Ráno pršelo. Bolela ho kyčel, ale pořád myslel na to, že to přeci jen stálo za to. Sotva po probuzení si plánoval, jak se odpoledne staví u Dragouna a bude doufat, že tam tu modrookou bytost potká. Nebylo to o tom, že by přehodnotil své zásady. Nepotřeboval přítele, protože přátelství, ať už v jakékoliv formě, nosilo jenom bolest. Ale nebyl sám. A včera žil. I když jen na chvíli. Do práce vyrazil dřív, nucen vyšlapat kopec a projít Vyšehradem až před první bránu, kde nechal stát auto. Kupodivu tam bylo. Do deštníku bubnovaly kyselé kapky. Měl mokro v botě. Asi díra. Vzduch voněl a jeho nové auto někdo objel klíčem. Díval se na rýhu přes dveře řidiče a bilancoval co asi v minulém životě udělal špatně, že ho teď pan Prvotní impulz takhle trestá. Není den klidu. Asi musel být odporný člověk, jinak si to neuměl vysvětlit. Nebyl ani rozčílený. Spíš zklamaný, což bylo v důsledku daleko horší, protože včerejší překrásná, konejšivá šeď zase nabírala tmavý odstín. Nasedl a odjel, aby o půl hodiny později seděl v kanceláři a užíral se prací, která ho ani trochu netěší. Jenže když byl zaměstnaný, když telefonoval s klienty, když měl jednání - nemusel myslet na bezútěšnost své situace. A mimochodem, ještě pořád se mu neozvala. Jeho plány zajet ke Dragounovi padly. Výsměch ve formě přesčasu mu nějaké osobní zájmy zamezil. Začal dřít o to usilovněji, a pomalu zapadl do rytmu bijícího umíráčku. Práce, cesta, postel. Na ní nedokázal nemyslet, ale ta chvíle s blonďatým klukem utekla do pozadí vědomí. Ne. Není a nebylo to nijak podstatné. Zavolal jí. Chovala se jako by se nic nestalo. Ne, nemám čas. Jistě že. Vyhnaný do světa kde nic není ona, kde se vzpomínky vstřebaly a na povrch už neprosáknou. Jakou to má cenu? Zřejmě si ještě několik let odtrpí svoje. Tohle že je účel života? Hnát se tam, kam se nedostane, čekat na to, co nebude, doufat v nemožné a mezitím sedět nad papíry, zírat na cizí lidi a doufat, že zítřek nepřijde?
 

První den nemohl, druhý se vyhnul. Třetí nechtěl, čtvrtý zmizel a byl pátek před víkendem. Bez nálady a černo, černo jako by mu přes oči někdo natřel tmu. Držet se v uctivé vzdálenosti a možná koutkem duše doufat a snít. To by měl. Ale je tu i druhá možnost. Zoufalost mlátila do mříží, cloumala s klecí, do které jí zavřel. Sbalil se o hodinu dřív, a jel. Zakázal si cokoliv očekávat, ale když vcházel, otevíral Dragounovy dveře, blonďatá postava tam byla. Vlastně se mu ulevilo. Nejspíš se zdá, že to bude jedna z těch krátkodobých jistot. Modré oči se po něm otočily a blonďatý na něj zamával. Pohlazení slunečním paprskem uprostřed třeskuté zimy. Ta ruka byla skutečně těžká, ale zvedl jí a mávl mu nazpět. Odkráčel ke svému místu, posadil se a vyčkával servírku. Nerozhlížel se. Ne, i když to dělával pokaždé. Dneska má s sebou kytaru. Na boku je nějaký nápis. Samolepka? Má na sobě flanelovou košili. Jinou, než když ho prvně viděl. Proč se tam dívá? Strhl pohled na své dlaně a sotva měla mysl povolenou uzdu, byla tu ona, ty její velké oči, úsměv, jemné ruce a hrubé dlaně toho chlapa který-
,,Ahoj Sasuke," rozsvítilo se přímo před ním.
Usměvavý, klidný obličej, dokonalá ukázka osoby, která miluje život a užívá ho plnými doušky.
,,Ahoj..."
,,Naruto. Jsem Naruto."
Vím to.
,,Nesedneš si k nám?" ptalo se to.
,,Ne. Děkuji."
Čekal přemlouvání, byť jen v náznacích.
,,Tak tady na chvilku zakotvím já, nevadí?"
,,I kdybych řekl že vadí, stejně by ses u mě posadil, viď."
,,To je dost pravděpodobné," smálo se blonďaté mládě.
Říkal pravdu už minule, a on se neurazil. Svým způsobem si cenil že ho přijímá tak, jak je. Ale bezesporu by bylo jednodušší, kdyby se rozčílil a odešel. O moc jednodušší. Přihrnula se servírka. Objednal kávu. Dvakrát. Klukovi povyskočilo obočí. Nic tím nesledoval, měl to vžité skz klienty. Pokud někde s někým seděl na jednání, automaticky objednával podle počtu lidí.
 

