Vykročil k nim nebývale rychle. Zpomalil však v momentě, kdy jeho hřejivému létu zazářily oči, a úsměv, který zdobil jeho tvář, se několikanásobně prohloubil. A otočil se k němu i on. Rudovlasý rival, s divokým pohledem. Absolutně ho nebral v potaz. Spíš si to zakázal. Pevně objal Naruta a s veškerou důvěrou, které byl v daném momentě schopen, ho zase pustil. 
,,Počkám na tebe uvnitř," pronesl klidným tónem, ačkoliv to bylo s pořádnou porcí duši drtícího sebezapření. Kdyby cítil byť jen o zlomek prudší žárlivost, jistě by to neudělal. Taková emoce sama o sobě, ho činila vážně nešťastným, a co hůř, pokaždé dokázala v jeho hlavě převrátit barel černé barvy. Už tak bylo temně šedivo, takže to skutečně neměl zapotřebí. Pak zauvažoval. Ví. Je si tím skálopevně jistý. Naruto by nikdy neudělal nic, čím by ho záměrně ranil. A po vývoji událostí na té chatě kde strávili víkend, byl přesvědčený i o tom, že si na jakékoliv Gaarovy výpady, dává obrovský pozor.
Vkročil dovnitř. U baru starý pán, nad zpola upitým tuplákem zlatavého nápoje z chmelu, po levé straně u stolu parta mladíků v zapálené debatě. Servírka, lomeno barmanka, krát hospodská, s vlasy ostříhanými velice nakrátko. A to bylo všeho všudy vše. Očima vybíral místo, které bude co nejdále od hlučného hloučku, ale pak si právě nedaleko toho stolu, všiml kytary. A bez debat věděl, čí ta černá kráska je. Došel ke stolu. Nacházela se na něm nedopitá sklenice malinové limonády, z druhé strany hrnek od kávy. Nejspíš Gaarův. Když se usadil, hned po boku černé, hlavou mu proletělo, jak okouzlující osobnost asi člověk musí mít, aby ho nechali odejít před hospodu bez placení, a pravděpodobně jenom s příslibem, že se za chvilku vrátí. Zavrtěl se na místě, nadechl se. Servírka se se širokým úsměvem přišla zeptat, co si dá. Poprosil o kávu a hodně cukru. Doufal, že mu to alespoň o setiny zlepší náladu. Dívka se ještě stihla zeptat, jestli patří k těm dvěma mladíkům, co si povídají venku přede dveřmi. Že prý šel jeden z nich na cigaretu, ač kouření tady uvnitř nikdy nikomu nevadilo. Řekl jí pravdu, že patří jen k jednomu z nich. Trochu zmateně zamrkala, možná v tom cítila ten prudký odpor, a s tichým; ,,Dobrá," mu odešla uvařit tu kávu.
Své objednávky se dočkal pár vteřin před tím, než se otevřely Dragounovy dveře, a blonďatý kluk se zubatým úsměvem nakráčel lokálem k němu.
,,Ahoj," pozdravil ho ještě pro jistotu okatý, a dal mu lehkou pusu na rty.
,,Moc rád tě vidím," přiznal mu, a sotva si Naruto sedl, už levou rukou hledal pod stolem jeho pravou, aby se ho mohl chytit.
,,Tak... jak to šlo?" ptal se, ale s veškerou upřímností sám k sobě, to vůbec slyšet nechtěl.
,,Promluvili jsme si. Důkladně, a důrazně. Řekl bych, že i celkem rozumně. Jak říkal; chápe situaci, a prý už nic takového neudělá, abychom mohli zůstat alespoň přáteli."
,,Jednoduše řečeno, je ochotný počkat si. A jakmile bude malá příležitost, nebo budu mimo dosah, zkusí to znovu," odpovídal mu nelibě.
Což se asi stejně ani jeden z nich nedozví, dokud se to skutečně nestane.
,,Ty máš v plánu jít někam mimo můj dosah?" ptal se kluk vesele. Vypadal stejně tak bezstarostný, jako před tím víkendem na chatě. Což zřejmě znamenalo, že urovnal všechno, co se mu zdálo pokroucené.
,,Nemám. Jen jsem řekl nahlas to, co si o tom myslím." Ale zároveň byl rád, že ze sebe nevydřel úplně všechno. Dobře to znal. Ví, že nabídnout někomu přátelství, když touží po lásce, je jako zabít domácího mazlíčka a dodat; Můžeš si ho nechat.

Poseděli tam celkem dlouho. A jenom tak poklidně mluvili o věcech, které je napadaly. Konečně se v něm po dlouhých dnech začalo rozlévat teplo a temně šedá vybledla. Netrvalo dlouho, a začala se tvářit, že z ní možná, jednou, zase bude bílá. Zvedali se a platili okolo desáté. Před nimi platil ten hlouček mladých mužů, který tam už seděl, když přišel. Vypadali ve velice veselé náladě. Mezitím, co řešil u barového pultu platbu s tou nakrátko ostříhanou servírkou, blonďatý kluk balil černou. Díval se směrem k němu. S jakou lehkostí jí bral, jak se mu doslova přitulila k zádům, jako by to bylo jediné místo ve vesmíru, kam kdy patřila, a patřit bude. Dostal do dlaně peníze nazpět, a ukládal je do peněženky. Poděkoval, otáčel se k východu. Ten byl ale prozatím zaplněný těmi mladíky, a jeden z nich se povážlivě motal. Nejspíš to trochu přehnal. Přátelé se ho očividně pokoušeli obléct do bundy a připravit na odchod. Vesele se u toho bavili, takže zřejmě nešlo o nijak výjimečnou událost. Udělal ještě pár kroků, stál přímo za nimi. Otočil tvář po svém slunečním dítku. Usmívalo se na něj, a s černou na zádech mířilo k němu. Vracel pohled ke dveřím, aby viděl kam jde, a tak nějak se prodral tím šestihlavým davem, ale už ten pohyb nedokončil. Opilý mladík přímo před ním zjevně ztratil rovnováhu, a aby zabránil pádu, rozmáchl se.
