoledne ta rudovlasá přítěž, i ono se posadilo přímo na jeho desku.
Stál opodál. Čekal.

,,Pojď ke mně blíž," ozvala se tiše blonďatá bytůstka.
Došel až k němu. Chytil ho za ruce. Modré oči si ho zkoumavě prohlédly a jejich vlastník ho pak mírným tahem přiměl, aby se mu opřel o tělo. Položil mu tedy hlavu na rameno a lehce vzdychl. Cítil jeho ruce na svých lopatkách.
,,Asi oba víme, že si s Gaarou musím ještě promluvit."
,,Víme," zabručel mu přímo do ramene.
,,Můžu ti ale slíbit, že už se nic takového nestane."
,,Neslibuj, co nemůžeš splnit."
,,To nedělám. Mluvím vážně."
,,Mezi mluvit vážně a konat vážně, je dost zásadní rozdíl. Bereš v potaz, že se to může stát náhle? Kupříkladu jako dnes?"
,,I kdyby si troufl, myslím, že ho včas přečtu. A to že miluju jenom tebe, jsme si už myslím vyříkali."
Cítil jak se slunce usmálo. Jak mu po zádech bloudí ty horké ruce. Skoro jako by ho utěšovaly.
,,Musím se ti k něčemu přiznat," černá usedla na jeho rameno. Klepala se. On s ní. Jakmile to řekne, bude nejzranitelnější, jak kdy předtím (a hlavně před ním,) byl.
,,Já poslouchám," šeptal tichý, sluncem prozářený hlas.
,,Od chvíle co tě mám, žiji v neustálých obavách, že o tebe přijdu."
,,Proč by ses měl bát?" ptal se kluk nechápavě, pustil ho a posunul se na stole o kus dozadu.
Možná proto, že se pan Prvotní impulz rád baví jeho utrpením?
,,Stalo se to jednou, může se to stát podruhé."
,,Zase jsme u ní?" povzdychlo si okaté modro, ale neslyšel v tom tónu žádnou nechuť, vztek nebo žárlivost. Jen smířenost se špetkou smutku.
,,Víceméně. Když mě řekněme přestala potřebovat ve svém životě, dost špatně jsem to snášel. Ty to ale přeci musíš vědět. Vždyť ses tehdy seznámil s naprosto rozbitým člověkem."
,,Já si tě jednou kompletně poskládám dohromady, neboj," usmálo se vřele blonďaté mládě.
Nemohl si pomoci a zauvažoval, kam ten shora chodí na takové nápady, jakým je Naruto. Jak vůbec dokáže stvořit někoho tak plného lásky a života? Došel závěru že zřejmě musí, aby vyvážil hromádky neštěstí, za jakou tak nějak považuje například sám sebe.
,,Sasuke?"
Výraz v Narutovu obličeji se zjevně ptal, jestli ho dostatečně vnímá.
,,Ano?"
Kluk se mu podíval zpříma do očí a pak se naklonil pro polibek. Ten byl však krátký a nedočkavý, zřejmě měl v úmyslu mu něco sdělit, a taky že ano; ,,Víš, když člověk žárlí, nebo se něčeho skutečně bojí, představuje si strašnou spoustu věcí. Včetně toho, že dělit se s někým o lásku milovaného člověka, je jako dělit se o koláč. Že o co víc se o ní musíš podělit, o to míň sám máš. Ale ono to tak není."
,,Že není?"
,,Není. Protože z tohohle koláče neubývá. A co se tebe týče, mám pocit, že čím víc lásky ti dám, o to víc jí je."
A znovu mu hlavou proběhlo, odkud se tohle květinové dítko mohlo vzít.
,,Myslíš tím, že čím víc máš v srdci lásky, tím víc je v něm místa pro další?"
,,Asi tak," culilo se to. Vážně by se měl přestat bát. Strachovat se všech konců. Znovu se po něm natáhl, a nechal se obejmout. Stočil mu rty k uchu a začal tiše mluvit.
,,Něco ti teď povím Naruto. Je mi strašně stydno a asi je to i tím, že mám prostě slabou chvilku, ale ještě jsem nikomu nic takového neřekl, tak dobře poslouchej," šeptal a cítil jak mu přikyvuje, když se mu tím pohybem otřel o tvář. ,,Takovým způsobem jako tebe, jsem ještě nikdy nikoho nemiloval."
,,Ani já," bylo mu tichou odpovědí. Pak už jen cítil horké dlaně, které se mu přesunuly k tvářím. Anděl si přitáhl jeho obličej ke svému, a znovu ho políbil, tentokrát ale nikam nespěchal. Ty hořící ruce se mu přesunuly na zátylek, a začaly si hrát s jeho vlasy. Potom mu pravá sjela ke krku. Chvíli zůstala a pak běžela dál, dolů po zádech. Zastavila se u lemu jeho kalhot. První články prstů odvážně zajely za látku, ale už tak zůstaly. Jeho blonďaté mládě se nejspíš drželo zpátky, dokud nedostane nějakou formu souhlasu pro pokračování. A po těch zkušenostech kterým ho vystavil, se mu ani nedivil. 
,,Chceš mě?" vydechl tiše. Modro z dobroty mu věnovalo silný pohled, který mluvil za sebe, ačkoliv ho ještě podpořilo kývnutím. Cítil jak ho líbá na ucho, slyšel ten šepot, slova, která vyjadřovala, jak moc ho miluje. A ten horký dech, který cítil snad až uvnitř hlavy, konal své. Zachvěl se, vnímal škubnutí v rozkroku, tělo už vědělo co chce a bylo mu jedno, že si jeho vlastník v ten moment připadá jako puberťák, se kterým cloumá první láska.
,,Ale půjdeme dovnitř," rozhodl ještě, dokud byl čas. Léto seskočilo ze stolu, kalhoty napnuté, jak už bylo celé v očekávání. Vzalo ho za ruku, a vedlo zpět do spodní místnosti chaty. 

V krbu už ležely jen žhavé uhlíky, v místnosti panovalo příjemné šero. Sotva zavřeli dveře, vymanil se ze sevření andělovy ruky a vztáhl na něj ty své. Hladil ho po zádech, líbal ho a pomalu ho tlačil směrem k válendě, která stála v rohu místnosti.