,,Jaký byl den?" mrkly modré oči.
,,Zdánlivě nekonečný."
Kluk mohl říct jaký byl tvůj den. Ale to vynechané přivlastňovací zájmeno tu otázku zpříjemnilo. Nevyptával se. Pamatoval si. A dny mohou být jakékoliv. Obzvlášť pokud se o nich nechystá mluvit. Modré duhovky si ho se zájmem prohlížely, možná čekaly že dostanou obsáhlejší odpověď. Obsáhleji srozumitelnou.
,,Co říkáš na živou hudbu?" ozvalo se to.
,,To záleží."
,,Na čem?"
,,Na tom o jakou hudbu, popřípadě zpěváka se jedná."
,,O kytaru a o mě."
,,Někam mě zveš?"
Blonďatá bytůstka se zamyšleně podrbala na nose. Servírka donesla kávu. Zřejmě jí tentokrát nemusela jet sklízet do Guatemaly. Široce se usmívala.  Kdo ví proč, a na koho z nich.
,,Pokud by to nenarušilo tvůj program a chtělo by se ti, tak ano, zvu."
,,Nemůžu nic slíbit."
,,S tím počítám."
Napil se kávy, kluk taktéž. Pokračoval.
,,Jde o malou akci přátel kde mám hrát, představ si, je to na volným prostranství který nikdy nikoho nezajímalo, pořádalo se tam kde co a dneska musí mít povolení od městský části. Občas mi ta byrokracie přijde zvrácená."
A že je.
,,Není zima na hraní venku?"
,,Mně ne," usmálo se blonďaté stvoření.
Nešlo říct; přijdu. Sliby zavazují. Sliby patří lidem, kteří jsou důležití. A on není. Nemůže být. Vysvětloval mu kdy a kde to je. Nepochopil. Nakreslil mu mapu. Vzpomněl si, že to tam zná. Říkalo se tomu "Slepičárna", z důvodů, které nikdo neznal. Zrovna tak jako svahu o pár desítek metrů dál Psí louka, než to tam zastavěli panelovými domy. A pokud si vzpomínal dobře, z té prašné plochy s vyhlídkou udělali parčík. Zřejmě proto ta potřeba povolení.
 

V práci si mohl vzít volno. Nevzal. Sotva pár kroků od bytu, a i tak přesvědčen, že nepůjde. Čas se vlekl. O to víc se dřel v práci. Vynaložil úsilí ukáznit svou mysl. Zakázky. Klienti. Ne ona. Rozhodně ne ona. Zase volal. Zase neměla čas. Smazal její číslo. Vpravdě akt pro dobro všech zainteresovaných. Zdá se že jeho role nejlepšího přítele se hodila dokud byla sama. Jakmile vznikne pár, o třetího už není zájem. Znovu bral prášky na spaní. Ve středu odjížděl z práce - domů nedojel. Zaparkoval u Slavoje, a šel. K neuvěření, ale existuje místo, na kterém je vítaný, zvaný a chtěný. A že to nakonec nedopadne dobře, to ať si vyřeší jeho budoucí já. 
 

Modrooké sluneční dítě tvrdilo něco o malé akci. Prostor byl narvaný k prasknutí. Ještě kus a padalo by se z vyhlídky dolů. Na druhou stranu, jen kameny a lidé mají odvahu urvat se a spadnout ze svahu. Nesla se k němu hudba. Kytara. Nikdy jí neslyšel, ale věděl že je to ona, ta černá, s nápisem na kterém ještě stále nevěděl, co stojí. Text písně důvěrně znal. Blonďatá hlava byla pár čísel nad ostatními, na improvizovaném pódiu z několika krabic potažených modrým látkovým přehozem. Vetřel se někam kam dle svých zásad nepatří, ale přesto si připadal na správném místě.
,,Vážení, malá pauza! I náš ultraskvělý zpěvák a kytarista je lidská bytost co musí jíst, pít a čůrat!" zahalekala blondýnka do éteru.
Styděl se za ní. Takhle se na veřejnosti přeci nemluví. Blonďatý se tomu ale zasmál jako dobrému vtipu. Seskočil dolů, černá se mu zhoupla v klínu. Zdálo se že zůstal nepovšimnut a byl tomu vděčný. Pozoroval hemžení, a jeho. A to stačilo. Rozzářenou bytost vystřídal hnědovlasý chlapec, se stejně veselýma očima. Hrál něco co neznal.
 

,,Ahoj. Krásný den přeji. Tak jsi tady," zubatě se to na něj usmívalo.
,,Neměl jsem nic jiného na práci."
,,To je dobře."
,,Do tebe bych folk neřekl. Ale myslet jsem si to měl."
,,Rád ho hraju."
,,Jsem skála, jsem ostrov?"
,,Ta není zrovna dvakrát veselá."
,,Moje nejoblíbenější."
,,Myslel jsem si že to řekneš."
,,Neměl jsi náhodou jít - jak říkalo to děvče?"
,,Nechce se mi. Ale je fajn že se tak staráš," smál se.
Zastyděl se znovu.
,,Ty se červenáš, páni! Co já všechno nedovedu. Pohnu horou," poplácal ho po rameni a ztratil se v lidském mraveništi.
 

Nějakou dobu tam stál. Zahrál jí. Pro něj. Modro šité z dobroty se dívalo před sebe, rozechvívalo struny, i dav, a zpívalo. Malovalo zimní den v hlubokém, a temném prosinci. Samotu člověka zírajícího z okna na padající sníh. Vystavěné zdi, nedobytné, pevné, pevné jako ty jeho. Takové, kterými nikdo nepronikne. Zpívalo o pohrdání přátelstvím, které nosí jenom bolest.
Z úst se linulo;
,,Nemluvte mi o lásce, tohle už jsem slyšel. Spí v mé paměti a já nechci rušit spánek citů, které ve mně zemřely. Pokud nebudu milovat, nebudu muset plakat. Jsem skála, jsem ostrov. A skála bolest necítí a ostrov nikdy nepláče."