Trefil se s dokonalou přesností. Přímý zásah, za sto bodů ze sta, který se stává ve většině případů právě tehdy, kdy to člověk nejméně čeká. Slyšel, jak to škaredě křuplo. V první moment ho omráčila ostrá bolest. Dlaněmi si skryl poraněný obličej. Teprve po prvních vteřinách pochopil co se stalo, že chytil zbloudilou, nepředvídatelnou ránu.  A že je něco vážně v nepořádku, si uvědomil hlavně kvůli množství krve, která se mu vyřinula z nosu, a teď mu mezi prsty protékala po hřbetech dlaní ven. Slyšel andělův hlas, ale bolestí zastřená mysl nebyla schopna identifikovat, co říká. Hned poté zaslechl černou, jak dopadla na zem, a na protest děsivě zaduněla.
Spousta spěšných kroků, dotyků, a omluv. Potom začal konečně vnímat dění. To už mu ale Naruto stahoval z obličeje zakrvácené dlaně a vyměnil je za ručník. Cítil jak je ten kus látky mokrý. ledový. Mladíci stáli u nich, rozrušeně mluvili jeden přes druhého a ten který to způsobil, se přiopilým hlasem donekonečna omlouval. I přes jeho podnapilý stav, s naprosto kajícnou upřímností. Servírka byla celá zelená. A v očích svého anděla viděl i přes tu péči, neuvěřitelné množství děsu. A zjevně i jednu další emoci. Ale ne. To se mu asi jenom zdálo. Zlobit se přeci neumí.
,,Asi budu muset na pohotovost," pronesl konečně, když nejhorší bolest opadla a začalo mu to opět normálně přemýšlet.
,,Vezmu tě tam," ozval se neuvěřitelně rázně Narutův hlas.
Sledoval jak prudce popadl černou, jeho vzal za rámě a řítil se s ním ven z hospůdky. Vedl ho s neochvějnou jistotou k autu, které nechal stát jen přes ostrůvek trávy s vyšlapanou cestou od vchodu.
,,Vezmu si klíče," pronesl pevně blonďatý, a už mu lovil v kapsách. Našel. Otevřel mu, a tak si prostě sedl na sedadlo spolujezdce, pevně si držel ručník na obličeji, a čekal, co bude dál.
Černá kytara přistála na zadních sedadlech a vyčítavě se zachvěla. Jeho slunce sedalo za volant. Viděl to poprvé. Vlastně neměl ani ponětí, že by někdy zaslechl, že si andělé dělají řidičský průkaz. A pak ještě milník jejich historie. Vztek, vepsaný v jeho krásné tváři. Vždycky si myslel, že té emoce není schopen. 
K podolské nemocnici to bylo co by kamenem dohodil, ale Naruto to tam zvládl, jako by v tom přirovnání spíš mrštili meteoritem. Jel opravdu strašně rychle, a kdyby nebyl sluneční bytostí, zřejmě by po cestě porušil i veškeré předpisy, aby tam byl o pár setin vteřiny dříve. Nezmínil se mu však o tom ani slovem.

Pan prvotní Impulz ho nikdy moc nešetřil. Ne že by si snad stěžoval, ale v tomto směru to stálo za pytel polámaných grešlí, děkujeme za optání. Nakonec tedy vyšel z té nechtěné rány loktem, se zlomeným nosem.
Když se pak srovnaný a zalepený vracel z péče lékařů do čekárny, blonďatý kluk ho ihned objal a s povzdechem dodal; ,,To snad ani není možný."
,,Jak vidíš, je. Plyne z toho další životní poučení, proč se od lidí držet dál."
Naruto se od něj lehce odtáhl, a zadíval se mu do obličeje.
,,Dělá se ti hrozivá modřina."
,,Už mi to bylo řečeno. Ale prý to zatím není tak zlé. Nejspíš to bude vypadat hůř. Na rozdíl od jedné věci která se týká tebe, jsem to ale tak nějak čekal."
,,Jaké věci?" ptal se kluk zmateně.
,,Že se umíš zlobit. Že jsi vůbec schopen, vypadat vztekle," řekl s pousmáním, které ale hned opadlo, jak se připomnělo bolestivé zranění.
,,A to s Gaarou nepočítáš? Taky jsem byl naštvaný. Nebo to nebylo vidět?"
,,Nebylo. Možná jsi byl, ale já to vnímal spíš jako smutek. Zato teď, když jsi mě sem vezl, jsi vypadal opravdu krajně rozzuřený. Proto jsem asi i mlčel."
,,Omlouvám se. Nebyl jsem ale naštvaný v pravém smyslu toho slova. Ublížili člověku, kterého miluju. Měl jsem akorát vztek na svou bezmoc."
,,No, naopak mi připadalo, že jsi byl v té chvíli jediný, kdo věděl co dělá. Bezmocný ani trochu. Vážně. Děkuju ti," pronesl ještě, a blonďatého kluka pustil. A dřív než vůbec stačil říct; ,,Vezmu tě domů," ozval se jeho protějšek s podobnými slovy. Zněly ale daleko lépe.
,,Zavezu tě k sobě."
Co jiného by na to měl říct?
,,Dobrá."